Indiánské války na severoamerickém kontinentě jsou tématem, které stále přitahuje mnoho odborníků, ale i laiků. Pozornosti tak neujdou boje slavného náčelníka Apačů Geronima nebo válka floridských Seminolů náčelníka Osceoly, kteří též dokázali vyhrát několik velkých bitev s bělochy. Nejdéle ze všech však dokázali za své území bojovat Siouxové. Siouxská válka s armádou USA probíhala od začátku padesátých let 19. století až do roku 1877, kdy náčelník Splašený kůň kapituloval a odešel v doprovodu svých lidí do rezervace vyhrazené indiánům. Siouxské války lze rozdělit na tři největší bitvy, jimiž jsou: bitva u Fort Kearny zvaná „Fettermanův masakr“, bitva u Rosebudu a bitva u Little Big Hornu.
Stručná etnogeneze a charakteristika Siouxů
Siouxové jsou jeden velký národ, který proslul jako nejznámější zástupce prérijních indiánů. Siouxské kmeny se dělí na dvě základní skupiny a to na Lakoty (západní kmeny) a Dakoty (východní kmeny). Jazyk Siouxů náleží do Siuské jazykové rodiny, která je po Algonkinské druhou největší v Severní Americe. Lakotština navíc patří dodnes mezi nejpoužívanější nativní jazyky Severní Ameriky. V této práci budou hrát hlavní roli Lakotské kmeny, neboť právě ty zasáhly nejvíce do velké siouxské války. Území které Siouxové obývali a o které válčili s bílými osadníky zahrnuje dnešní státy Minnesota, Severní a Jižní Dakota, Nebraska, Montana a Wyoming. Jejich původní pravlast se však nacházela v okolí Hořejšího jezera v lesnatých oblastech Minnesoty. Odtud byli svými lépe vyzbrojenými nepřáteli Obdživeji a Sáky tlačeni na západ. Právě z jazyka Obdživejů pochází název Sioux, což je francouzskou zkomoleninou Nadowe-is-iw-ug (Malé zmije). Slavná siouxská válka s bílými kolonizátory tedy nebyla jejich první a jedinou. Své území na velkých pláních si museli vybojovat s původními obyvateli těchto končin, kterými byli Ponkové, Mandanové či Arikarové. Jejich expanzivní válka za získání nového území probíhala někdy v letech 1700-1750. K přeměně z lesních indiánů na prérijní značně přispěl fenomén koně, který se k Siouxům dostal někdy v polovině 18. století. Málokdo tuší, že jejich kultura, která je symbolem prérijních indiánů, byla vytvořena za poměrně krátkou dobu.
Území Siouxů a počátky konfliktů s osadníky
Území Siouxů se nacházelo v místech kudy vedla tzv. Oregonská stezka. Po této stezce mířilo nespočet obchodníků a dalších kolonizátorů například do Kalifornie. Po Americko-Mexické válce, kdy se Texas a Kalifornie staly součástí USA, těchto kolon značně přibývalo. Docházelo zde k častým kontaktům mezi indiány a osadníky. Indiáni občas přepadali kolony, ale nikdy nedošlo k tomu aby ohrozili velkou výpravu o stovkách vozů, spíše přepadali výpravy o několika menších povozech1.Opatrný J.: Velká siouxská válka. Epocha, Praha, 2005, str. 21.. Často také s bělochy obchodovali, mnohé důležité prvky hmotné kultury Siouxů pochází téže od Evropanů, jako například skleněné korálky, jež sloužily jako dekorace indiánských oděvů. Přes celou Severní Ameriku se stavěla železnice a indiánská území jí stála v cestě. To byla také jedna z příčin indiánských válek. Z důvodu rostoucího počtu osadníků mířících na západ byla na Oregonské stezce vybudována velká pevnost Fort Laramie, která sloužila jako hlavní zastávka.
Atmosféra mezi bělochy a indiány byla stále napjatější. Právě ve Fort Laramie byla v roce 1851 svolána konference která měla tyto problémy vyřešit. Jejím výsledkem byl podpis smlouvy zajištující indiánům území jižně od Missouri, východně od skalnatých hor a severně od hranic Texasu. Účastněné kmeny smlouvy byly Siouxové, Čejenové, Arapahové, Vraní indiáni, Assiniboinové, Mandanové a Arikarové. Dohoda však vstoupila v platnost jen částečně. Senát totiž navrhl několik doplňků, ale druhá smluvní strana odmítla změny akceptovat. Mír mezi indiány a bílými tato smlouva moc dlouho neudržela. Krátce po jejím podepsání jej rozbořila kuriózní příhoda, kdy se kočující mormonské rodině právě míjející siouxský tábor zatoulala kráva k indiánům. Mormoni se zpět krávy nedočkali a tak požadovali po indiánech náhradu. Do indiánského tábora byl vyslán oddíl poručíka Grantta, který měl se siouxským kmenem Bruélů vyjednávat. Náčelník Vítězný medvěd jako náhradu za krávu nabízel pět koní. Muž, který měl jeho slova tlumočit vojákům do angličtiny byl značně opilý a slova Vítězného medvěda natolik zkreslil, že došlo k nedorozumění a poručík dal povel k útoku. V boji zahynula spousta indiánů, včetně náčelníka Vítězného medvěda. Siouxové však nakonec vyšli z boje jako vítězové. Toto vítězství jim ovšem do budoucna nepřineslo nic růžového. Vojáky tato událost podnítila k dalším bojům proti indiánům a smlouva z pevnosti Laramie šla stranou. Sami indiáni přemýšleli o větším útoku na Fort Laramie, ale nakonec jej neuskutečnili a svůj tábor přestěhovali dál od pevnosti. Proti Siouxům se vydal generál W. S. Harney. O rok pozděli nemilosrdně vyvraždil siouxskou vesnici náčelníka Malého hroma v Nebrasce a pronikal dále do indiánského území. Boje se povedlo na čas zastavit a to v roce 1856, kdy se sešla velká rada siouxských náčelníků a velkou smlouvu z Fort Laramie podepsanou v roce 1851 se jim povedlo znovu potvrdit.
Vzrůstající napětí mezi indiány a Evropany a Fettermanův masakr
Po skončení občanské války míří na západ opět více osadníků a jejich vztahy s indiány jsou napjatější. Za účelem ochrany vystěhovalců vyrůstá na indiánském území na tzv. Bozemanově stezce nová velká vojenská pevnost Fort Kearnny a několik menších pevností kolem. Siouxové jsou odhodláni bojovat. Jejich spojenci se stávají Čejeni a Arapahové, kteří jsou též velmi drancováni. V čele spojeneckých sil stojí jeden z nejslavnějších indiánských náčelníků, Rudý oblak z kmene Oglala. Počátkem zimy roku 1866 se utábořilo asi 3000 Siouxů, Čejenů a Arapahů v bezprostřední blízkosti Fort Kearny. Přibližně ve stejné době vstupuje na scénu i slavný náčelník kmene Hunkpapapů Sedící Býk, který se neúspěšně pokouší dobýt pevnost Fort Rice v Severní Dakotě. Rudého Oblaka však touto dobou ignoruje a táboří se svým lidem v zimních lovištích na řece Yelowstone. Pevnosti Fort Kearny velí plukovník Carrington, kterému se útočit na indiány příliš nechce. Indiáni nejprve napadají skupiny dřevařů, kteří se snaží nashromáždit co nejvíce dřeva, aby se během zimy nemusela ani otevírat brána pevnosti. Útok na indiány prosazuje kapitán Fetterman který doprovázel dřevaře a byl také přepaden. Vojáci ziskávají z indiánů respekt.
Dne 21. prosince mají vyjet dřevaři s vojáky z pevnosti naposled. Indiáni zaútočili na menší skupinu dřevorubců a když byly v pevnosti slyšet výstřely, tak byly vyslány posily v čele s kapitánem Fettermanem. Indiáni tentokrát vymysleli na vojáky léčku. Rudý oblak shromáždil své bojovníky za kopcem na dřevařské stezce, kam není z pevnosti vidět. Všiml si, že oddíly posil nejdou přímo po vozové cestě, ale využívají Bozemanova trailu, odkud obloukem zatáčejí k velikým mýtinám za pod sráz Lodge Trail Ridge. Zde se poprvé proslavil další významný siouxský náčelník Splašený kůň. Ten posloužil jako jakási „návnada“. Povede s mu dostat vojáky na Sráz Lodge Trail Ridge, téměř k peno Creek, kde se u zamrzlého schovává Rudý oblak s přibližně dvěma tisíci bojovníky. Vojáků je kolem osmdesáti a nemají proti indiánům sebemenší šanci. Uplynulo něco přes hodinu, co vojáci opustili pevnost a do posledního muže byli pobiti. Tato bitva se nazývá Fettermanův masakr a vyvolala obrovský rozruch v celých Spojených státech. Lidé volali po válce s indiány, železniční společnosti se toho snažily využít k prosazování svých zájmů. Rudý oblak s vojáky nadále bojuje, až je na jaře 1868 donutí opustit Fort Kearny i další pevnosti na Bozemanu. Indiáni vše, co po vojácích zbylo, vypálili. Byla podepsána nová smlouva, která zaručila oblast celé jižní Dakoty a velkou část Montany jako velkou indiánskou rezervaci.
Posvátné území Černých Hor
Mír mezi indiány a bílými však opět netrval příliš dlouho. V roce 1873 postihla USA ekonomická krize. Zásob zlata v Kalifornii už pomalu ubývá a bylo tak třeba hledat nová ložiska. Jedno takové se našlo zrovna uprostřed Velké indiánské rezervace na posvátném území Černých Hor. Do vrchoviny v Montaně míří zlatokopové a plukovník Sheriggan navrhuje postavit na tomto indiánském území novou velkou pevnost. Pro indiány tato skutečnost nevěstí nic dobrého a mír mezi nimi a bělochy tak začíná znovu pokulhávat. Tehdejší prezident USA Grant se snaží mír udržet, ale ví, že pokud se v Černých horách nachází zlato, tak tam bude pronikat stále více ilegálních zlatokopů, což přinese nové konflikty s indiány a stavba pevnosti tak bude nutná. Do území Černých hor byla vyslána vojenská výprava která měla toto doposud velmi málo prozkoumané území zmapovat. Výpravu vedl generál George Armstrong Custer a kromě vojáků se s ním vydali i vědci či novináři, kteří ze zlata v Black Hills udělali ještě větší senzaci. Vláda USA nabídla indiánům odkoupení tohoto území. Náčelník Rudý oblak se nyní vydává až do Washingtonu vyjednávat. Jeho stanovisko však bylo jednoznačné. Černé hory za žádnou cenu neprodáme. Iowský senátor William Alison přišel s návrhem aby indiáni prodali jenom zlato, které se v horách nachází, umožnit bělochům těžbu, kteří jim území zase navrátí2.Opatrný J.: Kde leží indiánská zem. Konec bojů na Velkých pláních. Brána, Praha, 1998, str. 128.. Tento návrh však indiáni zamítli.
Spojenectví mezi Čejeny a Siouxy
Neúspěch jednání vyústil v to, že armáda přestala bránit v pronikání zlatokopů do Černých hor a naopak se začala snažit indiány stáhnout do menších rezervací, aby území mohlo být kolonizováno. Indiáni se však svého území nehodlali jen tak vzdát a do rezervace se stáhnout odmítli. Mírová smlouva tak přestává platit a největší odpůrce indiánů, generál Crook se vydává na válečnou výpravu proti indiánům, jejíž hlavním cílem má být dopadnutí náčelníka Splašeného koně, který způsobuje největší problémy. Ve státě Dakota na řece Powder se jeho vojáci v zimě roku 1876 promrzlí brodí sněhem, až nacházejí tábor Čejenů, který mylně považují za tábor Splašeného koně. Čejenové spatřili vojáky ještě dříve než na ně stihli zaútočit, takže se většině z nich podařilo utéci. Vojáci vypálili jen prázdný tábor. Utíkající promrzlí Čejenové nacházejí azyl u Splašeného koně a jeho Oglalů. Spojují se tak se Siouxy a jsou připraveni na další velkou válku. Tentokrát už se Splašeným koněm spolupracuje i Sedící Býk, který též odmítá odejít do rezervace.
Dne 17. června se střetávají spojenci Siouxů a Čejenů s vojsky generála Crooka u Rosebudu. Splašený kůň nashromáždil na 1,500 bojovníků, kteří časně ráno na právě odpočívajícího Crooka nečekaně zaútočili. Neustálým manévrováním se mladému náčelníkovi v obtížném terénu podařilo vojáky rozdrobit na množství navzájem odříznutých jednotek, které v hlubokém kaňonu a mezi strmými hřebeny sváděly úporný boj muže proti muži. Bitva probíhala několik hodin a měla charakter neuspořádané šarvátky, kdy chvíli vojáci pronásledovali indiány a chvíli tomu bylo naopak.3.Utley, R. M.: Kopí a štít – život a doba Sedícího býka. Hynek, Praha, 1999, str. 178. Na straně vojáků bojovali i zvědi z nepřátelských kmenů Siouxů. Byli jimi Šošoni a především Vraní indiáni, díky kterým vojáci boj neprohráli. Během bitvy totiž Crookovým lidem hodně pomohlo dodržování tradice a rituálů Vraních indiánů, na jejichž základě okamžitě zachraňovali život raněným vojákům. Indiánský válečný kodex říkal, že na bojišti nesmí ponechat mrtvé, ani zraněné, takže hned jak byl například kapitán Henry zasažen do oka, tak ho pohotově odvlekli mimo boj. Splašený kůň utíkal do úzkých údolí, kam se Crookovi indiánští zvědi báli pokračovat, neboť se obávali léčky. Generál se tak stáhl a tím bitva skončila. Nevyžádala si příliš velké ztráty na jedné ani na druhé straně, avšak měla pro indiány důležitý význam. Zabránila spojení vojsk generála Crooka se sedmou Kavalérií generála Custera, který se střetl o několik dní později ve slavné bitvě u Little Big hornu.
Little big horn
Custer měl zaútočit na indánský tábor Siouxů u řeky Little big horn. Několik dní před slavnou bitvou byl degradován na plukovníka. Postupoval proti proudu řeky a jako zvědové mu pomáhali další nepřátelé Siouxů – Arikarové. Kavalérie byla rozdělena na tři oddíly, jeden vedl Custer, v čele zbývajících dvou stáli major Reno a kapitán Benteen. Spojence Siouxů, Čejenů a Arapahů vedli náčelníci Gall, Splašený kůň a Sedící býk. Poslední jmenovaný se bitvy účastnil jen pasivně. Major Reno se opevnil u řeky několik mil od tábora kde ho překvapila skupina Čejenů. Sám major vyvázl živý, ale jeho skupina byla zahnána a k vesnici se nedostal. Indiáni bojovali jak s luky tak s puškami, čili měli tu výhodu, že když jim došlo střelivo tak mohli dále střílet z luků. Custer měl čekat na oddíl generála Gibbona, ale když se od zvědů dozvěděl, že indiáni jsou blíže než se domníval, rozhodl se zaútočit. Nedbal na upozornění, že vesnice na kterou hodlá zaútočit je největší kterou kdy jeho zvědové viděli. Útočí tedy na obrovský tábor za řekou. Již u brodu se jeho oddíl čitající něco přes 200 mužů střetává s obrovskou indiánskou přesilou. Spekuluje se také o tom, že k brodu jela jen menší skupina vedena kapitánem Yatesem a sám Custer zůstával na kopci, kde marně očekával posily v podobě Renova a Benteenova oddílu. Stráň Last Stand, kde se vojáci snažili uchytit byla plná vyvýšenin a boulí, takže nabízela možnost vyváznout. Indiáni však tento terén dobře znali a celá Custerova sedmá kavalérie, včetně plukovníka samotného byla pobita a Siouxové tak dosáhli svého největšího vítězství v dějinách.
Důsledky vítězné války u Little big hornu a kapitulace Splašeného koně
Vítězství u Little big hornu však způsobilo indiánům do budoucna jenom problémy. Vojáci se snažili za každou cenu pomstít Custerovu smrt a indiáni utíkali z Černých hor, někteří do Kanady jako Sedící býk, jiní do velké rezervace náčelníka Rudého oblaka. Ne všichni se však vzdávali. Splašený kůň stále odmítal stáhnout se do rezervace. Další boj nastal v září kdy generál Crook zaútočil na tábor Minkonžů náčelníka Amerického koně. Tento boj dopadl pro indiány nezdárně a to i přesto, že jim přišel na pomoc i Splašený kůň. Jeho lid byl nucen k neustálému pohybu během kruté zimy a spousta indiánu umrzlo. Nakonec kapituloval v roce 1877 a stáhl se do rezervace. V tomtéž roce dochází k poslednímu velkému boji, kdy Mnikonžové náčelníka Chromého jelena bojují v tzv. bitvě na blátivém potoce, kde jsou poraženi. Divoce žijící Siouxové z prérií mizí a jejich domovem se stávají už jenom rezervace. Úplně posledním ozbrojeným konfliktem Siouxů s vojáky byla bitva u Wounded Knee v roce 1890, kdy indiáni přesouvající se z jedné rezervace do druhé, byli zmasakrováni kavalérií plukovníka Forshynta.
Slovo závěrem
Indiánské války s armádou USA bývají často romantizovány, proto jsem si kladl za cíl poskytnout čtenáři více realistických faktů o těchto historických událostech. Za nejdůležitější osobu siouxských válek lze považovat náčelníka Oglalů Rudého oblaka, neboť dokázal to, čemu by málokterý běloch i indián věřil. Dokázal vyhnat vojáky z několika pevností a získat pro indiány zpátky jejich území. Jeho bitvy mají pro Siouxe rozhodně větší význam, než legendární bitva u Little big hornu. Nelze opomenout ani fakt, že armáda USA využívala při bojích se Siouxy zdejších etnických konfliktů (např. v bitvě u Rosebudu, kde se vojáci, díky Vraním indiánům a Šošonům, vyvarovali porážce). Samotní Siouxové byly odedávna s někým na válečné stezce. Nejprve bojovali s Obdživeji, kteří je vytlačili z jejich původní pravlasti, poté bojovali v prériích s původními kmeny. Jejich neustálými nepřáteli byli Vraní indiáni, proti kterým vedli nesčetně výprav. Není tedy divu, že si svoji zem nenechali od bělochů jen tak vzít. Jako nejpřekvapivější moment se mi jevil jejich postoj vůči posvátnému území Černých Hor, které za žádnou cenu odmítli prodat.
Autorská poznámka:
Při zpracování tohoto článku jsem čerpal nezbytné informace z knih profesora Josefa Opatrného z FF UK, který se indiánskou válkou zabývá.
Použitá literatura:
Opatrný J.: Kde leží indiánská zem. Konec bojů na Velkých pláních. Brána, Praha, 1998.
Opatrný J.: Velká siouxská válka. Epocha, Praha, 2005.
Opatrný J.: Poslední indiánské války. Mladá fronta, Praha, 1990.
Utley, R. M.: Kopí a štít – život a doba Sedícího býka. Hynek, Praha, 1999.
Zelený, M.: Indiánská Encyklopedie. Albatros, Praha, 1994.
Zimmerman, L. J.: Indiáni Severní Ameriky. Euromedia group, Praha, 2003.
