Nevšední dobrodružství Karla Čecha: Cestování pěšky, na koni a autem po střední Asii a Rusku

 

Návštěva střední Asie a Ruska přinesla Karlu Čechovi neuvěřitelné dobrodružství. Původně zamýšlel jen krátkou cestu po Evropě, ale osudové setkání s bezdomovcem v Amsterdamu změnilo jeho plány. Zpíváním a hrou na kytaru na ulici si vydělal na cestu domů a od té chvíle Karla začala provázet touha po nevšedním poznávání světa. Karel se neomezil pouze na Evropu, a po několika letech prožitých ve Skotsku, jeho životní cesty nabraly úplně nový směr poté, co se zamiloval do Kyrgyzstánu. Díky své odvaze a touze po výzvách se rozhodl prozkoumat tuto tajemnou zemi uprostřed středoasijských hor. Za tři roky, které zde strávil, našel nejen úchvatnou přírodu, ale i pohostinné lidi, zajímající se o cizince.
Po skončení pobytu v Kyrgyzstánu se Karel rozhodl zcela spontánně vydat do Ruska. Ačkoliv to byl nečekaný krok, právě zde našel své štěstí v západním městě Vyborg, kde žije se svou partnerkou. Ačkoli v současné době se vztah Čechů k Rusku nevyhýbá kontroverzi, Karel zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí žít v Rusku není založeno na politice, ale na lásce a osobním vztahu. Cestování a život v cizině pro něj znamenají nejen dobrodružství, ale také objevování tradičních hodnot, jako je důraz na rodinu a věrnost, které v Evropě postupně upadají v zapomnění. Tento rozhovor s Karlem Čechem nabízí fascinující pohled na život cestovatele, který nachází krásu a hodnoty ve světě kolem nás a nebojí se vydat se na dobrodružství tam, kam ho jeho srdce zavede.

 


 

Karle, kdy a kam ses vydal vůbec poprvé na vlastní pěst?

Tak úplně poprvé jsem vyrážel na takové ty menší cesty po Evropě, myslím že to mohlo být do Amsterdamu, v chladným lednu, a tam jsem zažil svou první zkušenost se zloději. Což nebylo to, co jsem si tehdy plánoval: ukradli mi pas, občanku, peníze i telefon. Domů jsem se tenkrát dostal tak, že jsem na ulici potkal českého bezdomovce Jardu, a protože jsem uměl na kytaru, začali jsme společně zpívat a hrát na ulici, a vydělal jsem si na cestu domů. Za jedinou noc! Takže to mé cestování začalo trochu jinak, než jak začíná u jiných lidí (smích).

 

To musel být skutečně nezapomenutelný zážitek. Co tě vlastně lákalo na dobrodružném cestování?

Asi to, že jsem vždycky chtěl poznávat jiné kultury a jiný životní styl. Miluji historii, kterou jsem vlastně coby knihkupec i studoval, a dále jsem to prohluboval právě cestováním a četbou. Zároveň mě na cestování lákal i takový ten neklasický turistický přístup. Navíc jsem profesí kuchař, a proto mě baví poznávat zajímavé země i skrze místní kuchyni.

 

Ty jsi vlastně jen nezcestoval řadu zemí, ale například ve Skotsku nebo Kyrgyzstánu jsi i žil. To jsou na první pohled zcela odlišné země. Umím si představit, co tě přivedlo do Skotska, Kyrgyzstán ovšem zatím nepatří k cílovým prázdninovým destinacím mladých Čechů. Pověz mi, proč zrovna Kyrgyzstán?

Abych to upřesnil, tak jsem nežil jen ve Skotsku a Kyrgyzstánu. Pravdou je, že jsem v těchto zemí  prožil několik let. Do Skotska jsem se dostal díky své kamarádce, když jsem po konci letní sezony na Mallorce přemýšlel kam vyrazím dál. Byla to právě moje kamarádka, která ve Skotsku už žila rok a nabídla mi, ať se za ní přijedu podívat, a tak jsem neváhal a přijel. Původně jsem ve Skotsku nechtěl zůstávat moc dlouho, ale nakonec z toho bylo několik dlouhých let, kterých nelituji. Žil jsem v Edinburgh, v hlavním městě Skotska, na několika různých adresách a vyměnil i několik povolání.

Impulsem pro mou další cestu byl rozchod s tehdejší přítelkyní a přestože jsem chtěl zpátky domů do Čech (tenkrát tomu už bylo mnoho let, co jsem byl pryč), tak jsem zamířil do Kyrgyzstánu, s dnes již mou bývalou ženou. Byl to hodně spontánní krok, protože tehdy jsme se moc dlouho neznali, a tak jsem si řekl, buď to vydrží a všechno bude dobré, a nebo poletím zase za týden zpátky do České republiky. Nakonec jsem v Kyrgyzstánu strávil krásné 3 roky, oženil jsem se tam, a mohu říci, že to byla nejkrásnější země, kde jsem kdy byl, co se týká přírodních krás, ale i lidí, kteří jsou velice milí, zvídaví a zajímají se o cizince.

A proč Kyrgyzstán? Miluji výzvy. Jsem člověk, který rád dokáže, že i nemožné je možné, a tohle tenkrát pro mě výzva byla – tajemná země uprostřed středoasijských hor.

 

Když se řekne Kyrgystán, člověku se hned vybaví země divokých koní, kočovníků, obklopená horami a jezery, říkám to správně?

Ano, říkáš to dobře. Dodnes většina populace v Kyrgyzstánu žije v tzv. jurtách a kočuje, ovšem pozor, tím že Kyrgyzstán není klasickou turistickou zemí, může se stát, že jak vyrazíte mimo hlavní město bez místního průvodce, nemusíte se vrátit. Ale celkově jsou Kyrgyzové velice přátelští a rádi vás pohostí vším, co mají. Já osobně tam mám doteď mnoho velice dobrých přátel. V Kyrgyzstánu jsem se dokonce naučil jezdit na koni, protože pokud chcete vidět opravdu všechno, co Kyrgyzstán nabízí, musíte sednout na koně a prozkoumat zemi ze sedla (na mnoha místech nejsou žádné silnice ani cesty).

 

Vzpomeneš si ještě na to, jaké představy jsi o Kyrgyzstánu měl a jak se postupně měnily s poznáváním této země? Zažil jsi vůbec nějaký „kulturní šok“? A je pravda, co se říká o kyrgyzské pohostinnosti?

Jel jsem tam s tím, že je to země mafiánů, pozůstatek SSSR. Země, kde se kradou ženy na ulici a unáší se, jako nevěsty… Země, kde vás zabijí kvůli lepším hodinkám na ruce. Nic nemohlo být dál od reality! Kyrgyzové jsou nesmírně pohostinní, jsou to upřímní lidé, kteří se rádi smějí, a taky mají rádi vodku (smích). Co mě hodně překvapilo, bylo to, že když nemáte peníze, tak Vám v obchodu dají všechno na dluh. A když něco nejde na úřadech, stodolarovka vám to usnadní.

Kulturním šokem pro mě byly kyrgyzské toalety,  teda to, že kromě hlavního města, tam žádné neexistují, jen díra do země. A taky to, že na místních bazarech a trzích, se prodávají všelijaké zvláštní věci. A co se týká kyrgyzské pohostinnosti, tak ano, Kyrgyzové si celkově váží svých hostů a mají rádi návštěvy. Jsou doslova zvědaví jako děti!

 

Když bys měl porovnat českou a kyrgyzskou kulturu, v čem vidíš zásadní rozdíly? A je něco, co specifikuje Kyrgyze mimo zmíněnou pohostinnost?

Řekl bych, že Češi jsou takoví víc rezervovanější, a v některých případech jsou to takoví „hateři“, pořád s něčím nespokojení… Kyrgyzové, narozdíl od nich, jsou veselejší, rádi se smějí, jsou velice zvědaví, a velice rádi a ochotně vám pomohou se vším, co potřebujete.

 

V Kyrgyzstánu jsi strávil tři roky? Co tě přivedlo zpátky domů?

Vrátil jsem se zpátky proto, že se mi stýskalo  po domově, a také moje rodina chtěla poznat evropskou zemi. I když náš partnerský život se rozpadl, rozešli jsme se v dobrém a do teď vnímám život v Kyrgyzstánu jako jednu z nejkrásnější zkušenosti, co jsem kdy zažil. Kyrgyzstán pro mě navždy bude takové středoasijské Švýcarsko.

 

Z Kyrgystánu, to už není daleko do Ruska, do země, ve které teď žiješ. Pověz mi, co tě přivedlo do Ruska a kdy ses tam dostal? Bylo to ještě před válkou na Ukrajině?

Tak do Ruska mě přivedla moje nová známost (smích). Kamarádi si už ze mě dělají legraci, že cestuji jen kvůli ženským, ale není to tak! Se svou nynější přítelkyni jsem se seznámil přes internet, a protože jsem srdcem dobrodruh, říkal jsem si, že by mohlo být zajímavé poznat Rusko z jiné stránky, netradičně a opravdově. A musím říct, že je. Poprvé jsem do Ruska přicestoval, když už rusko-ukrajinská válka propukla.

Přiznávám, že se vždycky snažím nemíchat cestování s politikou, ale tehdy jsem skutečně obavy měl.

 

Ty nejenže cestuješ v současné době do Ruska na vlastní pěst, ty navíc volíš svou trasu autem. Prosím tě, jak taková „jízda“ probíhá? To musí být asi hodně dobrodužné?

Ano, to opravdu je! Asi bych měl hned na úvod vysvětlit, že takto cestuji, abych trávil s partnerkou více času a taky proto, že jsem spolu mám práci na počítači, takže mohu pracovat odkudkoliv. Nakonec jsem se rozhodl, že se do Ruska přestěhuji. (ale nehledejte v tom nic politického prosím). Samotná cesta probíhá tak, že sednu v Praze do auta a vyrážím přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, a jedu až do Petrohradu. Cesta mi zabere asi 22 hodin autem (40 hodin autobusem). Je to docela dobrodružné, ruské silnice, to je pokud se nejedná o hlavní cestu, jsou celkem tragické. Plánuji ale další cestu přes Bělorusko, a to by měla být levnější a lehčí cesta.

 

Kde přesně teď v Rusku žiješ?

Momentálně žiji v západně položeném městě Vyborg, což je asi 40 km od finské hranice, a asi tak 180 km  od Petrohradu, který leží jižně.

 

Jak na tebe prozatím Rusko a místní lidé působí?

Jak jsem psal, Rusko mě uchvátilo. Baví mě to, že tady, stejně jako v Kyrgyzstánu, ještě lidé mají jen dvě pohlaví (omluvám se, pokud s tím má někdo problém, ale tak to prostě cítím), a že se žena chová žensky. Lidé ve Vyborgu jsou rádi, že si žijí své životy a velice si váží svého blízkého okruhu přátel, že prostě přežijí. Místní jsou samozřejmě smutní, že probíhá konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Najdou se i lidé, kteří v této době ukazují národní hrdost, ale celkově bych řekl, že válka místní lidi až tak nezajímá (není to pro ně existenční problém, který se jich dotýká přímo). Kdybych měl místní lidi vyjádřit jednou větou, pak by zněla: Lidé se mají dobře, sice prostě, ale krásně.

 

Karle, taková asi ne úplně korektní otázka, ale stejně se zeptám. V současné době, cokoliv je spojené s Ruskem a ruskou kulturou, vyvolává u Čechů doslova odpor. Nesetkal ses v rámci válce na Ukrajině s reakcí, že jsi „rusofil“ a že je neetické do Ruska teď cestovat? Cítil ses někdy v české společnosti špatně pro svůj vztah s Ruskou? A jak vlastně na tebe celý problém související se současnou válkou na Ukrajině působí?

Mohu říct, že ne. Naštěstí nesetkal, i když doma jsem vysvětloval proč to tak je: že nejezdím do ruska a nežiji tam proto, že bych byl „rusofil“, ale že tam žiji kvůli lásce a vztahu, a to je přece něco nádherného, nebo ne? To, co nám může ukázat střední Asie, anebo Rusko, co se týká žen, je podle mě něco, co v Evropě už dlouho neexistuje. A tím myslím zájem o rodinu a věrnost. Jako bych odkrýval starý svět. A co se týká konkrétně mého vztahu, moje přítelkyně není ani Ruska, ale Běloruska.

 

Česká média často hovoří o nedostatku základních potravin v Rusku, nefungující elektřinou a zdražováním. Je to pravda? Skutečně dopadají uvalené sankce na obyčejné lidi v Rusku tak hluboce?

Není to pravda. Rusko je krásná, čistá země, kde, narozdíl od Čech, je na ulici pořádek, všude čistota, krásně uklizeno, a k dispozici všude hodně potravin. Přijde mi, že v Rusku nic nechybí a navíc je to o mnoho levnější než u nás, a to jak poplatky za elektřinu, tak potraviny. Žádných sankcí jsem si tady nevšiml. McDonald tady jede normálně jako v Evropě, takže moc nechápu to mediální divadlo…

 

Když už jsem zmínila sankce, jak řešíš svůj pobyt v Rusku po praktické stránce, respektive, jak řešíš bankovní převody a platby, když bankovní styk mezi Českem a Ruskem nefunguje?

Tak to se dá řešit jen tak, že si vezmete hotovost v eurech a nebo dolarech, a pak si ji přeměníte na rubl, jinak to nejde. Mám bankovní učet ruský i český, a v Rusku s otevřením účtu nebyl problém ani trochu. Naopak mi přijde, že ten ruský platební systém Mir, je mnohem promakanější.

 

Jak jsem naznačila, v rámci Česko-ruských politických a diplomatických vztahů to není zrovna růžový (což už plyne z poválečné okupace ruskými vojsky). Jak moc je nebo není jednoduché dostat se nyní do Ruska s českým pasem? Myslíš si, že kdybys měl jinou národnost, cestovalo by se ti lépe?

Spolupracuji s jednou agenturou, u které zaplatím v přepočtu asi sedm tisíc korun na tři měsíce v Rusku, a pak dále dva tisíce na pojištění. A to je všechno, nemusím se o nic starat, vízum je rychle hotové a pak jen nasednu do auta a jedu. Překročení hranic není nic strašného.

 

Jak vnímáš ruskou propagandu (přímo v Rusku ruskou televizí). Máš pocit, že je v Rusku taková, jak ji popisují česká média?

Myslím že je to trochu zveličované. Upřímně? Rusko je jako každá jiná země v tomhle, přece každá země má nějakou svoji propagandu. Na druhou stranu, v tomto ohledu se o politiku nezajímám, takže to vlastně nemůžu ani moc dobře posoudit.

 

Ověřují si Rusové dostupné informace a jejich zdroje? Respektive mají možnost porovnat si místní zprávy s těmi světovými? A mají vůbec o to zájem?

Každý Rus má VPN, takže ano, ověřují, když chtějí, ale většinou nikdo nechce, nezajímá je to. Mají starosti sami se sebou, v tomhle ohledu asi nebyl život v Rusku nikdy úplně jednoduchý.

 

Je něco, co tě opravdu překvapilo na Rusech? A naopak něco, co tě nepřekvapilo vůbec?

Ano, překvapilo mne, že Rusové jsou docela veselý národ, a taky to, že ve Vyborgu nikdo nepije alkohol. Zajímavý je i to, že se Rusové celkem rádi seznamují i s neznámým člověkem.

 

Jak se žije v Rusku? Mám na mysli tu současnou lidovost, jak žijí a baví se místní lidé? A chodíš se bavit taky?

Asi jako všude jinde v Evropě. Rusové jezdí na výlety, chodí do restaurací, do kina, hodně rádi grilují nebo dělají „šačliky“. Tráví hodně času s rodinou a přáteli, a to samozřejmě baví i mě.

 

Možná poněkud kontroverzní otázka, ale žije se ti lépe v Rusku nebo Česku? A proč?

V Rusku se žije levněji. Celkově mám dojem, že i lidé jsou takový milejší a nekoukají na sebe skrz prsty, a jsou více ochotní pomáhat.

 

V čem vidíš rozdíl v životu obyčejných lidí na ruských a českých vesnicích?

Ruská vesnice je chudší, lidé jsou odtržení více od civilizace, ale na druhou stranu, není právě v tomhle, to kouzlo? Být odkázaný na sebe a ukázat si, jak se umíš o sobě skutečně postarat? Navíc, je tu nekonečně delší vzdálenost, horší přístup do vesnic, do kterých mnohdy nevedou ani cesty, jen řeky.

 

Myslíš si, že rusko-ukrajinská válka brzo skončí?

Ze srdce bych si to přál, protože by to bylo dobré pro všechny zúčastněné. Vleklé konflikty nikomu nikdy nepomohou a nejvíc jimy trpí právě ti obyčejní lidé. Takže byl bych za to moc rád, aby se rusko-ukrajinská válka ukončila.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sleduj autora Barbora:

Ethnologist, Editor in chief of The Ethnologist

Mgr. et Bc. Barbora Zelenková (roz. Šajmovičová) se narodila roku 1985 v Praze. Vystudovala Blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni a Etnologii na Univerzitě Karlově v Praze. V rámci Blízkovýchodních studií se zaměřovala na Somálsko a Somálce, v rámci Etnologie na odbornou a popularizační tvorbu českého orientalisty a arabisty Aloise Musila. Od roku 2014 žije v Londýně, kde založila stránky The Ethnologist, ve kterých působí jako šéfredaktorka a autorka. Rovněž se věnuje překladatelské činnosti (anglicko-česky a česko-anglicky). Během svých studijních cest procestovala řadu zemí Blízkého východu, např. Egypt, Palestinu, Izrael nebo Jordánsko. Zajímá se nejen o etnologii, ale také ekologii a práva zvířat.