Petr Jablonský

 

Petr Jablonský (herec, imitátor a komik)

Petr Jablonský se narodil 15. října roku 1979 v Praze. Koncem 90. let se proslavil jako imitátor známých českých tváří a politiků. Dlouhodobě spolupracoval s dramaturgem a režisérem Františkem Polákem a účinkoval v pořadu Šance. Později uváděl satirický seriál České televize s názvem Budování státu, na kterém se podepsal scénárista Martin Komárek a režisér Juraj Šajmovič. V nedávné době vystupoval v pořadu TV Barrandov Politická střelnice a denně glosuje a hodnotí aktuální politické dění na Frekvenci 1. Petr Jablonský má rád, kromě kvalitního vína a dobrého piva, propracovaný humor a mezi jeho vzory patří například Felix Holzmann, Oldřich Kaiser nebo Jíří Lábus. Z mladší generace je to pak Petr Čtvrtníček. Svůj volný čas nejraději tráví se svou partnerkou Martou a svými dvěma jezevčíky. Jezevčík Harry je ochrnutý.

 

---

 

Ahoj Péťo, mou první otázkou bude, jak ses dostal k herectví a k imitování?

Cesta to byla dlouhá, i když to, že se k herectví nějakým způsobem dostanu, jsem už věděl ve svých deseti letech. Jelikož jsem se díky svému tatínkovi dostal k divadlům malých forem a k různým scénkám klasiků, tak mě to nesmírně zaujalo a bavilo mne to. Chtěl jsem být jako ti herci a jako každé dítě, jsem měl své vzory, například Oldřicha Kaisera, Jiřího Lábuse nebo Felixe Holzmanna. Podvědomě, jak jsem se snažil být jako oni, jsem je začal napodobovat. Později jsme s mým kamarádem pořádali i divadelní představení, natáčeli kazety, které byly inspirovány právě příběhy Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse.

 

To Vám bylo kolik let?

Bylo nám tak 10 let – 3. nebo 4. třída. Jmenovali jsme se Duo jokers a lidem se to dost líbilo. Vlastně se jim líbilo, že se přibližuji těm originálům, což mě táhlo dál… Po absolvování základní školy jsem se přihlásil na konzervatoř, kde mě nepřijali. Údajně jsem příliš výrazně vyslovoval „s“ a „c“. Takže díky sykavkám jsem nebyl přijat a najednou se mi doslova zhroutil celý svět. Nepatřil jsem ani k premiantům, tak mi maminka našla místo na středním odborném obchodním učilišti a tam jsem se vyučil prodavačem. Což dopadlo dobře, protože jsem se málem vyučil řezníkem! Protože jsem měl několik neomluvených hodin a tedy dvojku z chování, tak mě nevzali, což bylo mé štěstí.

 

To chápu, jako prodavač jsi mohl alespoň víc komunikovat s lidmi, a možná by řezník v tobě potlačil kreativitu…

To je pravda a taky nejsem moc šikovný, takže bych pravděpodobně přišel o několik prstů… V učení jsem více méně působil jako třídní komik, především pak na praxi. Například jsme volali do jednoho obchodního domu a objednávali si nejrůznější zboží. „Všude jsem si něco objednal, v drogerii dárek pro manželku s mašlí a cedulkou NAVŽDY TVŮJ, v restauraci jsem si rezervoval večerní místo pro dvě osoby atp.“ (hlas Luďka Soboty) Ve finále byly v obchodním domě vylepené rezervace pro Luďka Sobotu a když se zaměstnanci sešli o polední pauze, tak se divili, že všem volal Luděk Sobota. Takže takhle jsem fungoval, ale jako prodavač jsem se nechytl.

 

 Petr Jablonský v Show Jana Krause (18. 1. 2013)

 

Kdy přišel zlom?

Když jsem vychodil školu, myslel jsem si, že ze mě nic jiného než prodavač nebude, nicméně stále jsem četl inzeráty na castingy a komparzy. Jednoho dne jsem objevil v novinách inzerát, že kabaret v centru Prahy přijme umělce všeho druhu – kouzelníky, tanečníky i imitátory. Hned jsem tam zavolal a do telefonu (na záznamník) předvedl Václava Havla. Do deseti minut mi zavolal pán a řekl mi, že by mě okamžitě vzal, ale ať se raději přijdu podívat osobně. Tak jsem vyrazil do kabaretu a přímo před ním, mě uvítali dva namalovaní kluci a to jsem si řekl, kam jsem to vlezl… Zmiňovaný kabaret byl zvětší části travesty show, ale byl kombinovaný a ještě pod záštitou Jaroslava Čejky a Jiřiny Kotové, tanečnice z Národního divadla. Nejdřív jsem z toho byl šokovaný, ale kabaret měl svou úroveň i dobrou dramaturgii, například se staročeskými písničkami, takže to bylo hodně zajímavý.

 

Pověz mi, jak na tebe působila subkultura transvestitů?

Samozřejmě, zpočátku to pro mě byl šok. Na druhou stranu, rád poznávám nové věci. Václav Glazar mě nejdřív prověřil, absolvoval jsem imitátorskou zkoušku a v závěru se mě zeptal: „Teď mi řekni, jestli jsi na mužský nebo na ženský.“ To jsem si u něj nechtěl rozlejt, protože v kabaretu pracovala většina gayů, nicméně jsem řekl, že je mi to líto, ale že jsem na ženský. Pan Glazar zvolal: „No to nevadí! Já se jenom ptám, jestli tě máme chránit nebo doporučovat!“ Tak takhle jsem byl přijat a nakonec jsem v kabaretu prožil jeden krásný rok a seznámil se s mnohými zajímavými lidmi.

 

Co je typické pro komunitu gayů? Čím se travesty kabaret lišil od jiných pražských kabaretů?

Oni jsou skvělí kamarádi, jsou velice příjemní a citliví. Problém je, když mezi nimi proběhne partnerská hádka, to pak mezi nimi může nastat veliká nenávist.

 

Partnerské neshody tedy prožívají daleko intenzivněji než heterosexuálové? Není to z důvodu, že pro homosexuály je náročnější nalézt nového partnera?

To bych neřekl. Dnes gay klubů a míst, kde se setkávají, je opravdu veliké množství. Zažil jsem například i to, že o mne projevil v kabaretu jeden homosexuál zájem, ale hned jsem mu vysvětlil situaci. Vzal to naprosto seriózně a nikdy se mi nestalo, že by mě někdo v kabaretu obtěžoval. Když se ale začaly dít partnerské neshody mezi nimi, tak to byla opravdu veliká Itálie. To přicházejí na řadu, jak ty mužské, tak i ty ženské zbraně. V celku je to ale sympatická komunita lidí, mají svůj specifický humor a hlavně si ze sebe umějí udělat legraci.

 

Co bylo největší kuriozitou, kterou jsi zažil v travesty kabaretu?

Jednou jsem zažil, že přišel muž vzezření kulturisty, normální heterosexuál a nad ránem odcházel už jako homosexuál v doprovodu jednoho transvestity. Co je ale opravdu zajímavé je to, že v travesty kabaretu můžete narazit i na ženy (heterosexuálky), které se jdou večer bavit a nechtějí být rušeny nebo obtěžovány muži. Bylo to tedy nesmírně zajímavé období.

 

Co přišlo po kabaretu?

Kabaret byl strůjcem všeho. Do kabaretu pravidelně chodila jedna dáma a až později jsem se dozvěděl, že se chodila dívat na mě. Byla to majitelka umělecké agentury. Po půl roce za mnou přišla, zda bychom se mohli sejít a nabídla mi spolupráci. Nahráli jsme spolu jednu kazetu a zjistili jsme, že by se můj talent mohl rozvíjet dál. Po čase se ozval režisér František Polák, což pro mě už tehdy byla veliká autorita, a který stál za pořady Možná přijde i kouzelník, Televarieté atd. Byl to pro mě klasik. Františka Poláka zaujala má imitace ženských hlasů, zejména pak Petry Buzkové. Setkali jsme se s ním v České televizi a on mi nabídl, že by imitaci vzal do Šance a do Silvestra. Z měsíce na měsíc, jsem se objevil na Silvestra v televizi.

 

V kterém roce to bylo?

V roce 1999.^1.Silvestr 1999 aneb Paráda z Kavčích hor. Bylo to opravdu nesmírně zajímavé, všichni mě po představení plácali po rameni, a tak začala moje spolupráce s Františkem Polákem. Uzavřeli jsme spolu gentlemanskou dohodu, že když nebudu vystupovat v jiných televizích, tak v jeho pořadech budu mít vždy nějaké místo. S ním se mi opravdu velmi dobře pracovalo a zažili jsme spolu příjemný rok. Po roce se naše cesty rozdělily – to už jsem začal mít vstupy v rádiu na Frekvenci 1.

 

Teď se tě zeptám trochu obecněji. Ve starověkém Řecku byla všeobecně ceněna víc tragédie a komedie byla vnímána za nižší žánr. Myslíš si, že to platí i v dnešní době nebo cítíš, že je o komedii větší zájem?

Lidé se chtějí bavit, ale rozhodně je to, jak říkáš – stále je ta komedie považována za něco nižšího. Lidé mnohdy nemají ani představu, co obnáší umění bavit lidi. Není to žádná sranda dělat legraci a je to skutečně náročná práce, na kterou se musím vždycky dobře připravit. Druhá věc je, že když už se někdo stane komikem, těžko ho někdo vezme ve vážné roli. Lidé se rádi baví, ale není to pro ně to umění a stále je ta komedie velmi podceňovaná.

 

Kdo je tvůj největší vzor, kdo je ten guru?

To se nedá říct, kdo je ten guru, protože já jsem vždycky měl rád více stylů v humoru a víc osobností. Více méně mi zbyli ti z mládí, jak už jsem zmínil dříve, jedná se o Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, Felixe Holtzmanna, Miloslava Šimka a Jiřího Grosmanna nebo o Petra Čtvrtníčka. Je jich mnoho a je těžké jmenovat pouze jednoho. V současné době je to smutné, ale je jich málo.

 

Rozhodně Petr Čtvrtníček s nezapomenutelnou Českou sodou patřil k těm nejvýraznějším komikům poslední doby…

Ano. Petr Čtvrtníček byl jeden z prvních lidí z branže, se kterými jsem se skamarádil. Seznámil nás můj kamarád, který hrál v Divadle Na zábradlí. Vždy, když byla hotová nová Česká soda, nás Petr Čtvrtníček pozval na cindu na Smíchov k vodě, kde ve srubu na velkém plátně promítal nový díl České sody. To bylo skvělý a každý čekal, až bude za dalšího čtvrt roku nový díl.

 

Co si myslíš o současných komicích?

Musím se přiznat, že komici, kteří jsou populární dnes, mi mnohé neříkají. Jejich humor je založený na vulgaritách, je prvoplánový a většinou jednoduše předpovím, co bude následovat za vtipem. Někdy je to zcela naopak, vtip postrádá pointu, a scéna vlastně ani nijak nekončí. Dnes se hodně pracuje se sexuálními narážkami – tedy nic proti tomu – ale tato forma humoru je velmi jednoduchá a to mě nebaví. Například Felix Holzmann předváděl humor, který byl jednoduchý, ale přesto byl nesmírně propracovaný a také lidový. Mám-li to shrnout, tak v současné době těžko nacházím nějaký vzor.

 

Jaký máš názor na to, že velké množství mladých lidí tráví volný čas například na youtube? Může to být další možnost pro komiky, jak si najít cestu ke svému publiku? Mám pocit, že dnes hodně lidí ani televizi nezapne, takže pro komika může být opravdu těžké se prosadit.

Ano, je těžké se prosadit. Internet samozřejmě vnímám jako nástroj budoucnosti a vše se bude přesměrovávat na internetové kanály, jako je třeba to youtube. Nicméně další problém je v tom, že ty výdobytky moderní demokracie, jako je svoboda projevu, se čím dál tím více ztrácí. Řekl bych trochu nenápadně, ale postupně mizí…

 

Máš tedy pocit, že dnes nemůžeš říct všechno?

Ano, je to tak. Čím dál více se zavírají brány svobody, televize se bojí, jsou nenápadně kontrolovány, ať už orgány, které jsou oficiální, tak i těmi nenápadnými politickými strukturami, tzv. šedou eminencí. Celkově se televize bojí satiry, dnes je v módě tzv. politická korektnost a všichni mají strach něco říct vůči někomu, aby to někoho neurazilo.

 

Cítíš se ve své satiře hodně svázaný?

Ano, ono není ani žádná hitparáda pracovat v televizi. Když už jsi zmínila Petra Čtvrtníčka, tak nedávno jsem se ho zeptal, proč už vlastně nedělá v televizi, tak mi sdělil, že by už na to neměl, protože by mu zakázali pomalu každé druhé slovo nebo scénku. Je to škoda, že tu svobodu projevu čím dál více ztrácíme. Všímám si stále více zákazů, příkazů a omezení. Bohužel, všichni se v televizi obávají, aby se vtip někoho nedotkl, ať už kvůli náboženskému vyznání, nebo etnické příslušnosti nebo kvůli čemukoliv.

 

Hm, nechápou, že je to jen vtip. Přitom je velmi zajímavé a ty jsi to sám prozradil, že sami příslušníci určitých komunit se častují ještě drsnějšími výrazy…

Naprosto s tebou souhlasím. Sám jsem to zažil v době kabaretu (to mi bylo 17 let), když jsem vystupoval ještě v jednom pražském kasinu. Každou noc kolem 12 hodiny, mezi striptýzem a travesty show byla chvíle, kdy se nikomu nechtělo vystupovat. Řekli mi, ať tam tedy vystoupím já. Osazenstvo se už skládalo z těch největších gamblerů a podobných živlů. K tomu tam pravidelně chodila početná skupina Romů. Vždycky na mě volali: „Udělej nám Sládka!“ Nejdřív jsem se bál, myslel jsem si, že dostanu přes čumák, nicméně oni sami si o to říkali – o toho Sládka.^2.Miroslav Sládek, ultrapravicový politik a rasista, který za strůjce všech problémů české společnosti považuje Romy. Mezi jeho výroky patří například to, že “Cikáni by měli být trestně odpovědni již od narození, neboť to je jejich největší zločin.”, čímž se značně připodobňuje nacistickým pohlavárům před vypuknutím 2. světové války. No, a vidíš, v televizi mi říkají: „Toho Sládka raději ne.“ Je to taková zvláštní křečovitá korektnost.

 

Dobře, teď když jsme u té politiky. Řekni mi, zažil jsi někdy i pozitivní odezvu od některých politiků? Zajímalo by mě, kdo byl rád, zasmál se, a kdo naopak neměl žádný smysl pro humor (tedy zda to v tom druhém případě můžeš prásknout)?

Já můžu prásknout úplně všechno. (Smích) Samozřejmě, na mou satiru reagovali zejména politici, kteří jsou ješitní. Někomu to vůbec nevadilo. Například bývalý ministr zdravotnictví Bohumil Fišer, který už bohužel není mezi námi, měl krásný hlas na imitování. Jednou jsem se ním osobně potkal na nějaké akci a on ke mně hned přiběhl. Myslel jsem si, že mi chce dát přes tlamu, ale on mi řekl: „Pane Jablonský, já Vás vždy poslouchám v tom rádiu – no, to je neuvěřitelný. Já si vždycky říkám, co tam zase kecám za kraviny!“ (hlasem B. Fišera) Tak ten byl úplně úžasný.

 

Který politik neměl smysl pro humor?

Co se týče těch politiků, tak pan Paroubek mě nemohl vůbec vystát. Pan Paroubek byl dokonce v rádiu a můj kolega mu pouštěl mojí imitaci a na konci se ho s nadšením zeptal: „Tak co? Poznal jste se?“ Pan Paroubek mu odpověděl: „Tak podívejte se, nejde o to, jestli se poznávám, ale myslím si, že je to takové trapné. Ovšem jestli to někoho baví, no tak prosim, každý se musíme něčím živit. Jestli se pan Jablonský živí tímto, tak prosim.“ (hlas J. Paroubka) Jiří Paroubek tenkrát stál i za zrušením mého pořadu v České televizi s názvem Budování státu.

 

To byl jediný politik, který takto aktivně zasáhl proti české satiře?

Ne, totéž se stalo nedávno. Tentokrát jsem toto zažil s panem Babišem.

 

 

Mohu se zeptat proč?

Hodně jsme se strefovali do jeho aktivit a řekl bych, že jsme několikrát uhodili hřebíčkem na hlavičku, takže můj pořad byl zrušen. Vydržel ale celý jeden rok.

 

Přejdu k další otázce, která s tímto souvisí. Jak se díváš na současnou politiku? Za posledního půl roku je nejvíce skloňovaným tématem tzv. uprchlická krize, máš na to nějaký názor?

Je opravdu těžký se k tomu nějak jednoznačně vyjádřit. Jednoznačnost je ten největší problém, protože z této krize těží především extrémisté z jedné i z té druhé strany. Mám pocit, že Evropa je bezradná a myslím si, že velikým faux pas bylo hromadné pozvání do Německa od paní Merkelové. Myslím si, že tento krok jen posílil uprchlickou krizi a Evropa a národní státy nejsou schopné tuto situaci efektivně řešit.

 

Co je podle tebe největší problém?

Problém je, že většina uprchlíků je ze zemí, kde je úplně jiná kultura a jiné náboženství, což se těžko implementuje do současné společnosti a do české společnosti. Bylo by to pohodové, kdyby vedle kostela mohla stát například mešita, mně osobně by to vůbec nevadilo. Podle mého názoru je problém v tom, že islám je velmi striktní náboženství, má své zákonitosti a má své Písmo – to je ve své podstatě těžko slučitelné s jinými vírami.

 

Máš pocit, že současný model nefunguje?

Mám pocit, že současní migranti přicházejí spíše za pozváním paní Merkelové, když to mám říct hodně zjednodušeně. Je mezi nimi množství tzv. ekonomických migrantů. Kdybych já sám utíkal před válkou, tak zakotvím v první zemi, která se mi otevře a poskytne mi azyl. Samozřejmě, nemohu to nějakým způsobem paušalizovat, ale prozatím neexistuje efektivní mechanismus, který by toto dokázal rozlišit v této obrovské mase lidí. Ono je to vlastně i nemožné, nastavit ten mechanismus.

 

V čem bys viděl řešení?

Přikláním se k tomu názoru, že se má pomáhat v místech konfliktů. Chtěl bych k tomu ale ještě dodat, že současná situace a současná krize je rovněž zaviněna politikou Západu. Jsem hodně kritický k minulým zahraničním intervencím a snahám o vývoz demokracie.

 

V současné době je Visegrádská čtyřka obviňována z xenofobie, rasismu a podobných věcí. Myslíš si, že jsme (my Češi) opravdu xenofobní?

To si vůbec nemyslím, že by Češi byli ze své podstaty xenofobní. Spíš bych řekl, že se jedná o obavy z něčeho neznámého, ale konec konců, mohu uvést příklad na romské menšině. Vidíme sami, že když se koná nějaká soutěž, například Superstar, že ji mohl vyhrát Vlasta Horvát. Kdybychom byli tak xenofobní, tak jak by potom mohl vyhrát tuto soutěž pan Horvát, který je Rom? Naopak si myslím, že Češi podporují snahu, a když vidí, že někdo z horšího sociálního prostředí chce něco změnit, tak naopak podpoří toho slabšího, i toho, který je třeba v té menšině. Když Češi vidí, že má někdo obtížný start, tím víc ho podpoří.

 

Ty jsi měl kamaráda Roma. Můžeš mi říct, jak on se díval na českou společnost?

Ano, to byl můj kamarád, se kterým jsem začínal hrát divadlo. On byl poloviční Rom. Tatínek byl Rom a maminka byla Češka. Po tatínkovi měl tmavší pleť, ale jako děti ve škole jsme nic neřešili. Až když jsme byli v nějaké 7. nebo 8. třídě, tak najednou přišel do školy úplně pobledlý a zdrcený. „Víš, já teď nevím, co se mnou bude dál.“ Začal jsem vyzvídat, o co jde, a dozvěděl jsem se, že měl jakousi debatu se svými vrstevníky z romské komunity a že mu všichni říkali: „Teď uvidíš, jak ti všichni gádžové a skinheadi udělají ze života peklo! Teď budeš na každém rohu přepadený a nebudeš mít šanci se v životě prosadit.“ On z toho všeho byl doslova zmatený, zdrcený a zničený. Pamatuji si dodnes, jak stále opakoval, jak je černej a neví, co bude teď dělat.

 

Co se s ním stalo?

Vyučil se obuvníkem a v současné době má několik obuvnických firem. Je opravdu schopný a lidi k němu rádi chodí. Nikomu v životě vůbec nevadilo, že by byl romského původu. Myslím si, že má hezký a spokojený život, ušetřil si na rodinný dům, ve kterém žije se svou ženou a dětmi. Tím chci říct, že je v této zemi možné žít normální pohodový život – neříkám bez nebezpečí, vždycky tady budou nějací neonacisti, fašisti nebo rasisti, ale bude to vždy jen malá skupina lidí.

 

Když jsi to teď zmínil. Jaký máš názor na neonacisty?

Myslím si, že buď vůbec nevědí, o čem mluví a co tady propagují (hrůzy 2. světové války nikdy nezažili) anebo jednoduše nejsou tito jedinci duševně zdraví. Každopádně teď hodně těží ze současné uprchlické krize a z přirozeného strachu z neznáma.

 

Jakou roli zde sehrávají média?

Dnes si člověk opravdu musí jednu zprávu přečíst na více serverech a stejně nemůže věřit všemu, co si přečte. Existují tendenční články, jak proti uprchlíkům, tak pro uprchlíky a vlastně není všechno pravda. Ovšem na druhou stranu, celou situaci komplikuje to, že mezi uprchlíky je mnoho radikálně smýšlejících, kteří nebudou chtít, aby vedle jejich mešity stál kostel, a to se samozřejmě musí brát v potaz, že i tyto složky tady jsou. Myslím, že tohoto se Češi opravdu obávají.

 

Může tento strach a obavy Čechů reflektovat i zkušenosti z dob minulých? Mám na mysli historii nacismu, poté komunismu. Zda jsou jednoduše Češi v tento moment a priori ostražití před jakoukoliv omezující ideologií, kterou mnozí v islámu, respektive v islámském fundamentalismu nebo salafismu vidí?

Tak každý se mohl přesvědčit o tom, jak selhal tzv. americký vývoz demokracie do zemí Blízkého východu. Vidíme, co to způsobilo v Iráku. Nejdřív Američané popravili Saddáma a pak se měl zavádět režim dle západního vzoru. Myslíš si, že je tam teď větší klid? Chci tím říct, že si nemyslím, že by tito lidé byli na demokracii podle našeho vzoru připraveni. Do jisté míry ten svůj režim a řád chtějí a možná i potřebují. Myslím si, že o demokracii podle západního vzoru ani nestojí. Znovu to zopakuji, jsem proti intervenci Západu do těchto režimů.

 

Ty si myslíš, že kdyby Západ neintervenoval Sýrii, tak ani nedošlo k uprchlické krizi?

Ano, myslím si, že tak to je. To je také příkladem toho, že mnozí, kteří přicházejí do Evropy, se nebudou chtít ztotožnit se současným demokratickým uspořádáním, sekulárním hodnotovým systémem nebo současnou modernitou. Samozřejmě ti příchozí za to nemůžou, protože si myslí, že to jakým způsobem žili je přirozené a jsou přesvědčeni, že se podle jejich hodnotového systému má žít a že je to tak správné. Těžko říct, hodně odborníků tvrdí, že se vytvoří integrační programy, kde budou sociální pracovníci vysvětlovat, jakým způsobem se v České republice žije. Teď je otázka, zda budou imigranti chtít toto akceptovat. Řešení shledávám v tom, že by se měly ukončit neustálé intervence, a mělo by se začít pomáhat chudším státům v místech potřeby.

 

Chápu to správně, ty jsi pro to, aby se podporovaly lokální tradice i rozličné kultury?

Ano, to je toho součástí. Každá kultura vznikla na určitém kontinentě a vychází z určité historie. Kultura má svoje tradice a kořeny a nevím, proč by se měly tyto kořeny ničit. V podstatě jsem toho názoru, že projekt multikulturalismu v podstatě selhává a současná uprchlická krize ukáže, jestli úplně selže, anebo jestli jsme dnes opravdu schopni se všichni do této míry integrovat.

 

Máš nějakou zkušenost s rozmanitostí, která fungovala?

Minulý rok jsem na vlastní oči viděl, že kostel stojí vedle mešity v Káhiře. Všechno se samozřejmě odvíjí od toho, jaká pravidla a zákony jsou v dané zemi nastavená od samého počátku. Na druhou stranu chápu, že se Češi nechtějí přizpůsobovat kultuře a náboženství imigrantů. Faktem je, že kdyby se většina příchozích přizpůsobila většině, tak by ani k žádnému odporu ze strany Čechů nedocházelo a nebyl by tady žádný problém.

 

Kam rád cestuješ? Jaká země a kultura tě nejvíce oslovila?

Pravdou je, že cestuji rád, ale cestuji málo, jelikož mám na cestování velmi málo času. Velmi rád cestuji na Balkán, konkrétně do Černé Hory za nádhernou přírodou a za lidmi, kteří jsou mi velmi sympatičtí.

 

Můžeš víc popsat, čím ti je místní atmosféra tolik blízká?

Nejsem si úplně jistý, zda bych tam chtěl žít natrvalo, ale když odcestuji do Černé Hory jako turista, tak si všímám mnohých věcí, které mi jsou sympatické. Na lidech v Černé Hoře je znát, že to jsou neskuteční sálámisti a nikdo nikam nespěchá, na rozdíl od Chorvatů. Jsou to nesmírně pohodoví lidé. Sice tam všechno dlouho trvá, ale nikomu to nepřijde divný. Líbí se mi, že jsou svoji a jiní, v porovnání s Chorvatskem, které se všemožně snaží, dostat se do té Evropy (EU) a podle toho se nějakým způsobem přizpůsobují a chovají. Například, když jsem byl v Dubrovníku, tak na mě nikdo nepromluvil jinak než anglicky. Naopak v Černé Hoře jsou lidé mnohem zemitější a přátelštější. V Černé Hoře se naopak domluvíš srbochorvatsky, srbsky nebo černohorsky a mluví se tak nějak slovansky. Po pěti dnech už člověk pasivně ovládá srbštinu. Mluví se tam tedy po jejich a do velké míry si žijí svým vlastním způsobem.

 

Co tě v Černé Hoře opravdu překvapilo?

Co je opravdu zajímavé, je to, že se v této zemi, která není v EU, platí výhradně Eurem.

 

Černá Hora je označována za jednu z chudších zemí Evropy. Zajímalo by mne, zda ti lidé, kteří žijí ve větší chudobě (oproti Čechům) si na svou situaci stěžují?

To je právě ono. Mám opravdu pocit, že ta země není skutečně bohatá a je to chudá země, ale ti lidé si na to vůbec nestěžují. Ti, kteří mají to štěstí, že přes léto mají brigády v hotelích a restauračních zařízeních (servírky nebo barmani), když si v přepočtu na české koruny vydělají 12. 000 až 15. 000 korun, tak je to opravdu hodně. To jsou v práci dennodenně celý měsíc a jsou rádi. Samozřejmě, v Černé Hoře jsou lidé ještě daleko chudší. Mám pocit, že celkově ti lidé žiji svojsky a umí si život sami zpříjemnit. Netouží po těch hmotných statcích. Všichni tam jezdí ve starých autech, jdou se vykoupat do moře a večer si dají to pivečko. Místní atmosféra má své kouzlo i tím, že ti movitější jezdí například v Mercedesu, ale ten je přitom 10 let starý.

 

Ani se nebudu ptát, zda jsi ochutnal místní pivo…

Pivo tam mají výborný. Mimochodem, mají tam pivo Nikšičko, které tam údajně dovezli Češi a které se dodnes vyrábí v Nikšiči. Toto pivo opravdu všem doporučuji, je to nejlepší pivo, které jsem za poslední dobu pil a to i v České republice.

 

O tobě vím, že máš dva jezevčíky a jeden z nich je ochrnutý na zadní nohy, což dokládá to, že ti není lhostejný život zvířat. Ty jsi přesvědčený o tom, že zvířata mají svou duši?

Vidíš, to je právě ten paradox, že křesťanství hovoří o tom, že zvířata nemají duši, což teda nedokážou pochopit do dnešní doby. Samozřejmě, že zvířata mají duši.

 

Kdy sis pořídil prvního jezevčíka?

To byla taková shoda náhod. Můj kamarád režisér Juraj Šajmovič měl taky jezevčíka a ten pejsek měl štěňátka, tak mi radil, že si mám taky jednoho pořídit. Pamatuji si to jako dnes, oba dva jsme odjeli do chovné stanice do Rakovníka, kde měla fenka své štěňátka. Můj Harry byl takový malý, tulivý a nic nekousal. No, a za měsíc z něj byl jezevčík jako hora a zadělal mi jen a jen na radost. Velmi rychle se všechno učil a bavilo ho plnit moje pokyny.

 

Bral sis ho i na vystoupení?

Ano, bral jsem ho na vystoupení, jednou až na Moravu a kolega mi po cestě říkal, jak to není dobrý nápad, že tam bude hodně lidí, že bude zmatený. Domluvili jsme se tedy, že až budu mít představení, tak že s ním půjde na procházku, ale Harry, že ne. Lehnul si přímo pod reprobednu, ze které zpívala Heidi Janků a on si užíval bujaré společnosti.

 

Kdy Harry ochrnul, co se mu stalo?

Harry byl tenkrát veliká hvězda a hrál ve filmu Tady hlídám já. Natáčelo se v exteriérech, kde byly veliké změny počasí a tam mu ruplo v páteři. Vezli jsme ho na kliniku, kterou filmaři vyhodnotili, jako nejlepší možnou. Veterinář měl opravdu nejlepší dostupné vybavení a speciální rentgen. Bohužel operace se nevydařila.

 

Bylo to z tvého pohledu pochybení veterináře?

Z mého pohledu se jednalo o pochybení v tom ohledu, že v té páteři zůstalo něco, co ho bolelo a tlačilo ho to. Posléze jsem ho tedy odvezl na veterinární kliniku do Horoměřic k panu Herčíkovi, který byl už v podstatě můj známý přes kolegy z branže. Pan Herčík Harryho re-operoval a vyndal mu to, co ho bolelo. Pejsek se rozchodil, ale po půl roce se mu to stalo znova. Nemoc, kterou trpí je tzv. vápenatění mezipáteřních kanálků, tzn., že se mu už od malička ty kanálky zanášely a v momentě, kdy se páteř nemůže pohnout, tak se mu jedna plotýnka vyhřezne ven.

 

Jak ti to změnilo život? Ty jsi jezdil po vystoupeních a najednou jsi řešil tuto situaci.

Pan Herčík mě naučil, jak s ním manipulovat a jak mu pomáhat při vyměšování moči a stolice. Pořídil jsem si na něj přenosnou tašku a také jsem dostal malý invalidní vozíček od manželky Juraje Šajmoviče. Zdědili jsme ho po jejich jezevčíkovi Brunovi, který byl rovněž ochrnutý.

 

Má rád, že se nosí?

Nemá to rád. Ten pes se hlavně vůbec nelituje, je stále čiperný a má ohromnou chuť do života. Přijal to absolutně v pohodě a začal makat víc předníma nohama. Vždy na vycházku vyráží s vozíčkem, a kdybychom mu ten vozíček nenasadili, tak je schopný nám utéct bez něj (po předních).

 

Ty máš ještě jednoho jezevčíka.

Ano, nedávno jsme Harrymu pořídilo štěňátko, aby nebyl smutný. Teď si spolu hrají a díky tomu ještě víc ožil.

 

Ty je máš tady oba dva s sebou. Ještě mi řekni, jak to vnímala tvoje přítelkyně Marta, když jste se seznámili?

Marta to vzala úplně neuvěřitelně. Když jsme spolu začali chodit, tak Harry byl ještě na jedné rehabilitaci na Klatovsku u paní, která cvičila psy i pro film. Řekli jsme si, že když ho Dana nerozchodí, tak už nikdo. Harry se z Klatovska vrátil a Marta to vnímala od samého počátku fantasticky, oba dva si na sebe krásně zvykli. Dá se říct, že téměř okamžitě spolu navázali silný vztah a dnes už je pro Harryho víc panička, nežli já. Samozřejmě, někdy je to náročné, před každou vycházkou se mu musí nasadit vozíček a občas se radostí počůrá. Tohle všechno ale nikdy Marta nebrala jako přítěž a proto si Marty tolik vážim.

 

Otázka Martě: Jak vnímáš to, že je Harry ochrnutý?

Úplně v pohodě, protože on sám žádný problém nevnímá. S Petrem se nám jednou stalo, když jsme venčili Harryho, že jsme potkali jiné pejskaře a ti nám hned říkali: „Vy jste tak hodní, že jste ho nenechali utratit…“ Odpověděla jsem: „Utratit? Proč, vždyť nemáme žádný důvod.“ Je spokojený, má chuť do života a pro něj se moc věcí nezměnilo. Je to člen naší rodiny.

 

Zpátky k Petrovi: Jaký máš názor na to, že jsou lidé, kteří fyzicky týrají zvířata?

Je to úplně to samé, jako když někdo týrá dítě – to je naprosto stejně srovnatelné. Přijde mi to jako ubohost, naprostá ubohost. Dělají to lidé, kteří mají nějaké mindráky a vybíjí si to na zvířeti, které se nemůže bránit a je absolutně bezmocné. To je mi odporný. Je smutné, že zákony na ochranu zvířat jsou velmi mírné a zvíře je stále bráno jako věc. Ke zvířeti není možné přistupovat jako k věci. Kdybych měl tu možnost, tak bych toto změnil.

 

Ovlivnil tě Harryho handicap natolik, že ses připojil k nějaké kampani na podporu handicapovaných psů?

Ano, minulý rok jsme se připojili k běhu ve Stromovce, který se jmenuje Dejte nám šanci. To je právě projekt zaměřený na nemocné a handicapované psy. Takže minulý rok jsme běželi Stromovkou a tento rok poběžíme znovu. Loni se vybralo asi 30. 000 korun, za které nadace kupuje nezbytné věci, zejména krmivo pro psy. Jen je škoda, že tyto akce nejsou víc propagované v médiích, zasloužily by si více pozornosti. Jestli bude mít někdo po přečtení tohoto článku zájem, může je podpořit.

 

Co bys na závěr vzkázal ostatním lidem, co je podle tebe v současné době nejdůležitější?

Myslím si, že je nesmírně důležitá tolerance. Kdyby lidé byli tolerantnější, tak by to lidskou společnost posunulo dál. Nemuseli bychom dennodenně slýchávat a číst nepravdivé kampaně, lži a nemuselo by být na světě tolik nenávisti, násilí a bezpráví. To platí jak mezi lidmi, tak i ve vztahu mezi člověkem a zvířetem. Všichni, co tady na tom světě jsme, tak bychom si to měli užívat (jsme tady jenom jednou) s myšlenkou toho, že je na zemi prostor pro všechny.

 

Péťo, děkuji ti moc za rozhovor.

Není zač, ahoj.

 

 

Redakční poznámka: Rozhovor s Petrem Jablonským uskutečnila B. Šajmovičová 10. února roku 2016 v Kněževsi (okres Praha-Zapád).

 

Zajímavé odkazy:

Oficiální stránky Petra Jablonského

Občanské sdružení Dejte nám šanci

 

 

---

Varování:

Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autorů. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).