Jan Toman během cesty po Malajsii navštívil proslulé čajové plantáže. Foto: Archiv Jana Tomana
Jan Toman během cesty po Malajsii navštívil proslulé čajové plantáže. Foto: Archiv Jana Tomana

 

 

Rozhovor s Janem Tomanem o cestách po jihovýchodní Asii

 


 

Jan Toman, absolvent pražské etnologie, se rozhodl, že procestuje jihovýchodní Asii. Původně nevěděl, jak dlouho se na svých cestách zdrží, nakonec strávil v asijských zemích dlouhých 13 měsíců. Procestoval pozemní dopravou Thajsko, Laos, Vietnam, Kambodžu, Malajsii a Brunej. Na svých cestách si vyzkoušel, jaké je pracovat na nejrůznějších asijských ekologických farmách nebo jaké je to být učitelem ve Vietnamu. Na svých fotografiích zachytil tradiční etnika Lao, Khmu, Hmong, Akha nebo Tay. V Malajsii ho komunita barmských uprchlíků etnika Karen přijala za vlastního a dokonce byl požádán o zahájení bohoslužby. V Kambodži navštívil školu založenou občanským sdružením Hvězdice v čele s Češkou Veronikou Pospíšilovou, kam dětem přivezl drobné dary a udělal reportáž, která škole pomáhá sehnat další sponzory. Na svých cestách navštívil i řadu Národních parků a rezervací a podíval se i do Sloní nemocnice, která pečuje např. o slony, kteří šlápli na minu na thajsko-barmské hranici.

 


 

Otázka: Ahoj Honzo, mou první otázkou bude, kam jsi odcestoval poprvé?

Odpověď: Poprvé jsem odcestoval do Thajska, odtud se moje celá cesta měla odvíjet. Můj základní plán byl pobýt 3 měsíce v Thajsku a dále jsem nechal své plány otevřené, ani jsem nevěděl, jak dlouho se přesně v Asii zdržím. Nakonec jsem v Asii strávil 13 měsíců.

Chrámový komplex Wat Pho v Bangkoku. Foto: Jan Toman, 2017.
Chrámový komplex Wat Pho v Bangkoku. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Tady mám před sebou jednu z tvých fotografií z Farmy štěstí, která je součástí rozsáhlého projektu wwoof. Můžeš mi víc povědět o tvých zážitkách na této ekologické farmě?

Odpověď: Myslím si, že tohle místo bylo pro začátek celého mého tripu doslova parádní, protože tam jsem se seznámil s místní thajskou kulturou tak, jak ji poznává málokdo. Tato ekologická farma se nachází v jihozápadním Thajsku mezi městem Ratchaburi a barmskou hranicí. Jedná se o malé a začínající hospodářství. Místo není vyhledávané turisty, protože tam tzv. „není nic k vidění“, nicméně to neznamená, že pro mne, jakožto etnologa a dobrodružného cestovatele, tam nebylo nic zajímavého.

Pisíj Gulapozee při práci na louce. Foto: Jan Toman, Thajsko, 2017.
Pisíj Gulapozee při práci na louce. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Mohl bys popsat rodinu, u které jsi pobýval a lidi se kterými ses setkal? Mnozí lidé mají totiž mylnou představu, že v Thajsku neexistují bio-farmy nebo že Thajci neradi tvrdě pracují.

Odpověď: Tuto farmu vedl pan Pisíj Gulapozee, který měl hodně zajímavý život, protože vystřídal mnoho zaměstnání, než se dostal k farmaření. Původně byl programátorem pro thajský rozhlas, možná jedním z prvních programátorů v Thajsku vůbec, poté byl manažerem turistického resortu a ředitelem nějaké firmy v Bangkoku.

V čem jsme si porozuměli hned na začátku, bylo nadšení pro cestování a řekl bych, že na Thajce byl velice uvědomělý. Pisíj  také procestoval Thajsko, než se se svou ženou a synem usadil a založil ekologickou farmu, kde zamýšlí pěstovat bez jakýchkoliv pesticidů rozmanité druhy plodin v souladu s přírodou a tím ji i chránit. U farmy mají i kiosek s občerstvením, který je živí. Jejich cílem je, aby v kiosku jednou prodávali jen to, co vypěstují na své farmě. Hlavním důvodem, proc se rozhodli přestěhovat se na venkov, byly zdravotní problémy jejich syna, kvůli kterým potřebuje žít v čistém a zdravějším životním prostředí.

Pohoda na ´Farmě štěstí´. Foto: Jan Toman, Thajsko, 2017.
Pohoda na ´Farmě štěstí´. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Takže to bylo veliké štěstí, že ses setkal zrovna s ním?

Odpověď: Řekl bych, že to bylo mimořádné štěstí, protože mi Pisíj poradil i na co se mám připravit a v čem mám být obezřetný nebo jaké jsou skutečné ceny. Líbilo se mi, že se uměl i kriticky postavit k Thajcům. Například zastával názor, ať si dám pozor, protože většina Thajců vnímá turisty jen jako „machine for money“ a snaží se je připravit o co největší množství peněz. Mohu říct, že tak to chodí, ale spíše jen v hlavních turistických centrech, tam jsou Evropané vnímáni opravdu jako „chodící peněženky“.

Buddhistický mnich v Thajsku. Foto: Jan Toman, 2017.
Buddhistický mnich v Thajsku. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Jak ses k této ekologické farmě dostal? Měl už jsi dopředu pobyt zařízený?

Odpověď: Ano, přes organizaci wwoof jsem si našel tuto farmu a dostalo se mi kladné odpovědi. Rodina byla nadšená, že má někdo zájem u nich pracovat, protože jsem byl jejich úplně prvním dobrovolníkem.

Přednáška o českém hospodářství pro thajské děti na ekologické farmě. Foto: Archiv Jana Tomana, Thajsko, 2017.
Přednáška o českém hospodářství pro thajské děti na ekologické farmě. Foto: Archiv Jana Tomana

 

Otázka: Jak tě rodina uvítala? Jak na tebe místní lidé působili?

Odpověď: Jak jsem řekl, měl jsem výhodu, že jsem byl jejich prvním dobrovolníkem, a tak mě tam moc nepřetěžovali. Od prvního dne mě seznamovali s thajskou kulturou, thajským jídlem a také mě vzali na buddhistickou mši. Lidé na farmě byli ohromně fajn, byli nesmírně otevření a chtěli mi se vším pomoct.

 

Otázka: Zajímalo by mě, jaké měli lidé na thajském venkově povědomí o ekologickém hospodářství. Vnímali jeho důležitost a prospěšnost?

Odpověď: V této konkrétní oblasti mě velmi mile překvapilo, že lidé k ekologickému hospodářství vztah mají a snaží se zakládat eko-farmy. Ono je to i tím, že zesnulý král, Ráma IX., což byl svého času nejdéle panující král a mimořádný člověk, po Thajsku cestoval a učil lidi, jak obdělávat půdu a pěstovat plodiny a to i v oblastech, kde lidé pěstovali pouze opium. Thajci sami říkají, že se snaží jít ve stopách tohoto krále.

Nynějším panovníkem je syn Rámy IX., a i když je znám hlavně jako veliký sukničkář, tak rovněž podporuje ekologické farmaření a udržitelné způsoby hospodářství. Nyní jsou však Pisíj se svou rodinou i trochu v konfliktu se svými sousedy (příbuznými). Tato rodina na své farmě používá hodně toxikálií, které se mohou dostat i na Pisíjovu farmu, což je problém a své příbuzné těžko přeorientují na organické farmaření, protože to jsou takoví opravdu hodně obyčejní lidé.

Pan Pisíj Gulapozee mně ukázal i jiné ekologické farmy, například na jedné farmě měli rozdělenou půdu, kde pěstovali bambusy, na dalším kusu měli ovoce a další části byla džungle a krásně tam vše souznívalo. Tento majitel byl již starší pán a stěžoval si, jak se dnes pralesy kácí, kvůli penězům. On však z farmy nevydělával tolik peněz, přesto se rozhodl přírodu chránit a prales nekácet. To se mi velice líbilo, že i takový přístup k přírodě lidé v Thajsku mají.

Thajský muž na stavbě. Foto: Jan Toman, 2017.
Thajský muž na stavbě. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Máme před sebou další fotografie zachycující lidi při práci na thajské stavbě. Ty jsi fotil také na farmě pana Pisíje?

Odpověď: Jednoho dne mě pan Pisíj vzal na výlet, ani jsem pořádně nevěděl kam. Když jsme dorazili na místo, uviděl jsem, jak místní lidé stavějí jakýsi altán – tím mohu vyvrátit i takové klišé, že jsou Thajci líní na manuální práci a že je dost vzácné je vidět pracovat. Hodně se mi líbilo, jak na stavbě byli lidé sehraní, vše řídil stavbyvedoucí, který krásně vytvořil nákres celé konstrukce, a tak jim šla práce rychle. Thajci mě vzali také po práci na tradiční rybolov, po kterém následovala oslava. Pekly se ulovené ryby na ohni a taky pěkně zapařili. (Úsměv.) Mohu říct, že Thajsko jsem poznal úplně z jiné stránky.

Thajský muž pracující na stavbě domu. Foto: Jan Toman, Thajsko, 2017.
Thajský muž pracující na stavbě domu. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Tvé fotky jsou skutečně krásné a z lidí vyřazuje pohoda. Bylo to skutečně tak?

Odpověď: Zrovna na tomhle místě a obecně tam, kde lidé žijí více v souladu s přírodou a vzájemně si pomáhají jako komunita, to tak je.

Thajský muž na stavbě. Foto: Jan Toman, 2017.
Thajský muž na stavbě. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Jak sis oblíbil thajskou kuchyni? Bylo pro tebe jednoduché se v Thajsku stravovat?

Odpověď: Myslím si, že thajská kuchyně je výborná. Například v české kuchyni mi mnohá jídla nechutnají, naopak v Thajsku mi většina jídel opravdu chutnala. Oblíbil jsem si jejich tradiční smažené nudle „pad thai“. Takže pěju samou chválu. Člověk se nají velmi dobře a za levno i v pouličních kuchyních. Ze všech zemí, které jsem navštívil, je pro mne thajská kuchyně nejlepší.

Tradiční thajská kuchyně na ekologické farmě. Foto: Jan Toman, 2017.
Tradiční thajská kuchyně na ekologické farmě. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Kam ses vydal dál?

Odpověď: Dále jsem se vydal na další farmu, Homtel farm, což už byla veliká, velmi rozvinutá permakulturní farma s mnoha dobrovolníky. Homtel farm se nachází kousek od Národního parku Khao Yai, který byl z mého pohledu asi nejkrásnějším místem, které jsem v Thajsku poznal. Nejstarší thajský Národní park Khao Yai je pokryt primárními deštnými pralesy s rozmanitou faunou a biodiverzitou, čehož v dnešním světě rychle ubývá. Měl jsem možnost toto jedinečné místo navštívit.

Ekologická farma Homtel na okraji deštného pralesa. Foto: Jan Toman, 2017.
Ekologická farma Homtel na okraji deštného pralesa. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Národní park Khao Yai byl tedy tím nejkrásnějším místem, které jsi v Thajsku navštívil?

Odpověď: Ano, pro mě ano, protože já spíše vyhledávám vnitrozemí, oproti plážím a moři. Celkově je to nekomerční místo, kde se rozprostírá nádherný prales s vodopády a divokými zvířaty. Národní park Khao Yai je nejstarším národním parkem v Thajsku a žije tam na 400 divokých slonů.

Hustý tropický les v Národním parku Khao Yai. Foto: Jan Toman, Thajsko, 2017.
Hustý tropický les v Národním parku Khao Yai. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Mohl bys blíže popsat druhou farmu, na které jsi pracoval?

Odpověď: Tuto farmu vedli manželé, Thajec a Thajko-Američanka, její otec byl myslím americký voják, který tam za války působil a poté se oženil. Jelikož je to větší farma, tak nejrůznější práci rozdělují mezi dobrovolníky. Na této farmě se pěstuje rozmanité ovoce, zelenina, rostliny, chovají tam velké stádo ovcí, mají tam rybník na chov ryb a v budoucnu mají v plánu začít pěstovat i organickou kávu. Zajímavostí je, že jejich farma se rozprostírá na území, které bylo již dávno zničené ilegální těžbou a oni se tuto oblast snaží obnovit.

Thajská ekologická farma Homtel. Foto: Jan Toman, 2017.
Thajská ekologická farma Homtel. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Zmínil jsi, že jsi byl součástí větší skupiny dobrovolníků. Jací dobrovolníci mají o tuto práci největší zájem a z jakých zemí pocházejí?

Odpověď: To je opravdu různé. Upřímně řečeno, mnoho dobrovolníků takto cestuje, aby ušetřilo. Co se týká národností, hodně lidí přijíždělo pracovat na farmy ze západní Evropy: Němci, Francouzi, Holanďani, Španělé nebo Angličané. Setkal jsem se i s Američany a jednou v Malajsii jsem dokonce i dobrovolničil s Egypťanem, což mi přišlo jako zajímavá rarita.

Dobrovolníci na Homtel farmě v Thajsku. Foto: Jan Toman, 2017.
Dobrovolníci na Homtel farmě v Thajsku. Foto: Jan Toman

 

Otázka: V Thajsku jsi nakonec strávil čtyři měsíce. Jaký máš celkový pocit z této země?

Odpověď: Rozhodně převažují pozitivní pocity. Na druhou stranu, názory, které předkládají Thajsko, jako největší ráj na zemi, považuji za nepravdivé, až takový ráj na zemi mi to nepřišlo. Celkově se mi v Thajsku líbilo, především na severu, kde jsem poznal i milé lidi. Přiznám se, že mě baví cestovat více do vnitrozemí, poznávat přírodu, hory, památky a vesnice. Na tyto cesty je lepší procestovat sever Thajska. Oproti tomu, jih Thajska je více komerční a turistický, ceny tam jsou vyšší, lidi nejsou tak přátelští (tak jako na severu).

Thajské historické "opičí město" Lopburi. Foto: Jan Toman, Thajsko, 2017.
Thajské historické “opičí město” Lopburi. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Ty jsi za více než rok neutratil mnoho peněz. Jak se ti to povedlo takhle ušetřit?

Odpověď: Ušetřil jsem třeba za dopravu. V Thajsku jsem se po několika letech vrátil ke stopování. První den v Bangkoku na hostelu mi spolubydlící Francouz doporučil, ať cestuji stopem, že mi zastaví opravdu skoro každý – tak skoro každý ne, ale opravdu hodně lidí rychle zastaví.

Komické na stopování v Thajsku je, že mnoho lidí vlastně auto-stop nechápe a zastaví, protože si myslí, že na ně máváte z toho důvodu, že máte nějaký problém a voláte o pomoc. V lepším případě, když zastaví, Vás někdy chtějí odvézt na autobusovou zastávku, v horším případě, kdy nerozumí anglicky, Vás chtějí odvézt i na policii. Mnozí lidé tam absolutně nechápali, že stopuji, protože mě to baví takhle cestovat. Ideální je poprosit tam někoho, kdo umí anglicky, aby Vám napsal v thajštině nějaký vzkaz pro řidiče, ve kterém bude vysvětlen Váš způsob cestovaní.

Přese všechno, Thajsko je vyhlášená země pro auto-stop. Sám jsem se přemísťoval třeba 500 až 600 km denně stopem. Pokud tam člověk dělá dobrovolnictví, kde dostane za práci zdarma ubytování a jídlo, tak hodně ušetří i na jídle a na bydlení. Když jsem cestoval, tak jsem spal taky mnohdy mimo oficiální ubytovací zařízení – v Thajsku třeba na jednu noc v buddhistickém chrámu, na Borneu jsem zase využíval ubytování zdarma pro poutníky v katolických kostelech. Díky tomu všemu jsem tolik ušetřil.

 

Otázka: To tě autostop vážně tak nadchnul?

Odpověď: Ano, auto-stop není o tom jen ušetřit a díky tomu si za zbylé peníze prodloužit cestování a poznat nová místa. Díky auto-stopu jsem se seznámil s mnoha lidmi, svezl jsem se i na korbě, kde jsem mohl nádherně pozorovat krajinu. Člověk tím získá spousty nádherných zážitků. Stopem jsem se dostal i do míst, kam se člověk bez vlastního vozidla těžko dostává.

Rýžové pole v Pai v Thajsku. Foto: Jan Toman, 2018.
Rýžové pole v Pai v Thajsku. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Jaké máš zážitky z Phonpang farmy?

Odpověď: No, tak tam to bylo zajímavé. Majitel této farmy byl opravdu svérázný člověk, samotář a alkoholik. Měl dvě farmy, jednu malou s ovocným sadem, rybníkem a chatrčí, kde bydlel a druhou, už více rozvinutou farmu, u řeky Mekong, kde má i dva zaměstnance a ta ho hlavně živí.

Na té druhé farmě jsem se dokonce vykoupal v řece Mekong, přímo na thajsko-laoské hranici. Naše práce například spočívala v tom, že jsme loupali liči oříšky, ze kterých si následně vyráběl domácí pálenku. V současné době mám pocit, že už projekty pro dobrovolníky na své farmě neprovozuje, jelikož na něj byly podávány stížnosti a organizace workaway, přes kterou dobrovolníky nabíral, ho vyloučila z databáze.

Pan Phongpan smažící thajské nudle na ohništi. Foto: Jan Toman, Thajsko, 2017.
Pan Phongpan smažící thajské nudle na ohništi. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Jaká místa si po této farmě ještě navštívil?

Odpověď: Po tomto pobytu jsem ještě působil jako dobrovolník na dalších dvou farmách a procestoval jsem hlavně sever Thajska. Na jedné z těch farem byl taky dobrý zážitek, když jsem pracoval s lidmi, kteří neuměli vůbec anglicky a dorozumívali jsme se hlavně rukama, nohama – posunkama. Navštívil jsem několik Národních parku a neopomenul jsem ani významné památky, jako je historické město Ayutthaya, kde je slavná socha Buddhy v kořenech stromů a pozůstatky dalšího historického hlavního města Thajska Sukhothai, což v překladu znamená „úsvit štěstí“. Bohužel se tam člověk nevyhne davům turistů. Poté jsem cestoval jen na několik míst na jihu Thajska a pak odcestoval do Laosu.

Hlava Buddhy v kořenech stromů v historickém hlavním městě Thajska Ayutthaya. Foto: Jan Toman, Thajsko, 2017.
Hlava Buddhy v kořenech stromů v historickém hlavním městě Thajska Ayutthaya. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Ještě než si povíme o Laosu, řekni mi něco o sloních parcích a Sloní nemocnici, kterou jsi navštívil.

Odpověď: Bohužel, musím říct, že sloni v Thajsku se nemají úplně dobře a jsou i týráni. Pochopím, že dříve sloužili sloni například k těžbě dřeva, ale v dnešní moderní době, fakt, že mají nosit turisty a sloužit jako zábavná atrakce, mi přijde hrozný. Nechápu, že za něco takového turisté platí peníze. Mnozí si asi neuvědomují, že slůňata jsou odebírána od matek a už od mala jsou cvičena, aby na povel uposlechla. Sloni jsou ale kognitivně komplexní zvířata a jsou velice závislí na svém společenství, které může být narušeno pouze smrtí jedince nebo zajetím. Asi není třeba říkat, že projevují pocity žalu a jsou dlouhodobě závislí na rodičovské péči.

Slon žijící v zajetí v Thajsku. Foto: Jan Toman
Slon žijící v zajetí v Thajsku. Foto: Jan Toman

 

Samozřejmě existují i názory, že tímto se sloni vlastně chrání, například před pytláky, a pravdou je, že to v Thajsku dává lidem práci. Nicméně já si myslím, že se dá vytvořit ekonomika se slony úplně jiným způsobem a to znamená i jejich ochrana, jako jsou „elephant sanctuaries“, kde ty slony netrápí a nechají je volně žít. Lidé se mohou se slony třeba jen vykoupat, ale to je právě ten problém, protože to je dražší, než se na slonovi projet v zábavném parku. Zatím sanctuaries nejsou tak zprofanované, ale vidím to jako možnost ochrany pro slony do budoucna.

Oproti tomu v Malajsii, jsou snad jen dvě taková místa, kde se na slonech jezdí a jsou drženi v zajetí, jinak tam jsou spíše elephant sanctuaries. Jedno takové místo jsem navštívil, působilo to spíše jako zoo, sloni měli velký výběh a nikdo na nich nejezdil a nijak je netrápil. Malajsie je o něco rozvinutější zemí a i v tomto duchu vyspělejší.

 

Otázka: Jaká byla situace ve Sloní nemocnici?

Odpověď: Ve Sloní nemocnici byli sloni, kteří například šlápli na minu na thajsko-barmské hranici. Slonici, které se toto stalo a přišla o nohu, byla ve Sloní nemocnici ošetřena a pracovníci jí vyrobili protézu a starají se o ni. To se mi líbilo.

Slonice s protézou ve Sloní nemocnici v Thajsku. Foto: Jan Toman
Slonice s protézou ve Sloní nemocnici v Thajsku. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Takže Sloní nemocnice nebyla součástí výše zmiňovaného zábavného parku?

Odpověď: Ne, Sloní nemocnice není součástí parku, je to samostatná organizace.

 

Otázka: Jaké byly tvé první pocity z Laosu?

Odpověď: První pocity byly pozitivní. Zpočátku na mne lidé působili otevřenější než v Thajsku a velmi mile, dokonce i malé děti mě zdravily na ulici, ale postupně se ukázalo, že až tak otevření nejsou. Musíme si uvědomit, že Laos je jednou z čtyř posledních zemí, která sama sebe prohlašuje za komunistickou, a dlouho tam turisté nejezdili. Turisté do Laosu cestují až v poslední době, a tak v Laosu ne ně nejsou moc zvyklí a místy jsem měl dokonce pocit, že se bílých turistů bojí nebo naopak je vnímají jako ty „chodící peněženky“. Všechno se ale samozřejmě v Laosu mění a je třeba si také uvědomit, že Laos je jednou z nejméně rozvinutých zemích v jihovýchodní Asii. Nyní v Laosu hodně investuje Čína a ekonomika Laosu začíná pomalu stoupat.

 

Otázka: Takže jsi v Laosu na svých cestách ušetřil, stejně jako v Thajsku?

Odpověď: Paradoxně Laos patřil k zemi, která mě vyšla ze všech zemí jihovýchodní Asie nejdráže. Například doprava i jídlo je dražší než v Thajsku, a na všech zajímavých místech se musí platit vstupné, byť drobné, až symbolické, tak útraty rychle naskakovaly. Na druhou stranu, v Laosu jsem šest týdnů pouze cestoval a nezúčastnil se žádného dobrovolnického projektu. Nicméně jsem tam potkal i cestovatele, kteří také říkali, že jim Laos vychází překvapivě dráž než Thajsko a to vůbec nikde nedobrovolničili. Jak tam Čína investuje, tak jdou ceny nahoru.

Krasová oblast Nong Khiaw na řece On. Foto: Jan Toman, Laos.
Krasová oblast Nong Khiaw na řece On. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Na co nejvíc z Laosu vzpomínáš?

Odpověď: V Laosu jsem se dostal vysoko do hor a do odlehlých vesniček mezi lidi, kteří snad poprvé v životě viděli notebook a kde doposud žijí velmi tradičním způsobem. Na fotografiích si můžeme všimnout, že se muži starají o děti a nosí je na zádech. Na tuto konkrétní věc jsem se později ptal i v muzeu, jestli je to nějaká tradiční role muže a bylo mi řečeno, že je to spíše z praktických důvodů, kdy žena obstarává obživu a na výchovu dětí jí nezbývá tolik času. Dále jsem navštívil úžasné krasové oblasti, pralesy i pár zajímavých památek.

Lidé v horských vesničkách Laosu. Foto: Jan Toman, Laos.
Lidé v horských vesničkách Laosu. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Z etnologického pohledu je určitě Laos velmi zajímavou lokalitou. Jaká etnika v Laosu žijí?

Odpověď: Ano. Základní etnické rozdělení je Lao, Khmu a Hmong. Nejpočetnější etnickou skupinou je Lao, od nich také pochází název země, ti vyznávají buddhistickou víru. Lidé Khmu jsou animisté a k těm jsem se dostal v Národním parku Nam Ha, což je chráněná oblast nedaleko města Luang Namtha. Byl to jeden z mála výletů, kam jsem šel s průvodcem, který mi vyprávěl, jak Khmu věří v duchy a jejich možnost usadit se v místnosti jejich příbytku. Příbytky proto musejí mít různě rozdělené, aby nedocházelo ke střetu mezi jednotlivými duchy. Dochází i k paradoxním situacím, kdy lidé věří, že je zachvátila nemoc způsobená duchy, i přestože je místní lékař prohlédne a shledá za zdravé – což je velice zajímavé.

Vesnice animistického etnika Khmu. Foto: Jan Toman, Laos.
Vesnice animistického etnika Khmu. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Před sebou mám velmi zajímavou fotografii z „pralesního oběda“, můžeš toto jídlo popsat?

Odpověď: Byl to náš piknik v lese, když jsme na ohni smažili ryby a v bambusovém výhonku jsme si vařili polévku přímo na ohni.

Oběd v pralese v Laosu. Foto: Jan Toman
Oběd v pralese v Laosu. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Ještě jsme nezmínili třetí etnickou skupinu Hmong. Mohl bys ji popsat?

Odpověď: Ano, jedná se o hodně početnou skupinu, která žije i mimo Laos, například v Číně, ve Vietnamu a taky v severním Thajsku. V Laosu se mnoho Hmongů zúčastnilo odboje proti komunisticko-nacionalistické vládnoucí straně a museli pak kvůli tomu i emigrovat a vytvořili si dokonce i komunitu ve Spojených státech amerických. Základní rozdělení na tři etnické skupiny Vám řeknou běžní lidé na ulici či v restauraci.

Nicméně když jsem hovořil s pracovníky muzeí, tak jsem se dozvěděl, že etnické rozdělení je daleko složitější a z hlediska jazyků můžeme hovořit o čtyřech základních velkých skupinách. Do té čtvrté skupiny patří například kmen Akha, který se vyskytuje i v dalších zemích, jako například v Thajsku.

Portrét ženy kmene Khmu v Národním parku Nam Ha. Foto: Jan Toman, Laos, 2018.
Portrét ženy kmene Khmu v Národním parku Nam Ha. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Ty ses dostal až k vodopádům na Bolaven Plateau?

Odpověď: Ano, jedná se o náhorní plošinu na jihu Laosu a jsou tam k vidění nádherné vodopády Tad fane vysoké asi 120 metrů. To byly spolu s dalším laoským vodopádem Kuang Si asi nejkrásnější vodopády, které jsem životě kdy spatřil.

Vodopády Tad Fane v oblasti Bolaven Plateau v Laosu. Foto: Jan Toman
Vodopády Tad Fane v oblasti Bolaven Plateau v Laosu. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Kam jsi odtud cestoval dál?

Odpověď: Dále jsem cestoval do Vietnamu.

Rýžoviště v Ha Giangu ve Vietnamu. Foto: Jan Toman
Rýžoviště v Ha Giangu ve Vietnamu. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Jaký jsi měl pocit z Vietnamu hned po příjezdu?

Odpověď: Zpočátku velmi chaotický, musím říct, že se mi ve Vietnamu až tak moc nelíbilo. Samozřejmě bylo tam několik míst, které byly naprosto úžasné. Nejprve jsem dorazil do Hanoje, do města, které má opravdové kouzlo, ale na druhou stranu jsem měl co dělat, abych se z toho města nezbláznil. Všude kolem nahuštěné motorky, chaotický provoz, busy life, všechno hučí a troubí… Abych pravdu řekl, tak ty vietnamské velkoměsta byly pro mě osobně nejméně lákavé z celé mé cesty po jihovýchodní Asii. Na druhou stranu, když jsem vyjel mimo hlavní města, na vietnamský venkov, tak to byl pro mě veliký zážitek a viděl jsem nádherná místa.

Muž z Ha Giangu. Foto: Jan Toman, Vietnam.
Muž z Ha Giangu. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Máme před sebou další album s fotografiemi s názvem „Lidé Ha Giangu“. Kde se Ha Giang nachází?

Odpověď: Tato oblast se nachází na severu Vietnamu, až u čínských hranic a je známá pro svou etnickou rozmanitost. Nejpočetnější etnika Vietnamu jsou Viet a Kinh a právě od etnika Viet dostal i název Vietnam, i přestože je to jedno z mnoha a mnoha etnik. Ha Giang je však tvořen jen 10% hlavních etnik a zbytek tvoří hlavně Hmong, Tay, Dao a Nung. V Ha Giangu jsem si půjčil skútr, abych mohl objet celou tuto oblast a poznat tradiční život na vesnicích a úchvatnou krajinu, což byl jeden z mých největších cestovatelských zážitků.

Tradičně oděné ženy v Ha Giangu. Foto: Jan Toman, Vietnam.
Tradičně oděné ženy v Ha Giangu. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Z tvých fotek mám pocit, že lidé na venkově ve Vietnamu žijí doposud víc tradičně, než třeba v Thajsku, je to pravda?

Odpověď: Lidé Ha Giangu jsou skutečně velmi tradiční, to můžeme vidět třeba i na svátečních oděvech, které nosí. Nicméně i v Thajsku se můžeme setkat s lidmi, kteří žijí podobným způsobem života, jako jsou například lidé kmene Akha, ale i zde je vidět znatelný civilizační progres. Část lidí Akha stále staví tradiční chýše, jiní už staví moderní příbytky.

Žena z Ha Giangu při východu slunce. Foto: Jan Toman, Vietnam.
Žena z Ha Giangu při východu slunce. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Ty ses dokonce stal ve Vietnamu úplnou náhodou na jeden den učitelem. Jak se ti to podařilo?

Odpověď: Můj poslední den ve Vietnamu jsem šel na ulici, kousek od hranic s Kambodžou, a potkal jsem dvě mladý holky, které uměly perfektně plynule anglicky. Mezi řečí jsem je pochválil, jak umí výborně anglicky a ony mi řekly, že jsou učitelky. Po chvíli mi samy nabídly, že se můžu do jejich jazykového centra podívat a dokonce říkaly, že by mi mohly i zařídit práci učitele anglického jazyka.

Bohužel už mi končilo vízum, takže jsem tu práci nemohl vzít, a tak mi nabídly, ať odučím jednu extra hodinu anglické konverzace pro jejich žáky, kteří to nesmírně uvítají, a bude to pro ně zajímavé zpestření. Byla to skutečně skvělá nabídka, protože mi za odměnu centrum zaplatilo pokoj v hotelu, večeři, a ještě lístek na autobus do Kambodži – tak jsem se stal na jeden den učitelem anglického jazyka.

Žáci jazykového centra ve Vietnamu. Foto: Archiv Jana Tomana
Žáci jazykového centra ve Vietnamu. Foto: Archiv Jana Tomana

 

Otázka: Z Vietnamu jsi cestoval do Kambodži. Jak ses tam dopravil?

Odpověď: Částečně stopem, částečně autobusem.

Lidé jihozápadní Kambodže. Foto: Jan Toman
Lidé jihozápadní Kambodže. Foto: Jan Toman

 

Otázka: A to jde, přemístit se stopem i přes hranice?

Odpověď: Ano, také to jde. (Úsměv.) Několikrát jsem hranice přejel stopem. Buď dojedete stopem k hranici, přejdete ji pěšky a za hranicí si stopnete další auto, nebo pokud máte štěstí na někoho, kdo také cestuje do sousední země, můžete hladce přejet hranici s ním. Takto jsem překonal třeba hranici Malajsie a Bruneje.

Zní to možná zvláštně, ale myslím, že je rozhodně lepší jet pres hranice stopem, než turistickým autobusem. Třeba na thajsko-kambodžské hranici je prý na turisty past, že je autobus zaveze někam, kde musí zaplatit za vízum o 20 $ víc, než má správně stát, a už odtamtud nemohou utéct.

Ve Vietnamu je auto-stop kapitola sama pro sebe, už jen z důvodu, že ve vietnamštině neexistuje pojem pro auto-stop a lidé to absolutně nechápou. Když se snažíte zastavit auto, tak si lidé spíš myslí, že sháníte taxíka nebo Vám taxi službu chtějí nabídnout sami a pořádně si za to naúčtovat. Našel jsem si stopařské rady na stránce hitch-wiki, což je taková stopařská wikipedie. Tam jsem se dočetl, že si má člověk vyrobit ceduli s nápisem „Xin Xe Mien Phi“, což znamená „Svezli byste mě (tam a tam) zadarmo?“, čímž si vyselektuje řidiče a narazí tak na hodného člověka, který ho sveze rád zadarmo. Nicméně ve Vietnamu jsem raději cestoval autobusem z důvodu opravdu velkých přesunů.

Lidé jihozápadní Kambodže. Foto: Jan Toman
Lidé jihozápadní Kambodže. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Jaký je podle tebe rozdíl mezi Vietnamem a Kambodžou?

Odpověď: Kambodža je celkově o něco chudší než Vietnam a v současnosti není tolik komunistická. Problémem v Kambodži je přístup ke vzdělání, protože tam režim diktátora Pol Pota v 70. letech vyvraždil veškerou inteligenci. Kambodža je vedle Vietnamu hodně homogenní stát, asi 90% populace tvoří Khmerové, kteří jsou buddhisté, v některých oblastech i trochu animisté.

Vietnam je naopak jednou ze zemí s nejvyšším počtem lidí bez vyznání na světě. V Kambodži, stejně jako ve Vietnamu, se vše liší podle turistických a ne-turistických oblastí. Volil jsem právě ty ne-turistické, divočejší oblasti. Jel jsem například na jiho-západ do Kardamomových hor, kde je džungle. Bohužel i tam jsem na vlastní oči viděl, jak pralesy ubývají.

Konkrétně v Kardamomových horách má v některých místech každý strom podél cesty na sobě označení s přeškrtnutou pilou, aby bylo jasné, že těžba je ilegální a může jít za ni člověk i do vězení, a viděl jsem tam jezdit na motorkách hodně rangerů1.Lesní správa. s kulomety. Přesto jsem pily viděl a slyšel, stejně jako kusy vykáceného pralesa. Taková je bohužel realita.

Kardamomové hory a deštný prales. Foto: Jan Toman, Kambodža
Kardamomové hory a deštný prales. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Jaké další zajímavé místo jsi navštívil?

Odpověď: Dále jsem se vydal do Siem Reap a viděl tak jednu z nejvyhledávanějších památek Angkor Wat, legendární chrámový komplex. Rovněž jsem navštívil plovoucí vesnici Kampong Phluk na jezeře Tonle Sap.

Plovoucí vesnice Kampong Phluk. Foto: Jan Toman, Kambodža, 2018.
Plovoucí vesnice Kampong Phluk. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Ty jsi navštívil i kambodžskou základní školu, kterou založila absolventka etnologie Veronika Pospíšilová. Pověz mi více o tvých zážitkách z tohoto místa.

Odpověď: Tuto cestu jsem podnikl poslední den, který jsem v Kambodži strávil, protože už jsem se musel vrátit do Thajska. Veronika Pospíšilová mi sama podala instrukce, jak se do školy dostanu, jelikož vesnička, kde se škola nalézá je tak malá, že není ani zaznamenána na mapě.

Co mne opravdu překvapilo, byl fakt, že tato vesnička Bantayrersey leží mezi dvěma vyhledávanými turistickými místy, mezi Angkor Watem a plovoucí vesnicí Kampong Phluk. Myslel jsem si, že místo školy bude na velmi odlehlém a těžko dostupném místě, poté co jsem slyšel, že místní lidé pomalu ani neviděli bělocha. Pravdou je, že vesnice je zastrčená, přesto se rozprostírá podél hlavní cesty do plovoucí vesnice Kampong Phluk, kde denně projede stovky turistů a stačí pár kilometrů k tomu, aby lidé byli odříznuti od světa a děti neměly do nedávna ani školu a pracovaly tvrdě na polích.

Kambodžská škola ve vesnici Bantayrersey založená z iniciativy absolventky etnologie Veroniky Pospíšilové. Foto: Jan Toman, Kambodža, 2018.
Kambodžská škola ve vesnici Bantayrersey založená z iniciativy absolventky etnologie Veroniky Pospíšilové. Foto: Jan Toman

 

Už cestou se mi stala komická situace, jelikož název vesnice je hodně podobný názvu chrámu v Angkor Watu a já držel v ruce ceduli s názvem Bantayrersey, tak si všichni lidé mysleli, že jdu do toho chrámu a každý mi vysvětloval, že jsem asi 20 km v opačném směru a že se tedy musím vrátit. Vůbec nemohli pochopit, že bílý turista jde navštívit odlehlou, chudou kambodžskou vesnici a její školu. Lidem to nedávalo žádný smysl. Až po nějaké době, když si jeden pán pozorně přečetl mou cedulku a vysvětlil jsem mu, že chci opravdu do „Bantajrer sej“, nikoliv do „Bantaraj srej“, tak to, byť s údivem, pochopil. Vytáhl jsem z batohu i pastelky, které jsem měl připravené jako dárek pro děti a místní mi nakonec ukázali, kudy se do školy dostanu. Poslední 2 km jsem se dokonce svezl na policejní motorce s komisařem, který mě dovezl až před školu.

Kambodžská škola ve vesnici Bantayrersey založená z iniciativy absolventky etnologie Veroniky Pospíšilové. Foto: Jan Toman, Kambodža, 2018.
Kambodžská škola ve vesnici Bantayrersey založená z iniciativy absolventky etnologie Veroniky Pospíšilové. Foto: Jan Toman

 

Musím říct, že to pro mne byl ohromný zážitek, vidět, co tam Veronika založila. Mohl jsem vidět, jak škola funguje, jaké předměty se děti učí, a měl jsem radost, když děti měly radost z mého malého dárku. Viděl jsem, v jaké chudobě tam lidé žijí a bohužel jsem se setkal i se žebrajícími dětmi.

Kambodžská škola ve vesnici Bantayrersey založená z iniciativy absolventky etnologie Veroniky Pospíšilové. Foto: Jan Toman
Kambodžská škola ve vesnici Bantayrersey založená z iniciativy absolventky etnologie Veroniky Pospíšilové. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Ty ses dostal i do Barmy? Ptám se, protože na tvých fotkách vidím obyvatele Barmy.

Odpověď: Ne, do Barmy jsem se nedostal, to bylo v Malajsii, tam jsem odcestoval po návštěvě Kambodže, mezitím jsem ještě strávil měsíc v Thajsku. Malajsie má výhodu, že člověk dostane pobyt na 90 dní zadarmo, a tak jsem mohl v Malajsii vystřídat zase několik dobrovolnických projektů. Úžasný zážitek mám s etnikem Karen, u kterých jsem pobýval celý jeden měsíc, což je menšinové etnikum Barmy, které se vyskytuje i v severním Thajsku.

Karenská žena ozdobená tradičními krčními náramky v Thajském Pai. Foto: Jan Toman
Karenská žena ozdobená tradičními krčními náramky v Thajském Pai. Foto: Jan Toman

 

Otázka: To bylo také na ekologické farmě?

Odpověď: Ano, byla to farma, kterou založili dva malajští úředníci, takže už i v jihovýchodní Asii se začíná rozjíždět tento trend zakládání ekologických farem a alternativní způsob života. Tito dva úředníci založili svoji farmu v místech, kde se dříve těžilo uhlí, poté na tomto místě hinduisté pěstovali květiny pro jejich chrám, jelikož je tam poměrné velká menšina hinduistů, a v současné době se tito Malajci snaží rozvinout permakulturní hospodářství. Na jejich farmě zaměstnávají právě Kareny.

V Barmě Kareny sužovala dlouhou dobu krvavá občanská válka, proto mnoho Karenů uprchlo do okolních zemí. Rodina, která obhospodařovala farmu, také utekla kvůli válce. Některé karenské kmeny jsou známy tím, že si ženy dávají na krk zdobené náramky, nebo tedy „nákrčníky“, které je dělají „dlouhokrkými“.

Chameleon na ekologické farmě v Malajsii. Foto: Jan Toman
Chameleon na ekologické farmě v Malajsii. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Jak tě mezi sebe přijala rodina na farmě?

Odpověď: Úplně krásně, jednalo se o větší rodinu a přijali mne doslova za svého. Jejich teta mi i vyprala a uvařila, byla to prostě teta nás všech. Co je zajímavé na Karenech, tak jsou snad ze dvou třetin buddhisté a z jedné třetiny křesťané – a zrovna tito byli křesťané. Žilo tam více karenských křesťanských rodin a vytvořili tam svoji vlastní komunitu a z jednoho domu vybudovali vlastní kostel, kde probíhaly mše, na kterých se pěli křesťanské písně, někdy i v angličtině. Tento kostel sloužil i jako dočasný azyl pro karenské uprchlíky.

Pan Simon, jeden ze zakladatelů ekologické farmy v Malajsii. Foto: Jan Toman
Pan Simon, jeden ze zakladatelů ekologické farmy v Malajsii. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Bylo karenské křesťanství nějak ovlivněno buddhismem?

Odpověď: Řekl bych, že ne, protože se jednalo už o dávno christianizované etnikum, a tak vyznávali křesťanství v čisté podobě. S buddhismem to mělo snad společné jen to, že někdy při mších seděli v kruhu v pozici tzv. lotosového sedu.

Portrét karenské dívky na farmě v Malajsii. Foto: Jan Toman
Portrét karenské dívky na farmě v Malajsii. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Co se ti na Malajsii líbilo?

Odpověď: Líbilo se mi, a to jsem i řekl při svém proslovu na bohoslužbě, o který mne požádali, že lidé v Malajsii jsou velmi tolerantní lidé a mohou vedle sebe žít křesťané, muslimové, buddhisté i hinduisté. Je to dáno i tím, že Malajsii tvoří 50% muslimských Malajců a dále tam žijí například Číňané a Tamilové (Indové) – ti tvoří převážný zbytek populace.

Vedle nich je tu třeba i malá menšina Filipínců nebo původní obyvatelé Malajského poloostrova, kteří jsou označovaní jako „Orang Asli“. Zajímavé je, že nyní prý i někteří Číňané, kteří jsou především buddhisté nebo křesťané, konvertují na islám, stejně jako někteří hinduisté. Možná je to dáno i tím, že pokud se chtějí oženit s muslimkou, tak musejí vyznávat rovněž islám.

Hinduisté Malajsie. Foto: Jan Toman
Hinduisté Malajsie. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Když bys měl shrnout své pocity z cest, s jakou představou o Asii jsi přijel a s jakou jsi naopak odjel?

Odpověď: Myslím, že jsem asi tak nějak zažil a spatřil zhruba to, co jsem očekával. Pravdou je, že v každé konkrétní zemi jsem se třeba setkal s něčím, co bylo trochu jinak, než bych očekával. Možná někde v těch více komerčních oblastech byli lidé více zkažení, než jsem si myslel. V Thajsku mě překvapilo, že na to, jak je to oproti sousedním zemím již rozvinutá země, tak tam lidé mluví velmi špatně anglicky. Oproti tomu o Laosu se dost říkalo, že se tam člověk anglicky absolutně nedomluví, ale já musím říct, že možnost domluvit se v Laosu anglicky byla minimálně srovnatelná s Thajskem.

Ve Vietnamu bych zase nečekal, že některá místa budou tolik komerční. V Kambodži mě dost mile překvapili lidé. Dostupné mýty o tom, jak jsou lidé v Kambodži nevlídní a neochotní, vůbec nenaplnily mé představy. Lidé byli naopak hodně milí a přátelští a spousta z nich už taky mluvila anglicky. Celkově mě překvapila dostupnost Wi-Fi a bankomatů v Laosu a v Kambodži. To mě možná celkově nejvíce překvapilo na Asiatech, jak jsou šikovní, co se týká techniky.

V Malajsii bych možná nečekal, že bude celkově tolik muslimská. Bylo vtipné, když si v Malajsii asi dva lidi spletli Česko s Čečenskem. Spousta Malajců však měla spojenou Českou republiku s fotbalovým brankářem Petrem Čechem a i lidi, kteří neuměli moc anglicky a zaslechli pojem „Czech Republic“, si hned vybavili Petra Čecha – přestože Malajsie a okolní země ve fotbale nijak nevynikají a jejich hlavním sportem je badminton, tak sledování britské fotbalové Premier League je tam na hlavním programu dne.

 

Otázka: Do jaké asijské země by ses rád vrátil?

Odpověď: Nejvíc asi do Kambodže. Tam se mi líbilo z hlediska celkové atmosféry země asi nejvíc. Rád bych si tam procestoval ještě místa, která jsem nestihl navštívit.

Angkor Wat při východu slunce v Kambodži. Foto: Jan Toman
Angkor Wat při východu slunce v Kambodži. Foto: Jan Toman

 

Otázka: Myslíš si, že je mezi Čechy a Asiaty nějaký podstatný rozdíl ve způsobu uvažování? Je něco, z čeho bychom si mohli vzít příklad?

Odpověď: Způsob uvažování se nedá takhle paušalizovat. Řekl bych, že jinak uvažují Thajci, trochu jinak Laosané a stejně tak i trochu jinak Vietnamci. Celkově tam lidi trochu jinak vnímají čas. Kolikrát tam tak nějak ty hodiny a přesné časy ani moc neřeší. Třeba v Kambodži, když jsem čekal asi o hodinu déle na autobus, tak mi pak v pohodě a s úsměvem na tváři povídali „sorry, cambodian time“. Také k penězům a šetření mají asi úplně jiný postoj. To se mi stávalo třeba v Thajsku, Laosu a v severním Vietnamu, že si tam lidi nedokázali vysvětlit skutečnost, že jedu stopem a ne autobusem nebo že jdu spát mimo ubytovací zařízení někam jinam i přesto, že bych na to peníze měl. Jediné vysvětlení, které je u tohoto mého počínání napadlo, bylo to, že asi nemám vůbec žádné peníze.

Když potřebujete s něčím pomoct nebo poradit, tak jsou ti lidé bud nesmírně hodní a ochotní,  anebo na Vás naopak hrozně kašlou. Jsou také hrozně líní chodit někam pěšky a snad každých 50 metrů raději přejedou na motorce. V případě, že jdete pěšky a ptáte se místních na cestu, tak Vám mohou říct, že je to hrozně daleko a přitom je to třeba jen jeden kilometr. Příklad od Asijců bychom si rozhodně měli vzít z toho, jak jejich rodina drží pospolu a jak si všichni členové rodiny – z blízkého i vzdálenějšího rodinného kruhu – krásně pomáhají. Rovněž mohu říct, že Asiaté, narozdíl od Čechů, přistupují ke všemu pozitivně a s optimismem.

 

Otázka: V čem si naopak myslíš, že by se lidé v Asii měli změnit a co by mohli zlepšit?

Odpověď: V čem by se rozhodně měli zlepšit je ekologie a přístup k životnímu prostředí. Úplně alarmující je například množství plastů, které lidé v Asii používají a následné tuny odpadu, které vyprodukují. Podle jistých údajů až 90% veškerého odpadu se dostává do oceánů jen z 10 řek Afriky a Asie. Jednou z nich je třeba řeka Mekong, která protéká jihovýchodní Asií.

Když jsem pracoval jako dobrovolník v Kambodži v resortu na řece mezi mangrovy, snažil jsem se co nejvíce vyčistit mangrovové porosty od odpadků, ovšem jakmile přišla bouře a déšť, řeka se rozvodnila a hned tam připlavaly další hromady odpadků. V čem vidím naději je vzdělání, což je celkově v Kambodži vážný problém a spousta lidí tam nemá ani přístup k základnímu vzdělání. Myslím si, že je potřeba implementovat do škol i předměty jako je environmentální výchova, aby i budoucí generace získala nějaké povědomí o životním prostředí.

Kahau nosatý. Foto: Jan Toman
Kahau nosatý. Foto: Jan Toman

 

Nejhorší věc je ta, že pokud tam mohou lidi studovat, tak to jsou většinou spíše technické obory. V takové Malajsii už i funguje studijní program environmentální management a sám jsem hovořil s jednou jeho absolventkou. Ta však potvrzovala, že o takovéto obory v Malajsii není moc velký zájem, protože se v nich nevydělává tolik peněz. Možná to bude znít hrozně, ale Asiati jsou až moc na peníze, a v souvislosti s tímto mohu použít i takovéto otřepané klišé – „mají to v krvi“.

Například Malajsie patří mezi země s největší biodiverzitou na světě. Primární deštné pralesy – klenoty přírodní diverzity – tam však rychle mizí a jsou nahrazovány nejčastěji plantážemi palmy olejné, které mají prý někdy i nižší biodiverzitu, než smrkové monokultury Evropy. I když se mi v Malajsii moc líbilo, tak mi tam bylo mnohdy smutno, když jsem projížděl oblastmi, kde se ještě třeba před pár lety rozprostíral bohatý a hustý tropický prales a nyní už tam byla vysazena palma olejná.

Jihovýchodní Asie je dynamická a nyní se rozvíjí velmi rychle. Někdy jsem měl i pocit, že jsem tam zkrátka přijel už „pozdě“ a ta tradiční atmosféra se z některých míst vytrácí, přesto ještě stále v některých místech panuje. Jak jsem v rozhovoru uváděl, tak tam vedle toho všeho existují i uvědomělí lidé, kteří vymýšlejí alternativní a udržitelnější způsoby hospodaření. Byl jsem moc rád, že jsem se těchto projektů zúčastnil a mohl jsem pomoci jako dobrovolník.

Jan Toman při dobrovolnické práci aneb selfie v pralese. Foto: Jan Toman
Jan Toman při dobrovolnické práci aneb selfie v pralese. Foto: Jan Toman

 

 

 

Zajímavé odkazy:

Cestovatelský blog Jana Tomana

Friends of the Asian Elephant (The World´s First Elephant Hospital)

Homtel Farmstay

Nam Ha national protected Area (NPA)

Národní park Khao Yai

Organizace Workaway

Terrawatch: the rivers taking plastic to the oceans (The Guardian)

The Radical Conservation of Cambodia´s Most Mysterious Rain Forest

 

   [ + ]

1. Lesní správa.
Sleduj autora Barbora:

Ethnologist, Editor in chief of The Ethnologist

Mgr. et Bc. Barbora Zelenková (roz. Šajmovičová) se narodila roku 1985 v Praze. Vystudovala Blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni a Etnologii na Univerzitě Karlově v Praze. V rámci Blízkovýchodních studií se zaměřovala na Somálsko a Somálce, v rámci Etnologie na odbornou a popularizační tvorbu českého orientalisty a arabisty Aloise Musila. Od roku 2014 žije v Londýně, kde založila stránky The Ethnologist, ve kterých působí jako šéfredaktorka a autorka. Rovněž se věnuje překladatelské činnosti (anglicko-česky a česko-anglicky). Během svých studijních cest procestovala řadu zemí Blízkého východu, např. Egypt, Palestinu, Izrael nebo Jordánsko. Zajímá se nejen o etnologii, ale také ekologii a práva zvířat.