Doktorka Alena Rettová
Doktorka Alena Rettová

 

Dr. Alena Rettová, Ph.D., School of Oriental and African Studies (SOAS), University of London
Dr. Alena Rettová přednáší africkou filozofii, svahilskou literaturu a literatury v afrických jazycích na School of Oriental and African Studies (SOAS), University of London. Vystudovala filozofii, germanistiku a afrikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2005 ukončila své doktorské studium. Doktorka Alena Rettová byla oceněna Director´s Teaching Prize v roce 2012 a znovu v roce 2015. Je autorkou několika knih, například Afrophone Philosophies: Reality and Challenge nebo Africká filosofie: Dějiny, trendy, problémy, a řady článků a knižních kapitol.

 

Director´s Teaching Prize: Alena Rettová

 


 

Kdy jste se začala zajímat o africkou kulturu a africké jazyky? Zpočátku jste studovala filozofii a germanistiku na FF UK v Praze. Kdy přišla afrikanistika a africké jazyky?

Můj zájem přišel ze dvou stran. Jednak mě zajímalo, co to je „africká filozofie“ – o které člověk nic neví. Běžný student filozofie možná slyší o indické filozofii, čínské filozofii, židovské či islámské filozofii, ale o africké filozofii? A pak, při studiu germanistiky, mě zaujala lingvistika a začala jsem číst různé přehledy o jazycích. Fascinovaly mě africké jazyky a snažila jsem se zjistit o nich víc. Začala jsem chodit do knihovny ÚBVA1.Ústav Blízkého východu a Afriky a vyhledávala jsem si učebnice afrických jazyků.

 

Čím Vás zaujal bantuský jazyk svahilština?

Moje ambice byla naučit se „všechny africké jazyky“. No dobře, 2000, to je přece jen trochu příliš. Tak jsem se rozhodla omezit na jazykovou rodinu Niger-Kongo a naučit se aspoň jeden jazyk z každé z jejích šesti skupin, podle dělení lingvisty Greenberga. Ovšem moje možnosti byly hodně omezené tím, co jsem našla v knihovně. Bylo to v roce 1997 a tou dobou ještě nebyl běžně dostupný internet, také moje možnosti cestovat byly velmi limitované. Nicméně našla jsem učebnice nebo gramatiky různých jazyků, svahilštiny a několika dalších bantuských jazyků, bambarštiny a jazyka susu, wolofštiny, jorubštiny, také hauštiny (která nepatří do rodiny Niger-Kongo). Na podzim 1997 začalo mé studium afrikanistiky, kde jsme měli povinně svahilštinu a amharštinu a v různých fázích studia jsem také chodila na kurzy oromštiny, lingala a twi – byli jsme velmi aktivní ročník, sháněli jsme si učitele, asi i proto, že většina z nás neměla zájem o amharštinu a chtěli jsme jiný druhý jazyk.

V prvním ročníku jsem chodila hned na dva kurzy svahilštiny u profesora Kropáčka, s 6. ročníkem, který dokončoval studium a měl nepovinnou četbu svahilských textů, a s 1. ročníkem, který jsem měla povinně jako součást studia. Také jsem se snažila samostatně číst literaturu, zejména mi pomohla výborná kniha profesorky Bertoncini-Zúbkové, Vamps and Victims, kterou mi půjčil profesor Kropáček. V 2. a 3. ročníku afrikanistiky jsem byla dva semestry v Lipsku, dostala jsem stipendium DAAD a ERASMUS. V Lipsku tou dobou působili čtyři výteční lingvisté, profesor Ayo Bamgbose, který učil jorubštinu, profesor Ekkehard Wolff, který učil gramatiku hauštiny, Dr. Irmtraud Hermsová, která učila svahilštinu, zejména lexikografii a překlad, a hlavně pan Abdilatif Abdalla, keňský básník a politický aktivista, bez přehánění nejlepší učitel jazyků, kterého jsem kdy měla. Jak žertem říkal, stala jsem se jeho stínem, chodila jsem na všechny kurzy, které učil, a zásadním způsobem to ovlivnilo můj život a mé soustředění na svahilštinu. Stále jsme dobrými přáteli a stále je pro mě hlavní autoritou, kdykoli potřebuji poradit v otázkách svahilského jazyka nebo literatury.

Přesto jsem v doktorské dizertaci pracovala s šesti africkými jazyky, jakkoli svahilština měla ústřední postavení, a teprve během práce na SOAS (původní titul byl „Lecturer in Swahili Literature and Culture“) jsem se vyprofilovala jako svahilistka.

 

Co nebo kdo Vás nejvíce motivoval během vysokoškolských studií pro zahájení doktorského studia?

Během studia v Lipsku jsem dokončovala magisterské studium jednooborové filozofie (a současně pokračovala v dvouoborovém studiu germanistiky a afrikanistiky) a plánovala jsem doktorské studium u profesora Wolffa. Našla jsem se v lingvistice a chtěla jsem se přeškolit z filozofky na lingvistku. Avšak z rodinných důvodů z těchto plánů sešlo a musela jsem se vrátit do Čech. Tam jsem na lingvistiku neměla školitele, zatímco doktorát v africké filozofii (na katedře afrikanistiky) byla dostupná možnost a měla jsem velkou podporu profesora Kropáčka. Od jazyků jsem neutekla – moje dizertace studovala literatury v šesti afrických jazycích a jejich přínos africké filozofii.

 

Vy jste známa pro zavedení pojmu „afrofonní filozofie“. Co přesně tento pojem ve vědeckém diskurzu vysvětluje?

Africká filozofie, jak existuje jako vědecký obor, je převážně západní filozofie, psaná filozofy vzdělanými na západních univerzitách a píšícími evropskými jazyky. Často nemají žádné povědomí o tom, co existuje v afrických jazycích – i v těch, kterými hovoří jako rodilí mluvčí. Přitom texty v afrických jazycích (tj. afrofonní), ať psané či spadající do oblasti orality, často probírají závažná filozofická témata – jen si ne vždy říkají filozofie; v některých jazycích to slovo ani neexistuje. Afrofonní filozofie zkoumá právě tyto diskurzy a usiluje o zohlednění myšlení v afrických jazycích ve filozofii.

 

“Troufám si říct, že známe jen nepatrný zlomek toho, o čem se v Africe přemýšlí, protože to bohatství kultur a jazyků je ohromné a je velmi obtížné tuto pluralitu postihnout: i jediná kultura má tolik vědění, které zůstává skryto filozofům, a málokdo umí více afrických jazyků, aby se dostal do hlubších rovin vědění více kultur.”

 

Čím se odlišuje afrofonní filozofie, například od té evropské?

„Afrofonní filozofie“ znamená „filozofie v afrických jazycích“, takže hlavní rozdíl je jazyk. Další specifikum afrofonních filozofií je žánr: většina současné evropské filozofie je odborná próza. Žánry jako poezie, neřku-li divadlo nebo román, se nepovažují za filozofii. V afrických jazycích často odborná próza v rubrice „filozofie“ neexistuje. Je potřeba studovat poezii, etnografii, historické záznamy, romány… prostě různé literární žánry a i v odborné próze různá zaměření. To samozřejmě vyžaduje interdisciplinární přístup (např. znát metody historických věd, antropologie…) a také to vyžaduje dobrou znalost literární teorie: poezii, přísloví, písně, romány – takové texty nelze číst stejně jako odborný traktát. Takže metoda přístupu je zásadně odlišná.

Pak jsou samozřejmě také odlišná témata. Témata, která studují afrofonní filozofie, jsou odlišná jak od evropské filozofie tak od eurofonní africké filozofie. Někdy afrofonní filozofie reaguje na evropskou filozofii, například tanzanijský spisovatel William Mkufya ve svém románu Ziraili na Zirani (Azrael a Zirani, 1999) rozvíjí Leibnizovu myšlenku „nejlepšího ze všech možných světů“ nebo další tanzanijský spisovatel Euphrase Kezilahabi ve svých románech řeší problémy epistemologie, jak byly artikulovány evropskou tradicí. Ovšem někdy jsou témata afrofonní filozofie velmi odlišná, například senegalský učenec Góor gi Usmaan Géy, který píše v jazyce wolof, rozebírá témata jako rozdíl mezi učením se a věděním, štěstí, vlastnictví, náhoda, důstojnost atd., a to na pozadí místní kultury a islámu. Historik z Mali, Berehima Wulale, který píše v bambarštině, zase probírá témata, jako jsou čas a dějiny, čin a jednání ve vztahu k mluvenému slovu, nebo moudrost zakódovaná v příslovích v kontextu soudobé ekologie.

Troufám si říct, že známe jen nepatrný zlomek toho, o čem se v Africe přemýšlí, protože to bohatství kultur a jazyků je ohromné a je velmi obtížné tuto pluralitu postihnout: i jediná kultura má tolik vědění, které zůstává skryto filozofům, a málokdo umí více afrických jazyků, aby se dostal do hlubších rovin vědění více kultur.

 

Vy přednášíte i magický realismus afronních filozofií, je něčím specifický nebo se odlišuje jen geograficky?

Obecně: musíte rozlišovat eurofonní literaturu a afrofonní literaturu. Zatímco eurofonní literatura je ovlivněna celosvětovým chápáním magického realismu, v afrofonní literatuře jsou často texty, které nemají ani tušení o tom, že se určitému druhu psaní říká „magický realismus“, přitom právě tyto texty je třeba chápat jako samotné kořeny magického realismu: vystihují africké kultury právě v těch vlastnostech, kterých se chopil světový magický realismus a udělal z nich jakousi značku jinakosti „třetího světa“ – třeba určité odlišné chápání skutečnosti, víra v duchovní roviny reality atd. Ale je velmi těžké na to odpovědět v krátkosti. Přijďte příští týden na naši konferenci o africké spekulativní literatuře, možná Vám dá odpověď na tuhle otázku (úsměv).

 

Jaká témata jsou pro moderní africké spisovatele v současné době aktuální? Existuje něco, co je spojuje?

Příčí se mi hovořit o celé Africe, je to obrovský kontinent s obrovskou škálou kultur a typů literatury. Opět, obecně, eurofonní spisovatelé často řeší to, jak se Afrika vypořádává s dědictvím minulosti (otroctví, kolonialismus, současná chudoba, války…), afrofonní spisovatelé mnohdy řeší otázky odlišné: kontakt dvou kultur (západ vs. místní kultura), aspekty domácí kultury, morální témata… Opravdu, nelze moc zobecňovat.

 

Richard J. Reid, který rovněž přednáší na SOAS University of London ve své knize2.A History of Modern Africa: 1800 to the present. V českém nákladu: Dějiny moderní Afriky: od roku 1800 po současnost. poznamenal, že ještě v 60. letech se našel oxfordský učenec, který odmítal historii afrického kontinentu. Myslíte si, že to bylo způsobeno především neznalostí afrických jazyků?

Neřekla bych „především“. Neznalost Afriky má hodně kořenů, hlavním viníkem je možná trvalé znehodnocování Afriky v západní vědě. To je v Evropě přítomné dlouhou dobu, určitě od Osvícenství. Hegel, který evropské humanitní vědy ovlivnil zásadním způsobem, v 19. století tvrdil, že Afrika je ahistorická, protože Afričané jsou takřka na úrovni zvířat, nemají pojem o čase. Hegel samozřejmě neznal historické tradice afrických společenství, která často i v případech absence písma s ohromující přesností uchovávají své dějiny do hloubky několika století. Už v době Osvícenství lidé věřili nepodloženým tvrzením – v tom jsme bohužel i přes nadbytek informací nepokročili, lidé pořád věří tomu, co se jim hodí.

 

V Africe existuje přibližně 2000 jazyků. Jak vnímáte současný fenomén vymírání původních jazyků?

Myslím, že určitá míra standardizace, která s sebou bohužel ochuzení původní plurality nese, je prospěšná – bez vytvoření standardních jazyků totiž místo úředních či literárních jazyků obsadí jazyky evropské. Osobně vítám sjednocení spektra dialektů v rámci jazykové normy (například vytvoření standardní svahilštiny, které vede k vymírání původních dialektů na východním pobřeží), to zajistí jazyku životnost a takový jazyk je schopen sloužit v moderní společnosti. Ale velmi kriticky vnímám plošné nahrazování afrických jazyků evropskými, které je bohužel v Africe stále velmi časté, hodně mladých Afričanů z velkoměst už nemluví jazykem svých rodičů. Je to velmi složitá otázka, člověk by musel mluvit případ od případu.

 

Když už jsme pohovořili o chybném konceptu chápání africké historie, máte pocit, že dodnes existují určité stereotypy, které Afriku a Afričany zkreslují?

Samozřejmě. Afriku stále vnímáme jako zaostalou, odsouzenou k chudobě, zmítanou válkami… Média vůbec neukazují Afriku jako rychle se modernizující a měnící kontinent, domov neobyčejně tvůrčích umělců… Řada současných filmařů a spisovatelů se snaží zvrátit trend zobrazovat Afriku pesimisticky a zdůrazňují radost, energii a krásu, kterými Afrika oplývá. Ale i takový obrázek je jednostranný a veškerá jednostrannost je reduktivní a často znemožňuje konstruktivní kritiku a pragmatický přístup v řadě oblastí, kde je ho třeba. Možná bych řekla, že právě Afrika je natolik sevřena stereotypy – včetně těch optimistických -, že je velmi těžké vnímat ji „realisticky“.

 

Vy jste krátce působila i jako odborný asistent na katedře afrikanistiky na FF UK, přesto byl obor záhy zrušen. Čím si myslíte, že to bylo způsobeno? Myslím si, že ze strany akademických pracovníků i mladých studentů by zájem o africká studia skutečně byl.

Myslím, že tam šlo o celkové špatné vybavení oboru, personální i materiální, ale nemám přesné informace.

 

Vy můžete porovnat budoucnost malých oborů ve Velké Británii a v České republice. Máte pocit, že se specializovaným pracovištím daří více v západní Evropě?

Ten pocit nemám. Konkrétně ve Velké Británii malé obory bojují o existenci možná ještě více než tady, protože je tam profil univerzity dalekosáhle definován ekonomickými ohledy. V roce 2012 došlo k trojnásobnému zvýšení školného na britských univerzitách, což zdecimovalo malé obory: studenti, kteří platí tak vysoké školné, volí obory, které slibují okamžité zúročení po vystudování. Humanitní vědy, a zvláště malé obory, jsou tímto trendem velmi těžce postiženy.

 

Mohla byste jmenovat několik evropských specializovaných pracovišť, které považujete v rámci afrických studií za výjimečné?

Neapol v Itálii, v Německu Bayreuth, Frankfurt, Mainz, Hamburg, Berlín, Lipsko, Kolín nad Rýnem, v Polsku Varšava, ve Francii INALCO v Paříži, ve Švédsku Uppsala, v Nizozemí Leiden, ve Velké Británii SOAS, Birmingham, Edinburgh.

 

Již několik let přednášíte na SOAS univerzitě, kde působíte po Dr. Faroukovi Topanovi, zanzibarském intelektuálovi. To je skutečně velmi prestižní místo, o to víc, že jej vystřídala afrikanistka z České republiky. Byly pro Vás počátky náročné?

Vybavuji si jednoho kamaráda, profesora z Jihoafrické republiky, který mi řekl, že jsem po Faroukovi dostala opravdu „velké boty“. Řeči o „velkých botách“ mě ještě dlouho pronásledovaly ve zlých snech! Naproti tomu jiný kamarád, profesor z Francie, Alain Ricard, řekl, že „vybrali dobře“, a to mi bylo oporou. Alain Ricard loni zemřel, velmi mi chybí a často na něj s vděkem myslím. Studenti na SOAS mě také zkraje nepřijali – čehož jsem si naštěstí nebyla moc vědomá. Běloška, navíc z východní Evropy – prostě všechno špatně. Po prvním roce jsem se ale doslechla, že ti, kteří si z těchhle důvodů mé kurzy nezapsali, toho litovali. Teprve pak mi došlo, na jak tenkém ledě jsem ten rok stála.

S odstupem času jsem dospěla k názoru, že člověk prostě doroste do bot, které mu nasadíte. Pokud má základní předpoklady a pokud se snaží a přemýšlí o své práci a o tom, jak ji dělá, nezáleží na „velikosti bot“ – hlavně nesmí být moc těsné! Pro mě bylo asi největší výzvou naučit se přednášet poutavě, zbavit se svého česko-německého faktografického přístupu k vědění, snažit se studenty inspirovat spíš než zahltit informacemi. Někdo je přirozený bavič a vypravěč, já jsem se to musela cíleně učit a pořád se učím, pořád se snažím zlepšit. Ovšem ten faktografický přístup má také svá pozitiva a sloučit zábavnou formu s bohatým obsahem je asi nejlepší, o to usiluji ve svém učení.

 

Roku 2012 jste převzala cenu Director´s Teaching Prize za své dlouholeté přednášení na SOAS univerzitě a za svůj výjimečný přístup ke studentům. Jak jste toto ocenění vnímala?

Dostala jsem cenu dvakrát, v roce 2012 a ještě jednou v roce 2015. Nešlo o dlouholeté působení, spíš o originalitu přístupu. V roce 2012 to bylo za to, že jsem studenty svahilské literatury motivovala k účasti na konferenci v Bayreuthu (Německo) a k publikování jejich článků, v roce 2015 jsem už měla vlastní konferenci na SOAS, kterou jsem druhým rokem organizovala, a spoustu výstupů svých studentů africké filozofie v odborných časopisech. Tohle vedení studentů, včetně nejnižších ročníků, ke skutečnému výzkumu bylo vnímáno jako originální a přínosné: studium pak není jen akademické cvičení, ale reálná součást mezinárodního výzkumu v daném oboru. Já jsem ocenění vnímala jako ujištění o tom, že ty boty nebyly příliš velké (úsměv).

 

Můžete více pohovořit o tom, co považujete jako akademický pracovník za největší výhodu působit právě na této univerzitě?

Myslím, že SOAS má báječnou atmosféru, studenti jsou odvážní a tvůrčí, můžete s nimi skvěle pracovat. Cítím se motivována k vyššímu výkonu (hlavně ve smyslu výzkumu). Jinak já jsem v nedávné době vstoupila do role šéfky katedry afrikanistiky (od roku 2014; letos mi funkční období skončí). Byla to pro mě velmi poučná zkušenost – vidíte univerzitu zase z jiného pohledu, spoustu důležitých věcí můžete ovlivnit, zavést nové obory, lobbovat za africké jazyky… Máte určitou zodpovědnost za tým lidí, které musíte jednak motivovat a někam vést, jednak se o ně starat, mít zájem o to, jak se jim pracuje, co je trápí, zastupovat jejich zájmy. Dostala jsem se také do situací, kdy jsem zastupovala celou SOAS, například jsem byla dvakrát vyslána do Číny. Abych to shrnula, mám pocit, že moje práce mi umožňuje rozvoj a růst, stále se mění a je zajímavá, konfrontuje mě s novými zkušenostmi a úkoly a moc mě baví.

 

Jak se Vám pracuje s tamějšími studenty? Mají mladí studenti zájem o africká studia?

Práce se studenty je výborná. Studenti, co se zapsali na africká studia, zájem samozřejmě mají. Ale je pravda, že noví příchozí studenti často netuší, co je čeká, že počáteční zájem nebývá tak vyhraněný, jako pamatuji z Čech, z mé generace studentů, kde uchazeči, kteří prošli přijímacím řízením, byli už docela úzce vyprofilovaní. Obecně je zájem o naše obory (tedy na naší fakultě, kde učíme jazyky a kultury) bohužel nízký, a to z těch důvodů, které jsem zmiňovala výše. Obory na fakultě sociálních věd (také na SOAS) mají více studentů: mezinárodní vztahy, právo, ekonomika, rozvoj… Tyto obory také mají zaměření na Afriku a Asii, ale ne vždy se studuje jazyk. Třetí fakulta SOAS, humanitní vědy, zažívá ovšem v poslední době boom po zavedení oboru „BA World Philosophies“, kde také učím. V prvním roce oboru měl kolem 70 studentů, což je ohromný počet; na příští rok bude studentů ještě více. Africká filozofie je jedním ze zaměření v rámci tohoto oboru, takže její budoucnost vnímám optimisticky!

 

“Budoucnost nelze dedukovat jen z minulé a současné chudoby, válek a dalších problémů; budoucnost je třeba si vysnít – a pak uskutečnit.”

 

V těchto dnech londýnská univerzita SOAS chystá konferenci Africa of the Past, Africa of the Future: The Dynamics of Time in Africanist Scholarship and Art, která bude probíhat jak v Londýně, tak v Praze. Můžete prozradit, na jaká témata se zaměříte?

Obě konference budou studovat pojem času v Africe. Zatímco londýnská konference se zaměří na čas v africké literatuře a filozofii, pražská konference bude orientována více do společenských věd (politologie, historie, sociologie…). S ohledem na beletristickou literaturu chceme prozkoumat, nakolik africká literatura nabízí africké filozofii inovativní myšlenky pro konceptualizaci budoucnosti – tedy právě osvobození se z těch stereotypů o Africe, které bohužel přetrvávají v africké filozofii.

Zmínila jsem Hegela, který považoval Afriku za ahistorickou. Také afričtí filozofové mu často dávají za pravdu – někdy ve snaze najít jakýsi unikátní africký pojem času. Ale často se jedná o pouhý stereotyp, který se tito myslitelé snaží filozoficky ospravedlnit. Keňský filozof a teolog John S. Mbiti, například, míní, že Afričané nejsou schopni pochopit pojem budoucnosti: africké jazyky, jak Mbiti tvrdí, ani nejsou gramaticky schopny vyjádřit budoucnost vzdálenější než nějaké dva tři roky. Mbitiho argumentace je nesprávná, africké jazyky samozřejmě mohou vyjádřit jakýkoli čas včetně vzdálené budoucnosti. Ale to nepostihuje to, co se Mbiti pokouší sdělit. Tedy že v určitém společenském uskupení člověk třeba o vzdálené budoucnosti nepřemýšlí: co je pro většinu lidí (i v Evropě) budoucnost za 50 let, kromě numerického údaje v kalendáři? Jak se můžeme k takové budoucnosti vztahovat? Ovšem takový pojem budoucnosti je důležitý třeba z hlediska rozvoje: abychom se chtěli v něčem zlepšit, musíme mít představu budoucího stavu a také musíme věřit tomu, že je možné se k tomu imaginárnímu budoucímu stavu dopracovat změnou chování v současnosti – že takové chování je reálně možné a přípustné. Tvrdit, že Afrika takové představy o budoucnosti schopná není, je pochopitelně nesmírně závažné sdělení – neboť tím odebíráte schopnost rozhodovat o sobě Afričanům a dáváte ji do rukou lidí, kteří pro ně ten budoucí rozvoj naplánují.

A právě tady přichází ke slovu africká literatura, která obsahuje velice zajímavé rozvrhy budoucnosti. Zajímá nás samozřejmě zejména sci-fi či Afrofuturismus, které se představami budoucnosti zabývají. Namísto chápání současné Afriky jako důsledku traumatické minulosti se Afrofuturismus snaží pochopit africkou současnost jako výchozí bod pro imaginární budoucnost – a to je opravdu radikální obrat a změna pohledu.

Pražská konference bude studovat budoucnost z pohledu společenských věd – i tam, samozřejmě, je představivost tvůrčí a může dramaticky změnit pohled na Afriku. Budoucnost nelze dedukovat jen z minulé a současné chudoby, válek a dalších problémů; budoucnost je třeba si vysnít – a pak uskutečnit.

 


Varování:
Uvedený text včetně přiložené fotografie se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autorů. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).

References
1 Ústav Blízkého východu a Afriky
2 A History of Modern Africa: 1800 to the present. V českém nákladu: Dějiny moderní Afriky: od roku 1800 po současnost.
Sleduj autora Barbora:

Ethnologist, Editor in chief of The Ethnologist

Mgr. et Bc. Barbora Zelenková (roz. Šajmovičová) se narodila roku 1985 v Praze. Vystudovala Blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni a Etnologii na Univerzitě Karlově v Praze. V rámci Blízkovýchodních studií se zaměřovala na Somálsko a Somálce, v rámci Etnologie na odbornou a popularizační tvorbu českého orientalisty a arabisty Aloise Musila. Od roku 2014 žije v Londýně, kde založila stránky The Ethnologist, ve kterých působí jako šéfredaktorka a autorka. Rovněž se věnuje překladatelské činnosti (anglicko-česky a česko-anglicky). Během svých studijních cest procestovala řadu zemí Blízkého východu, např. Egypt, Palestinu, Izrael nebo Jordánsko. Zajímá se nejen o etnologii, ale také ekologii a práva zvířat.