Historie Uruguayské východní republiky ležící v jihovýchodní části Latinské Ameriky je z pohledu etnologa do značné míry historií Evropanů, zejména Španělů, Portugalců a Angličanů, méně už původních obyvatel této oblasti zvaných Charrúa, jelikož s nástupem kolonialismu jejich kultura postupně zaniká. Evropané, uchváceni legendárními pověstmi o zlatých a stříbrných městech se plavili přes ohromnou vzdálenost na nově objevený kontinent. Sny se jim ovšem v oblasti La Platy rozplynuly a lidé se museli přizpůsobit místním podmínkám. Uruguayskou pampu nakonec zcela zásadním způsobem proměnil Hernandariasův experiment s vysazením dobytka a koní. Hospodářská zvířata se pak stala hlavním bohatstvím postupně se utvářejícího národa. Proces přeměny Evropanů z chudých přistěhovalců do hrdých Uruguayců nebyl v žádném případě jednoduchý a země prodělávala v 18. a 19. století neobyčejně těžkou dobu. Je neuvěřitelné, jak během několika málo let na přelomu 19. a 20. století se stal ze země ukázkový stát Latinské Ameriky, který nabízel pohádkové sociální jistoty.

Původní obyvatelé dnešní Uruguaye a příchod prvních Evropanů

Území, na němž se rozkládá dnešní Uruguay zůstávalo, na rozdíl od mnoha jiných zemí Latinské Ameriky, prakticky neobydleno. Nejstarší doklady lidského osídlení sice pocházejí již z doby okolo 11. tisíciletí př. n. l.^1.Chalupa, J.: Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. NLN, Praha, 2002, s. 17., avšak jedná se zejména o kamenné pravěké pozůstatky v severní části země^2.Viz http://countrystudies.us/uruguay/2.htm#PRE-COLUMBIAN (Dostupné z URL: 25. 7. 2012) pramálo hovořící o lidech, jež je vytvořili.

Skupiny lidí známé pod označením Charrúa a Tupí-Guaraní došly do této oblasti až o tisíc let později. Rekonstruovat jejich život a místní tradice je téměř nemožné, neboť vše, co o nich víme, nalézáme až z kusých zpráv evropských dobyvatelů a osadníků regionu severně od ohromného estuáru Río de la Plata, kteří přicházeli do styku s místními obyvateli od první poloviny 16. století. Byl to právě konec 15. století a první polovina 16. století, jež se staly pro země západní Evropy obdobím objevování, dobývání a osidlování Nového světa, zároveň i soupeřením o to, která z námořních velmocí zaujme výsadnější postavení.

Bezesporu nejzásadnější událostí se stalo přeplutí Mar tenebrosa^3.Atlantského oceánu Kryštofem Kolumbem, a tím i dodržení jeho slibu španělskému veličenstvu – dosažení “Asie” skrze západní cestu.^4.Kolumbus, dle dobových dokladů, až do konce svého života žil v přesvědčení, že dosáhl břehu Asie, přesněji řečeno dnešního pobřeží Japonska (Cipango) a netušil, že přistál v Karibiku. O zbylém území smýšlel jako o Indii. Více Kol. autorů: Dějiny Španělska, NLN, Praha, 2007, ss. 225-228. Podrobněji o Kolumbově výpravě např. v českém překladu: Cesty Kryštofa Kolumba: deníky, listy, dokumenty. Orbis, Praha, 1958. Pouhé dva roky na to, musel sám Vatikán rozhodnout spor o tom, na jaké asijské územní celky má nárok portugalská a na jaké španělská koruna. Spor byl nakonec vyřešen smlouvou z Tordesillas (1494) a rozdělil Indii na dvě polokoule.

Východní část připadla Portugalcům a západní část Španělům.^5.Toto rozdělení způsobilo, že především rozsáhlá území dnešní Brazílie připadla Portugalcům, na druhou stranu pro Španěly se jednalo o velmi malé a nevýhodné pozice. Viz Chalupa, 2002, s. 24. Kolumbovo nadšení z nově objevených území v Indii ovšem nesdíleli jeho současníci a již roku 1507 byl definitivně Kolumbův názor vyvrácen německým kosmografem Martinem Waldseemüllerem (1470-1520), který se sám osobně zaštítil o to, aby se nově objevený kontinent pojmenoval podle Itala Ameriga Vespuciho, autora přelomového letáku Novus Mundus vydaném roku 1503, na “zemi Amerigovu”. Již nebylo pochyb o tom, že se jedná o Nový svět – Ameriku.

Roku 1512 umírá Vespuci a ve funkci piloto mayor del reino^6.hlavního královského lodivoda ho střídá Juan Díaz de Solís. Španělský král Ferdinand II. Aragonský dal Solísovi za úkol prozkoumat “ostrov Cejlon, Moluky, Sumatru a zemi Číňanů”. (Ferdinand II. předpokládal, že se vně západní španělské demarkační linie tato území skutečně nachází).^7.Chalupa, 2002, s. 25. Portugalská flotila nicméně v roce 1513 v čele s Vascem Balboou pronikla na otevřené prostranství Mar del Sur^8.Tichého oceánu a očekávané naděje španělského monarchy byly zhaceny – byla odkryta nesmírná rozloha dalšího oceánu. Roku 1514 proto uzavřel se Solísem tajnou dohodu (především pro Portugalce) o průzkumné cestě, která si kladla za cíl objevit spojení mezi oběma oceány.

Královský lodivod se plavil podél východních břehů Jižní Ameriky, až doplul do ohromného estuáru dnešní Río de la Platy. Zde nabyl přesvědčení, že dosáhl hledaného propojení mezi Atlantským a Tichým oceánem a že se nachází u současného venezuelského pobřeží. Jal se tedy plout proti proudy řeky Uruguay, aby spatřil Mar del Sur. Zde však narazil na domorodé a bojovné Charrúy, kteří většinu posádky i se Solísem zajali, zabili a před zraky zbylých a přeživších snědli. Nevyřešenou otázkou zůstává, kdy skutečně Solís dosáhl argentinských a uruguayských břehů,^9.Nabízí se několik dat, zde je popsán rok 1516, nicméně řada autorů a historiků navrhuje i rok 1508 nebo 1512, což by samozřejmě výše zmiňovaný běh dějin posouvalo nazpátek. V každém případě, stále nejvíce preferovaným datem zůstává rok 1516. a kdy a jak padl do rukou Charrúů. Zde popsaná událost se ještě dlouho po Solísově smrti tradovala napříč celým Španělskem a bylo o ní popsáno mnoho listů papíru. Peter Martyr (1457-1526), španělský koloniální kronikář narozený v Itálii, ji zaznamenal takto:

“On objevil zlověstné a lidožravé Kariby, o kterých jsem již mluvil do značné míry v jiných částech knihy. Tito indiáni, po způsobu prohnané (ženské) lišky, předstírali mírové znamení, ale ve skutečnosti plánovali přepychovou hostinu. Když uviděli své hosty z dálky, slintali jako zákazníci levné restaurace. Nebohý Solís přistál s mnoha společníky, jakmile vlajkové lodi povolili. Množství indiánů opustili svá doupata a napadli (Španěle) holemi a zabili je všechny před zraky jejich společníků (kteří zůstali na palubě lodi). Později Indiáni zničili loď. Nikdo neunikl. Tehdy zemřeli všichni Španělé, indiáni je rozřezali na kusy a připravili pro budoucí hostinu na pláži, zatímco zbytek skupiny pozoroval toto strašlivé představení. Vyděšeni brutální epizodou se ostatní neodvážili vystoupit nebo pomstít smrt svého kapitána a svých společníku, a opustili tuto krutou pláž.“^10.Cit. Verdesio, G.: Forgotten Conquests. Rereading New World History from the Margins. Temple University Press, Philadelphia, 2001, p. 16.

V tomto barvitém popisu jsou Charrúové líčeni jako Karibové, což dokládá, že na královských dvorech panovaly nepřesnosti o skutečné podobě a geografické rozloze Severní a Jižní Ameriky, a o tom, kam jejich posádky doplouvaly. Za povšimnutí stojí i ono přízvisko lidožraví, dále prohnaná (ženská) liška a na místo příbytku doupata. Bohužel takovéto interpretace a zprávy o původním obyvatelstvu jen utužovaly představy Evropanů o jejich zvířecí nátuře, jejich ďábelské lstivosti a tudíž naprosté nelidskosti, která následně legalizovala veškeré další vybíjení domorodců Latinské Ameriky civilizovanými Španěly, v Brazílii pak Portugalci. K těmto zkazkám o “zvířecích bytostech” byl námořníky připojen i příběh o jistém bílém panovníkovi, který se podobal vládci El Dorada^11.El Dorado neboli pozlacené/ý mělo být dávné bájné město ukryté v Jižní Americe, celé ze zlata, město blahobytu a blaženosti, země zaslíbená, které vládl král, jenž místo oděvu na sobě nosil vrstvu zlatého prachu a každý večer ji ze sebe smýval. Tato legenda vzbuzovala mezi Evropany 16. až 18. století touhu po objevení takovéto nádhery. a jehož jméno mělo být Argentino.^12.Argentino neboli stříbrný. Pověst stejně jako u výše zmiňované se vžila natolik, že dle ni se pojmenovala Argentina a řece, kterou objevil Juan Díaz de Solís se začalo říkat Río de la Plata, čili Stříbrná řeka.Tyto fámy pak stimulovaly zájem odhodlaných a otrlých jedinců najít bohatá ložiska zlata a stříbra. Podle slov paraguayského historika Julia Césara Chavese se jednalo o “la illusión de los grandes riquezas“.^13.„Iluze velkého bohatství“. Cit. Ferguson, J. H.: The River Plate Republice. Argentina, Paraguay, Uruguay. Time-Life Books, New York, 1968, p. 46.

Zabití Solíse, na druhou stranu, odrazovalo od systematického osidlování uruguayského území Španěly v porovnání se sousedními zeměmi na velmi dlouhou dobu. Celou oblast dnešní Uruguaye tak v době příchodu prvních Španělů obývalo zhruba na 5000 domorodých obyvatel.^14.Chalupa, 2002, s. 17. Lidé hovořící jazykem Charrúa byli nejvíce zastoupenou skupinou. Jednalo se o jazykové skupiny příbuzné s Chanás, Yaros, Bohanes, aj.^15.Srov. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/107651/Charrua (Dostupné z URL: 25. 7. 2012) Charrúové byli typické lovecko-sběračské skupiny nomádů, putující napříč argentinskou a uruguayskou pampou, budující si jednoduchá obydlí. Jejich společnost byla vnitřně stratifikována a příznačné pro bě byla jejich početní soustava založená na čísle 4.^16.Viz Chalupa, 2002, s. 17. Začátek 17. století byl z hlediska širšího pojetí dějin Uruguaye zcela přelomový, jelikož do nich vstoupil paraguayský guvernér Hernando Arias de Saavedra (1561-1634), který se osobně vydal do odlehlých končin Charrúů na průzkumnou expedici.

Pohled na uruguayskou pampu s její nekonečnou travnatou rovinou z jedné strany omývanou Atlantikem a z druhé strany obklopenou řekou Uruguay, ho dovedl k názoru, že neexistuje příhodnější kraj pro chov dobytka. Své myšlenky pravidelně svěřoval skrze korespondenci španělskému králi, avšak jeho odpovědi se nedočkal. Hernandarias přikročil tedy k rozhodnému kroku a v letech 1611 až 1617 dovezl na travnaté pláně vlastní hovězí dobytek a koně z estancií v Santa Fe.^17.Tamtéž, s. 81. Iniciativa, kterou projevil, se ohromně vyplatila, jelikož stáda se zde mohla volně pohybovat a rychle se množila.^18.Ferguson, 1968, p. 50. Zvyšující se početnost stád lákal faeneros^19.Dle Chalupy, 2002, s. 81: samozvaní kovbojové, kteří z poraženého dobytka využívali jen kůži a lůj. z okolí k jeho zabíjení, což nakonec vedlo k vydání obecného zákazu usazování se v uruguayském vnitrozemí. Oblast se tak měnila v rezervaci a země opět na dlouhou dobu zůstávala neosídlena. Uruguayští historikové o tomto období přiléhavě píší, že krávy a koně předběhly člověka při kolonizaci země.

Chov hovězího dobytka se poté stal hlavním zdrojem uruguayské prosperity až do 20. století.^20.Tamtéž, ss. 81-82. Charrúové se rovněž velmi rychle přizpůsobili měnícím se poměrům a stali se schopnými jezdci a prosperovali z volně žijícího skotu, případně obchodovali se Španěly.^21.Viz Bernhardson, W.: Argentina, Uruguay & Paraguay. Lonely Planet Publications, Singapore, 1996, p. 602. Nutno podotknout, že se Charrúové z nové tváře pampy radovali jen krátce a to, co se pro budoucí Uruguayce stalo základem životního stylu a ekonomiky, znamenalo definitivní konec pro kočující Charrúy.

Jednou z posledních ran se pro Charrúy stal 11. duben roku 1831, kdy se odehrál tzv. salsipuedský masakr v Puntas del Queguay. Bernado Rivera svolal na tento den hlavní náčelníky Charrúa, aby projednali ochranu státních hranic. Jednalo se o léčku a většina Charrúů byla nakonec zajata a odvedena do vyhnanství, zbylá část pobita.^22.Viz http://www.theprisma.co.uk/2011/03/28/uruguay-and-the-memory-of-the-charrua/ (Dostupné z URL: 25. 7. 2012). Naplánovaný masakr definitivně skončil pro Charrúy. Ti, co přežili, byli jako “výstavní exempláře” dováženi do Evropy, kde záhy podléhali nemocem a umírali. V Montevideu se dnes nachází pieta nazvaná Los Últimos Charrúas na památku čtyřem posledním Charrúům, kteří byli zajati u Salsipuedes – šaman Senaca, válečník Vaimaca-Piru a pár Tacuabé s Guyunusa.

Tito čtyři Charrúové byli převezeni do Paříže a vystavováni pro veřejnost. V reakci na změnu prostředí a traumatizující zážitky záhy zemřeli.^23.rovněž na http://en.wikipedia.org/wiki/Charr%C3%BAa_people (Dostupné z URL: 25. 7. 2012). Vzpomínka na Charrúy a jejich odvahu je stále živa v uruguayských myslích. Především sportovní uruguayské týmy si volí název Charrúas, aby podtrhli svou odvážnost a bojovnost. V současné době neexistuje v Uruguayi žádný původní Charrúa. V sousední Brazílii, Argentině i v Uruguayi se počet charrúských míšenců pohybuje mezi 160 000 až 300 000, a jejich kultura a jazyk zažívá obrodu, a je vyvíjeno úsilí k její revitalizaci.

José Gervasio Artigas a jeho boj za nezávislost

Již v dobách založení prvních misií^24.Nejstarší španělská osada Santo Domingo de Soriano byla založena roku 1625 dvěma františkány. a osad na území Uruguaye se pro zemi vžil název Banda Oriental^25.Východní břeh pro odlišení od Banda Occidental^26.Západní břeh, kteréž to dvě země od sebe oddělovala řeka Uruguay. Obyvatelům Východního břehu se tak začalo říkat Orientales a právě v tomto momentu můžeme pozorovat utvářející se podhoubí budoucí národní identity moderních Uruguayců. Charakteristickým rysem Orientálců se stala nespoutanost a nomádství (do jisté míry připomínající život Charrúů). Byla to země tuláků, gaučů, faeneros a prostých osadníků, kteří museli o své přežití tvrdě bojovat a ve své době čelit charrúským nájezdům. Oblast připomínala až do konce 18. století svou atmosférou a mravy Divoký Západ. Dobové záznamy vykreslují situaci takto:

“Vraždy na uruguayském venkově patří k tomu nejděsivějšímu, co lze v Novém světě spatřit. Muži jsou dlouhými noži rozpáráni jako prasata a často je jediným důvodem touha zabíjet. Viděli jsme odsouzence, kteří jako důvod svého činu uvedli touhu skončit svůj bídný život na šibenici. Strach ze spravedlnosti tu necítí skoro nikdo a Boha zde neznají.“^27.Cit. Chalupa, 2002, s. 82.

Panující tvrdé podmínky na uruguayském venkově nezastavily narůstající sebeuvědomění Orientálců a jejich nespokojenost s koloniálními mocnostmi. Jedním z předpokladů se stal fakt, že i přes demarkační linii z roku 1494 se stále více na jih tlačili Portugalci, kteří založili na uruguayském území svou vlastní osadu Colonia do Sacramento (dnes Colonia del Sacramento) roku 1680, jejíž existenci i neexistenci si neustále přehazovaly španělské a portugalské úřady. Vše bylo nakonec rozhodnuto ve prospěch Španělů, nejprve založením pevnosti San José na počátku 18. století guvernérem Brunem Mauriciem de Zabala^28.Tamtéž, ss. 82-83., a poté definitivním upevněním španělského vlivu založením strategicky nesmírně důležitého přístavu Montevideo roku 1724, který se brzy stal centrem celé země.

Roku 1777 byla Colonia do Sacramento Španěly zničena a Portugalci byli vyhnáni. Přes tuto skutečnost si ale Portugalci nenechali vzít své sny o tom, že obsadí Uruguay a zmocní se hlavních říčních toků (tedy i obchodu) v laplatské oblasti. Orientales necítili tlak jen ze severní Brazílie, stále více se v oblasti prosazoval jižní sousední přístav Buenos Aires, který vystupoval v roli obchodního monopolu a centralistického hegemona. Nevraživost mezi Orientales a Porteňos^29.doslova „lidé z přístavu“ každým dnem nabývala na velikosti. Poslední kapkou se stal 3. únor 1807, kdy Montevideo obsadili Angličané a Orientales museli vyvinout veliké úsilí, aby ještě téhož roku byli “vetřelci” vytlačeni pryč. Veškeré události jen nahrávaly autonomisticky naladěným budoucím Uruguaycům, pro něž touha po svobodě byla naprosto vším.

Jedním z takových byl i syn prvních obyvatel montevidejského přístavu José Gervasio Artigas (1764-1850), který rozpoznal na domácí půdě nutnost prosazení uruguayské nezávislosti a zpřetrhání okovů dominantních Porteňos. Jeho vize spočívala v utvoření na Španělsku nezávislé provincie a poté její připojení k nezávislým Spojeným laplatským provinciím. Revoluční dráhu nastartoval přidáním se ke Květnové revoluci^30.Květnová revoluce (La revolución de Mayo) proběhla roku 1810 v dnešní Argentině a reflektovala dění ve Španělsku, které obsadili Francouzi. Zprávy se bleskurychle rozšířili i do španělských koloniích, které měnící se události v Evropě využili k realizování povstání a revolucí proti španělské nadvládě. Květnová revoluce se stala vzorem pro Artigasovu revoluci, která postupně vedla k uruguayské nezávislosti. roku 1811. Zatímco Artigas pobýval mimo Montevideo, za jeho zády se uzavřelo mezi oběma přístavy příměří, což bylo mezi Artigasovými přívrženci naprosto nemyslitelné a hlasitě volali po svobodě. Lidé, kteří svého Artigase doslova zbožňovali, se vydali za ním.

Historické prameny uvádějí, že již v lednu roku 1812 počet lidí putujících za Artigasem dosáhl neuvěřitelných 16 000 lidí, což bylo opravdu mnoho, když vezmeme v úvahu, že v těchto letech nepřevyšoval celkový počet obyvatel 50 000 lidí na celém území Východního pobřeží a výjev putujících mužů a žen, dětí i starců připomínal biblický výjev.^31.Tamtéž, ss. 99, 101. První velké vítězství dosáhli bojovníci za svobodu 18. května 1811 u potoka Las Piedras. Zpočátku jej podporovali nezávislí juntisté z Buenos Aires, ale rozkol nastal v momentě, kdy Artigas žádal republiku o úplnou nezávislost na Španělsku, a co víc – rovnost všech lidí (!). Odstředivé síly na sebe nenechaly dlouho čekat a velmi rychle se dostavila Artigasovi odpověď v podobě války mezi ním a buenosaireskými juntisty.^32.Chalupa, 2002, ss. 103-104. Boj vedl nakonec k vyhoštění Artigase do Paraguaye a obsazením Východního břehu Portugalci.

Vyhoštěním do Paraguaye inspiroval Artigas proslulých 33 Orientales, patrioty par excellence, kteří pod vedením Juana Lavalleja započali kampaň za svobodu Východní republiky a konec brazilské okupace. Roku 1828 byla přeci jen sjednána z britské iniciativy dohoda mezi Argentinou a Brazílií, v níž se všechny strany zavazovaly k respektování nového státu.^33.Bernhardson, 1996, p. 603.

Výše popsané události mají pro dnešní Uruguayce nesmírnou váhu a Artigas se stal doslova legendou. Každoročně je oslavován Artigasův den (Natalicio de Artigas), který spadá na 19. den v červnu, na den, kdy se tento národní hrdina narodil. Jako každý jiný sváteční den jsou uzavřeny banky, kanceláře a některé maloobchody. Během tohoto dne se lidé shromažďují v centru Montevidea na Plaza Independencia a účastní se slavností.^34.Viz Uruguay. Society and Culture. World Trade Press, Petaluma, 2010, p. 5. Sváteční den byl vyčleněn i pro vzpomínku na vítěznou bitvu u potoka Las Piedras (Battalla de las Piedras) na 18. květen, ale také pro 33 Orientales (Desembarco de los 33 Orientales), jejichž slavnostní den je 19. duben.^35.Viz Uruguay. Society and Culture, 2010, p. 5.

Píseň s názvem ´A Jose Artigas´ uruguayského písničkáře, básníka a žurnalisty Alfreda Zitarrosy (10. 3. 1936 – 17. 1. 1989), který se specializoval na uruguayské a argentinské folklorní žánry.

Uruguay po získání nezávislosti v 19. století

Získání nezávislosti nedovedlo Uruguay ke kýžené stabilitě a jen mezi lety 1830 až 1904 zažila na 40 povstání a protivládních vzpour.^36.Chalupa, 2002, s. 271. Země se zmítala v politickém chaosu, občanských válkách a byla nejvíce proměnlivou latinskoamerickou zemí. Roku 1880 vojenský diktátor Latorre rezignoval se slovy, že lidé jsou “nevlády schopní”.^37.Pendle, G.: A History of Latin America. Penguin Books, Harmondsworth, 1973, p. 189. Uruguay během 19. století prodělala rovněž rozsáhlé demografické změny. Roku 1830 počet obyvatel čítal kolem 80 000 obyvatel a na počátku 20. století se už číslo blížilo k jednomu milionu. Mohla za to ohromná vlna evropských imigrantů (v průběhu 19. století na 400 000), z nichž mnozí obývali především Montevideo. Přistěhovalectví se stalo určujícím fenoménem pro celou Uruguay a země se stala opravdovou “vlastí cizinců”.^38.Chalupa, 2002, ss. 271-273.

Uruguay se ale také stala zemí obchodníků a dobytkářů, a v obchodních kruzích byla vyhledávanou zemí pro uruguayské tasajo – hovězí maso, které se sušilo v saladeru.^39.Místo, kde se poráželo a maso se následně solilo a sušilo. Tasajo bylo vývozním artiklem určeným především pro Brazílii a Kubu, kde bylo využíváno jako potravina pro otroky na plantážích. Porovnáme-li campiña^40.Venkov s Montevideem, šlo svým způsobem o jiné světy. Uruguayský venkov ještě do druhé poloviny 20. století byl domovem gaučů, “svobodných mužů na koni, živící se povětřím“^41.Cit. Chalupa, 2002, s. 508., jejichž životní styl byl stále více vytlačován a nahrazován usedlými estanciery.^42.Statkář, majitel estancie Montevidejský přístav byl místem, kde obchodníci a dobytkáři z venkova přicházeli prodávat hovězí kůže a maso, a následně sledovat evropské výdobytky a nejnovější módu.

Postupně se napříč společenskými vrstvami zrodila hrdost na “uruguayské evropanství”, které ji rovněž odlišovalo od jiných latinskoamerických zemí. Lidé v Montevideu ještě nezapomněli na koloniální minulost a nevraživost mezi Buenos Aires a Montevideem. Se stoupající prestiží uruguayského přístavu začínaly kolovat o Porteños zábavné historky a byli odlišováni od celého zbytku Argentinců. Uvědomování si své jinakosti a hrdosti vycházelo i z geografického kontextu. Uruguay jako malá země, vklíněná mezi dva ohromné světy Argentiny a Brazílie, musela být jiná a musela obstát v těžkých letech nově vydobyté samostatnosti.

Jednou z nejvýznamnějších osobností, která předznamenala moderní proces transformace celé Uruguaye, byl José Pedro Valera (1845-1879). Od roku 1867 studoval ve Spojených státech a po návratu do Uruguaye začal prosazovat nezbytné změny. Byl si vědom, že poměry v Uruguayi nejsou až tak nuzné a Uruguay se nachází někde mezi chudými a bohatými zeměmi Latinské Ameriky. Na druhou stranu jen jedno dítě z padesáti navštěvovalo základní školu a národ tak zůstával negramotný. Valera se z tohoto důvodu zasadil o to, aby proběhly vzdělávací reformy, které vedly k povinné a bezplatné školní docházce.^43.Pendle, 1973, p. 189-190. Valera se tak stal dalším duchovním otcem a zároveň vlaštovkou, která předznamenala nástup větších změn ve 20. století.

Proměna uruguayské společnosti ve 20. století

Proměna celé uruguayské společnosti ve 20. století se udála díky nejvýraznější postavě uruguayské veřejné scény, kterou byl José Batlle y Ordónez (1856-1929). Problematikou politického života v Uruguayi se zabýval již během svých vysokoškolských studií na právnické fakultě, z které nakonec odešel, rozmrzelý z panující atmosféry na univerzitě, která formovala jen “loajální mocenskou elitu, připravenou přebrat železo od předchozí garnitury.”^44.Chalupa, 2002, s. 305.

José Batlle y Ordónez byl poprvé zvolen prezidentem roku 1903 a do konce svého života se zasadil o velké množství legislativních změn. Deklaroval osmihodinový pracovní den, zavedl pravidelné penze pro důchodce a jiná důležitá sociální opatření. Představil zákon, který povoloval rozvod z vůle ženy, legalizoval zákaz trestu smrti i byčích zápasů. Zasazoval se o to, aby veřejné služby vlastnil stát.^45.Pendle, 1973, p. 191. Batlle se těšil nesmírné popularitě, a to především pro: “sladění zájmu modernisticky uvažující buržoazie se stupňujícími požadavky lidových vrstev na zlepšení svých pracovních a životních podmínek.”^46.Chalupa, 2002, s. 305. Nové inovace a zákony se nesetkaly jen s nadšením. Batlle musel čelit i silné opozici a mnozí konzervativně uvažující oponenti ho nazývali bláznem. Dokonce jistý diplomat z frankistického Španělska při návštěvě Uruguaye vyjádřil naprosté znechucení nad tím, že Uruguayci neznají povinnou vojenskou službu, že nemají respekt pro vojenské důstojníky a že postrádají “chlapácké” byčí zápasy (!).^47.Pendle, 1973, p. 191.

Uruguay prodělala také řadu sekularizačních změn, když výuka na školách přestala probíhat v duchu klasické katolické výuky. Nebyl to ale je prezident, který pozměnil tvář uruguayské společnosti. Země zažívala i proces hospodářské modernizace a stále více se uplatňoval mrazírenský průmysl, který nahradil proslulé tasajo. Nejen uruguayské hovězí, ale i uruguayská vlna byla stále více vyhledávanou obchodní komoditou. Obchod s vlnou také znamenal nárůst střední vrstvy obyvatelstva, protože chov ovcí nebyl tak finančně náročný a mohl se v tomto sektoru uplatnit v podstatě každý. Do těchto procesů stále zasahovaly ohromné imigrační vlny lidí, hledající práci a uplatnění. Po smrti prezidenta Batlleho nabývaly i vlastenecké spisy, například Libro del Centenario del Uruguay (1925) zaznamenává toto:

“Jde o to zdůraznit, doma i v zahraničí, úspěchy ve všemožných oblastech lidské činnosti, kterých bylo dosaženo od vyhlášení nezávislosti až do našich dnů. (…) zaslíbené země, krásné, žijící ve shodě s dokonalými zákony, země otevřené všem rasám, národům i myšlenkám.”^48.Cit. Chalupa, 2002, s. 321.

Zmiňované úspěchy skutečně Uruguay zažila v podobě nebývalého exportního rozkvětu, který však vystřídala stagnace a během 50. let 20. století zemí zmítaly stávky a nespokojenost zapříčiněné celosvětovým poklesem poptávky po zemědělských produktech. Během 60. let otřásaly zemí násilnosti vedené ozbrojenou městskou guerillou Tupamaros a události vedly až k vojenskému puči v roce 1973. Armáda zemi vládla do roku 1985, kdy byly znovu obnoveny demokratické reformy.

V současné době je Uruguay po Chile nejbohatší zemí Latinské Ameriky (měřeno ve velikosti HDP na počet obyvatel) a jedná se o prosperující ekonomiku, i když země trpí 20% nezaměstnaností. Přes sekulární charakter státu se v Uruguayi, stejně jako v Evropě slaví Vánoce a Velikonoce. K těmto každoročním svátkům byly připojené i výše zmíněné slavnosti, pojící se s uruguayskou historií.

Můžeme se ale také setkat s klasickým každoročním karnevalovým průvodem (příznačný především pro Brazílii) nebo svátek pojící africko-křesťanské svátky Virgen de la Candelaria. Během tohoto svátku se 2. února lidé shromažďují na pláži v Montevideu a v Punta del Este. Lidé jsou oblečeni do modrých nebo bílých barev, a do malých lodiček vkládají dary (květiny, cukroví) určené pro bohyni moře Imanje (známá také jako sv. Anna). Tento svátek se do Uruguaye dostal s přiváženými africkými otroky, ktěří pak byli vyvážení do sousedních zemí, jakou byla například Brazílie.^49.Viz Uruguay. Society and Culture. 2010, p. 7.

Závěr

Závěrem lze Uruguay charakterizovat jako jednu z nejvíce europeizovaných zemí Latinské Ameriky, která na druhou stranu ctí památku a tradice jak původních obyvatel, tak kulturu evropských přistěhovalců. Lidé v Uruguayi si jsou vědomi svých hlubších evropských kořenů, zároveň je uruguayský stát pozměnil a odlišil (například životní styl a kultura gaučů nebo statkářů). Po celou první polovinu 20. století se zemi přezdívalo Švýcarsko Latinské Ameriky. Stát si uchovával svou nepočetnost a zůstával zemí velkých pastvin s volně se pasoucím dobytkem. Přes svůj sekulární charakter je v zemi polovina obyvatel stoupenci římsko-katolické církve a hlavními náboženskými svátky jsou svátky křesťanské.

Použitá literatura:

Bernhardson, W.: Argentina, Uruguay & Paraguay. Lonely Planet Publications, Singapure, 1996.

Ferguson, J. H.: The River Plate Republic. Argentina, Paraguay, Uruguay. Time-Life Books, New York, 1968.

Chalupa, J.: Dějiny Argentiny Uruguaye Chile. NLN, Praha, 2002.

Kolektiv autorů: Dějiny Španělska. NLN, Praha, 2007.

Pendle, G.: A History of Latin America. Penguin Books, Harmondsworth, 1973.

Uruguay. Society and Culture. World Trade Press, Petaluma, 2010.

Verdesio, G.: Forgotten Conquests. Rereading New World History from the Margins. Temple University Press, Philadelphia, 2001.

Internetové zdroje:

Slovníkové heslo “Charrúa”; Encyclopaedia Britannica (Dostupné z URL: 7. 1. 2017)

From Pre-Columbian Times to the Conquest (Dostupné z URL: 7. 1. 2017)

Slovníkové heslo “Charrúa”; Wikipedia (Dostupné z URL: 7. 1. 2017)

Fotografie:

Přiložené fotografie byly pořízeny v průběhu prosince roku 2016 během vlastní etnologické observace Uruguaye.

Varování:

Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení autora. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).