Etnologie práva podle Leopolda J. Pospíšila

 

Leopold J. Pospíšil, emeritní profesor Yale university a spoluzakladatel antropologie práva, seznámil koncem 90. let českou veřejnost se svou studií Etnologie práva, s podtitulem Teze ke studiu práva z mezikulturní perspektivy. Tato studie poukazuje na etnocentrickou povahu koncepce západního práva a klade důraz na etnologické a antropologické metody komparace západních právních systémů se systémy jiných kultur. Sám autor ve svém úvodu rozlišuje čtyři vědní disciplíny, které se právem zabývají, právní vědu, filozofii práva, sociologii práva a etnologii práva, která se vyvinula jako poslední. Etnologii práva jako vědní disciplíně posléze připisuje daleko vyšší význam, než jakého se jí obecně často dostává. Etnologie práva se podle Pospíšila výrazně liší od předešlých tří vědních disciplín, kterým se zároveň skrz tuto nevýhodu mnohdy nedostává nezakřiveného pohledu na podstatu právního systému právě v důsledku etnocentrické jednostrannosti. Nejen koncepce vědních disciplín nejsou úplné, ale i jazyk, který se antropologům a etnologům dostává. Pospíšil nastiňuje problematiku v oblasti terminologie, díky níž často překládáme západní myšlenky do studovaných oblastí namísto překládání např. kapauckého právního systému1.L. Pospíšil, díky svému preciznímu terénnímu výzkumu vypracoval jedinečnou studii kapauckého právního systému, silně ovlivněnou strukturalismem a strukturálním studiem lidského vědomí, na základě informací získané od Kapauků, horského kmene indonéské části ostrova. Tento terénní výzkum patří k prvním podrobným studiím Kapauků. do angličtiny. Zároveň se přiklání k používání anglické terminologie nativních systémů a nevidí nutnost k vynalezení „nového umělého jazyka“ jako např. antropolog P. Bohannan.2.P. Bohannan (1920-2007), americký profesor sociální antropologie, známý svým výzkumem nigerijských Tivů a výzkumem rozvodovosti v USA. Analytické pojmy antropologů a etnologů tak chápe jako konstrukty a nástroje, které jsou navrženy ke srovnávacím účelům a jejich význam vidí v heuristické hodnotě. Svou studii předkládá čtenáři srozumitelnou formou, odkrývá nedostatky dosavadních teorií práv a nabízí teorii novou, vlastní L. J. Pospíšilovi, klasikovi antropologie práva.
Profesor Leopold J. Pospíšil v pražské kavárně v Celetné ulici. Foto: Barbora Zelenková (roz. Šajmovičová)
Profesor Leopold J. Pospíšil v pražské kavárně v Celetné ulici.

 


…etnologie práva je jedinou disciplínou, která je schopna postavit studium práva a z něho plynoucí teorie na skutečně vědecký základ. Jen tato disciplína dokáže eliminovat etnocentrickou jednostrannost a vzít v úvahu všechna relevantní fakta nebo alespoň jejich reprezentativní vzorky.“3.cit. Pospíšil, Leopold: Etnologie práva. Teze ke studiu práva z mezikulturní perspektivy, SET OUT, Praha 1997, s. 7.


 

Antropolog Leopold Jaroslav Pospíšil

Leopold Jaroslav Pospíšil je věhlasný profesor srovnávacího práva léta působící na univerzitě v Yale. Řadí se k spoluzakladatelům antropologie práva. Narodil se v Olomouci 26. 4. 1923, v Československu vystudoval práva na Karlově Univerzitě, v Západním Německu filozofii, krátce působil jako právník. Roku 1948 emigroval do USA, kde vystudoval magisterské studium sociologie v Oregonu. Doktorát filozofie v oboru antropologie získal na univerzitě v Yale. V Československu obdržel titul kandidáta právních věd na právnické fakultě UK v Praze. V letech 1956 až 1983 působil na univerzitě v Yale jako profesor antropologie a současně kurátor antropologického oddělení Peabodyho muzea. Roku 1984 byl jmenován členem americké National academy of science.

Po roce 1989 se vracel do Československa přednášet. Roku 1994 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy. J. Pospíšil se ve svých studií opírá o vlastní důsledné terénní výzkumy, např. výzkum indiánů Hopi, Kapauků na Papue Nové Guineji, Eskymáků Nunamiut na Aljašce a tyrolské vesnice v Rakousku. Je autorem řady knih a odborných studií, mezi nejvýznamnější patří The Kapauku Papuans of West New Guinea, New York, 1963; Anthropology of law, New Haven, 1971 (v českém vydání Etnologie práva, Praha, 1997). Do odborné obce významně přispěl svým studiem a výzkumem tzv. „právního pluralismu“ (lidé v různých oblastech dodržují různé právní systémy), dále povahou vlastnictví a celkovým zájmem o domorodé ekonomiky.

 


 

Pojem práva

Pospíšilova kniha Etnologie práva seznamuje s pojmem práva jako takovém a s šesti základními tezemi a snahami o definici práva. Nejstarší a nejtradičnější definice charakterizuje to, že právo je chápáno jako důsledek kulturní evoluce, vylučuje tedy kmenová společenství především lovce a sběrače, kde právo nahrazovala síla zvyku. Pospíšil poukazuje již na Ovidia a jeho myšlenku zlatého věku, jako věk bez práva, kdy lidé instinktivně věděli, co je dobré a co špatné. Na tuto tradici navázali první představitelé antropologie.

Druhá teorie se snaží být univerzálnější, přesto je podle Pospíšila neaplikovatelná na mnohé primitivní společnosti, jako jeden z příkladů podává definici F. Jamese Davise, který právo vymezuje jako „formální nástroj sociální kontroly, který spočívá v používání pravidel interpretovaných a podporovaných soudními orgány politické komunity“.4.cit. Pospíšil, 1997, s. 15. Třetí pokusy o definici práva vznikají zavrhnutím definice předešlé a přehnaným důrazem na „svébytnou nativní právní konceptualizaci“ a odmítáním všeobecných analytických pojmů, což vede k neschopnosti dojít k „mezikulturně použitelné teorii práva“.5.Např. S. J. L. Zake: „neexistuje žádná náhražka za terminologii neliterárních společností“; tamtéž, s. 16. Pospíšil se u této teorie zaměřuje na mylné chápání práva jako fenoménu, nikoli jako pojmu. Čtvrtou skupinu Pospíšil nazývá „právními pesimisty“, kteří zavrhují jakékoli definice práva a trefně ji demonstruje na výroku Paula Radina: „Ti z nás, kteří se naučili skromnosti, se vzdali pokusů definovat právo“.6.Tamtéž, s. 16. Opět se objevuje myšlenka nechápání práva jakožto pojmu.

Do páté kategorie řadí definice mezikulturně srovnávací, avšak jsou velmi široké a mnohdy používají badatelé jen jednoho „kritéria“ pro vymezení pojmu práva (např. fyzická sankce) a proto je definice zcela neúčinná. Poslední okruh tvoří definice, které používají „souhrn různých atributů práva“. Například v moderní antropologii práva se rozlišují čtyři prvky práva: „vynutitelnost imperativu“ (jedinec se musí chovat určitým způsobem), „nadřazenost“, kde vítězí „systém“ a „oficiálnost“. Souhrnem těchto čtyř prvků získáváme autoritu, kterou i Pospíšil chápe jako jeden z hlavních atributů práva, jeho autoritou je však jedinec nebo skupina jedinců.

 


 

Forma a atributy práva

Pospíšil se rovněž vymezuje od mylného chápání mnohých antropologů, kteří za formu práva často považovali jakýkoli projev násilí ve společnosti.7.V mé analýze budu proto o právu mluvit vždy jen v souvislosti se sociální skupinou, které se dotýká; bude zde vždy chápáno jako kategorie intraskupinových fenoménů, ve kterých násilí hraje jen vedlejší a nikdy ne výlučnou či zásadní roli.“ cit. Pospíšil, 1997, s. 21. Všeobecně se západní společností chápe forma práva jakožto soubor abstraktních pravidel, mající kořeny již ve staré Mezopotámii (Chammurabiho zákoník), v Řecku a Římu (Zákoník dvanácti desek). Římské právo pak silně ovlivnilo právo evropské a dodnes slouží např. v oblasti občanského práva za pramen práva. Abstraktní pravidla ovšem nedokáží nabýt univerzálního použití, tzn., že společnosti, které nedisponují abstraktními pravidly, budou považována za „bezprávní“. S rostoucím zájmem o studium „bezprávních společností“ se nám dostalo kontrastních podob právních systémů, které jednoduše západní koncepce nedokáže plně postihnout. Pospíšil tedy navrhuje, že:

přijmeme-li za formu práva principy obsažené v rozhodnutích, dosáhneme skutečně přesného, mezikulturně srovnatelného a univerzálního pojetí práva. Nebudou pak existovat žádné společnosti „bez práva“, a to ani na úrovni těch nejjednodušších loveckých a sběračských společností.“8.cit. Tamtéž, s. 33.

Za atributy práva Pospíšil chápe čtyři kritéria a zároveň dokazuje jejich existenci a heuristickou hodnotu, kterou mohou přinést etnologům právem se zabývajícím. Jedná se o autoritu, požadavek univerzální použitelnosti, závazek a sankci. Autoritou pak Pospíšil chápe „osobu (skupinu osob, např. rada), jejíž doporučení a rozhodnutí jsou obvykle plněna ostatními členy skupiny“; „požadavek univerzální platnosti znamená, že právní autorita vydává právní rozhodnutí s úmyslem, že bude v budoucnosti aplikováno na všechny podobné nebo identické případy“; závazekdefinuje práva věřitele a dlužníka, popisuje  sociálně-právní vztah“ a sankce „musí být definitivní, předvídatelná a bezprostřední, sankce nemusí být pochopitelně jen fyzické povahy.“9.cit. Tamtéž, s. 37-57.

 


 

Multiplicita právních systémů a dynamika práva

Problematika rozmanitosti a mnohostrannosti právních systémů přinesla nový pohled na vnímání odlišných kultur. Někdy byly právní systémy oddělovány zcela od společenské struktury, jindy se chápe právo jakožto společenského celku, avšak myšlenka multiplicity byla do antropologie poprvé uvedena v práci právníka Karla Llewellyna a antropologa E. Adamsona Hoebela. Multiplicitu podle Pospíšila může definovat jedině takový přístup, kdy budeme každou společnost vnímat jako unikátní, výjimečný systém, kde i podskupina tohoto systému může mít svého vůdce, může mít svůj vlastní právní systém, kterými se nejen řídí, ale i podřizují členové této společenské „jednotky“.

„Jelikož člověk ve společnosti obvykle patří do několika podskupin různého typu začlenění, je vystaven různým právním systémům všech skupin, kterých je členem. Právo ve společnosti (nikoli právo společnosti) se liší od jedné skupiny téhož typu ke druhé. V několika svých předchozích pracích jsem popsal multiplicitu různých podob práva incestu, které se vyskytují v jediné politické konfederaci papuánských Kapauků na západní Nové Guineji. Přestože v určité linii je sňatek mezi příbuznými trestán smrtí, v jedné z podlinií jiné linie je trestán pouze bitím a v dalších podlinkách přestal být zločinem a je dokonce považován za preferovaný svazek!“10.Cit. Pospíšil, 1997, ss. 60-61.

Na tomto poznatku si jasně můžeme demonstrovat pružnost práva, možnost transformace, existenci plnění ostatními členy a jakousi praktickou nemožnost jasného vymezení sociálních jevů. To vede k nutnosti přijímat právo jako součást společenských vazeb a struktur, kde právo není neměnné ale naopak rozmanité. Další vlastností práva jako takového je jeho dynamika, schopnosti měnit se podle změn v sociální kultuře. V oblasti dynamiky lze rozlišovat právo zvykové a autoritářské. Tradiční etnologie se zaměřovala spíše na právo zvykové, jednalo se o právo „od nepaměti“, o obyčej. Autoritářské právo definuje sám název, zde se jedná o právo, uplatňované převážně menšinou i přes odpor a proti vůli druhých. Mnohdy se ve společnosti tyto systémy střídaly a nahrazovaly.

 


 

Problémy srovnávání právních systémů: Formální analýza hmotného práva

Nejobsáhlejší a zároveň nejpřínosnější částí Pospíšilovy studie Etnologie práva je zajisté sedmá kapitola. Pospíšil zde mistrně a velmi precizně odkrývá strukturu kapauckého právního systému, tu strukturu, jíž bylo zapotřebí nalézt a odhalit, o níž ani Kapaukové sami nevědí a přesto jsou tvůrci a nositeli tohoto osobitého systému. Úvodem je nám vysvětlena problematika metodologického přístupu mezikulturně srovnávací právní vědy a metoda, kterou autor zvolil jako nejvhodnější, a to taxonomický přístup11.Např. taxonomie používaná v botanice a zoologii, kde jsou různé roviny seřazeny hierarchicky, podle stupně důležitosti. a komponentní analýzu12.Ta se používá v příbuzenských systémech, definovaných známými příbuzenskými značkami, např. Br – brother.. Tyto metody posléze upravuje a transformuje tak, aby mohly posloužit ke studiu: „terénních typů u Kapauků podle jejich ekonomických atributů“.

Zde se nám dostává vymezení a definování 14 typů přírodních prostředí, které sami Kapukové rozdělují podle fyzických a biotických znaků krajiny. Například termínem bugi je označována zahrada, termínem gapuuga ladem ležící buš, výraz degouwo slouží pro potok. Každou část kapauckého prostoru definují odlišné vlastnosti prostředí a ty jsou autorem podrobně vysvětleny13.Např. „Dego-uwo, potok. Kapaukové řadí všechny nesjízdné vodní toky k potokům. Má-li být tok zařazen mezi „řeky“, musí být dostatečně široký a hluboký na to, aby po něm kapaucké ženy mohly nejen plout ve svých kánoích, ale aby se na ní mohla i otočit. V praxi to znamená, že potok není širší než jedna délka kapaucké kánoe, tj. do šesti metrů. Potoky jsou obvykle ve vlastnictví lokálních podlinií, pokud samozřejmě netvoří hranici mezi pozemkovými držbami dvou takových segmentů kapaucké společnosti.“ cit. Pospíšil, 1997, s. 85.. Všechny tyto kategorie, zjednodušeně řečeno, stojí ve čtyřech různých rovinách a ty jsou hierarchicky uspořádány, např. bugi (zahrada) je zahrnuta pod mude (zemědělská půda) a ta je součástí maki (země) a vše tvoří uwoje-makije (svět).

Dále skrze Pospíšilovu komponentní analýzu typů terénu dostáváme šest dimenzí „kontrastních komponentů“, jako je například charakter povrchu (země versus voda); význam pro kultivaci (zemědělská půda verzus potenciálně obdělávatelná, verzus ta, která je vyňata z kultivace, verzus ta, která je nevhodná pro obdělávání) nebo pohybová kvalita (tok verzus statická voda). Doposud, jak Pospíšil uvádí, zpracovává „nativní data“, tak jak je domorodci sami chápali, tzn. podle fyzických viditelných rysů, avšak jemu se zdá být toto chápání nepřesné a vidí a odkrývá strukturu jinou, totiž „terénní typy podle jejich právních atributů“.

„Kapaukové opomíjejí tak důležité faktory přírodního prostředí, jakými jsou mugu (propast), bijo (jeskyně) a mogo (velké balvany) a jaksi samozřejmě je ztotožňují s bago (vysoký, horský vrchol), a to navzdory zřejmým fyzickým rozdílům a rozdílům prostředí.“

Z toho vyplývá, že si Pospíšil všímá struktury, kde ekonomické a právní účely mají vyšší význam, než biotická povaha prostředí. V tomto pohledu vidí sedm dimenzí, jako je například typ vlastnictví (individuální verzus neindividuální), stupeň omezení práva přecházet, plavit se, rybařit a sbírat (omezený na některé jedince verzus bez omezení) a rozsah osob oprávněných kácet stromky druhé generace (vlastník verzus podlinie). Vykresluje se tedy koncepce nová, kde 14 terénních termínů tvoří část právního slovníku Kapauků, ovšem nerozlišuje práva a povinnosti s nimi spojená a zdá se být příliš všeobecná.

Další rozbor, který autor rozpracovává je analýza podle právních korelátů. Ta se liší od předchozí tím, že se dotýká třech předmětů: „terénního typu, různých práv vztahujících se k pozemkům a vodám a souboru typů oprávněných stran“.14.cit. Tamtéž, s. 100. Zde se již dostáváme k: vlastnickému právu; právu střílet krysy; právu na stromy na plaňky a kánoe; právu porážet stromy druhé generace; a mnohým dalším právům.

„Právo k půdě a k vodám se u Kapauků liší u každé terénní třídy. Přesto však existuje souhrn určitých práv, které každý vlastník (jedinec, podlinie, linie nebo veřejnost – „každý“) má ve vztahu k jeho (jejich) majetku, který lze vztáhnout ke všem 14ti teréním třídám. Je-li kterékoli z těchto práv vykonáváno někým jiným než vlastníkem, pak k tomu může dojít jen na základě smluvního souhlasu mezi oběma.“15.cit. Pospíšil, 1997, s. 100-101.

Díky této analýze lze pochopit význam práv pro ekonomii Kapauků, např. nejdůležitější soubor práv je otázka vlastnictví. V této analýze nejde už o pouhou „nativní taxonomii“, ale o odhalení právního kapauckého systému, který je zároveň velmi pružný a díky silnému individualismu kapaucké společnosti se často dostáváme k jednomu vlastníkovi.

 


 

Závěr

Nová myšlenka o teorii práva, jíž se nám v této studii dostává, je založena a byla testována během Pospíšilových terénních výzkumů Eskymáků Nunamiut, papuánských Kapauků, indiánů Hopi a tyrolských rolníků. Přináší zcela novou koncepci, která je schopna zahrnout i takové společnosti, jako jsou kmenové (především lovci-sběrači), které byly dřívějšími badateli vnímány, jako společnosti bez práva, jelikož se jednalo o neliterární společnosti, neorganizované v politickém státu, jednoduše „vývojově“ nebyly na takovém stupni, aby se chápali za právní.

Další nedostatek západních badatelů podle Pospíšila je tendence k etnocentrismu, který vede ke zkreslenému chápání jiných právních systémů, nežli západních. Tato studie přináší poznatky nové, důležité pro svou heuristickou hodnotu, které mohou přispět etnologovi při výzkumu. Pozvolna odkrývá strukturu kapauckého právního systému, která se díky důslednému terénnímu výzkumu a intenzivnímu studiu podařila Pospíšilovi objevit. Tato kniha pro svůj „odlehčený“ terminologický aparát může posloužit nejen odborníkům, ale zajisté ji ocení studenti antropologie a etnologie, ale také široká veřejnost.

 


 

Použitá literatura:

Pospíšil, Leopold: Etnologie práva. Teze ke studiu práva z mezikulturní perspektivy. SET OUT, Praha, 1997.

   [ + ]

1. L. Pospíšil, díky svému preciznímu terénnímu výzkumu vypracoval jedinečnou studii kapauckého právního systému, silně ovlivněnou strukturalismem a strukturálním studiem lidského vědomí, na základě informací získané od Kapauků, horského kmene indonéské části ostrova. Tento terénní výzkum patří k prvním podrobným studiím Kapauků.
2. P. Bohannan (1920-2007), americký profesor sociální antropologie, známý svým výzkumem nigerijských Tivů a výzkumem rozvodovosti v USA.
3. cit. Pospíšil, Leopold: Etnologie práva. Teze ke studiu práva z mezikulturní perspektivy, SET OUT, Praha 1997, s. 7.
4. cit. Pospíšil, 1997, s. 15.
5. Např. S. J. L. Zake: „neexistuje žádná náhražka za terminologii neliterárních společností“; tamtéž, s. 16.
6. Tamtéž, s. 16.
7. V mé analýze budu proto o právu mluvit vždy jen v souvislosti se sociální skupinou, které se dotýká; bude zde vždy chápáno jako kategorie intraskupinových fenoménů, ve kterých násilí hraje jen vedlejší a nikdy ne výlučnou či zásadní roli.“ cit. Pospíšil, 1997, s. 21.
8. cit. Tamtéž, s. 33.
9. cit. Tamtéž, s. 37-57.
10. Cit. Pospíšil, 1997, ss. 60-61.
11. Např. taxonomie používaná v botanice a zoologii, kde jsou různé roviny seřazeny hierarchicky, podle stupně důležitosti.
12. Ta se používá v příbuzenských systémech, definovaných známými příbuzenskými značkami, např. Br – brother.
13. Např. „Dego-uwo, potok. Kapaukové řadí všechny nesjízdné vodní toky k potokům. Má-li být tok zařazen mezi „řeky“, musí být dostatečně široký a hluboký na to, aby po něm kapaucké ženy mohly nejen plout ve svých kánoích, ale aby se na ní mohla i otočit. V praxi to znamená, že potok není širší než jedna délka kapaucké kánoe, tj. do šesti metrů. Potoky jsou obvykle ve vlastnictví lokálních podlinií, pokud samozřejmě netvoří hranici mezi pozemkovými držbami dvou takových segmentů kapaucké společnosti.“ cit. Pospíšil, 1997, s. 85.
14. cit. Tamtéž, s. 100.
15. cit. Pospíšil, 1997, s. 100-101.
Sleduj autora Barbora:

Ethnologist, Editor in chief of The Ethnologist

Mgr. et Bc. Barbora Zelenková (roz. Šajmovičová) se narodila roku 1985 v Praze. Vystudovala Blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni a Etnologii na Univerzitě Karlově v Praze. V rámci Blízkovýchodních studií se zaměřovala na Somálsko a Somálce, v rámci Etnologie na odbornou a popularizační tvorbu českého orientalisty a arabisty Aloise Musila. Od roku 2014 žije v Londýně, kde založila stránky The Ethnologist, ve kterých působí jako šéfredaktorka a autorka. Rovněž se věnuje překladatelské činnosti (anglicko-česky a česko-anglicky). Během svých studijních cest procestovala řadu zemí Blízkého východu, např. Egypt, Palestinu, Izrael nebo Jordánsko. Zajímá se nejen o etnologii, ale také ekologii a práva zvířat.