Příběhy Tisíce a jedné noci jsou jedním z nejobsáhlejších děl orientální lidové slovesnosti a přitahují svou pestrostí čtenáře ze všech koutů světa. Není snad nikoho, kdo by neznal alespoň Alá´addínovo dobrodružství s kouzelnou lampou nebo milostné vzplanutí krále Šahrijára k moudré a krásné princezně Šahrazád, vyprávějící za dlouhých nocí pohádkové příběhy a lidová vyprávění. Mnohé náměty samotného souboru byly zhruba od 18. století upravovány pro evropské čtenářstvo, a vytvářely tím nedostižitelný pohádkový obraz Orientu a Blízkého východu. Kde však příběhy vznikly a v jaké době? Čím vším musely náměty, motivy a příběhy projít, než byly oprášeny a spatřily světlo světa? V této práci se zaměřím na základní rozbor sbírky Tisíce a jedné noci v překladu českého orientalisty Felixe Tauera a uvedu historickou dobu a významné mezníky, které předurčovaly vývoj tohoto souboru. Pozornost je kladena na geografické prostředí příběhů, jejích motivů a náboženská témata.

Historické pozadí sbírky Tisíc a jedna noc

Historické pozadí sbírky Tisíc a jedna noc a její příchod do světa mezinárodně proslulých a živných literárních témat a žánrů je zajisté stejně spletité a poutavé, jako příběhy uvnitř sbírky samé. Obsáhlý soubor Tisíc a jedna noc (Alf lajla wa-lajla) se utvářel v arabském prostředí již od 7. století prakticky až do 18. století, a máme tedy k dispozici zcela výjimečný korpus orientální lidové tvorby po staletí ústně tradované a písemně fixované.

Charakteristickým rysem tohoto obsáhlého souboru je rámcový příběh krutého krále Šáhrijára a moudré Šáhrazád, jenž zároveň tvoří nejstarší námět ve sbírce Tisíc a jedna noc, pocházející z Indie (podrobněji viz níže). Indické motivy pronikaly do indoíránské oblasti již za vlády sásánovské dynastie a promísily se zde s ryze íránskými tématy. Rozmanitost příběhů sásánovského Íránu se později odráží i v Ferdousího (zemřel asi 1026) Knize králů (Šáhnáme). Ferdousímu se podařilo vytvořit monumentální epos sesbíráním a přetvořením legendárních pověstí o dávných králích a mýtických hrdinech starého Íránu, obsahující prvky narativní poezie.^1.Axworthy, Michael: Dějiny Íránu. Nakladatelství lidové noviny, Praha, 2009, s. 59. Šáhnáme se vyhýbá výrazům v arabském jazyce a snaží se zachovat co nejvíce z perské kultury, více než výmluvně končí dobytím Persie muslimy. Výrazně nás tak přivádí na perské náměty, jež se později přidružily k příběhům Tisíce a jedné noci.

Arabská znalost perských, zejména pak biblických příběhů doby předislámské a raně islámské doby dokládá nejen Korán a životopis proroka Muhammada.^2.Množství biblických motivů se vyskytuje i v Koránu a je zřejmé, že předislámští Arabové o nich měli jisté povědomí již před Muhammadovým prorockým vystoupením. Tyto motivy, jež se staly nedílnou kulturní součástí islámské civilizace, se tak přirozeně odráží i ve sbírce Tisíc a jedna noc. Velmi zajímavou osobnost představuje bohatý mekkský kupec an-Nadr ibn al-Hárith, jenž v Híře zakoupil knihu jakýchsi perských pověstí, se kterými později úspěšně seznamoval obyvatele Mekky a zároveň tak konkuroval samotnému Muhammadovi při šíření Božího slova (Korán, 31:6).^3.„Mezi lidmi je i jeden, jenž bez jakéhokoliv vědění zábavné povídání nakupuje, aby pak svedl lidi z cesty Boží, z níž posměšky si tropí – a to jsou ti, kteří se trestu zahanbujícího dočkají.“ Období rané doby abbásovského chalífátu (750-1258) sebou přináší překlady perské literatury do arabského jazyka. Významný učenec perského původu ‛Abdalláh ibn al-Mukaffá (zemřel kolem 756)^4.Podrobnější informace o životě a díle ‛Abdalláh ibn al-Mukaffá nabízí Oliverius, Jaroslav: Svět klasické arabské literatury. Atlantis, Brno, 1995, ss. 219-233. se zasloužil o mnohé překlady tohoto typu. Přes občasné záznamy narativní prózy byla za abbásovské dynastie nejvíce ceněna tzv. vysoká próza, jejíž četba vyžadovala značnou eruduci, což vysvětlují stručné zmínky o lidových námětech arabské literatury. Jeden takový záznam pořídil světově proslulý arabský historik a geograf ‛Alí ibn Husajn al-Mas‛údí (zemřel 957) ve svých Rýžovištích zlata a dolech drahokamů.^5.viz Tisíc a jedna noc, díl 5., Odeon, Praha, 1975, doslov F. Tauera, ss. 562-563. Al-Mas‛údí se zde zmiňuje o perské sbírce nazvané Hazár afsána (Tisíc vypravování) přeložené do arabského jazyka. Tisíc vypravování již bylo vsazeno do rámcového příběhu a objevuje se zde také moudrá princezna Šírázád a známý příběh o jejím nočním povídání králi. Území Iráku přebírá tuto sbírku a v pozměněné formě se objevuje arabská Alf lajla (Tisíc nocí). Soubor je tak převeden do arabského světa a doplněn o řadu nových městských motivů odehrávajících se v Bagdádu, kde se velmi často vyskytují i historické osobnosti z dob ‛abbásovského chalífátu (např. chalífa Hárun ar-Rašíd a jeho vezír Dža‛far Barmakovec).

K dalšímu významnému obohacení této sbírky došlo v průběhu 12. století na konci období fátimovského Egypta a za vlády kurdského Ajjúbovce Saláhuddína, jenž je poslední doloženou historickou osobností v Tisíci a jedné noci. Soubor je opět doplněn o řadu anekdotických námětů z káhirského prostředí a zároveň je rozveden i název na Alf lajla wa-lajla (Tisíc a jedna noc). Následný vývoj sbírky se odehrál spíše v duchu přibírání rozličných příběhů a poupravováním již známých motivů pod vlivem ústního tradování. Písemné ukotvení nebylo zcela běžné, avšak existují doklady o jejím zachycení v hebrejštině,^6.ibid., s. 566. v křesťanských, ale i „domácích“ redakcích, k nimž patřili zejména káhirské.

Tiskem v arabštině procházela Tisíc a jedna noc od roku 1814^7.Roku 1814 zahájil Šajch Ahmad ibn Muhammad Širvání al-Jamaní výtisk prvního dílu Tísic a jedna noc v indické Kalkatě, roku 1818 vyšel díl druhý. Tisk zůstal nedokončen. Viz Tisíc a jedna noc, díl 5., op. cit., s. 572. s většími či menšími úspěchy, avšak pro českého čtenáře je zajisté velmi důležitý čtyřdílný kalkatský náklad W. H. Macnaghtena vydávaný v letech 1839-1842, jelikož toto vydání si zvolil za základ pro překlad český orientalista a univerzitní profesor Felix Tauer (1893-1981), který uvedl do českého prostředí zcela výjimečné dílo opatřené podrobným poznámkovým aparátem a jedinečným doslovem. Slovy jiného orientalisty R. Veselého „se v rukou čtenářů ocitly také překladatelovy odborné znalosti a výsledky jeho badatelské činnosti“.^8.cit. Tauer, Felix: Svět islámu – dějiny a kultura. Vyšehrad, Praha, 2006, doslov R. Veselého, s. 426.

Největší pozornost na sebe strhl ovšem orientalista Antoine Galland (1646-1715), jenž v době ohromného zájmu a kvasu francouzského „pohádkářství“ způsobeného Charlesem Perraultem (Červená karkulka, Popelka aj.) převedl z arabštiny do francouštiny v prvních deseti letech 18. století některé z příběhů Tisíce a jedné noci. Galland svým převodem vyprovokoval neuvěřitelný zájem o orientální pohádky po celé Evropě. Jeho jméno bude asi navždy spojeno s prvním „překladem“ pohádky o Sindibádu Námořníkovi, ‛Alá´addínovi a ‛Alím Babovi. Zároveň Gallandovo seznámení s Tisíci a jednou nocí zahájilo velkou diskuzi o autenticitě a stáří některých motivů. Vyvstaly i takové domněnky, že Galland je sám autorem některých pohádek zanesených do arabského světa později. Zaměříme-li se na jeho překlad, dojdeme k arabským rukopisům sloužíc Gallandovi jako předloha (např. rámcový děj aj.).^9.Manuscripta jsou dnes pečlivě uložena v pařížské Bibliotheque Nationale.

Problematické u sledování původu zůstávají motivy zpracované dle ústního vyprávění syrského maronity Hanná Dhijába. Zároveň si musíme uvědomit, že Gallandův překlad je spíše parafrází, podléhající vkusu 18. století, vytvořenou pro francouzské čtenářstvo. Arabský originál se jakoby vytrácí v růžovém dýmu vycházejícím z ‛Alá´addínovy lampy. Vynechána je zejména lechtivá tématika, jež by narušovala kolorit pohádky jako takové, ale i narativní rýmovaná próza (sadž‛) a básně, které se v původních textech vyskytují.

Zářný úspěch šel ruku v ruce s kritikou překladu po Gallandově smrti. Velkým oponentem byl anglický badatel, orientalista a překladatel sir Richard Francis Burton (1821-1890), který uveřejnil roku 1885 desetisvazkový překlad Macnaghtenova textu do angličtiny s obsáhlým etnografickým komentářem. Zde se také poprvé objevuje udržení autenticity a to i v případě příběhů zahrnujících frivolní tématiku.

Celé 18. a 19. století je prodchnuto reedicemi Gallandova textu a jejich následnými překlady do němčiny, ruštiny, holandštiny a angličtiny, na které pak navazují domácí autoři a pohádky tak nabývají rozličných forem, do nichž je vtištěn zejména světonázor toho kterého spisovatele. Revizí prochází i arabské domácí texty, vycházejí překlady z arabštiny do evropských jazyků, méně či více povedené.^10.Můžeme například vzpomenout na dánský překlad kalkatského prvního nedokončeného vydání Jensena Lassena Rasmussena roku 1824. Praha zaznamenala roku 1795 vydání Arabských pohádek nákladem V. M. Krameria, jednalo se o německý překlad Gallanda. Na evropské půdě vycházela nesčetná převyprávění arabských nocí, pro děti, mládež i dospělé. Pozadu nezůstala ani rozhlasová a televizní vysílání – motiv orientu a nočního vyprávění princezny Šáhrazád byl, a dodnes je, trvalým námětem kinematografických děl a tvůrčí fantazie spisovatelské činnosti.

Stručná charakteristika sbírky

Tisíc a jednu noc můžeme svou tématikou zařadit do pololidové literatury arabské provenience.^11.viz Oliverius, op. cit., s. 367. Termín pololidová poukazuje na syntézu dvou prvků, narativní poezie a prózy, a složku umělé literatury, sloužící městskému prostředí. Společenskou funkcí Tisíce a jedné noci byly recitace vedené lidovými vypravěči a básníky směřujícím k nejširším vrstvám společnosti Blízkého východu. Pro navození posluchačova napětí byly využívány ustálené formule, které sbírka obsahuje. Opakuje se úvodní verš „Když pak nastala noc (např.) osmaosmdesátá po pětisté, pravila: Došla mne zvěst, ó šťastný králi, že (…)“, a otevírá tak příběh na stejném místě, kde předešlou noc byl přerušen a zasvěcuje do děje auditorium kratší rekapitulací. Další ustálenou složkou je veršová próza (sadž‛) zvukomalebná arabským lidovým vrstvám, a ustálené islámské formule – zejména za každým slovem Bůh (Alláh) je vsuvka „On je vznešený“ aj.

Celá sbírka Tisíce a jedné noci obsahuje přes tři sta delších vyprávění a příběhů, do nichž jsou vsazeny kratší příběhy mající svůj původ v indické, perské, irácké, syrské, egyptské, židovské a staroarabské oblasti. Vyprávění do sebe volně zapadají technikou malého rámcování a vyplňují tak jediný rámec nočního vypravování perskému králi po tisíc a jednu noc (podrobněji viz Indický rámec a motiv). Častým prostorovým umístěním samotných příběhů jsou města, zahrady, pouště, daleké cesty a plavby.

Žánrově je celek opět velmi rozmanitý od fantaskní a pohádkové látky (např. Vypravování o rybáři a ´ifrítovi, Vypravování o ebenovém koni, Vypravování o lstivé Dalíle aj.) přes legendární muslimské epické útvary (např. Vypravování o králi Umaru ibn an-Nu´mán, Vypravování o Adžíbovi a Gharíbovi aj.), milostné tématiky (např. Příběh dvou milenců ve škole, Příběh dvou milenců z kmene ‛Udhra, Příběh fakíra, který se zamiloval do neznámé ženy aj.), po humoristické a satirické náměty z městského prostředí (např. Vypravování o ‛Alím az-Zaibakovi Káhirském, Příběh omezence s taškářem, který mu ukradl osla aj.).

Hrdinové příběhů jsou králové (např. Vypravování ´Abdarrahmána al-Maghribího o vejci ptáka Ruchcha, Příběh krále Anúšarvána s vesnickou dívkou, Vypravování o chalífovi Hárúnu ar-Rašídovi a druhém chalífovi aj.) prostí lidé (např. Příběh vojáka s taškářem, Vypravování o krejčím, hrbáči, židovi, dozorci a křesťanovi aj.), dvořané a vesničané (Vypravování o synu královském a Ghúle, Vypravování o sedmi vezírech, Vypravování o býku, oslu a rolníkovi aj.), zvířata (např. Vypravování o zvířatech a člověku, Vypravování o vodním ptáku a želvě, Vypravování o vlku a lišce, Vypravování o myši a kolčavě aj.) a kouzelné bytosti (např. Vypravování o kupci a džinnovi, Vypravování o rybáři a ´Ifrítovi), zbožní lidé a pyšní vládcové (např. Vypravování o andělu smrti, jak vzal ducha pyšného krále a zbožného muže), osoby historicky doložené (např. všechny příběhy s chalífou Hárúnem ar-Rašídem, Dža‛farem Barmakovcem a Abú Nuwásem aj.), prorocké postavy (např. Vypravování o proroku, kterému Bůh ukázal své spravedlivé řízení aj.) a bagdádští básníci (např. Příběh Abú Nuwáse s třemi chlapci a Hárúnem ar-Rašídem aj.), andělé a džinové (Vypravování o kupci a džinnovi, Vypravování o andělu smrti a bohatém králi aj.).

1001 noc – 13. díl cyklu s názvem Invitation To World Literature

Indický rámec a motiv

Indické motivy, jak již bylo uvedeno výše, patří k motivům nejstarším. Zastupují je zde mj. Vypravování o králi Šahrijárovi a jeho bratru králi Šáh’amánovi; Vypravování o kupci a džinovi; Vypravování o rybáři a ‛Ifrítovi; Vypravování o nosičích a třech mladících a Vypravování o ebenovém koni. Ponejvíce se objevují v první části sbírky a indického původu je i samotný rámec příběhů mnohým velmi známý. Motiv je převeden do doby sásánovské dynastie. Král Šahrijár vládnoucí nad indickými a čínskými ostrovy se jednoho dne vydává ke svému mladšímu bratru Šáhzamánovi, králi perského Samarkandu. Nedaleko od domova si král vzpomene, že zapomenul ve svém zámku nějakou důležitou věc. Při návratu je svědkem nevěry své manželky s černým otrokem, v hněvu oba zabíjí a rychle odjíždí do Samarkandu.

Neuplyne dlouhá doba a král Šáhzamán je stižen stejným osudem, v době své nepřítomnosti na dvoře. Oba upadají do zármutku a vydávají se hledat někoho, komu život přinesl stejné neštěstí. Cesta je dovede až k necudné ženě ‛ifríta, poté se navrací do města krále Šáhrijára. Ten upadá ve svém zármutku a nedůvěře k ženám do krutosti – rozhodne se, že se každý den ožení s pannou a každé ráno po svatební noci ji nechává katem popravit. Brzy v království neexistují panny, a tak rozkáže král Šáhrijár svému vezíru, ať mu v noci přivede jeho dvě dcery. Jednou z nich je právě moudrá Šáhrazád, jíž se daří při úsvitu upoutat pozornost a zvídavost krále jejím barvitým vypravováním. Šáhrijár jí tedy daruje další den. Takto prožívají vedle sebe tisíc nocí a Šáhrazád během této dlouhé doby králi povije tři syny. Poslední den ji král omilostní.

Charakteristikou indických námětů je logická výstavba příběhu,^12.viz Oliverius, op. cit., s. 368. která ovšem do sebe vkládá barvité popisy království, lidí a zahrad, vstupují do ní menší příběhy s kouzelnou fantastikou a pro evropského čtenáře se může zdát tak trochu surrealistická. Příběh má logickou výstavbu, mnohdy končí „happy-endem“^13.Šťastný konec obsahuje např. Vypravování o ebenovém koni., obsahuje ovšem i „nelogismy“, podle nichž hrdinové jednají, mnohé postavy se vyskytnou a záhy z příběhu vymizí. Kouzelnou fantastiku tvoří čarovné předměty, rozličné zvířectvo a magická prostředí dominující v těchto příbězích. Samozřejmě motiv i prostředí děje, byť pochází z doby předislámské, je zasazen do zcela islámského kontextu (např. čarovné bytosti mají arabské názvy)^14.Termín ‛ifrít je totožný s džinem. Podle tradičního muslimského vnímání „Džin jest živočich vzdušný, obdařený schopností mluvy a průsvitným tělem, který na sebe brává různé podoby.“ Cit. Ibn Síná: Kniha definic. Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1954, s. 78.

Perský motiv

Perský motiv můžeme naleznout ve Vypravování Džánšáhovo; Vypravování třetího kalandara a Vypravování o ´Adžíbovi a Gharíbovi. Perské a indické motivy mají společnou vyspělou kompoziční výstavbu díla a logické uspořádání příběhu. Vypravování třetího kalandara vykazuje námořní báje a legendy s pestrou kouzelnou tématikou, objevují se zde čarovné bytosti (měděný jezdec) a předměty. Zajímavý je popis magnetové hory, jež přitahuje lodi, které čeká tragický osud.

Vypravování o Adžíbovi a Gharíbovi je možno charakterizovat jako vítězný islámský epos. Je rovněž klasickým příběhem dítěte (Gharíb), jemuž je předpovězeno vládnout namísto zlého a otcovraždy dopustícího se bratra (Adžíb). Příběh tak líčí spletitou cestu osudu Gharíbova, o jehož smrt usiluje mocichtivý bratr, popisuje královský dvůr s jeho dvořany, hvězdopravci, válečníky, lovecké královské scenérie – kontrastující se životy kočovných Arabů, u nichž nalezne Gharíb v jednu chvíli svůj azyl. Přestože jádrem příběhů jsou perské motivy, jsou opět zasazeny do ryze muslimského prostředí, a proto nad osudem a čáry stojí jediný Bůh ovládající celé dění, k němuž se hrdinové modlí, jejichž myšlenky naplňuje a který vítězí nad ostatními bohy^15.např. bohy Bábilu; Babylónu: “(…) nebuď tvá odpověď jiná, než že skácíš modly (zobrazení jiných bohů; pozn. autora) a uznáš samojedinost Vševědoucího (…). Neučiníš-li však, co ti rozkazuji, udělám tobě dnešek nejhorším dnem.” cit. Tisíc a jedna noc, díl 3., Odeon, Praha, 1974, v překladu F. Tauera, s. 378.

Irácký motiv

Vrstvu přidanou v Iráku zastupují Vypravování o Núraddínovi ‛Alím a Anísaldžalíse; Vypravování o Ghánimovi a Kútalkulúbě, Vypravování o Abú Muhammadu Lenochovi; Příběh Hárúna ar-Rašída s paní Zubajdou a Abú Nuwásem; Příběh al-Mutawakkila s jeho otrokyní Mahbúbou; Příběh Isháka ibn Ibráhím al-Mausilího s pěvkyní aj. Irácké náměty sebou přináší novelistický ráz příběhů, milostná a anekdotická témata, vážící se velmi často k oblíbeným postavám sbírky Tisíce a jedné noci – ‛abbásovskému chalífovi Hárúnu ar-Rašídovi, jeho vezírovi Dža‛farovi Barmakovci a bagdádskému básníku Abú an-Nuwásovi.

Všechny tyto postavy jsou historicky prokazatelné a v příbězích dosti reálně ztvárňují lidový přístup a pohled na tyto osobnosti. Hárún ar-Rašíd je zpodobňován v duchu muslimské legendy vyprávějící o jeho nočních toulkách v převlečení za měšťana ulicemi Bagdádu, ve společnosti svého vezíra Džafara Barmakovce nebo arabsko-perského dvorního básníka Abú an-Nuwáse proslulého svou obscénností, hovícího si v lásce k chlapcům a vínu. Příběhy tak nabývají výrazné satirické ztvárnění, lechtivé tématiky kontrastující s islámskými předpisy a humoristických líčení středověkého muslimského městského prostředí.

Egyptský motiv

Egyptská témata představují Vypravování o Alím az-Zajbakovi Káhirském; Vypravování o ‛Alá’addínovi a kouzelné lampě; Vypravování o příštipkáři Ma‛rúfovi; Vypravování o lstivé Dalíle nebo Vypravování šestnácti důstojníků stráže. Předmětem příběhů bývají taškařice, darebné kousky zlodějíčků, úplatnost soudců a úředníků, a jiné nezvedenosti. Celkově látka satiruje slabé stránky lidského charakteru. Vyskytuje se však i pohádková fantastika, kouzla a čarovné předměty ovlivňující osudy lidí. Zajisté jeden z nejznámějších příběhů sbírky Tisíce a jedné noci, který se v průběhu věků dočkal nesčetného zpracování, je Vypravování o ‛Alá´addínovi a kouzelné lampě. Tento příběh se odehrává překvapivě v čínském městu, kde žije nezdárný chlapec ‛Alá´addín v jehož životě se vyskytne maghribský kouzelník. Hvězdopravec a mág daruje chlapci kouzelnou lampu a prsten. Dostává se tak do světa fantaskních dějů zažívající nepřeberná dobrodružství. Vyprávění spojená s městem Káhirou naopak nabývají na rozsáhlé humornosti.

Syrský motiv

Méně zastoupeny ve sbírce Tisíce a jedné noci jsou syrské náměty, které můžeme naleznout ve Vypravování o králi Umaru ibn an-Nu’mán a jeho dvou synech Šarrkánovi a Dau’almakánovi, Příběh Mu‛áwiji s kočovným Arabem a jeho manželkou. Pochází převážně z doby vlády umajjovských chalífů (661 – 750 n. l.), kteří se mnohdy vyskytují v příbězích. Zachycují tak královské i pouštní beduínské prostředí, jedná se o kratší humorné příběhy.

Staroarabský motiv

Neméně významnou součástí sbírky jsou příběhy staré Arábie, mnohdy ztělesňující milostnou tématiku např. Příběh dvou milenců z kmene ‛Udhra nebo Příběh dvou milenců z kmene Taiji’. Jedná se o kratší příběhy s básnickými vsuvkami, reprezentující básnickou veršovanou prózu sadž’. Příběhy jsou laickým okem odlišná od ostatních ve sbírce Tisíce a jedné noci. Prostředí pouští, kočovných tábořišť a arabských beduínů kontrastuje s motivy měst Bagdádu, Káhiry a dalekých exotických zemí. Příběhy o lásce zachycují nejhlubší city, kde i samotná smrt žalem není výjimkou. Jedná se o dojemná líčení, legendární příběhy lásky a melancholická zastesknutí nad svou milovanou.

Židovský motiv

Židovské motivy se odráží ve Vypravování o odměně zbožného muže ze synů Isrá’ílových, jenž zachoval přikázání svého otce, Příběhu zbožného muže ze synů Isrá´ílových, Vypravování o andělu smrti a ukrutném králi ze synů Isrá´ílových, Vypravování o zbožném muži ze synů Isrá´ílových a jeho manželce, Vypravování o zbožném muži ze synů Isrá´ílových a jeho mraku. Příběhy líčí židovské věřící v pozitivním světle a nepromítají se v nich jakkoliv doktrinální či společenské rozpory mezi muslimy a židy. Zbožný Izraelec je za svou oddanost odměněn Bohem, zpupný král je za své prohřešky potrestán. Vyskytují se zde andělské bytosti a čarovné předměty (mrak) doprovázející hrdiny příběhů.

Zoomorfní motiv

Zvířata jsou hojně zastoupena např. ve Vypravování o zvířatech a člověku; Vypravování o vodním ptáku a želvě; Vypravování o vlku a lišce; Vypravování o myši a kolčavě, Vypravování o poustevníku a holubech, Vypravování o sokolu a koroptvi, Vypravování o havranu a kočce, Vypravování o lišce a havranovi, Vypravování o bleše a myši, Vypravování o ježku a doupnákovi aj. Žánrově se jedná o kratší bajkové vyprávění humorného a poučného rázu. Vypravování o poustevníku a holubech líčí zbožného muže sídlícího samotného na hoře s párem holubů, pečlivě je krmí a oni se množí. Smrtí poustevníka se holuby rozptýlí z jedné hory do všech světových stran, svým vrkáním vynášejícím do nebes jméno Boží. Jedná se o ukázku příběhu vysvětlující jevy islámskou perspektivou zasahující do prostředí fauny. Vypravování o havranu a kočce vykresluje přátelství, které dává uniknout ze záhuby kočce vyděšené na stromě nad lovícím leopardem. Lstí havrana je zachráněna.

Vypravování o pávu a vrabci zachycuje přátelství mezi ptáky a nebezpečí ztělesňujícím lovcem kladoucím sítě. Páv zde vystupuje jako král ptactva a vrabec je jeho vezírem. Vrabec je nakonec uloven a naříká nad svým osudem, že ani ochrana páva mu platna nic nebyla a že osud je dán každému – co stát se má, stane se. Zoomorfní motivy jsou předkládány v personifikované formě, zaujímají společenská postavení stejné jako lidé, navazují přátelství, dopouští se lstí a osud mají stejně předurčen, jako lidé – vše zastřešuje opět Boží všemohoucnost.

Magický motiv

Magický motiv nalezneme snad v každém příběhu sbírky Tisíce a jedné noci. Charakterizují ji řady čarovných bytostí a předmětů. Vyskytují se zde postavy džinnů a džinnek, ‛ifrítů. Jedná se o postavy čarovné, ze substance vzduchu a světla, převážně lidem škodící, dosahující velké síly a kouzelné schopnosti, nikoli moudrosti. Dožívají se vyššího věku než lidé, ale jsou smrtelní. Hrdinové příběhu se šibalsky a úskočně dostávají z moci džinnů, jindy se stávají jejich pány. Existují však i dobří džinnové a andělé, kteří vykonávají bohulibé skutky. Podobnými bytostmi jsou i ghúlové, jež F. Tauer blíže popisuje jako ohyzdné duchy mající moc brát na sebe podobu lidí a zvířat, škodící člověku na cestách. Ghúlové se vyskytují na opuštěných místech, živí se zdechlinami nebo masem lidí. Zmiňované bytosti hrdinové využívají v kouzelnictví (sihr).

Kouzelník (sáhir) může využívat zlé nebo dobré síly. Sáhirovými prostředky jsou čarovné věty, jména, mystické předměty. Naučení se kouzelnictví a věštectví dosahovali i samotní lidé, v realizaci kouzel napomáhalo zaklínání, čarovné formule a vykuřování místností kadidlem (lubán) a vonných dřevin (např. santalové dřevo). Prostředí příběhů se kouzelně mění, zámky a království se jako ve snu zjevují a vytrácí, malé zámky mohou mít nekonečně mnoho místností, kde se zjevují zakletí králové (např. z půlky zkamenělí). Postavy se prokletím zlého původu proměňují ve zvířata (v osly, gazely, aj.) a magickým zpětným rituálem mohou být zachráněny.

Dalším prostředkem zakletí mohla být závist, tzn. uhrančivý pohled (‛ajn), kterého se lidé velmi obávali a chránili se před ním vyslovováním Božího jména, amulety a kouzelnými prostředky. Tento jev se objevuje například ve Vypravování o závistníku a o tom, jemuž záviděl. Ve sbírce Tisíce a jedné noci se setkáváme i s magickými předměty a městy, jakými jsou například kouzelná lampa, v níž sídlí mocný džinn, kouzelný koberec, létající ebenový kůň, čarovné prsteny, elixír života, křišťálové království, měděný zámek aj. Vypravování o nosičích a třech mladících zmiňuje též vodu života (má´a al-haját) nalézající se v zemi nazývané Temnota (az-Zulma), která po vypití opatří člověka nesmrtelností.

Motiv islámu

Motiv islámu a islámská tématika se odráží v celé sbírce Tisíce a jedné noci. Obsáhlý soubor je uveden prvním veršem první súry Koránu Fátihou, za níž pokračuje básnický úvod zdůrazňující významnost knihy a morální ponaučení, jež by si měl čtenář ze sbírky odnést.^16.„Ve jménu Boha, Slitovníka, Slitovného. Chvála Bohu, Pánu světů veškerých, a požehnání a pokoj Pánu poslaných, našemu Pánu a našemu mistru Muhammadu, a poskytne mu spásy a požehnání, jimiž provždy bude obdařen, jež utkví na něm až po soudný den! Zajisté běhy života předchozích, aby člověk výstražně příklady uhlídal, které jinému se přihodily, z nich pak výstrahu si vzal a ději předchozích národů se obíral a tím, co se jim zběhlo, odstrašit se dal. Buď sláva tomu, kdo učinil děje předchozích naučením lidí pozdějších! Náleží vypravování, která jsou pojmenovaná Tisícem a jednou nocí, a co je v nich znamenitých běhů života a příkladů.“ cit. Tauer, F.: Tisíc a jedna noc. Díl první. str. 7. Slovo Bůh bývá zpravidla v textu doplněné uctivou formulí „On je vznešený“. Postavy příběhů prokazují svoji zbožnost exaltovanými projevy religiózní zanícenosti (např. Při Bohu, neviděl jsem…, Bůh dá, že se shledáme, Ve jménu Božím aj.), což ale neznamená, že se lidé chovají asketicky a jdou přímou stezkou Boží. Naopak je zde zachycena lidská slabost i důstojnost, mravnost i necudnost. Cíl Tisíce a jedné noci je zřejmý, pobavit a vyplnit čas lidovým vrstvám muslimské společnosti vyprávěním příběhů opředených prostředím jim blízkým. Hrdinové mnohdy jednají na hranici fatalismu tváří v tvář Boží všemohoucnosti a příběhy poukazují na dočasnost a marnost lidských snah a hmotných statků. Bůh dává, zároveň i bere, odpouští i trestá, nikdy se však nezjevuje a nehovoří s lidem přímou řečí – tj. hodno pouze vyvoleným prorokům. Na druhou stranu, významnou úlohu zde sehrává předpoklad lidské nadřazenosti andělům, démonům a džinnům, který je ukotven v samotném Koránu. Skutečnost, že člověk je nadán vyššími schopnostmi od Boha se opírá o verš, kdy Bůh přikáže andělům, aby se poklonili prvnímu člověku Adamovi.^17.„A když řekli jsme andělům: „Padněte na zem před Adamem!“ Tu padli všichni kromě Iblíse, jenž to odmítl, zpychl a stal se jedním z nevěřících.“ (Korán 2:34)

Lidé vystupující v příbězích Tisíce a jedné noci, kteří se potýkají se zlými duchy, jsou tohoto příkladem. Slovo ráj se vyskytuje v souboru velmi často a odráží islámské pojetí o tzv. Zahradách rozkoší a Zahradách věčnosti, do nichž se dostane každý zbožný muslim či muslimka. Oproti křesťanskému chápání nebe se v islámu jedná o místo blahobytu a hojnosti, svlažovaném řekami a potoky. Zahrady jsou obsypané květy a stromovým a nechybí zde ani ztepilí jinoši a sličné děvy přinášející víno a zajišťující obveselení. Zde nastíněná koncepce ráje se zakládá na neúplných zmínkách o zahradách v Koránu. Lidová tradice však rozpracovala vizi o stále panenských rajských dívkách s velkýma černýma očima (húrí) obšťastňující zbožné muslimy, zejména padlé mučedníky. Vypravování o nosiči a třech mladících líčí nosiče, který prožil radostné chvíle se třemi ženami takto: „A tato ho krmila a ona ho hladila, tato ho tepala a ona naň vonné květy sypala. A byl s nimi v nejrozkošnějším žití, jako by seděl v ráji mezi černookými děvami. A neustaly v tom, až si víno zahrávalo s jejich hlavami a rozumy.“^18.cit. Tisíc a jedna noc, díl 1., Odeon, Praha, 1973, v překladu F. Tauera, s. 66.

Zde stojí také za povšimnutí zmíněné víno, které se objevuje v mnoha příbězích, a navozuje tak ostrou kontradikci mezi „oficiálním islámem“ a „lidovým islámem“. Všichni muslimové a muslimky mají jasně nařízeno zříci se požívání jakýchkoli omamných prostředků (alkohol, drogy) zatemňující mysl zbožného člověka, jenž musí denně vykonat pět modliteb a předstoupit před Boha očištěn tělem i duchem. Sbírka Tisíce a jedné noci si s tímto příkazem problémy nedělá a rozhodně konání těchto „náboženských přestupků“ nevykresluje negativně. Příběh požívače hašíše však důsledek omamné látky popisuje s velkou nadsázkou a vtipem, hrdina je nakonec vystaven posměchu celé vesnice. Tisíc a jedna noc tedy nedoporučuje požívání drog a alkoholu, spíše podává obrazy všech charakterů společnosti v jejich naprosté přirozenosti.

Hrdinové ve vyprávěních mnohdy používají slovo Hodina v kontextu: nechám tě tam, až nastane Hodina. Smysl se opět nabízí v náboženství, kde Hodinou (as-Sá´a) je myšlena ta poslední před Posledním soudem. Dle islámu pak ten, jehož dobré skutky převáží, vstoupí do ráje a špatný a hříšný člověk bude povolán do pekla. Hříchy jsou zde zmiňovány v momentech, kdy postavy si navzájem domlouvají a tam, kde příběh má spíše mravoučný charakter. Islám rozlišuje mezi lehkým a těžkým hříchem, za nějž je považována modloslužba, odpadlictví ve víře, zabití, přestupky vůči rodičům, lichva, křivé obvinění z cizoložství aj. Dojde-li k takovýmto odchylkám u muslimů, jsou povinni pokání a konat dobro, čímž může být i dávání almužen (zakát) potřebným, a která je sama o sobě povinná a je jedním z tzv. pěti pilířů islámu. Dlouhým půstem (sawm) po prohřešku se hříšník může také napravit. Opět se jedná o další pilíř islámu – jak zakát, tak i sawm má své speciální místo vyhrazené v muslimském kalendáři. Pokud se jedná o konání dobra pro nápravu, člověk nadto může tyto náboženské příkazy vykonávat, jak často mu svědomí dovolí. Oba termíny jsou využívány v Tisíci a jedné noci v běžné komunikaci.

Islámský motiv prokresluje i muslimská kultura a doba, která je přítomna ve všech vyprávěních (jak bylo výše uvedeno). Tisíc a jedna noc není dílem vzniklým během jednoho století, jde o kontinuálně se vyvíjející a rozvíjející dílo během islámské historie a svou pestrostí vytváří plastický model muslimské společnosti bez „obalu“. Příběhy se od sebe liší a postavy také, a proto zde nenalezneme jednotnou ideu platící pro všechny postavy, spíše si vzájemně odporují a to i v souvislosti s náboženstvím. Islám, nicméně, zůstává nedílnou součástí sbírky a hrdinové jsou muslimové nebo muslimky, případně osoby, které zasahovaly do tehdy známého světa muslimů nebo se v něm mohly vyskytnout (např. křesťan, židovský kupec, byzantský král, Kurd aj.)

Závěr

Cílem tohoto článku bylo stručně seznámit s vývojem světoznámého souboru orientální lidové slovesnosti Tisíc a jedna noc a nastínit problematiku při výzkumu autenticity jednotlivých námětů, jež jsou dodnes předmětem odborné diskuze. Záměrem bylo také uvést pouze část vyprávění a zařadit je dle geografického původu či tématických rámců. Závěrem lze říci, že sbírka Tisíce a jedné noci je souborem pololidové tvořivosti, po léta ústně tradované a písemně fixované, a nejvýznamnějších obrysů dosáhla v islámském prostředí, a proto ji připisujeme anonymnímu dílu lidové tvořivosti arabské, respektive islámské provenience. Nesmíme však zapomínat na kořeny indické a perské, bez nichž by tato slavná sbírka nikdy nevznikla.

Redakční poznámka: Tento článek vznikl jako semestrální práce pro Ústav etnologie FF UK v Praze.

Použitá literatura

AXWORTHY, M.: Dějiny Íránu. Nakladatelství lidové noviny, Praha, 2009.

IBN SÍNÁ: Kniha definic. Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1954.

Korán. Překlad, předmluva a komentáře Hrbek Ivan. Odeon, Praha, 1972.

OLIVERIUS, J.: Svět klasické arabské literatury. Atlantis, Brno, 1995.

TAUER, F.: Svět islámu – dějiny a kultura. Vyšehrad, Praha, 2006.

Tisíc a jedna noc. Díl 1.-5., překlad, doslov a komentáře Tauer Felix. Odeon, Praha, 1973-1975.

Varování:

Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autora. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).