Utváření islámské identity: náboženství, islamismus a stát Střední Asie^1.Gunn, T. Jeremy, Shaping an Islamic Identity: Religion, Islamism, and the State in Central Asia, In: Sociology of Religion, 2003, pp. 389-410. je název článku Dr. T. Jeremy Gunna, působícího léta na Emory University v Atlantě v centru pro studium práva a náboženství.^2.ACLU´s Program on Freedom of Religion and Belief and the Senior Fellow for Religion and Human Rights, Center for the Study of Law and Religion at Emory University School of Law. Tato práce reflektuje čím dál více aktuální fenomén, příznačný pro většinovou společnost Střední Asie – a to islám, jakožto sociální identitu a sebeidentifikaci. Zabývá se zejména formováním středoasijských států, a vládním postojem k otázce a problematice náboženství po rozpadu SSSR v dnešním Kazachstánu, Kyrgystánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Představuje islám jakožto neodmyslitelnou součást Střední Asie, jako náboženství, které má – právě v těchto místech – své hluboké kořeny, které zde zapustilo již v 7. stol. n. l., jako proud, který do sebe po více než třináct set let, absorboval a zároveň výrazně ovlivňoval jiná náboženství a světové filozofické směry. Poukazuje na obrovský deficit tradiční islámské vzdělanosti způsobený sovětskou nadvládou a prosazováním ateismu po celých sedm desetiletí, a zároveň načrtává tradiční a převládající islámské směry této oblasti, jež obsahují své progresivní ale i stagnující prvky středoasijské společnosti. Klade si otázku, jak se poměrně mladé státy vyrovnají s vlastní samostatností a s ní spojenými novými problémy, jaké mohou představovat např. nové vládní směry a opoziční hnutí, pro něž právě islám nabízí atraktivní a lákavé možnosti, jež se dají využít k uchopení moci a získání podpory ze stran obyvatelstva, jež samo sebe identifikuje zejména jako muslimy či muslimky.

Islám jako identita

Podkapitola Islám jako identita poukazuje na tento zřetelný jev, společný prakticky všem obyvatelům Střední Asie. Co ovšem znamená bytí muslimem? Podle Marthy Brill Olcott je to definování středoasijské identity. Islámská identita ovšem odráží zpomalený politický vývoj a dlouhodobou sovětskou kontrolu v této oblasti. J. T. Gunn uvádí, že znalosti o islámu po získání nezávislosti byly někde mezi slabými a neexistujícími. Jednoduše bytí muslimem odlišuje od křesťanů a příslušnost k islámu nutně neznamená dodržování klasické ortopraxe. Islám tedy představuje kulturní, civilizační a zejména etnickou sebeidentifikaci. Gunn doslova tuto hluboce zakořeněnou islámskou identitu přirovnává k nádobě, jejíž obsah musí být naplněn. Zároveň se přiklání k názoru prof. D. Laitina, který předvídá v republikách bývalého sovětského svazu proces „utváření identit“ konstruován z dostupného materiálu a dostupných možností. Laitinův pohled na Střední Asii tak vytváří protiklad k prof. S. Huntingtonovi a jeho předpovědi střetu civilizací definovaných na náboženském základě.^3.Kontroverzní kniha rozvíjející původní Huntingtonův článek ve Foreign Affairs z roku 1993, predikující osudový souboj mezi civilizacemi, vyšla v českém překladu (Huntington, S. P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha, 2001.) a získala si množství zastánců, ale i odpůrců. Patrně nejpregnantnější vyvrácení Huntingtonových myšlenek v českém prostředí provedl Miloš Mendel, viz Mendel, M., Ostřanský, B., Rataj T.: Islám v srdci Evropy. Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí. Praha, 2007, ss. 91-113.

Země, lidé a náboženství Střední Asie

V části Země, lidé a náboženství Střední Asie poukazuje na vymezení hranic pěti středoasijských republik, které byly narýsovány jako administrativní hranice SSSR ve dvacátých a třicátých letech minulého století, bez ohledu na geografické a etnické rozdíly. Jako příklad postačí Ferganské údolí, které je rozděleno mezi Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán a občané Kyrgystánu žijící v této oblasti jsou většinou uzbeckého původu a zůstávají tak separováni od členů svých rodin, jelikož hraniční území je střeženo a zaminováno.

Gunn také zdůrazňuje etnickou pestrost Střední Asie a její provázanost. Přibližně 80% středoasijské populace je turkického původu, včetně Uzbeků, Kazachů, Turkmenů, Karakalpaků a Ujgurů (z Číny), zbytek populace je pak většinou slovanského původu nebo perského jako například Tádžikové. Po dlouhém období ruské dominance je ruština lingua franca Střední Asie. Jak již bylo výše uvedeno, nejrozšířenějším náboženstvím je islám. Vedle islámu, zde existuje široká enkláva ruské pravoslavné církve, zejména v Kazachstánu a Kyrgystánu, pro níž je příznačná odměřenost vůči proselytismu (snaze získat nové členy).

Síly a faktory mající vliv na islámskou identitu

Síly a faktory mající vliv na islámskou identitu rozdělil Gunn do čtyř skupin. První představuje tradiční domorodý islám Střední Asie reprezentován hanífovskou školou a súfijskými taríqami. Hanífovská právní škola patří k nejstaršímu a zároveň k nejrozšířenějšímu proudu sunny v celém islámském světě. Gunn rozlišuje čtyři charakteristické vlastnosti této školy ve středoasijské oblasti – víra je zde nadřazena ortopraxi;  zabývá se více „praktickou“ oddaností než striktním dodržováním náboženských povinností (např. akceptace četby Koránu v jiném jazyce než v arabštině); dále vlastní názor a obecné blaho je nadřazeno slepé poslušnosti sunně a nakonec relativně tolerantním v otázkách rodinného práva. Lidový islám se nejvíce projevuje poutěmi k svatým místům, především k hrobkám súfijských mistrů, později přetvořeným ve svatyně. Tato forma islámu ztělesňuje rodinné tradice a folklor, jež není ideologicky zatížen.

Druhá hybná síla náleží islamistickým hnutím představující v současné době asi nejdiskutovanější téma středoasijského islámu. Přestože v této oblasti působí celá řada takovýchto skupin, jsou zde asi tři nejvlivnější – Strana islámské obnovy (někdy obrody), Islámské hnutí Uzbekistánu (IMU) a Hizb-ut-tahrír. Strana islámské obnovy vznikla v posledních měsících fungování SSSR jako pan-sovětská islámská organizace, odsoudila „oficiální“ islám (představován zásahy státní kontroly) a vyžadovala sociální spravedlnost a otevření islámských škol. Po rozpadu SSSR se strana rozštěpila na řadu hnutí, jedním z nich byla Tádžikistánská Strana islámské obnovy (IRP), jednu dobu podporována ze strany afghánského Tálibánu. IRP byla také přímým účastníkem v krvavé občanské válce v Tádžikistánu v 90. letech minulého století. Po mírové smlouvě roku 1997 byla IRP oficiálně uznána. Gunn případ IRP demonstruje jako jeden možný model pro Střední Asie – začlenění islamistů do politického procesu, který následně vede k jejich politickému kolapsu nebo umírnění. (V tomto případě se ukázala slabá podpora ze stran voličů). Islámské hnutí Uzbekistánu se podle Gunnových údajů stalo po roce 2000 jednou z nejpřednějších islamistických skupin nejen v Uzbekistánu, ale i v Kyrgystánu. Požadavky jasně vedly ke svržení uzbeckého prezidenta Islama Karimova a dosazení charismatického vůdce, což se uskutečnilo na konci 90. let v osobě Džuma Namangani, který získal pověst statečného bojovníka v tádžické občanské válce. Mezi lety 1997 a 2001 mělo hnutí svou základnu v Afghánistánu a zapojilo se činorodě do obchodu s opiem. Podle některých zpráv byl Namangani při americkém bombardovaní Afghánistánu roku 2001 zabit. Hnutí představovalo model výrazně radikálního islamismu, nebránícího se násilí směřujícího na civilisty, dnes už jen přežívající v podobě malých roztroušených buňek. Hizb-ut-tahrír (Strana osvobození) je podle Gunna jednou z nejsložitějších islamistických skupin. Založena byla v Saudské Arábii a Jordánsku v roce 1953 a toužila po obnově panislámského chalífátu. Propagovala „spravedlivé rozdělení majetku, vládu, vymýcení korupce a bratrství muslimů ve světě“. Přestože kritizuje korupci z řad vlád Střední Asie, nenabízí efektivní řešení svých požadavků. Paradoxně může působit i jejich výslovné odmítnutí násilí a současná extrémně agresivní rétorika namířena proti Západu a Židům.

Třetí a čtvrtým faktorem utvářejícími podobu islámu ve Střední Asii jsou, podle Gunna, ší´itský islám a zahraniční vlivy. Největší komunitu představuje ismá´ílíja (tzv. sedmíci), žijící v pohoří Pamír v Tádžikistánu a považují se za etnické Peršany. Zahraniční vliv zde uplatňuje zejména Saúdská Arábie, Írán a Turecko, podporující určitá hnutí. Za zmínku stojí saúdská podpora stavění mešit po celém regionu, podpora poutníků k svatému místu v Mekce a celková propagace wahhábismu. Gunn uvádí, že docházelo k paradoxům ze strany středoasijské vlády, přijímající podporu Saúdské Arábie, ale zároveň potlačování islámských aktivit a označení je za „wahhábovské“ často pramenící z neznalosti islámu a jeho proudů.

Státní regulace a kontrola náboženství

Kapitola Státní regulace a kontrola náboženství se věnuje vládním postojům středoasijských zemí po získání nezávislosti. Jako absurdní může znít, že čtyři z pěti prezidentů (rok 2003) byli vysocí činitelé v Komunistické straně stavějící se proti rozpadu SSSR. Všichni posléze zavrhli svůj okázalý ateismus a přijali islám „ve jménu svých zemí“. Nově vzniklé státy se záhy staly členy Organizace islámské konference, přesto si zachovaly vlastní sovětský model v přístupu k náboženství. Vládní činitelé tak nevidí v náboženství víru, hodnoty a praktiky vztahující se k Bohu, ale nástroj společenské kontroly. Gunn vymezuje tři propojené pohledy na státní řízení náboženských záležitostí navazující na sovětský model – zákony a instituce jsou zaváděny, aby kontrolovaly náboženství; stálá propagace „oficiálního“ islámu; potlačování disidentů, převážně islamistů. (Především Uzbekistán a Turkmenistán útočí na ne-státní islámská hnutí, i když jsou umírněná a naprosto nepolitická – považuje je za hrozbu režimu. Celkový počet náboženských vězňů bude asi přes 2000, represe jsou směřovány např. i na americké evangelikánské skupiny).

Střet nebo budování?

Ve svém závěru Střet nebo budování? se Gunn přiklání k názoru, že současné napětí není důsledkem střetu civilizací ale utvářením sociálních identit. Největší problém vidí v konfliktu mezi islamisty a státy, které se je snaží potlačit a spatřují v nich silnou hrozbu. Mnozí odborníci naopak vidí selhání islamistických hnutích samotných. Islamisté kritizují vládní korupci, která je v této oblasti vysoká a znemožňuje ekonomický rozvoj, takováto proti vládní rétorika má přirozenou sympatii u domácího obyvatelstva. Gunn zároveň poukazuje na vládou přeceňovanou islamistickou hrozbu, kterou politický aparát využívá především jako záminku k postupu proti lidskoprávním aktivistům. Vnější i vnitřní komentátoři a odborníci na islamismus Stření Asie se rozcházejí ohledně velikosti hrozby, síly islamistických hnutích a ve vůli vlád ukončit korupci a nastartovat ekonomický růst. Asi nejvíce nezodpovězenou otázkou zůstává to, čemu by měl správný muslim věřit a jak se chovat, a zda bude středoasijský islám ovládán islamisty nebo zůstane tolerantním a otevřeným náboženstvím.