V Mongolsku existuje unikátní obřad, jehož pomocí mohou pastevci „přemluvit“ samici velblouda odmítající své mládě, aby jej přijala zpět. Nedávno byl tento obřad zapsán do seznamu světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
![Kresba: Lukáš Hehejík Mongolský obřad "přemlouvání" velblouda. Kresba: Lukáš Hehejík, Praha, 2017.](https://ethnologist.info/wp-content/uploads/sites/2/2017/03/mongolia-1MG-Logo.jpg)
Mongolsko je zemí nedozírných stepí a kočovných pastevců, potomků proslulého Čingischána, kteří se úspěšně adaptovali na specifické přírodní podmínky dovolující chovat větší počet zvířat a migrovat za potravou na velké vzdálenosti. Právě početná stáda byla vždy alfou a omegou kočovných pastevců. Způsob života nomádské společnosti se odvíjel v závislosti na chovaných zvířatech. Tato spjatost s okolní přírodou a se zvířaty a jejich hluboká znalost prostředí se pochopitelně odrazila v materiální a duchovní kultuře Mongolů.
Jedním z velmi zajímavých mongolských obyčejů demonstrující výše uvedené je, dalo by se říci, „přemlouvací“ obřad, v mongolštině nazývaný inge chööslöch (mng. ингэ хөөслөх, ингэ – samice velblouda). Provádí se v případě, kdy samice velblouda odmítne své právě narozené mládě, nebo proto, aby velbloudice přijala cizí mládě, které přišlo o matku. Obřad se provádí za pomoci hry na dvoustrunný smyčcový hudební nástroj morin chuur a speciálních písní chöös (mng. хөөс). Záměrem písní je utěšit velbloudici a poprosit ji, aby se mláděte ujala. Samice velblouda bývá zprvu agresivní, ale postupně ji melodie natolik dojme, že začne plakat a velbloudě přijme. Často se hovoří o tom, že jsou ve velbloudích očích skutečně vidět slzy.
Ač to může znít neuvěřitelně, jedná se o reálný obřad, který doposud existuje v mongolských stepích. Tato tématika byla zpracována také ve filmu mongolské a německé koprodukce z roku 2003 s názvem Die Geschichte vom weinenden Kamel (režie L. Falorni, B. Davaa), v češtině je známý jako Příběh o uplakaném velbloudovi. Film, který je dokumentem a zároveň hraným dramatem, je absolventským snímkem studentů Vysoké filmové školy v Mnichově. Byl nominován na Evropskou filmovou cenu v sekci dokumentů a uváděl se na mnoha prestižních festivalech. Příběh vypráví o tom, jak se v mongolské stepi jednoho jara narodí velbloudě neobvyklé bílé srsti, které jeho matka odmítne v důsledku těžkého porodu. Rodina pastevců se snaží obnovit pouto mezi matkou a mládětem a přizve na pomoc učitele hry na morin chuur, pro nějž jedou až do velmi vzdálené oblasti. Po skončení obřadu začínají velbloudici téct slzy a začíná své mládě kojit. Uvedený snímek měl velký úspěch, ale v podstatě představuje přepracování slavného mongolského dokumentárního filmu z roku 1986 Ingen egšig (v překladu Melodie velbloudice, režie N. Žancannorov), který získal první cenu na Moskevském mezinárodním filmovém festivalu v roce 1988.
Obřad inge chööslöch je obvyklejší především v pouštních oblastech, kde se chová větší množství velbloudů. Jedná se například o mongolské ajmagy (administrativní jednotky) Dundgovi, Ömnögovi a Bajanchongor. Provedení obřadu se od sebe oblastně mírně liší. Způsob hry a zpěvu je také závislý na chování velbloudice. Někdy postačí jen hrát na morin chuur, jindy je nutné navíc zpívat dojemné písně chöös, v jiných případech se vymýšlejí písně až podle melodie nástroje.
Stejný obřad je aplikován i na jiná chovaná zvířata, jimiž jsou například ovce či kozy. Nicméně většího významu nabyl u velbloudů, jelikož ti patřili v nomádských kulturách mezi velmi ceněná zvířata. V Mongolsku se chová velbloud dvouhrbý (Camelus bactrianus). Sloužil především jako dopravní prostředek, který byl v odlehlých končinách nezastupitelný. Jedno zvíře je schopné unést 100 až 200 kilogramů nákladu a denně ujde 30 až 40 kilometrů. Jeho tažná síla se vyrovná dvěma volům. Velbloud se chová zejména na vlnu, mléko a v menší míře též na maso. Významnou komoditou je i velbloudí trus, který se používá jako palivo. Předností velblouda je také jeho schopnost spásat rostliny, které jiná zvířata odmítají. Důležitým faktem v této souvislosti je rovněž to, že velbloud rodí vždy jen jedno mládě jednou za dva roky, tudíž přijít byť jen o jedno velbloudě znamená pro pastevce obrovskou ztrátu. Mongolové tak našli unikátní metodu, jak tomu zabránit.
V současnosti bohužel v této výjimečné tradici pokračuje již jen velmi málo mongolských pastevců. Znalost obřadu inge chööslöch je sice předávána mladé generaci, ale vlivem urbanizace, a dalo by se říci „westernizace“ Mongolska, se začíná pomalu vytrácet. Na zapsání do seznamu UNESCO byl nejvyšší čas.
Zajímavé odkazy:
Oficiální stránky kreslíře a malíře Lukáše Hehejíka
The story of the Weeping Camel (Film info; German Films)
UNESCO – World Heritage Centre