Hérodotovy Dějiny

 

Hérodotovy Dějiny představují jedno z nejvýznamnějších děl antické literatury. Je pozoruhodné, jak pečlivě Hérodotos popsal jemu známý svět, svět, který obklopoval Řeky a události, jež utvářely řecké dějiny. Cílem této práce je seznámit čtenáře ve stručnosti s řeckými dějinami a kulturou Řecka. Prostor je věnován i životu Hérodotova a jeho pohledu na východní národy. Blíže se upozorní i na aktiva a pasiva díla a zhodnotí se, do jaké míry nám mohou Dějiny posloužit i dnes, jakožto pramen k chápání starověkého světa.

„…aby časem neupadlo v zapomnění, to, co lidé vykonali, aby velikým a pozoruhodným činům, ať už Řeků nebo cizích (barbarských) národů, nechyběla pocta na jejich památku.“ Hérodotos

Pallas Athéna - řecká bohyně moudrosti a vítězné války. Foto: Beatriz Šajmovičová, Olympus, 2010.
Pallas Athéna – řecká bohyně moudrosti a vítězné války. Foto: Beatriz Šajmovičová

 

Počátky řeckých dějin

Počátky řeckých i evropských dějin souvisejí se vznikem nejstarší vyspělé civilizace egejské oblasti na ostrově Kréta. Již z 6. tis. př. Kr. pochází nejstarší neolitické osídlení, v místě pozdějšího centra mínojské kultury, v Knóssu.1.Hradečný, Pavel a kol.: Dějiny Řecka, NLN, Praha 1998, s. 15. Archeologické nálezy datované do 2. pol. 3. tis. př. Kr., z tzv. předpalácového období, dokládají specializaci řemeslné výroby. Kolem 2. tis. př. Kr. zde vznikají výstavné paláce známé z Předního východu. Paláce sloužily jako hospodářská a politická centra jednotlivých oblastí. Vrchol mínojské civilizace2.Označení mínojská civilizace poprvé použil archeolog Arthur Evans a je odvozeno od bájného krále Mínoa, kterého známe z pozdějších řeckých legend o athénském hrdinovi Théseovi, ten s pomocí Mínoovy dcery Ariadny zabil ve spletitém labyrintu Mínótaura (napůl býk a napůl člověk). představuje 16. stol. př. Kr., asi v první polovině 15. stol. př. Kr. postihla severní oblast Kréty přírodní katastrofa, způsobena výbuchem sopky na ostrově Théře. Pod vlivem této události a s příchodem Achájů3.Jako Achájové jsou označováni mykénští Řekové, pod vlivem homérských básní. (kolem roku 1450 př. Kr.) na Krétu mínojská civilizace zaniká. Původ ani etnickou příslušnost tvůrců této vyspělé kultury neznáme, stejně jako jazyk a písemné záznamy, které se doposud nepodařilo rozluštit.4.Prof. PhDr. Bedřich Hrozný věnoval krétskému písmu (lineární písmo typu A) značnou pozornost, za 1. sv. války se mu podařilo rozluštit do té doby „nesrozumitelné nápisy“ (srv. Archiv orientální, roč. 14 a 15). R. 1946 vydal obsáhlou knihu Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty, s nástinem řešení krétského písma a jazyka. Krétština je podle Hrozného maloasijského původu a je opět příbuzná s řečmi indoevropskými (především s chetitštinou).

Za počátek mykénské civilizace, označované podle slavného paláce v Mykénách,5.V Mykénách Heinrich Schliemann učinil významný objev již v 2. pol. 19. století. Nalezl bohaté šachtové hroby ze 16. stol. př. Kr., se zlatými posmrtnými maskami, z nichž jednu považoval za masku Agamemnonovu, která je dnes vystavena v Národním archeologickém muzeu v Athénách. Původ zlaté masky dodnes není znám. Obecně je datována do roku 1550 – 1500 př. Kr., tedy o tři sta let dříve, než je datován život Agamemnona. se považuje doba po roce 1600 př. Kr., kdy je v této oblasti zaznamenán značný vzestup kulturní úrovně. Mykénská civilizace dosáhla svého vrcholu ve 13. stol. př. Kr., ovšem již ve 2. pol. 12. stol. mykénská sídla definitivně zanikají. Příčina není známá, obecně se badatelé přiklánějí k teorii tzv. mořských národů, které se mohly podílet i na zhroucení říše Chetitů (Malá Asie).

Tzv. mořské národy, o nichž je velmi málo známo, vyvrátily mnohé kultury ve Středozemním moři. Foto: Beatriz Šajmovičová (ostrov Meganisi), Olympus, 2010.
Tzv. mořské národy, o nichž je velmi málo známo, vyvrátily mnohé kultury ve Středozemním moři. Foto: Beatriz Šajmovičová (ostrov Meganisi)

Významnou úlohu také mohla sehrát nově příchozí vlna kmenů ze severu – Dórů. Koncem mykénské doby se snad odehrála i slavná trojská válka. Archeologické vykopávky vskutku dokládají, že město Trója bylo vyvráceno koncem 13. stol. př. Kr. Opět není vyloučeno, že se stala obětí nájezdu mořských národu, na čemž se ovšem mohli podílet i Achájové. Z pozdějších nápisů a zpráv antických spisovatelů se dozvídáme mnohé o rozvrstvení řeckých nářečí a můžeme tak snadněji rekonstruovat pohyb těchto kmenů, například dialektem hornaté Arkadie ve středu Peloponésu se hovořilo i na vzdáleném ostrově Kypru, rovněž byl tento dialekt blízký mykénské řečtině. Lze se domnívat, že před nově pronikajícími Dóry se Achájové stáhli do vnitrozemí a na daleký ostrov Kypr.

Období mezi lety 1100 – 800 př. Kr. bývá charakterizováno jako temná staletí řeckých dějin. Nastává všeobecný pokles civilizační úrovně, přestává se používat písmo, klesá množství sídlišť a dochází k výrazným sociálním a etnickým změnám. Informace o tehdejším životě čerpáme z epických básní Íliady a Odysseie,6.Kolem pol. 8. stol. př. Kr. (archaické období) vznikla v maloasijském iónském prostředí Ilias, o několik desetiletí později Odysseia, obě díla završují vývoj epické tvorby udržované ústním podáním, viz. Hradečný, 1998, s. 22-23. děl tradičně připisovaných legendárnímu slepému básníku Homérovy. Z těchto básní pochází označení tzv. homérské společnosti, jedná se o aristokratické rody, jež Homér nazývá basileové (králové) a které zaujímaly nejvyšší místo ve společnosti.

Na počátku archaického období (8. – 6. stol. př. Kr.) se prohlubují kontakty s vnějším světem, navazují se obchodní styky se Syřany (např. s osadou Al Mina, dnešní jihovýchodní část Turecka) a Foiničany. Řekové od Foiničanů přebírají písmo a následně upravují potřebám řečtiny. Znalost písma nezůstala omezena jen na přední vrstvy společnosti, nýbrž psát uměli i řemeslníci a vojáci. Vzniká nová forma státu, řecká polis,7.Polis, mn.č. poleis, forma státu jehož centrem je město a kde se na řízení státních záležitostí podílejí plnoprávní občané, tj. dospělí muži, v poleis žili také svobodní obyvatelé bez občanských práv, kteří pocházeli z jiných částí Řecka, viz. Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku, SPL, Praha 1999, s. 72. počet obyvatelstva v řeckých poleis již v tomto období rychle stoupá a stává se tak příčinou tzv. Velké řecké kolonizace8.„Řecká kolonie (apoikia) byla samostatným, nezávislým státem (polis). Její občané obdrželi na novém místě úděly půdy. S mateřskou obcí (métropolis) spojovaly kolonii obvykle náboženské tradice a kulty.“ cit. Hradečný, 1998, s. 24. a sociálních napětí o politickou moc, která se do té doby soustřeďuje v rukou tzv. zemědělské aristokracie. Do popředí se dostává vrstva řemeslníků a obchodníků, kteří se seznamují se vznikem mincí (nejstarší mince razili maloasijští Lýdové na přelomu 7. a 6. stol. př. Kr.). Od 6. stol. př. Kr. se rozšiřuje používání mincí v celém Řecku. K sociálním změnám dochází i v důsledku změny bojové taktiky, kdy aristokratickou jízdu nahrazují těžkooděnci (hoplíti), bojující v útvaru zvaném falanga, a tak dochází k vzestupu střední vrstvy občanů. V některých poleis se však setkáváme se samovládci, tyrany, ti byli většinou aristokratického původu. Většinou sebou tyranidy nesly období rozkvětu a prosperity, občané však tuto formu vlády hodnotili velmi negativně a snažili se o svržení těchto samovládců.

Velký význam pro řeckou civilizaci má kontakt s egyptskou kulturou. Setkáváme se s řeckými žoldnéři v egyptských službách a vzniká obchodní stanice (emporia) Naukratis v deltě Nilu. V archaickém období se také dotváří panteon bohů. Velký vliv měly Homérovy básně, které daly božstvu výrazně antropomorfní podobu a sjednotily představy jednotlivých regionálních kultů. Na rozdíl od jiných zemí starověku se v Řecku nevytvořila vlivná vrstva kněží, která by se podílela na politickém životě. Vznikají významné věštírny, např. Apollónova v Delfách. S kulty některých bohů byly spojeny múzické a atletické závody, r. 776 př. Kr. se konají první olympijské hry. Dvěma nejvýznamnějšími státy se stávají Athény a Sparta.

 


 

Klasické období a řecko-perské války

Klasické období řeckých dějin (5. – 4. stol. př. Kr.) zahrnuje celé řecko-perské války a končí dobytím Řecka makedonským králem Filippem II. Řecko-perský konflikt byl do jisté míry součástí změn, které probíhaly na Předním východě, zásadní změna proběhla r. 559 př. Kr., kdy nastoupil na perský trůn Kýros II. Veliký9.Kýros II. Veliký (perské označení Kuruš, řecké Kyros, římské Cyrus, akkadské a elamské Kuraš a židovské Kóreš, viz. Klíma, Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977, s. 37.) jako médský vasal. Kýros záhy po nástupu porazil médského krále Astyaga. Roku 547 př. Kr. dobyl Lýdii, po útoku lýdského krále Kroisa. V říjnu r. 539 př. Kr. vstoupil Kýros do Babylónu a dobývá tak novobabylónskou říši (poslední babylónský král Nabonid se dostává do vyhnanství v íránském Karmánu), dovoluje Židům, aby se vrátili zpět do Judska. Po návratu ze zajetí přispěl Kýros k znovupostavení chrámu v Jeruzalémě. Tím se stal vládcem Íránu, Malé Asie, Mezopotámie, Sýrie a Palestiny. Roku 529 př. Kr. padl v bitvě proti Messagetům, nomádskému kmenu ze severoíránského území. Po Kýrovi vládl jeho syn Kambýses II., který r. 525 př. Kr. dobývá Egypt (tato perská nadvláda trvá do r. 404 př. Kr.) a za jeho vlády tak dosahuje perská říše největšího vlivu. Po jeho smrti vládne Dáreios I., r. 513/512 překračuje dolní část Podunají a napadá Skythy v jižním Rusku. Dáreiovi se sice nepodařilo nad Skythy zvítězit, ale Thrákie (dnešní Bulharsko) a Makedonie se dostaly pod perskou nadvládu10.Harenberg, Bodo (ed.): Kronika lidstva, Fortuna Print, Praha 1994, s. 94. spolu s některými řeckými městy kolem pobřeží Středozemního moře.

Řecko-perské války začínají protiperským povstáním maloasijských Řeků, pod vedením Milétu, r. 499 př. Kr. Povstání se zúčastnili i Řekové na Kypru. Zpočátku se Řekům podařilo dobýt sídlo maloasijského satrapy Sardy, ale r. 494 př. Kr. Peršané vítězí a Milétos je vypleněn a jeho obyvatelé odvedeni do zajetí. Řekům se dostalo pouze symbolické pomoci v podobě 20 athénských lodí a 5 eretrijských. To však postačilo k trestné výpravě proti celému Řecku. Roku 490 př. Kr. Peršané dobyli Eretrii a zmocnili se většiny Kykladských ostrovů, poté se vylodili u Marathónu v Attice, Athéňané pod velením vojevůdce Miltiada (jeden z deseti stratégů11.Roku 508 př. Kr. proběhla Kleisthenésova územněsprávní reforma, která rozdělila území Řecka na 30 správních jednotek – trittye – a tři trittye, vždy jedna z města, jedna z vnitrozemí a jedna z přímoří tvořily nejvyšší správní jednotku – fýlu. Těchto fýl bylo tudíž deset a nepředstavovaly jednotný územní celek. Podle fýl bylo sestavováno vojsko, v čele každého z deseti základních oddílů stál stratégos“, cit. Souček, 1999, s. 78. ) svedli vítěznou bitvu, po níž Peršané Řecko opustili. Toto vítězství značně upevnilo sebevědomí i prestiž Athén v Řecku. Po Miltiadově smrti získal značný vliv Themistoklés (rovněž jeden z deseti stratégů u Marathónu), prosadil v lidovém shromáždění návrh, aby výnosy ze stříbrných dolů v Lauriu nebyly nadále rozdělovány mezi občany, nýbrž aby byly použity k výstavbě loďstva o síle 200 lodí. Tato athénská flotila sehrála velmi důležitou roli při odražení druhého perského útoku, který r. 480 př. Kr. podnikl po souši i po moři Dáreiův nástupce Xerxés s podstatně větším vojskem12.Tamtéž, s. 85. Vrchní velení řeckého vojska bylo svěřeno Spartě.

Socha spartského krále Leónidase. Foto: Beatriz Šajmovičová, Olympus, 2010.
Socha spartského krále Leónidase. Foto: Beatriz Šajmovičová

 

Pozemní vojsko zaujalo pod velením spartského krále Leónida postavení u Thermopylského průsmyku (severovýchod středního Řecka). Řecké loďstvo vyplulo k mysu Artemisiu. U Thermopyl bylo řecké vojsko poraženo, Peršané postupovali územím středního Řecka, vypálili boiótské Thespie a Plataje, poté vtrhli do Attiky a vyplenili Athény. Rozhodující bitva byla svedena u Salaminy v září r. 480 př. Kr., řecké loďstvo v ní zvítězilo a Peršané utrpěli těžké ztráty. Xerxés se vrátil se zbytkem lodí do Asie. Perské pozemní vojsko přezimovalo v Thesálii a na jaře r. 479 bylo poraženo Řeky u Plataj v Boiótii stejně jako řecká flotila zničila u mysu Mykalé (pobřeží maloasijské Iónie) zbytky perského loďstva.

Po těchto událostech byl r. 478/77 př. Kr. založen délský (ev. athénský) námořní spolek, který měl zajistit definitivní vytlačení Peršanů z Egejského moře. Každoroční členský příspěvek (foros) putoval do spolkové pokladny na ostrově Délu, ta byla poté přesunuta do Athén. Athény tak zajišťovaly ochranu a bezpečnou plavbu po moři členským státům. Athénská námořní moc úzce souvisela s prohlubováním řecké demokracie, největší rozkvět zažila athénská demokracie v Periklově13.Periklés se nar. poč. 5. stol. př. Kr. Od r. 446 př. Kr. až do své smrti (r. 429 př. Kr.) zastával nepřetržitě úřad stratéga, r. 462 př. Kr. zavedl demokratické reformy omezující moc aeropágu, viz. Bouzek, Jan; Ondřejová, Iva: Periklovo Řecko, MF, Praha 1989, s. 60–62. době. Demokracie nabyla své klasické podoby, jednalo se o demokracii přímou (na rozdíl od zastupitelských systémů novověku), kde lid vykonával státní moc přímo, – rozhodnutím; vyslovením své vůle – nejdůležitější složkou bylo lidové shromáždění, svoláváno 40krát do roka, toho se mohli zúčastnit všichni athénští občané (tj. muži, starší 20 let), vyloučeny byly nejen ženy, ale i početné skupiny metoiků (osobně svobodní lidé z jiné časti Řecka) a otroků (osobně nesvobodní). Za Perikla zažily Athény 15 mírových let, rozsáhlou výstavbu Akropole, Parthenónu aj. Staly se tak významným střediskem řecké kultury.

Athénská Akropolis s Partheonem, který nechal vybudovat státník Perikles. Foto: Beatriz Šajmovičová, Olympus, 2010.
Athénská Akropolis s Partheonem, který nechal vybudovat státník Perikles. Foto: Beatriz Šajmovičová

 


 

Kultura klasického Řecka

Kultura klasického Řecka je považována za vrchol řeckých dějin. K významným představitelům divadelní tvorby patří jména jako Aischyles, Sofokles, Eurípides, Aristofanés. Athény se staly sídlem mnoha filozofů, jako byl například Anaxagorás, sofista Prótagorás z Abdéry a Sókratés. Základy dějepisectví položil Hérodotos, Thúkýdidés, lékařství Hippokrates (dodnes platí jeho lékařská přísaha). Sochařství usilovalo o co nejdokonalejší vystižení stojící mužské postavy, ale i malířství dosahuje vynikajících výkonů. Avšak již ve 30. letech 5. stol. př. Kr. se zvýšilo napětí mezi Athénami a Spartou a r. 431 př. Kr. vyhlásila Sparta Athénám válku, kterou nazýváme peloponéskou, ta patří k největším a nejkrvavějším konfliktům v řeckých dějinách, Athény byly oslabeny zhoubnou epidemií, které r. 429 př. Kr. podlehl i Periklés. Konečné rozhodnutí v peloponéské válce padlo r. 405 př. Kr. u Aigospotamoi (Kozích říček), athénské loďstvo bylo zničeno a záhy Athéňané kapitulovali, athénský námořní spolek se rozpadl a v Athénách byla umístěna spartská posádka.

 


 

Život Hérodota

Hérodotos pocházel z karského Halikarnássu (jižní pobřeží Malé Asie). Ze starověkých zpráv nelze určit přesné datum narození, obecně se jím chápe rok 485 př. Kr. Osada, kde se Hérodotos narodil, byla původem dórská, ale časem se poionštila. Jeho rodina patřila k místní halikarnasské šlechtě, matka byla Řekyně, otec Kar, tzn. neřeckého původu, čili „barbar“.14.U Řeků slovo barbar znamenalo Neřeka, člověka, který mluví příliš odlišným dialektem, cizince, zvláště Peršana nebo příslušníka Peršanům poddaného národa, později dokonce cizáka, nevzdělance, divocha, surovce.“ cit. Klíma, 1977, s. 81. Část jeho rodiny byla neřecká, ale celkově byl rod velmi pořečtěn. K tomuto rodu patřil i básník Panyassis, autor eposu o Héraklovi, jehož jméno také nezní řecky. Tehdy byla Karie perskou provincií, spravovanou domácím královským rodem a požívala značné samostatnosti. Po králi Mausolovi, který dal v Halikarnássu pro sebe a svou rodinu postavit velkolepou hrobku, spravovala Karii jeho vdova Artemisia, která později přispěla Xerxovi při výpravě proti Řecku. Po Artemisiině smrti bojovali Halikarnassané proti jejím nástupcům, kteří se občanům jevili jako tyrani a ve městě se drželi s perskou pomocí.15.viz. Hérodotos, Z dějin východních národů, (překlad, úvod a poznámky Ferdinand Stiebitz), Melantrich, Praha 1941, s. 10.

Není zcela jasné, zda se historik aktivně podílel na svržení tyrana Lygdamida, syna a nástupce vládkyně Artemisie, nelze to odvozovat ani z jeho odchodu do vyhnanství na ostrov Samos, mohl tak sdílet osud celé své rodiny. Panyassis však v boji proti Lygdamidovi umírá. Opět neexistuje přesné datum těchto událostí, přesto se udává, že se tak stalo před r. 454 př. Kr. Tyto události silně utvářely historikovu osobnost a také ostrov Samos, kde prožil Hérodotos část svého mládí, zanechal silné dojmy, a snad o žádném městě ani ostrově z maloasijské oblasti nepíše tolik jako o Samu.16.viz. Hérodotos, Dějiny, (předmluva Bořivoj Borecký), Academia, Praha 2004, s. 9. Z Hérodotova díla se můžeme pokusit zrekonstruovat jeho rozsáhlé cesty, které konal po tehdy Řekům známém světě a které se staly doslova pilířem díla samého. Navštívil centrum pradávné kultury v tehdy perské provincii Egyptě, kde se Hérodotos dostal až k místu, kde byla umístěna poslední perská posádka – k ostrovu Elefantiné v Nilu. Je pravděpodobné, že navštívil i foinická pobřeží s hlavním centrem Tyrem. Přední Asii procestoval asi k Babylónu, patrně však nenavštívil kmenová území Peršanů a jejich hlavní město Súsy. Pobřeží Černého moře poznal z jihu i severu, dále navštívil Thrákii, Makedonii, kolonizovanou africkou Kyrénu a jižní Itálii, kde také strávil poslední dny svého života. Bohužel nejasně vyhlíží, kdy vlastně historik své cesty podnikl, budeme se však přiklánět k názoru, že většinu cest absolvoval Hérodotos již před návštěvou Athén.17.Tamtéž, s. 11–12.

O jeho pobytu v Athénách nemůže být sebemenších pochyb, Hérodotos se tam důvěrně seznamuje se Sofoklem, Periklem a dalšími významnými osobnostmi Athén. Nedávné řecko-perské války způsobily, že se stal obdivovatelem demokratických Athén, které sehrály ve válce proti Persii důležitou úlohu. Ty také daly jednotící myšlenku jeho rozsáhlému dílu, uvědomil si souvislost řeckých dějin s dějinami světovými. Roku 444 př. Kr. zakládali Řekové pod athénským vedením osadu Thurie v jižní Itálii, na místě zaniklého města Sybarity. Hérodotos tam odešel a stal se thurijským občanem, odtud podnikl cesty po Sicílii. O jeho dalším životě se můžeme jen dohadovat, ještě před vypuknutím peloponéské války pobýval asi opět v Athénách, tam také byly Hérodotovy Dějiny uveřejněny, nejpozději do r. 425 př. Kr., krátce poté umírá buď v Athénách nebo Thuriích. Na konečné podobě Dějin pracoval až do své smrti.

 

Chris Pelling (Královský profesor řečtiny, Oxford University)

 

 


 

Hérodotovy Dějiny

Hérodotos rozdělil své Dějiny do devíti knih. První část, která zahrnuje čtyři knihy, věnoval východním národům a popisuje události do r. 500 př. Kr. Druhá část Dějin obsahuje pět knih a líčí řecko-perské války do r. 479 př. Kr. V úvodní větě Hérodotos popisuje svou práci jako výkaz zkoumání (dosl. historiés apodexis) a předvádí tak výsledek svého zkoumání, jehož záměrem je:

„…aby časem neupadlo v zapomnění, to, co lidé vykonali, aby velikým a pozoruhodným činům, ať už Řeků nebo cizích (barbarských) národů, nechyběla pocta na jejich památku.“18.Dover, K. J. (ed.): Ancient Greek Literature, Oxford University press, Oxford 1980, pp. 90.

Hérodotos chápal konflikt Řeků a barbarů jako jakýsi odvěký zápas, sahající až do dávných dob, přesto se mýtických časů dotkl jen okrajově a začíná svou první knihu vylíčením vzniku a vzestupu lýdské říše a obrací svou pozornost ke králi Kroisovi, jenž jako první ublížil řeckým osadám v Malé Asii. Historickou osobu Kroisa líčí v duchu Sofokleových tragických děl, kde lidské osudy ovládá svět bohů a přibližuje se až Aischylově pojetí světa, zakládající se na rovnováze, a každý, kdo se proti světovému řádu prohřešuje např. svou zpupností, božstvo trestá. Tuto myšlenku předkládá při rozmluvě mezi athénským státníkem Solonem a Kroisem19.Viz. Hérodotos, 2004, s.31-33. a později ji předvádí na dalších osudech.

Proslulé řecké Delfy, které věstily i lýdskému králi Kroisovi. Ten je, dle Hérodota, zahrnoval mnohými dary. Foto: Beatriz Šajmovičová, Olympus, 2010.
Proslulé řecké Delfy, které věstily i lýdskému králi Kroisovi. Ten je, dle Hérodota, zahrnoval mnohými dary. Foto: Beatriz Šajmovičová

Pro Hérodotův výklad při určování původu národu či sporů je typické vylíčení „barbarských“ pojetí mýtů, dějin, událostí, a řeckých, popřípadě jiných zainteresovaných národů, a nakonec předkládá svůj názor, který se mu zdá „rozumově“ nejpřijatelnějším, mnohdy přichází se zcela novým, svým vlastním. Po Kroisově tragickém osudu se dovídáme o perském králi Kýrovi, o vzniku a rozvoji perské říše, o Babylónu a jeho dobytím Kýrem. Kniha končí tažením proti Messagetům a Kýrovou smrtí. Zajímavé je podání babylónského zvyku o „léčení“ nemocí. Hérodotos tvrdil, že Babylóňané nemají lékařů.20.Tamtéž, s. 92. V současné době, ale víme, že to nebyla pravda, což dokládají mezopotámské lékařské texty. Zdá se, že je historik prostě nerozpoznal, jelikož řecké či egyptské lékařství mělo zcela odlišnou podobu.21.Lloyd, G. E. R.: The Revolutions of Wisdom, University of California Press, California 1989, pp. 56.

Kniha druhá je nejobsáhlejší a popisuje dějiny Egypta od mýtických dob a legendárních králů až po historikovy poznatky z cest. Vedle historických událostí se věnuje geografickému popisu, kterému dominují zvláště topografické údaje, dále je pozornost věnována i etnografickým údajům, jako jsou zvyky a obyčeje jednotlivých etnických skupin (což je charakteristické pro celé Dějiny). Hérodotos se velmi obdivoval egyptské kultuře, o čemž nejlépe vypovídá věta:

Pokud jde o Egypt, budu se sám snažit rozšířit své poznámky více, jelikož neexistuje žádná země, která má tolik divů a takový počet děl, které se vymykají běžnému popisu.“22.viz. Herodotus: The Egypt od Herodotus, (translation George Rawlinson), Chiswick press, London 1924, pp. 20.

Velká sfinga v Gíze. Foto: Barbora Šajmovičová, Nikon D3100, 2011.
Velká sfinga v Gíze. Foto: Barbora Šajmovičová

V této knize se Hérodotos přiklání také k názoru, že se řecká kultura vyvinula pod vlivem civilizace egyptské. Třetí kniha líčí Kambýsovo tažení do Egypta, tažení proti Aithiopům, jeho šílenství a smrt. Velmi zajímavé se může zdát vnímání choromyslnosti Hérodotem. Hérodotos na rozdíl od Hippokrata či Xénofonta považoval totiž šílenství zčásti za fyzický stav, avšak nevylučoval ani božský zásah.23.Viz. Dover, 1980, pp. 23. V knize je dále podrobně popsán Dáreiův nástup na perský trůn, jeho organizace říše a upevnění moci. V této knize je (dnes) velmi důležitá poznámka o zmizelé perské Kambýsově armádě:

O té části vojska, která byla poslána na výpravu proti Ammóňanům, a pochodovala po odchodu z Théb pod vedením průvodců, je známo, že dorazila do města Oasis, ve kterém sídlí Samští, pocházející z aischriónské fýly. Jsou vzdáleni od Théb sedm denních pochodů písčinami a řecky se to místo jmenuje Ostrov blažených. Až do tohoto místa prý se vojsko dostalo, dále však o nich nedovede říci nikdo nic leda to, co praví Ammóňané a ti, kdo to od nich slyšeli. Vojsko totiž k Ammóňanům nedorazilo ani se nevrátilo. Ammánští vypravují, že když vojsko šlo proti nim písečnou pouští z města Oasis a bylo již asi uprostřed mezi nimi a Oasou, strhl se, právě když snídali, prudký a mohutný jižní vítr, který s sebou nesl spousty písku a zasypal je. Tímto způsobem zmizeli. Takový byl podle Ammóňanů osud této výpravy.“24.Hérodotos, 2004, s. 176.

Tento údaj se mohl leckomu jevit jako výpravná odbočka od hlavního pásma či jakási legendární pověst. Dnes, díky italským archeologům tato „zapomenutá“ perská armáda byla objevena. “Našli jsme první zmínku potvrzující příběh, který zaznamenal řecký historik Hérodotos,”25.viz. http://zpravy.idnes.cz/vedci-nasli-perskou-armadu-kterou-pred-2-500-lety-pohrbila-pisecna-boure-1ec-/vedatech.asp?c=A091109_204130_vedatech_abr potvrdil v roce 2009 profesor Dario Del Bufalo pracující pro univerzitu v Lecce. Tímto nám vyvstává otázka, jakým způsobem máme přehodnocovat informace zanechané starověkými autory a do jaké míry máme tato díla posuzovat kriticky z pohledu současné vědy.

 

 

Kniha čtvrtá popisuje Skythii a její obyvatele, Dáreiovo tažení proti nim, dějiny a popis Libye a perskou výpravu proti městu Barké. Při popisu Skythie dostáváme patrně nejstarší zprávy o Slovanech, neboť kmeny, které nazývá Hérodotos Neury a Budiny, byly asi slovanské kmeny bydlící v dnešním jižním Rusku.26.Hérodotos, 1941, s. 13. Kniha pátá až devátá zahrnuje řecko-perské války, dobývání iónských měst, první perskou výpravu proti Řekům pod vedením Mardonida, druhou perskou výpravu proti Řecku, vítězství Řeků u Marathónu, Xerxovu třetí výpravu, bitvu u Thermopyl, boje u Artemisia, bitvu u Salamíny, Mardoniův vpád do Attiky, bitvu u Plataj, Mykalé. Hérodotovo vypsání řecko-perských válek končí dobytím Séstu r. 479 př. Kr., z tohoto důvodu jsou někdy vedeny dohady o tom, zda Hérodotos své dílo dokončil.

Stavba Dějin připomíná epickou techniku, kde je kolem hlavního pásma děje vedeno mnoho dílčích příběhů. Nesmíme zapomínat, že Hérodotos byl současníkem velkých řeckých tragiků a že byl ovlivněn „způsoby“ doby. Hérodotův sloh se vyznačuje některými rysy lidového slohu výpravného, vyniká plností, šíří, ale také objektivností, klidem a prostotou. Četné ukazovací částice a zájmena, opakování výrazu, vložky přerušující tok vyprávění a jiné úkazy nasvědčují tomu, že bylo dílo určeno k přednášení.27.Hérodotos, 1941, s. 16. Jak již bylo dříve zmíněno, do Hérodotových dějin zasahuje svět bohů, často uvádí své pochybnosti o té či oné věci, jinde používá ústně tradovaných zpráv. Jako pozorovatel byl však velmi přesný a celkově můžeme považovat to, co pochází čistě od historika za pravdivé. Mnohé zprávy o „barbarském“ světě čerpáme pouze z Hérodota a bez jeho podrobných zpráv bychom jen těžce získali informace o zapomenutých národech i národech nám dnes již známých.

 


 

Závěr

Hérodotos zajisté položil základy řeckého dějepisectví a právem je Ciceronem označen za otce dějepisu. Byl významným předchůdcem svého mladšího současníka Thúkýdida. Z dnešního pohledu mu můžeme vyčíst, že neznal cizích jazyků zkoumaných oblastí, a tak nemohl kontrolovat pravdivost cizojazyčných dokumentů ba ani svých zpravodajů. Na svých cestách využíval služby tlumočníka, avšak kolik dnešních historiků či etnografů dokonale zná jazyky zkoumaných oblastí? Neprošel ani školou kritického myšlení sofistů, jak se objevuje u Thúkýdida. I přes různé vady můžeme Hérodota považovat za nejvýznamnější pramen pro zeměpisný obraz starého světa, pro starověký národopis a pro války řecko-perské. Ostatně objevení ztracené perské armády italskými archeology jednoznačně dokládá význam a preciznost Hérodotových Dějin.

 


 

Redakční poznámka:

Tato práce vznikla jako seminární práce B. Šajmovičové v roce 2009 pro Ústav etnologie, FF UK v Praze. Celý článek bude nadále průběžně editován a rozšiřován.

 

Primární literatura:

HÉRODOTOS: Dějiny (předmluva Bořivoj Borecký). Academia, Praha, 2004.

HÉRODOTOS: Z dějin východních národů (překlad, úvod a poznámky Ferdinand Stiebitz). Melantrich, Praha, 1941.

HÉRODOTOS: The Egypt od Herodotus, (translation George Rawlinson). Chiswick press, London 1924.

 

Sekundární literatura:

BOUZEK, J.; ONDŘEJOVÁ, I.: Periklovo Řecko. MF, Praha, 1989.

DOVER, K. J. (ed.): Ancient Greek Literature. Oxford University press, Oxford, 1980.

HARENBERG, B. (ed.): Kronika lidstva. Fortuna Print, Praha, 1994.

HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka. NLN, Praha, 1998.

KLÍMA, O.: Sláva a pád starého Íránu. Orbis, Praha, 1977.

LLOYD, G. E. R.: The Revolutions of Wisdom. University of California Press, California, 1989.

SOUČEK, J.: Dějiny pravěku a starověku. SPL, Praha, 1999.

 

Internetové zdroje:

Dario Del Bufalo

Introduction to Herodotus

Legendární ztracenou perskou armádu našli v egyptské poušti

Vědci našli perskou armádu, kterou před 2 500 lety pohřbila písečná bouře

 


Varování:
Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autorů. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).

   [ + ]

1. Hradečný, Pavel a kol.: Dějiny Řecka, NLN, Praha 1998, s. 15.
2. Označení mínojská civilizace poprvé použil archeolog Arthur Evans a je odvozeno od bájného krále Mínoa, kterého známe z pozdějších řeckých legend o athénském hrdinovi Théseovi, ten s pomocí Mínoovy dcery Ariadny zabil ve spletitém labyrintu Mínótaura (napůl býk a napůl člověk).
3. Jako Achájové jsou označováni mykénští Řekové, pod vlivem homérských básní.
4. Prof. PhDr. Bedřich Hrozný věnoval krétskému písmu (lineární písmo typu A) značnou pozornost, za 1. sv. války se mu podařilo rozluštit do té doby „nesrozumitelné nápisy“ (srv. Archiv orientální, roč. 14 a 15). R. 1946 vydal obsáhlou knihu Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty, s nástinem řešení krétského písma a jazyka. Krétština je podle Hrozného maloasijského původu a je opět příbuzná s řečmi indoevropskými (především s chetitštinou).
5. V Mykénách Heinrich Schliemann učinil významný objev již v 2. pol. 19. století. Nalezl bohaté šachtové hroby ze 16. stol. př. Kr., se zlatými posmrtnými maskami, z nichž jednu považoval za masku Agamemnonovu, která je dnes vystavena v Národním archeologickém muzeu v Athénách. Původ zlaté masky dodnes není znám. Obecně je datována do roku 1550 – 1500 př. Kr., tedy o tři sta let dříve, než je datován život Agamemnona.
6. Kolem pol. 8. stol. př. Kr. (archaické období) vznikla v maloasijském iónském prostředí Ilias, o několik desetiletí později Odysseia, obě díla završují vývoj epické tvorby udržované ústním podáním, viz. Hradečný, 1998, s. 22-23.
7. Polis, mn.č. poleis, forma státu jehož centrem je město a kde se na řízení státních záležitostí podílejí plnoprávní občané, tj. dospělí muži, v poleis žili také svobodní obyvatelé bez občanských práv, kteří pocházeli z jiných částí Řecka, viz. Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku, SPL, Praha 1999, s. 72.
8. „Řecká kolonie (apoikia) byla samostatným, nezávislým státem (polis). Její občané obdrželi na novém místě úděly půdy. S mateřskou obcí (métropolis) spojovaly kolonii obvykle náboženské tradice a kulty.“ cit. Hradečný, 1998, s. 24.
9. Kýros II. Veliký (perské označení Kuruš, řecké Kyros, římské Cyrus, akkadské a elamské Kuraš a židovské Kóreš, viz. Klíma, Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977, s. 37.)
10. Harenberg, Bodo (ed.): Kronika lidstva, Fortuna Print, Praha 1994, s. 94.
11. Roku 508 př. Kr. proběhla Kleisthenésova územněsprávní reforma, která rozdělila území Řecka na 30 správních jednotek – trittye – a tři trittye, vždy jedna z města, jedna z vnitrozemí a jedna z přímoří tvořily nejvyšší správní jednotku – fýlu. Těchto fýl bylo tudíž deset a nepředstavovaly jednotný územní celek. Podle fýl bylo sestavováno vojsko, v čele každého z deseti základních oddílů stál stratégos“, cit. Souček, 1999, s. 78.
12. Tamtéž, s. 85.
13. Periklés se nar. poč. 5. stol. př. Kr. Od r. 446 př. Kr. až do své smrti (r. 429 př. Kr.) zastával nepřetržitě úřad stratéga, r. 462 př. Kr. zavedl demokratické reformy omezující moc aeropágu, viz. Bouzek, Jan; Ondřejová, Iva: Periklovo Řecko, MF, Praha 1989, s. 60–62.
14. U Řeků slovo barbar znamenalo Neřeka, člověka, který mluví příliš odlišným dialektem, cizince, zvláště Peršana nebo příslušníka Peršanům poddaného národa, později dokonce cizáka, nevzdělance, divocha, surovce.“ cit. Klíma, 1977, s. 81.
15. viz. Hérodotos, Z dějin východních národů, (překlad, úvod a poznámky Ferdinand Stiebitz), Melantrich, Praha 1941, s. 10.
16. viz. Hérodotos, Dějiny, (předmluva Bořivoj Borecký), Academia, Praha 2004, s. 9.
17. Tamtéž, s. 11–12.
18. Dover, K. J. (ed.): Ancient Greek Literature, Oxford University press, Oxford 1980, pp. 90.
19. Viz. Hérodotos, 2004, s.31-33.
20. Tamtéž, s. 92.
21. Lloyd, G. E. R.: The Revolutions of Wisdom, University of California Press, California 1989, pp. 56.
22. viz. Herodotus: The Egypt od Herodotus, (translation George Rawlinson), Chiswick press, London 1924, pp. 20.
23. Viz. Dover, 1980, pp. 23.
24. Hérodotos, 2004, s. 176.
25. viz. http://zpravy.idnes.cz/vedci-nasli-perskou-armadu-kterou-pred-2-500-lety-pohrbila-pisecna-boure-1ec-/vedatech.asp?c=A091109_204130_vedatech_abr
26. Hérodotos, 1941, s. 13.
27. Hérodotos, 1941, s. 16.
Sleduj autora Barbora:

Ethnologist, Editor in chief of The Ethnologist

Mgr. et Bc. Barbora Zelenková (roz. Šajmovičová) se narodila roku 1985 v Praze. Vystudovala Blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni a Etnologii na Univerzitě Karlově v Praze. V rámci Blízkovýchodních studií se zaměřovala na Somálsko a Somálce, v rámci Etnologie na odbornou a popularizační tvorbu českého orientalisty a arabisty Aloise Musila. Od roku 2014 žije v Londýně, kde založila stránky The Ethnologist, ve kterých působí jako šéfredaktorka a autorka. Rovněž se věnuje překladatelské činnosti (anglicko-česky a česko-anglicky). Během svých studijních cest procestovala řadu zemí Blízkého východu, např. Egypt, Palestinu, Izrael nebo Jordánsko. Zajímá se nejen o etnologii, ale také ekologii a práva zvířat.