Ve věku nedožitých 85 let zemřela na podzim roku 2015 známá překladatelka, publicistka a zahraniční redaktorka Československého rozhlasu Věra Šťovíčková – Heroldová.  Mezi její nejznámější překladatelské práce patří Zlatá ratolest od Jamese Frazera, kterou do češtiny převedla se svým manželem etnologem Erichem Heroldem. K jejich dalším společným dílům patří jedinečná publikace Africké lásky, africká manželství, kde Věra Šťovíčková – Heroldová zúročila své zkušenosti po deseti letech působení v Africe. Patřila k nejvýraznějším postavám české intelektuální sféry a jako účastník rozhlasového odboje v roce 1968 musela Československý rozhlas opustit. Podepsání Charty 77 pro ni znamenalo profesní konec a řadu let působila pod jinými jmény.

Osobitost Věry Šťovíčkové

Jakýkoliv nekrolog se píše o poznání hůře, pakliže jste daného člověka měli možnost poznat – a tento nekrolog patří právě k nim. S Věrou Šťovíčkovou – Heroldovou jsem se seznámila úplnou náhodou roku 2012 na knižním veletrhu na pražském Výstavišti. Na svůj věk působila neuvěřitelně vitálně a z jejího celkového vystupování a mluvy bych spíše očekávala energií překypujícího intelektuála středního věku. Její myšlení bylo až nebývale bystré a stále si ve svých 82 letech zachovala smysl pro humor. Dodnes mě mrzí, že jsem nevyužila nabídky zastavit se v jejím bytě na Letné vyslechnout si její pestré zážitky z Afriky. Tehdy jsem však byla zaneprázdněna studiem i prací a k jejímu skutečně nevšednímu životnímu osudu se vracím až nyní, bohužel po její smrti.

Svět nepoznal mnoho žen, které by byly jako Věra Šťovíčková – Heroldová, absolutně zanícené svou prací, bytostně milující svého manžela a především neohrožené a odhodlané nahlas říct svůj názor. Teď nemyslím vykřičet do demokratického světa svoje přesvědčení nebo dokonce nesouhlas a kritiku, myslím tím mít v sobě tolik kuráže postavit se těm nejtvrdším totalitám tváří v tvář: nacismu a komunismu.

Mumina, Věry “židovský pes”

Období nacistické okupace a atmosféru nenávisti zažívala Věra již ve svém dětství. Tehdy si prvně uvědomila: „co to znamená Žid, jiný druh lidí a vůbec jinakost“^1.Cit. Věra Šťovíčková – Heroldová I. – První část rozhovoru pro cyklus ČT Ještě jsem tady. (Dostupné na URL: 5. 5. 2015; 13:25.) , když rodinnou sousedku deportovali do koncentračního tábora. Po této dámě zbyl jen její jezevčík Mumina, kterou malá Věra už delší dobu chodila venčit, v době kdy její majitelka už musela nosit na šatech židovskou hvězdu. Muminu si rodina Věry okamžitě osvojila. Absurdnost doby nejlépe vykresluje situace, kdy vtrhla do bytu Věřiných rodičů tajná policie za „přechovávání židovského psa“.  Židovský pes se pro Věru stal pojmem a jakýmsi klíčem k pozdějšímu pochopení sociální nesnášenlivosti k jinakosti.

Šedesátá léta, mikrofon a Afrika

Společenské předsudky a rasovou diskriminaci vnímala i v dospělosti, když pracovala od konce 50. a v průběhu 60. let jako zahraniční zpravodaj Československého rozhlasu deset let v Africe. Na vlastní oči viděla, jak se mnozí Evropané chovají s despektem k černošskému obyvatelstvu v Africe. Věra rasovým předsudkům nikdy nepodlehla a vždy si uchovala zdravý úsudek.  To byl jeden z jejích nejvýraznějších povahových rysů. Ovšem to nebylo jediné, co Věru charakterizovalo. Srdcem byla pravý dobrodruh, aniž by se zamýšlela nad možnými nebezpečenstvími svých cest. Afriku od severu k jihu a cesty afrických států k nezávislosti poznala jako mladá dívka s mikrofonem v ruce, zapálená a nadšená do novinařiny, v době, kdy stále nebylo zvykem, aby se žena profesně plně realizovala. I v tom byla Věra jedinečná.  Od 60. let byla svědkem celé řady vojenských převratů a politických zvratů v Africe, o kterých napsala knihu Bouře nad rovníkem. Dostala se i na jih Arabského poloostrova, kde ji šlo při demonstracích v Jemenu o život.^2.Srov.  Zemřela redaktorka Československého rozhlasu Věra Šťovíčková (Dostupné na URL: 5. 5. 2015; 13:25.) Celé období zahraničního československého zpravodaje shrnula v závěru svého života v knize Po světě s mikrofonem.

Africká manželství

Cesty Afrikou ji nakonec dovedly až k jejímu životnímu partnerovi. Stal se jím etnolog a indolog Erich Herold, který byl také ředitelem Náprstkova muzea. Kdo měl možnost poznat jednoho z nich, ví, že se jednalo skutečně o láskyplné manželství, založené na společné vášni pro Afriku a mimoevropské civilizace. Z tohoto svazku vzešlo například jedinečné dílo Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění nebo překlad již klasického díla Zlatá ratolest. Po smrti Ericha Herolda roku 1988 se Věra už nikdy znovu neprovdala. Počátkem 90. let navázala opětovnou spolupráci s Československým a později Českým rozhlasem.

Slovo závěrem

Ačkoliv patřila Věra Šťovíčková – Heroldová k nejvýraznějším postavám intelektuální sféry druhé poloviny 20. století, komunistický režim k ní nebyl nikterak přívětivý. Poté, co se jako redaktorka zúčastnila odboje v Rozhlase v srpnu 1968, byla nucena Československý rozhlas opustit. Podepsáním Charty 77 hned v první vlně si svůj kádrový profil rozhodně nijak nevylepšila a své četné překladatelské práce musela publikovat pod jinými jmény.  Důsledky podepsání Charty se vztahovaly rovněž na jejího manžela Ericha Herolda, který byl z Náprstkova muzea propuštěn, a nebylo mu dovoleno profesně působit. Tak jako Věra psal pod jinými jmény.^3.Například první český překlad Zlaté ratolesti (1977) pro nakladatelství Odeon od manželů Heroldových byl podepsán a zaštítěn japanistkou Libuší Boháčkovou. Podrobněji viz Věra Šťovíčková – Heroldová II. – Druhá část rozhovoru pro cyklus ČT Ještě jsem tady; od minuty 19. a 23. vteřiny. Přes tuto skutečnost Věra nikdy nezahořkla a jak sama uvedla, největší satisfakcí pro ni bylo, když zaslechla lidi hovořit o kvalitě jejího překladu. Za svůj život napsala o Africe řadu knih. Zajímavostí může být, že Věra Šťovíčková – Heroldová nikdy neuvažovala o emigraci do zahraničí, i když měla mnohé příležitosti. Nejdůležitějším kritériem byla pro ni osobní čest a láska k vlastnímu národu.

Vybrané citáty Věry Šťovíčkové – Heroldové

„Rasismus je komplex méněcennosti, kterým člověk konejší své marné ego.“

„Je mi líto společnosti, která na první místo staví nákup nepotřebných věcí.“

Seznam děl

Africké perokresby (1960) – Reportáž o procesu transformace Guineji a Ghany.

Afrika rok jedna (1961) – Rok 1961 znamenal emancipaci řady afrických států. Věra Šťovíčková – Heroldová se v této knize zaměřila na Guineu a Madagaskar.

Bouře nad rovníkem (1967) – Reportáž o rozsáhlých převratech v Alžírsku, Kongu, Nigérii, Ghaně a dalších zemí Afriky.

Prostor pro naději (1967) – Reportáž o východoafrických státech, jejich kultuře a politice.

Desítky překladů knih pro nakladatelství Odeon, Mladá Fronta aj.

Zajímavé odkazy

Věra Šťovíčková – Heroldová I. – První část rozhovoru pro cyklus ČT Ještě jsem tady.

Věra Šťovíčková – Heroldová II. – Druhá část rozhovoru pro cyklus ČT Ještě jsem tady.

Rozhovor: Dobří lidé Věry Šťovíčkové (14. 10. 2010)

Zemřela redaktorka Československého rozhlasu Věra Šťovíčková (30. 9. 2015)

Africké lásky, africká manželství (stručná anotace: Kosmas)

Po světě s mikrofonem (stručná anotace: Kosmas)

Varování:

Uvedený text včetně přiložené fotografie se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autora. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).