Zbyněk Hrábek: Indonésané mi velmi usnadnili začátky na Sumatře

S úsvitem se deštným pralesem rozléhají pronikavé zvuky zvířat – je čas vstát, popadnout 30ti kilový batoh na záda a vyrazit do terénu, v dešti, v horku, i ve větrné bouři, kdy se stromy lámou jako sirky. Hraniční pásma Národního parku Gunung Leuser je třeba monitorovat a chránit před ilegálními aktivitami za každého počasí. V terénu jste ve dne i v noci a Vaší prací je ochránit tropický deštný prales s největší biodiverzitou na souši. Kdysi pralesy pokrývaly rozsáhlá území Přední a Západní Indie, Malajsii a Filipíny. Souostroví Indonésie pokrývalo ještě v 60. letech minulého století kolem 80 % deštných pralesů. Dnes poslední zbylá území primárních pralesů čelí velkému nátlaku těžebních a palmařských společností, i pytláci využívají současné situace a ohrožený tygr sumaterský, který se chytne pytlákovi do pasti, putuje na černý asijský trh – jedná se přece o „tradiční medicínu“. Jsou ale lidé, kteří se rozhodli zasvětit svůj život ochraně přírody a bez ohledu na rizika, která sebou tato práce přináší, usilovně chrání deštné pralesy a jejich biodiverzitu. Takový je život i vedoucího tzv. Tygřího komanda a ochránce indonéské přírody Zbyňka Hrábka, který se narodil roku 1985 ve Varnsdorfu na severu Čech. Co vlastně přimělo mladého absolventa střední zdravotnické školy všechno v Čechách zanechat a odejít žít do deštného pralesa na Sumatru? Čeho všeho se podařilo Zbyňkovi s indonéským týmem a spolkem Prales dětem od roku 2016 dosáhnout? A jak vlastně probíhá monitorování ohrožených druhů zvířat v rezervaci Green Life a v Národním parku Gunung Leuser? O tom všem jsme si povídali se Zbyňkem Hrábkem.
Zbyněk Hrábek patří k předním českým terénním ochráncům deštných pralesů v Indonésii. Foto: Dagmara Piklová

 

Zbyňku, co bylo tvoje původní povolání a co tě přivedlo k tomu, že svůj dosavadní život změníš a odjedeš do Indonésie chránit deštné pralesy?

Povolání bylo více. Od práce v ústavu pro postižené děti i dospělé, přes kovovýrobu, až jsem se dlouhodobě zdržel v Praze jako barman a cashier v kasinech, kde jsem měl možnost poznat spoustu různých lidí i jejich životních příběhů. Díky tomu přišel první impulz: uvědomění, jakým způsobem lidé žijí. Došlo mi, že jsme se nenarodili proto, abychom platili za své životy. Přestal jsem vnímat hmotné bohatství a shon kvůli placení účtenek a daní jako něco smysluplného. Chvíli jsem si myslel, že naplnění najdu v nějakém prospěšném povolání, ale nakonec mi došlo, že pouze život v přírodě může obsahovat to, po čem touží asi každá živá bytost.

 

Proč zrovna Indonésie? Bylo to primárně kvůli devastaci deštných pralesů?

Nikoliv primárně, ale samozřejmě to s tím velmi souviselo. Tenkrát jsem hledal způsob, jak žít v přírodě a objevil jsem pořad Jaroslava Duška Duše – K s Milanem Jeglíkem a Zuzanou Kolouškovou, kteří mluvili o ochraně pralesů a možnosti dobrovolné pomoci. To mě inspirovalo letět poprvé do Indonésie jako dobrovolník. O přírodě a životě v ní jsem tehdy ještě nic nevěděl. Jen to nejdůležitější, a sice jak se v ní cítím. Jsem totiž přesvědčený, že každý by měl žít tam, kde se mu líbí a cítí se dobře, bez ohledu na komfort, který mu moderní společnost nabízí. Po domluvě s Milanem Jeglíkem, předsedou organizace Prales dětem, který zrovna hledal člena a vedoucího pro založení protipytláckého týmu Tygří komando na ochranu dvou tygřích mláďat, které nám jejich máma představila před fotopastí v rezervaci 8. října, shodou okolností na mé narozeniny, jsem měl jasno. Po pár měsících a zabalení si nejdůležitějších věcí, jsem přiletěl podruhé a nastálo. Bylo to přesně 14. února roku 2016.

Duše K – Rozhovor s Milanem Jeglíkem a Zuzanou Kolouškovou, rok 2014.

 

Když se ohlédneš zpátky, jaký to byl pocit, všechno v Čechách zanechat a začít žít v Indonésii? Jak na tebe působili místní lidé – jako na člověka, který se rozhodl chránit jejich přírodní bohatství?

Bylo to osvobozující a zároveň nabité energií. Najednou jsem byl úplně na novém místě, bez potřeby všech těch papírů a důležitostí. K životu mi nyní stačí pas a víza. Ani mi nepřišlo, že bych něco někde zanechal, jen jsem vše ze svého života odhodil, abych mohl začít žít. Místní lidé, obzvlášť na vesnici, jsou velmi otevření a vstřícní. Dodnes jsem nadšený z toho, jak jsou ochotni si pomáhat a jak jsou vnímaví jeden ke druhému. Nejsou tak lhostejní jako je běžné v Evropě, ani ve velkoměstech. To mi rovněž začátky velmi usnadnilo. Samozřejmě Indonésané nejsou dokonalí, ale člověk vnímá prvně především ty rozdílnosti s naší kulturou. Například se tu lidé barví bělícím krémem, aby byli bělejší. Evropané zase naopak. Dále je bílý cukr pro Indonésany ten „dobrý“, nikoliv ten hnědý. A to si dělají svůj přírodní bez příměsí. Prostě člověk chce většinou to, co nemá. Nikdo tenkrát z nich netušil, že tu zůstanu tak dlouho, ale s postupem času mě začali brát jinak.

Na vesnici o ochraně přírody toho moc nevěděli a ekologii vnímají spíš jen jako druh určitého businessu, jelikož jsou naučení od kapitalistické společnosti vidět ve všem obohacování, čerpání a brání. Všichni Vám ale nakonec uvěří, že to myslíte vážně a dříve, či později, si většina položí otázku: „proč to ten Zbyněk dělá a proč změnil vysněný život v Evropě za život s námi?“ nebo „proč je pro něj ochrana těch našich lesů a zvířat tak důležitá?“ Občas zde lidé zažívají stud, že Evropan sbírá jejich odpadky nebo chrání jejich lesy a Indonésané, co jsou tady doma, ne.

 

Za deforestaci v Indonésii mohou zejména palmařské společnosti a ve svém důsledky i my lidé, kteří si výrobky s palmovým olejem kupujeme. V České a Slovenské republice dostal už palmový olej nálepku jakési neetické suroviny a veřejné povědomí o získávání palmového oleje začíná být opravdu veliké. Tento trend je vidět i v jiných evropských zemích, například ve Velké Británii řada firem upustila od jeho používání. Jak je ale na tom samotná Indonésie, potažmo Jihovýchodní Asie? Vnímají lidé palmový olej jako problém?

Ne. Mimo ty, kteří jsou zasvěcení do této problematiky, jako například profesoři na univerzitách, enviromentalisté a někteří lidé z velkoměst. Ostatní vnímají palmu olejnou jako komoditu a způsob obživy. Pěstitelé jsou přímo nuceni státem, který snižuje výkupní ceny jiných komodit, jako například kaučuku, a zvyšuje výkupní ceny plodů palmy olejné. Neznalí místní pěstitelé tak musí přejít na pěstování palmy olejné, aby uživili rodiny. Indonésie je předním vývozcem palmového oleje na světě a exportuje 48 tisíc tun oleje ročně – z toho 45 % tvoří místní pěstitelé, nikoliv společnosti. Tím je samozřejmě nechci hájit, oni můžou za tu destrukci Bornea a Sumatry s globálním dopadem na současný stav vody ve světě a úbytek tolik důležité biodiverzity. Ono nejde ani tak o výrobky a sušenky s plamovým olejem jako spíš o příměs do biopaliv. Kombinace posedlostí čerpání ropy a vysazování palmy olejné je doslova světovou katastrofou. To, co ropný průmysl nestihl za 100 let, palma olejná dodělává za 50 let.

Palmové plantáže drasticky mění krajinu tváře – tam, kde se kdysi rozprostíraly deštné pralesy, je nyní pustina čekající na vysazení palem olejných. Foto: Zuzana Koloušková

 

Samozřejmě se to začíná projevovat už i zde a změny jsou pozorovatelné pouhým okem. Rok od roku klesá hladina řek a spousty malých potůčků zmizely úplně a toho si místní lidé všímají. Nevyjímaje úbytku spodní vody, kerý způsobuje propadání se hlavního města Jakarty, což je stejný problém, s jakým se vypořádává například Mexiko v souvislosti s gigantickým odčerpáváním vody, k čemuž přispívají i avokádové plantáže.1.Srov. Devítimilionová metropole Mexika se nezadržitelně propadá do země. Je i pár jedinců, kteří odmítají palmu olejnou a vrací se například k pěstování rýže, ale zatím je to zanedbatelné množství. My osobně v tomto ohledu pracujeme na vzdělávání místních lidí a snažíme se propojit ty vzdělané z univerzit s lokálními komunitami, aby naučili místní pěstitele užívat jejich půdu efektivně a hlavně udržitelně bez palmy olejné. Dále vykupujeme s naší organizací pozemky dříve, než je zničí společnosti nebo místní pěstitelé.

Takto vypadá palmová plantáž s fabrikou na zpracování plodů palmy olejné firmy London Sumatra, známé také jako ´Lonsum´ na Severní Sumatře. Monokultura palmy olejné se rozkládá na ohromném prostoru, kde už takřka není na horizontu vidět nic jiného, než palmové plantáže bez života. Foto: Zuzana Koloušková

 

Ty jsi mimo jiné v čele tzv. Tygřího komanda, můžeš popsat co je náplní Vaší práce? A co je dnes největší hrozbou (mimo deforestace) pro tygra sumaterského?

Náplní Tygřího komanda (dnes už Green Patrol) je hlídková a monitorovací činnost v pralese. V rámci spolupráce se státní správou Národního parku Gunung Leuser jsme od roku 2015 do roku 2020 monitorovali tygry sumaterské i ostatní druhy zvířat v našem resortu Bohorok, kdy jsme systematickým monitoringem odhalili nejen spoustu pytláků, ale i 10 tygrů! Každý měsíc jsou patroly 10 dní v pralese, nosíme 30ti kilové batohy na zádech a šlapeme ohromné kopce i divoké řeky. V deštích i horku, občas i v noci, velkých bouřkách i šílených větrech, kdy kolem vás padají ohromné stromy a lámou se doslova jako sirky. Jednou jsme byli dva dny bez vody a jindy i bez jídla. Přes náročnost terénní práce si vždy odnášíme neuvěřitelné zážitky, například se slony a s přírodou celkově. Je to práce plná extrémních výzev, ale v nádherné přírodní scenérii. V naší rezervaci Green Life stejně tak chráníme pravidelně hraniční pásma rezervace s Národním parkem Gunung Leuser. Dnes naše rezervace zabírá už 175.5 hektarů pralesa.

Rezervace Green Life českého spolku Prales dětem aktivně chrání pralesy před vytěžováním, ale také monitoruje hraniční pásma Národního parku Gunung Leuser. Foto: Zbyněk Hrábek

 

Těsně na začátku pandemie jsme spolupráci s Národním parkem Gunung Leuser přerušili a nyní máme společně se správou lesů pod ochranou nárazníkovou zónu kolem tohoto národního parku. Hlavně kvůli tygrovi, kterého monitoruji už od roku 2017 a našel si jako mladý samec teritorium zasahující mimo národní park, což ho velmi ohrožuje. Nejčastěji umírají právě tygři, co hledají potravu na plantážích mimo národní parky, kde se nejvíce pytláci pohybují a kladou pasti. Naší aktivitou a monitoringem této nárazníkové zóny tak nejefektivněji vytváříme prevenci úbytku biodiverzity a ochranu národního parku. Je to taková hranice dvou světů. Toho lidského a toho svobodného, kdy se snažíme hledat rovnováhu mezi oběma těmito světy.

 

Vy jste nedávno řešili i stížnost místního farmáře, který se pokoušel nahlásit škodu způsobenou tygrem, Vy jste nakonec zjistili, že šlo o falešnou zprávu. Jak vlastně vyhodnocujete, zda jde o pravdivé hlášení? A do jaké míry vítají ostatní farmáři, že nabízíte podporu a pomoc i jim, jakou je například výstavba ohrad pro hospodářská zvířata?

Každé hlášení musíme prověřit. Je nutné vyjet na místo a potvrdit pravdivost důkazem jakým je například stopa tygra nebo identifikace za pomoci fotopastí. Přestože to nebylo první falešné hlášení v noci, tak musíme a chceme s komunitami udržovat dobré vztahy. Důvěra je v tomto ohledu velmi důležitá, ostatně jako ve všem.

Pomoc vítají všichni a záleží jen na druhu pomoci. Pokud jde o kompenzaci zabité krávy tygrem, kterou jsme volili ze začátku, zjistili jsme, že to není z dlouhodobého pohledu ani udržitelné, ani efektivní. Jen vzbuzujeme pocit chtíče po penězích a zneužití dobré vůle. Pomoc s ochranou krav stavěním ohrad je mnohem efektivnější, samozřejmě spolu s dalšími strategiemi jako je monitoring, práce celého týmu Green Patrol a osvěta.

Hrdý indonéský tým Green Patrol komunitních rangerů chránící rezervaci Green Life. Foto: Zbyněk Hrábek

 

Do jaké míry je Vaše činnost úspěšná?

Celý program Tiger Guard se osvědčuje v celém regionu a hodláme ho představit i indonéskému vedení ochrany přírody jako účinnou ochranu tygrů nejen kolem národních parků, kdy za pomoci týmu lidí, fotopastí a sledovacího zařízení, budou sledováni tygři kolem jejich oblasti, ale může také vzniknout i jakýsi tygří štít, kdy máte pod kontrolou většinu hranic kolem národních parků. Pytláctví by celkově zákonitě ubylo a tygři v národních parcích by byli v bezpečí právě díky ochraně hraničních pásem.

Ostatních úspěchů vidím spoustu. Od tvorby vzoru ochrany kolem Národního parku Gunung Leuser a biodiverzity v něm, přes rozšiřování přirozeného prostředí, kdy Vám les roste před očima opravdu rychle. Jako další příklad našeho úspěchu mohu uvést vznik 500 hektarů chráněného lesa místních lidí. Mému kolegovi a kamarádovi se tak povedlo v dalším regionu ochránit pozemky místní komunity, a to po našem vzoru. Práce s místními lidmi je velmi důležitá, zároveň někdy složitá. Faktem zůstává, že jsou to lidé, kdo přírodu ničí, ať vědomě či nevědomě, a bez správného přístupu k tomuto faktoru jen těžko můžeme tu světovou bitvu o přežití primárních pralesů a divočiny vyhrát.

Orangutan, největší lidoop žijící převážně na stromech. Vyskytuje se pouze na Sumatře a Borneu – i rezervace Green Life je jeho domovem. Foto: Vladimír Čech ml.

 

Co je pro spolek Prales dětem, respektive pro hraniční pásmo s Národním parkem Gunung Leuser největší hrozbou? Jde o těžbu nebo o pytláky?

Pro hraniční pásmo je to hlavně pytláctví. Plantáže kaučuků už jsou vlastně skoro všude až po hranice národních parků a palma olejná se rychle blíží. Těžba nerostných surovin také. Vše spolu souvisí a je úzce propojené, ztratíme-li například tygra a jiné ohrožené druhy z národních parků úplně kvůli pytláctví, tak dostane těžba volnou cestu všude. Pytláctví a společnosti na výrobu a pěstování palmového oleje jsou úzce propojené, stejně jako to je s obchodováním se zvířaty pro zoologické zahrady.

 

Mohl bys vyjmenovat s jakými zvířaty se ve Vaší rezervaci setkáváte? Migrují k Vám například i další jedinci, kteří přišli z důvodu deforestace o svůj přirozený habitat?

Vyjmenuji jen ty nejznámější, jelikož jich je opravdu spousta. Určitě to je zmíněný tygr sumaterský. Setkáváme není ale to pravé slovo, jelikož on se nenechá moc vidět. Je jen velmi málo lidí, kteří ho viděli na vlastní oči v divočině. Mně se to poštěstilo díky tygřímu incidentu, který jsme monitorovali. Tenkrát jsem chtěl přespat nedaleko od sražené krávy v chatrči a tygr se na mě přišel podívat. Nezapomenutelné setkání. Byl jen zvědavý a nebezpečí jsem žádné nepozoroval. V pralese při stopování čerstvých stop nebo náhodně, jsme nikdo, koho kolem znám, to štěstí neměli. Tygr je takový duch v pralese.

Určitě jako další stojí za zmínku návrat sloní rodiny do naší rezervace, kdy se sloni vrátili po svých starých stezkách po 18 letech. Sloní máma tenkrát přivedla i dvě slůňata. Zdrželi se asi 14 dní a po celou dobu jsme je hlídali. Jinak čím více se rezervace rozrůstá, teď myslím její flóru, tím více ekosystém obnovuje i svou faunu. Díky stálému monitoringu máme možnost vidět nárůst například luskounů, dikobrazů, medvědů malajských, sambarů i muntžaků nebo i dalších druhů kočkovitých šelem jako leopard cat či marbled cat a golden cat, nevyjímaje i druhy ptáků jako orli, zoborožci a další.

Slon Sumaterský – kriticky ohrožený podle IUCN. Mnohdy zneužíván jako atrakce pro turisty a zabíjen místními farmáři či společnostmi. Foto: Zbyněk Hrábek

 

Možná zrovna teď někdo čte náš rozhovor a říká si, že by se do ochranářské práce rád zapojil. Jaký typ dobrovolníků hledáte? A jak se může zapojit i obyčejný člověk, který například nemůže odcestovat do Indonésie?

Jako dobrovolník se může zapojit skoro každý. Když opominu extrémní fyzický či psychický handicap, tak je pomoc v pralese pro široké spektrum lidí, různé věkové skupiny i druhy odborností. Bohužel je nyní během pandemie velmi omezený vstup do Indonésie a čekáme na zmírnění restrikcí. Nicméně je nově možnost zapojit se jako dobrovolník v kostarickém pralese i bez velkých potíží během cestování. Dále máme dobrovolné programy i na Slovensku což je dostupné takřka všem.

Zapojit se je možné mnoha způsoby a pokud se člověku nechce nebo nemůže cestovat, lze se zapojit podporou finanční. Ať malými pravidelnými příspěvky na chod Green Patrol nebo i na výkup a obnovu tropického pralesa. Z našich komplexních aktivit si člověk vybere, co je mu blízké a co by rád podpořil.

Strom Matyáše Kosíka, který byl vysazen na památku mladíka, který podlehl těžké nemoci. Před svou smrtí sdělil svým blízkým, aby mu na hrob nekupovali květiny, ale aby lidé raději podpořili ochranu deštných pralesů se spolkem Prales dětem. Foto: Zbyněk Hrábek

 

Když bys porovnal začátky své ochranářské práce v pralese v roce 2016 a porovnal je s dnešní situací, co se za těch pět let podařilo dosáhnout. A jak moc se zapojili a zapojují lokální komunity Indonésanů – přibývá jejich počet?

To je velmi důležitá otázka. Lidé mnohdy zapomínají na ty jemné reakce, které svými činy způsobují a druhy energií, které se šíří jako semínka a která vyrostou, pokud se zalévají. Ty naše semínka se opravdu daří zasévat, jen je občas složité je zalévat, aby vyrostly. Ze začátku byla místní komunita opravdu velmi uzavřená z pohledu ochrany přírody, všude byly odpadky, pytláctví bývalo běžnou aktivitou, ale dnes mám opravdu radost z celého progresu a změny jakou mohu pozorovat. Například lokální komunita zde už dokonce založila dobrovolný spolek na ochranu vlastního životního prostředí. Lidé čistí vesnici, účastní se dobrovolně hlídek, rehabilitují povodí a řeku a rozvíjejí mnoho dalších aktivit. Zkrátka se daří měnit jejich zájem o vlastní domovy. Náše vzory jsou přebírány i v několika jiných regionech. Od odpadových programů, edukace široké veřejnosti, až po tvorbu chráněných území s obnovou lesa.

Výhled na různorodost korun pralesních stromů – to můžete pozorovat ze zázemí rezervace Green Life. Foto: Zbyněk Hrábek

 

Každý člověk na světě pozná, co je správné a co ne a má sílu to dobré následovat i tvořit. Každý má srdce, bez kterého by jinak zemřel a pro změnu k lepší budoucnosti je nevyhnutelné oslovovat a komunikovat s lidmi právě srdcem. Motivovat, podporovat to správné a tvořit příklady. Pokud jsou lidé otevření a naslouchají s důvěrou, je napůl vyhráno. Představte si, že by k Vám do země přijel Indonésan, byť s dobrým úmyslem, a začal by na Vás křičet, že to, jak žijete, je špatné a musíte to změnit! Jistě mi dáte za pravdu, že takto by neuspěl i kdyby měl pravdu. Práci s komunitou skrze komunikace našich srdcí vidím dnes jako velmi důležitý element pro ochranu přírody a pro zachování vhodných podmínek na světě.

 

Deštný prales je skutečně přírodním bohatstvím, a to nejen Indonésie, ale celého světa. Pestrost života, kterou v sobě prales ukrývá, je doslova nepopsatelná slovy, člověk to pravděpodobně musí zažít sám. Jak moc tebe prales očaroval? A dovedl by sis ještě vůbec představit život v moderní metropoli?

Přesně tak. Nelze to popsat slovy. Nejsme nastaveni na vnímání jen pěti smysly, ale vnímáme i mnohými dalšími způsoby, a to nesmíme opomíjet. Dnes už je potvrzený a známý způsob vnímání srdcem a vlivy jeho magnetického pole, a to je z mého pohledu to nejdůležitější. Nikdo však ještě nepopsal tu magii, co přesně se s námi děje v divočině a proč to tolik jako lidé máme rádi. Prostě nám příroda svědčí po všech důležitých stránkách života a životu se v ní daří. V tropickém deštném pralese s nejbohatší biodiverzitou na souši nemůže být pochyb o tom, kde se životu daří nejlépe. Dodnes vždy zažívám tu změnu při návratu z civilizace do pralesa. Jako by Vás napojili do sítě s názvem “život”. Myšlenky se utišily a z běžně probíhajícího milionu procesů za vteřinu v našich tělech, se stalo 5 milionů!

Připisuji to právě té komunikaci a výměně informací díky magnetickým polím srdcí, kdy je jejich počet a síla umocňována hojností přítomného života v divočině, ať zvířat, tak i stromů a rostlin. Zda-li bych si uměl představit život v metropoli? Ano, uměl. Trval by maximálně týden a potom bych se asi zbláznil nebo umřel na ztrátu duše. Pro mě už je návrat po takové době do té lidské džungle opravdu nebezpečný. Žádní cvrčci, hlasy ptáků, zvuk protékající vody, čerstvý voňavý vítr, padající listy nebo zvuky gibonů a orlů… Každému bych přál probouzet se s pralesem.

Chvíle odpočinku po náročném dni v terénu a krásný pohled na aktivní vulkán Sinabung při západu slunce. Foto: Aneta Tonzarová

 

Ty jsi před několika týdny dopsal svou studii s názvem Nature and Humane Body publikovanou ve vědeckém časopise International Journal of Science and Research (IJSR) kde nahlížíš na planetu Zemi jako na samoregulující se živý organismus, podobný tomu našemu lidskému. Oceány a oceánské proudy jsi nazval plícemi a popsal jsi, jak srdce (jádro planety Země) okysličuje tyto cykly, řeky jsi přirovnal k cévám a kapilárám, faunu a flóru k nenahraditelným stavebním buňkám, bez kterých by Země nemohla fungovat, tak jak má. Osobně mě překvapilo, že se povětšinou přezdívá deštným pralesům „plíce Země“, ve tvé studii jsou to však oceány (o čemž hovoří už i další vědci). Mohl bys to více popsat?

Studie Nature and Human Body vznikla jako nápad na přednášku, jak lidem přiblížit funkčnost procesů přírody i planety Země pomocí faktů a vědecky prokázaných dat ve spojitostech. Bohužel jsem nikde nenašel bližší popis, tak jsem ho vytvořil. Planeta funguje naprosto stejně jako naše těla a jen my lidé si to mnohdy jen neuvědomujeme nebo se nezajímáme. Je to škoda, jelikož díky tomuto spojení známých faktů, lze lépe pochopit přírodu skrze nás a nás skrze přírodu. Věřím, že spousta lidí by díky tomu našla odpovědi na různé otázky. Popsal jsem plíce, srdce a imunitní systém člověka i planety Země jako stěžejní systémy pro správnou funkčnost organismu. A také i z toho důvodu, že díky nim se dá skvěle vyjádřit, co považuji za důležité.

 

Je už vcelku známé, že plíce planety jsou oceány a proč, ale už jen málo lidí ví, že planeta trpí stejnými nemocemi jako člověk. Že srdce není jen pumpou rozvádějící krev v těle s vlastním nejsilnější elektromagnetickým zdrojem energie (jako je jádro u planety Země), ale že je i zdrojem intuice a citu a jakou podstatnou roli hraje v našich životech. Imunitní systém je v dnešní době velmi diskutovaným tématem, ale i takzvaní odborníci se pletou, pokud opomíjejí fakt, že naše těla jsou tvořena až z 80 % cizími organismy, které se starají a odpovídají za naše zdraví a navíc jejich složení má každý jiné. Zrovna tak zdraví planety Země a její biodiverzity, kterou tvoří až 30 milionů odlišných druhů a člověk ovlivňuje právě tento faktor. Celý popis je vlastně návod na změnu pohledu a vnímání vůči nám samým vedoucí k vlastnímu pochopení i k pochopení dnešních enviromentálních problémů a k nalezení řešení změn, které nás čekají.

 

Tvoje teorie mi velmi připomíná teorii Gaii, hypotézu, kterou rozpracoval britský vědec James Lovelock. Byla ti jeho práce inspirací?

Nebyla. Neznám tuto hypotézu a slyšel jsem ji prvně až od lidí v reakci na mou Nature and Human Body.

Vzdělávací přednáška Nature and Human Body na škole v hlavním městě Severní Sumatry, v Medanu. Foto: Zbyněk Hrábek

 

James Lovelock se se svou teorií Gaii velmi proslavil a zejména zpopularizoval aktuální ekologické problémy, a Gaia se tak stala klíčovým tématem i pro mnohá hnutí New-Age. Právě tato popularizace do velké míry zapříčinila to, že se většina vědců postavila k Lovelockovi kriticky. Mezi jeho největší odpůrce patří například Richard Dawkins, zastánce neodarwinismu a autor Sobeckého genu.

Hlavním názorovým střetem ve vědecké obci tedy jsou dva naprosto odlišné koncepty ve vnímání světa. Konvenční věda rozděluje přírodu na živou a neživou, jiné teorie nebo například přírodní národy hovoří o tom, že na světě není nic neživé. Základem evoluční biologie je pak tvrzení, že se rozmanité organismy vyvinuly v reakci na okolní prostředí, tedy že evoluce byla adaptací na okolní podněty, kdežto teorie, které rozebírají planetu, jako jeden živoucí organismus hovoří o tom, že si planeta Země reguluje evoluční vývoj sama, respektive, že Země vytváří takové podmínky, aby na ní ten či onen život byl životaschopný a umožňoval reciproční vztahy k Zemi. To vše pak v samém závěru vytváří jeden fungující superorganismus. Ty sám jsi například biodiverzitu Země přirovnal k důležitým stavebním buňkám lidského těla. Jak ty se díváš na tento názorový střet? Co je tvojí argumentací ve prospěch „živé Země“?

Nevím, zda li se někdo z vědecké obce ohradní a popře to, co jiní popsali svými studiemi, ale kritický pohled je také důležitý k nalezení odpovědí. Určitě však vím, že bychom neměli opomíjet znalosti přírodních národů. Jejich pohled a vnímání je skutečné a dávné civilizace byly v mnoha znalostech dál, než jsme nyní my a naše moderní kultura. Mít informace a přístup k nim, je skvělé, ale důležité je jejich správné pochopení. Bez toho jsme jen intelektuální, nikoliv inteligentní. Je-li mezi vědci rozpor, kdy část tvrdí, že je to tak a druhá část tvrdí, že je to jinak, pak jedna část vědců nesprávně chápe dostupné informace. Mnohdy to bývá proto, že si nechtějí lidé přiznat pochybení nebo v tom hraje roli jejich profit a prestiž a oba důvody jsou čistě sobecké, limitované vlastním egem, které omezuje možnosti chápání na pouhých 10 %. Natolik totiž ego omezuje využití kapacity našeho mozku a kdo by poslouchal někoho, kdo dokáže posoudit realitu pouze z 10 %? Asi jen naprostý blázen.

Co se týče evoluce a přizpůsobení organismů nebo samoregulačních procesů Země, je zřejmé, že tak fungují i naše těla. Rakovina se dá také vnímat jako přizpůsobení buněk na určité podmínky k životu, ale vyléčili se z ní plně bez recidivy jen ti lidé, kteří ty nevhodné podmínky změnili na vhodné. Planeta Země se pouze snaží zachovat život léčebnými procesy a my lidé jsme jen buňkami, které hrají určitou roli v celém chodu organismu s možností výběru zda budeme „rakovinou“ anebo „prospěšnou buňkou“, která má své místo a smysl v celém řetězci přírodních procesů.

Biodiverzitu jsem popsal právě takto. Biodiverzita je různorodost organismů zajišťující zdraví toho či onoho organismu. Mikrobiom lidského těla pro člověka a mikrobiom planety Země pro ní. Když máme vyvážený dostatek druhové různorodosti mikroorganismů specifický pro každý orgán našeho těla, všechny ty mikroorganismy spolu komunikují a vše funguje tak, jak má. Jsme zdraví. Snížíme-li jejich počet pod určitý limit, narušíme tím rovnováhu a jiné viry či bakterie mají příležitost narušit chod procesů v našich tělech. Potom jsme nezdraví. Úplně stejný princip platí i pro biodiverzitu jednotlivých ekosystémů planety Země. Akorát jednotlivé druhy organismů nazýváme jinými jmény. Nejde například o lactobacillus, ale třeba o tygra.

 

Člověka hned napadne přesně to, co jsi právě zmínil: jaké místo zde máme my? V teorii „živé Země“ jsme my lidé její součástí. Evoluce, nebo spíš kulturní evoluce zapříčinila však to, že se moderní člověk od přírody vzdálil, a dokonce ji začal upravovat k vlastnímu prospěchu. Dopady lidské a průmyslové činnosti na životní prostředí jsou neoddiskutovatelné a klimatické změny jsou reakcí na lidskou činnost. V tomto ohledu se opět objevují dva odlišné koncepty a mě by zajímalo, jaký je tvůj názor.

Jedna teorie hovoří o tom, že příroda bude reagovat stále s většími výkyvy a v této spojitosti zaznívají slova, že se příroda „brání“. Jsou i tací, kteří jdou ještě dál a hovoří o tom, že Země spíše „umírá“, a že stále četnější povodně v Německu, požáry, tornáda a zvyšující se teplota může být jakýmsi ukazatelem buněčného rozpadu živé Země, kdy s vymřením řady ekosystémů, které se nebudou schopné adaptovat na novou klimatickou změnu, se urychlí toto odumírání Země. Jaký je tvůj názor? Reguluje si tedy Země stále vlastní procesy nebo odumírá a bije nám na poplach?

Správně. Jsme její součástí. Pouze jsme zamrzli ve vývoji 14letého dítěte, kdy máme v pubertě pochopit svá ega a pochopit jejich význam. Vzdor „puberťáka“ vychází z vnitřního konfliktu. Místo pochopení naší malé části, jí dáváme nadvládu a propadáme ve zkoušce dospělosti. Vyhrává materialismus a duchovní stránka je potlačována. Určitě se podle mého příroda nebrání, ale snaží se pouze o nastolení harmonie. Nazval bych to spíše léčebnými procesy. Zánět nebo zvýšení teploty, to vše jsou hojící procesy. Dokonce i rakovina je. Všechny nemoci jsou snahou organismu o navrácení se do původního stavu harmonie, aby život mohl pokračovat dál. Nevím, jestli planeta umírá, ale jisté je, že se nikdy s podobnou situací nesetkala. Hromadné vymírání, kdy planeta ztratila minimálně 75 % všech žijících druhů fauny i flóry během 2.8 milionů let, proběhlo už pětkrát.

Vzdělávací přednáška Nature and Human Body na škole v Medanu spolu s přítelem a kolegou Muhammadem Roni Rahendra. Foto: Zbyněk Hrábek

 

Nicméně toto probíhající šesté hromadné vymírání způsobené lidmi, je asi tak 1000x rychlejší než po pádu 10ti kilometrového velkého asteroidu. Dříve měli některé organismy možnost se adaptovat, ale nyní tu možnost mít nebudou. Už to nebude 20 či 25 % zbylých druhů jako kdykoliv předtím. To je nemožné, a z tohoto důvodu závratné rychlosti vymírání přírodních druhů vidím budoucí výhled na dalších 70 let velmi pesimisticky. Jsem toho názoru, že se do roku 2030 dočkáme i výbuchu supervulkánu v reakci na kolaps Golfského proudu. Pravděpodobně v Evropě či střední Americe. Extrémy a výkyvy se budou zvyšovat. Nyní pozorujeme změny, které jsme rozpoutaly v 70. letech 20. století a od té doby do dneška jsme přírodní procesy narušili nejvíce a nejrychleji, tedy i stejně tak rychle budeme pociťovat změny nadcházející.

 

Severoamečtí Indiáni kmene Hopi kdysi předpověděli, že stojíme na pokraji zániku tzv. čtvrté etapy světa. Jejich proroctví skutečně připomíná současné ekologické problémy. Hopiové však tvrdí, že rozpadem dosavadního světa přijde nový a lidé se poučí ze svých předešlých chyb. Naděje tady stále možná je?

Přiznávám se, že o indiánech kmene Hopi nevím a těžko si tak utvořím názor na jejich předpovědi nebo co přesně vnímají pod pojmem příroda. Ale chceme-li pochopit naší chybu, musíme si ji prvně přiznat. Naději stále vidím. Změnil jsem přístup já, dokáže to i každý jiný člověk.

 

Mnozí mladí lidé se tak, jako ses kdysi rozhodl ty, vzdávají svého dosavadního života ve městech a odchází žít do nově založených soběstačných komunit, kde se věnují například permakultuře. Fascinující je i sledovat lidi, kteří se rozhodli na svém pozemku zasadit stromy a nejrůznější rostliny a vytvořili tak užasný ekosystém, který pomáhá chránit přírodní biodiverzitu. Stále více se začíná hovořit o tzv. rewildingu a návratu k původním ekosystémům. Myslíš si, že to je právě ta cesta, která nastaví v přírodě ztracenou rovnováhu?

Tvrdím, že jediné řešení je návrat k přírodě životem v symbióze s ní a snáze to lidé pochopí, pokud začnou poslouchat své srdce. To jediné nám stále rádí správně. Technologie určitě nejsou řešením této otázky, pouze dočasným řešením pohodlí a komfortu, kdy se mocní a sobečtí lidé nechtějí vzdát své posedlosti a mnozí lidé jim tuto moc v klidu odevzdávají. Podle mého názoru by bylo dostačující, kdyby 30 % populace USA a Evropy odešlo žít soběstačně a udržitelně ve skromnosti do přírody, bez připojení na nynější systém a čerpání zdrojů. Rozpoutalo by to takové změny v ekonomice i ve vnímání lidí, že už by tento pokračující trend nic nezastavilo. Mezinárodní zotročování ostatních zemí pomocí rozkrádání jejich zdrojů by se natolik redukovalo, že by se všechny země musely stát soběstačné a vcelku rychle by došlo k celkové změně celé civilizace. Podle mého se blížíme do stavu, kdy lidé mnohé pochopí a jejich vývoj bude moci pokračovat dál. Ten zmíněný nárůst rozšiřujících se soběstačných komunit to nasvědčuje. Ale těžko říct, co bude tím impulzem, který lidi přesvědčí či přinutí, a zda-li stále máme čas na tuto změnu. Naděje tady samozřejmě stále je a je to jen na nás, jakou cestu si zvolíme…

Tropický deštný prales a magické zachycení cyklu vody jako připomínka nepostradatelnosti pitné vody. Foto: Zuzana Koloušková

 

Děkuji ti Zbyňku za rozhovor!

Také děkuji.

Sleduj autora Barbora:

Ethnologist, Editor in chief of The Ethnologist

Mgr. et Bc. Barbora Zelenková (roz. Šajmovičová) se narodila roku 1985 v Praze. Vystudovala Blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni a Etnologii na Univerzitě Karlově v Praze. V rámci Blízkovýchodních studií se zaměřovala na Somálsko a Somálce, v rámci Etnologie na odbornou a popularizační tvorbu českého orientalisty a arabisty Aloise Musila. Od roku 2014 žije v Londýně, kde založila stránky The Ethnologist, ve kterých působí jako šéfredaktorka a autorka. Rovněž se věnuje překladatelské činnosti (anglicko-česky a česko-anglicky). Během svých studijních cest procestovala řadu zemí Blízkého východu, např. Egypt, Palestinu, Izrael nebo Jordánsko. Zajímá se nejen o etnologii, ale také ekologii a práva zvířat.