Bc. Jan Toman (Etnolog)
Jan Toman absolvoval bakalářský program Etnologie na Univerzitě Karlově v Praze, kde se zaměřoval na arménské komunity žijící v České republice. Absolvoval řadu dlouhodobých pobytů v zahraničí (Skotsko, Slovinsko, Turecko) a v současné době pracuje v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici. V rámci etnologie se zaměřuje na etnologii Ameriky a Asie. Obecně se zajímá o migrační procesy, mytologii, etnomuzikologii a sociální ekologii.
Ahoj Honzo, o tobě vím, že jsi vystudoval bakalářský program Etnologie na FF UK v Praze a v současné době pracuješ v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici, konkrétně v areálu Barunčiny školy. Můžeš mi prozradit, jak ses k takové (pro etnologa) zajímavé práci dostal?
Hledal jsem různé práce v muzeu, moc jich není, ale najednou se objevila nabídka práce v Muzeu Boženy Němcové nedaleko mého bydliště, tak jsem samozřejmě ihned odpověděl na inzerát, absolvoval jsem pohovor a za nedlouho mi napsali, že jsem byl vybrán.
A jak už dlouho v muzeu pracuješ?
Od začátku května tohoto roku – čili už pátý měsíc.
A jak na tebe působí práce v muzeu?
Velmi dobře. Je to taková poklidná práce v nestresujícím prostředí. Myslím si, že je to práce, kterou jsem si vždycky přál.
Doporučil bys i ostatním studentům, kteří se dají na etnologii nebo vystudují obory spřízněné s muzeologií, práci v muzeu, jako tu správnou práci?
Doporučil bych práci v muzeu, jen se člověk musí připravit na to, že toto zaměstnání není až tak dobře finančně ohodnocené, s tím ale musí počítat každý, kdo se dá na etnologii a bude pracovat v oboru, že mnoho peněz vydělávat nebude. Určitě bych práci v muzeu doporučil jako praxi. Například já sám se k plně odborným pracím v muzeu zatím nedostanu, ale určitě je to ideální povolání na rozjezd kariéry muzejníka.
Čím tě práce v muzeu nejvíce obohatila? Co ses v muzeu dozvěděl a co je pro tebe to něco „nové“?
Více do hloubky jsem poznal školství 19. století. Muzeum se totiž zabývá kromě osobností Boženy Němcové i způsobem výuky v 19. století. Nad to, Božena Němcová je nedílnou součástí české etnografie, takže čím více poznávám její historii, tím lépe chápu i českou etnografii. Také jsem se v muzeu naučil lépe pracovat s lidmi, protože často návštěvníky provázím areálem. Líbí se mi i to, že se lidé přímo ode mne dozvídají něco nového, ale i něco trochu odlišného. Když vidím, že můj výklad posluchače opravdu zajímá, nebojím se pojmout výklad odborněji a nakonec je vidět, že jsou mnozí za to rádi. Dokonce se mne někteří návštěvníci ptali, jaké jsem profese, nebo přímo tipovali, zda jsem etnolog. Mám tedy ze své práce dobrý pocit a jsem rád, že z muzea lidé spokojeně odcházejí, že se něco nového dozvěděli.
Přeci jenom, asi každý člověk má nějakou ideální představu o minulosti… Laik si mnohdy řekne: „To tehdy naše babičky věděly, jak vyléčit nemocného a tohle dělaly nebo nedělaly….“ Nemáš i ty pocit, že si lidé často idealizují minulost našich předků?
Samozřejmě, že si to idealizují. Konkrétně i Božena Němcová si hodně věcí ve svých dílech idealizovala, ale o tom všem jsem pochopitelně věděl – že ta realita toho 19. století byla mnohdy i krutá, ale v muzeu jsem zjistil, že to v některých případech bylo ještě těžší. Expozice areálu Barunčiny školy, kde pracuji, je také spíše idealisticky pojata, ale to je z toho důvodu, že výstava je určená i těm nejmladším návštěvníkům.
Kdybys měl lidi motivovat k podniknutí cesty do České Skalice do Muzea Boženy Němcové, co bys jim pověděl? Co je největším lákadlem Vašeho muzea?
Co je největším lákadlem? Tak k nám proudí každoročně spousty turistů, především do Babiččina údolí, to je hodně vyhledávaná turistická destinace u České Skalice, tam je k vidění Staré bělidlo, starý mlýn, Bažantnice a všechno ostatní, o čem se píše v Babičce. Hlavní expozicí Muzea Boženy Němcové je Život a dílo Boženy Němcové, jehož součástí je i textilní muzeum. Hodně bych doporučil Barunčinu školu, mnoho návštěvníků tuto expozici hodnotí, jako nejzajímavější. Barunčina škola má také dobrou propagaci na internetu a je zde k vidění ukázková třída z 19. století.
Honzo, a kolik Vám během léta dorazilo návštěvníků?
Přesné číslo nevím, ale průměrně jich chodilo za jeden den 40.
To není úplně málo návštěvníků…
Hm, to není, ale bývaly doby, kdy návštěvníků chodívalo 100 za jeden den.
Proč myslíš, že dřív chodívalo do muzea více lidí?
Těžko říct. Možná je to tím, že se dřív lidé zajímali více o národopis, památky a historii.
Ještě mi prozraď, jaké míváte sezonní a výjimečné expozice?
Vždy v červnu se u nás koná představení s názvem, Když chodila Božena Němcová do školy a vystupují u nás děti z folklorního souboru Barunka v krojích, zpívají lidové písně, hrají divadlo přímo v Barunčině škole, jak probíhala školní výuka v doprovodu pana učitele.
A v době Adventu máte také nějaké expozice?
V době Adventu je Barunčina škola zavřená, ale teď na podzim budeme mít v muzeu tzv. Jiřinkové slavnosti, což už je dlouholetá tradice, která se táhne tuším od roku 1838. Pěstitelé Jiřinek sem vždy přinášeli své květiny, vystavovali je a poté slavnost vyvrcholila Jiřinkovým bálem. Na Jiřinkovém bále mimochodem tančil i Bedřich Smetana nebo Božena Němcová. Božena Němcová v tomto sálu (Jiřinkového bálu) měla i svou svatební hostinu.
Takže vždy je na co se těšit…
Ano, rozhodně je. (Úsměv)
Plánuje muzeum z dlouhodobého hlediska i nějaké rekonstrukce?
Výhledově se zvažuje rekonstrukce hlavního sálu muzea, ale zatím se to nedaří realizovat…
Máte jako muzeum i svého hlavního historika, který se stará o exponáty a expozice? Jak máte rozdělenou svou práci?
My jsme malé muzeum a zaměstnanci u nás plní i více funkcí. Náš pan ředitel má vystudovaný obor historie a literatura, kolegyně je dokumentaristka i průvodkyně, jiná kolegyně je účetní a zároveň muzejní pedagog. Asistent ředitele je zde na půl úvazku a pak už je zde jen údržbář, zahradnice a uklízečka. No a teď přijali i mě, a ještě s jedním kolegou se tady staráme o celý areál Barunčiny školy. Celkově se dá říct, že zastávám více funkcí, jsem takový multifunkční pracovník. V tomto areálu máme i expozici Prusko-rakouské války, což je pro historii České Skalice rovněž velice důležité. Česká Skalice byla totiž v roce 1866 válečným polem a došlo zde k drtivé porážce rakouské armády. Jsou to cenné exponáty, mezi něž patří i dobové zbraně…
Ty se ale u Vás v muzeu nesmí fotit ani jinak dokumentovat. (Úsměv)
Ano, nesmí se u nás v muzeu fotit expozice Prusko-rakouské války z bezpečnostních důvodů. Pak tady máme i světničku pana učitele a ještě jednu maličkou místnost, kde jsou načrtnuty dějiny našeho města.
Ale hlavně provádíš.
Ano, průvodcovství je mou hlavní činností.
Navštívili Barunčino školu i nějací zajímaví zahraniční turisté?
Zajímavé bylo, že jsme tady měli i Chorvaty, ale jednalo se o českou menšinu žijící v Chorvatsku. Také sem jezdívají Němci, Poláci a anglicky hovořící turisté. Čeho jsem si povšiml, že se v naší návštěvní knize objevil Maor z Nového Zélandu. (Úsměv) Nevím, zda si někdo dělal srandu nebo zda šlo o skutečného návštěvníka, možná když Češi jezdívají na Nový Zéland, tak tam mohla nalézt svou lásku nějaká Češka, ale asi přišli, když jsem tady nebyl.
Jak říkáš, nezahlédl si nějakého výrazně potetovaného Maora…
Ne. Ale v návštěvní knize je. (Úsměv)
Honzo, a jak reagují děti, když jdou navštívit Barunčino školu?
Ty reakce jsou všelijaké. Byl jsem překvapen, že jsme tady měli i výpravy, kdy to děti hodně zajímalo.
Jsou zvědaví?
Jsou zvídaví, ale jsou i tací, pro které je to spíš na obtíž, že je sem učitelé vezmou. Těch je ale rozhodně méně a to mě velmi mile překvapilo. Bylo vtipné, když se jednou nějaká učitelka zeptala svých žáků, jaká třída by se jim více líbila, jestli tato z 19. století nebo ta jejich, do které chodí a děti se různě hlásily a vykřikovaly: „Tahle!“ nebo „Ta naše!“ Řekl bych, že bylo víc těch, kteří hlasovali pro tu naší z 19. století.
Ano, jedná se o krásnou a působivou expozici. Co mě ale opravdu překvapilo, bylo zjištění, že ten „dobový“ učitel měl ve třídě až 80 dětí. To je velice zajímavý údaj…
Tenkrát v České Skalici, dle jistých záznamů, až do roku 1790 všechny děti chodily do jedné třídy, takže jich bylo opravdu hodně. Na druhou stranu, ne všechny děti, co byly zapsány, skutečně pravidelně chodily do školy. Děti musely hodně doma vypomáhat, především na poli se zemědělskými pracemi (nejvíce pak v době žní). Dále byl i problém v tom, že děti chodívaly pěšky z velké dálky a například neměly starší sourozence, kteří by je třeba doprovázeli, a tak i z tohoto důvodu mnohé děti školu nenavštěvovaly.
Kolik kilometrů děti chodívaly pěšky?
Sedm až deset kilometrů. V zimě, když napadlo hodně sněhu, tak se do školy nechodilo. Další věcí bylo to, že rodiny měly hodně dětí a všechny děti neměly boty. Do školy tak vyrazili ti, kteří jako první ráno vstali a obuli si boty. Obecně je také známo, že Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, to ovšem není až tak úplně pravdivé tvrzení, protože v té době ještě rodičům nehrozil žádný postih za to, když děti do škol posílat nebudou.
Zavedení povinné školní docházky tedy nebylo ze dne na den.
Přesně tak. Nebyly ani žádné úřady, kde by byli sociální pracovníci, jako jsou dnes a kteří by toto kontrolovali. Na první pohled to číslo 80 vypadá „děsivě“, ale realita byla taková, že ne všechny děti se ve škole sešly v plném počtu…
Ještě bych pro čtenáře Etnologa doplnila, že se v areálu Barunčiny školy nachází ještě jedna krásná expozice, na které se podílel známý malíř Jiří Škopek. Prozraď nám, o co se jedná.
Ano. Dříve se v místech této expozice nacházelo stavení, které v minulosti zbourali a v 70. letech tady vznikly tyto výzdoby od akademického malíře Jiřího Škopka, z nedaleké Jaroměře. Jiří Škopek nám tady vymaloval (v pěti výklencích) průběh toho ideálního školního dne. Dcera Jiřího Škopka k tomu vyhotovila krásnou keramiku. Jedná se opět o idealizaci, která koresponduje s dílem Boženy Němcové, Pan učitel. Pan učitel byla povídka z jejích posledních děl, z roku 1860. Do této povídky Božena Němcová vtiskla svou představu o tom, jak by měl vypadat správný školní den, vyučování i pan učitel. Je to jakýsi ideál, který měl do skutečnosti daleko.
Ideální učitel Boženy Němcové prý nechával rákosku raději v rohu…
Přesně tak, tehdy byly povoleny fyzické tresty a Božena Němcová ve svém díle píše, že pan učitel by měl mít tuto rákosku jen dětem pro výstrahu a raději v rohu. Dále kladla důraz na to, aby se na děti nekřičelo nebo aby ve třídě nemusila být tzv. „oslovská“ lavice. Jejím ideálem tedy bylo, aby se děti ve škole cítily dobře.
V prvním výklenku si můžeme povšimnout romantického znázornění toho, jak průběh školního roku začíná. Děti jdou do školy, mají mošničky, ve kterých si nesou svačinku. Děti si musely nosit veškeré jídlo z domova, byly rády, když měly krajíc chleba, do kterého jim maminka vložila to, co bylo doma (škvarky, máslo). Děti musely chodit do školy za každého počasí, jednou svítilo sluníčko, jednou bylo deštivo, jednou sněžilo. Je zde tedy zachycena i příroda, která děti obklopuje. Na okenicích můžeme vidět úryvky textu, povětšinou z knihy Pan učitel.
Ve druhém výklenku jsou již děti ve škole a zde je vidět i pan učitel. Je to přesně takový učitel, jakého si vysnila Božena Němcová v té své povídce, ve které píše, že jde o postaršího, příjemného pána, s dlouhými bílými vlasy, s černou čepičkou, zkrátka rozvážný, klidný, bohulibý tvor. Zde děti učí obrázkovou formou dějepis, zeměpis, aj., aby si děti látku lépe zapamatovaly. Dějepis měly v osnovách jen ty nejstarší děti, ale někdy výklad dostali i ti nejmladší žáci. Jednalo se o vlastenecký trend v 19. století, že učitelé něco málo z české historie povídali i těm nejmladším.
Ve třetím okénku je vidět, jak bylo na venkově rozšířeno učení o vesnických a zemědělských pracích. Chlapci se učili včelařit, štěpovat stromy, dívky se naopak staraly o zahrádku a na venkově se zabývaly ručními pracemi. Důležité je zde říci, že účelem školy tehdy nebylo vychovat intelektuály, ale spíše naučit děti praktickým a užitečným dovednostem vhodných do pozdějšího života.
Čtvrté okénko je takové pohádkové a zde je možno shlédnout hudební výchovu a zpěv. O zpěvu se hovoří, že byl součástí každodenního života, děti si zpívaly cestou ze školy i do školy, v podvečer s babičkou pěly lidové písně. Jsou zobrazeni, jak zpívají dvojhlasně, někdy i trojhlasně. Opět je zde povídkový pan učitel, který dětem hraje na housle. S těmi nejvíce nadanými žáky se chodívalo zpívat i do kostela. Pan Škopek nám zde vymaloval, jako symbol hudební výchovy, sedícího slavíka na růži.
V posledním výklenku je k vidění úryvek z knihy Babička a zobrazení Panklových dětí na cestě domů ze školy. Dílo Babička není však autobiografickou knihou, jak jí někteří lidé vnímají. Vystupují tam skutečné postavy, ale jejich skutečné osudy byly odlišné, spíše byly jejich osudy horší, než jak je Božena Němcová líčila.
Honzo, mnohokrát ti děkuji za prohlídku areálu Barunčiny školy a za to, že sis udělal čas a poskytl rozhovor do Etnologa. Přeji ti mnoho spokojených návštěvníků.
Děkuji, rádo se stalo.
Redakční poznámka: Rozhovor s Janem Tomanem uskutečnila Barbora Šajmovičová 9. září v roce 2015 v areálu Barunčiny školy v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici.
Varování:
Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autorů. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).
