Džafar Hajdar (básník a překladatel)
Dža‛far Hajdar se narodil v syrské Latákii 1. března roku 1957 do početné a rozvětvené rodiny. Dža‛farův otec byl váženým mužem a intelektuálem, jenž se postupně oženil se třemi ženami, s nimiž měl sedm dcer a sedm synů. Své dětství Dža‛far prožil v klidné a malé horské vesnici, kde jakoby se zastavil čas, a zajisté se období prožité právě zde odrazilo i na tvůrčím umění tohoto syrského spisovatele. Svůj básnický talent objevil již v dětství a v jeho 16 letech už mohli Syřané číst v novinách jeho díla.
Brzy po svých 18. narozeninách se jako mladík ocitl v pražské metropoli a prožil svůj první kulturní šok, ale i své první osamostatnění a odpoutání od domova. Je absolventem Vysoké školy technické v Brně, kde se seznámil i se svou nynější manželkou a básnířkou Sana Hajdar. Po absolvování studií pracoval přes deset let na saúdskoarabském a jemenském velvyslanectví v Praze jako specialista na překlad a tlumočnictví. Krátce na to, založil Arabské kulturní fórum a dodnes je jeho ředitelem. O tom, že jablko nepadá daleko od stromu se může každý přesvědčit na jeho potomcích.
Starší dcera úspěšně studuje mezinárodní vztahy na vysoké škole a mladší syn je studentem pražské Akademie múzických umění a aktivně se věnuje hudbě. Sám Dža‛far je autorem a spoluautorem celé řady knih a básní, například Knihy studií a básní Sharafim vydané v Jemenu na počest básníka Muhammada Šarafim, s nímž vydal i jednu sbírku básní. Celkově seznámil pan Hajdar veřejnost s šesti básnickými sbírkami v arabštině a k nedávno vyšlým knihám v České republice patří Listy a poezie lásky.
Rovněž do arabštiny přeložil i mnohá díla českých autorů, například Viktora Dyka, Vítězslava Nezvala nebo Jaroslava Seiferta. V současné době pracuje na Úvodu do studia koránu. Současně pan Hajdar vede kurzy arabštiny a základy kaligrafie na pražských jazykových institutech, zároveň dává soukromé hodiny arabštiny. Je členem Společnosti česko-arabské a spolupodílí se na řadě kulturních a společenských akcí, související s tématikou arabského světa (napr. Nad Prahou půlměsíc, aj.).
Z jakého důvodu jste se rozhodl pro emigraci do tehdejšího Československa?
To nebyla emigrace, přijel jsem kvůli studiím. Po absolvování gymnázia v Sýrii jsem zažádal o zahraniční stipendium na vysokou školu a vybrali mě jako studenta do Československa. Nastoupil jsem do Brna na vysokou školu a dostudoval jsem v roce 1984.
A ve kterém roce jste přijel do Československa?
V roce 1977.
Takže to byla úplná náhoda, že jste byl vybrán na studia do Československa?
Ano. Každá země měla určité smlouvy s určitými zeměmi a určitý počet volných míst. Samozřejmě, asi kdybych věděl kam chci a snažil se studovat v jiné zemi, dostal bych se tam. Mně tehdy šlo především o studium.
Měl jste nějaké povědomí o této zemi?
Ano měl. Ve škole jsme se toho hodně učili, myslím, že celkově jsme se na gymnáziu hodně věnovali všeobecnému přehledu o světě. Jednalo se hlavně o věci kolem zeměpisu, kde leží města, která města co vyváží, atp. Ano, věděl jsem toho dost. Taky si pamatuji, že když jsem jel jednou jako vysokoškolách vlakem do Brna ještě s mojí přítelkyní (dnes už manželkou), v kupé seděl jistý pán a ještě jeden Čech. Když se ten pán dozvěděl, že jsme Syřané, ptal se nás na mnoho věcí ohledně Československa a dopadlo to tak, že jsme toho věděli mnohem víc, než ten Čech. (Smích) Ale všechno jsme pochopitelně nevěděli, ale 90% ano.
Jaká byla pro Vás role cizince v Československu a jak na Vás působilo české prostředí?
Hrozně. Jé, to bylo hrozný! Ale ne, že by Československo bylo hrozný, ale proto, že jsem bydlel do 18 let s maminkou a na úplné samotě, kde jsme poslední dva roky (než jsem vycestoval), měli zavedenou elektřinu, ve vesnici, ve které žilo pomalu méně lidí, než žije v Praze v jednom činžáku. No, a najednou jsem se ocitl v Praze – to bylo hrozný. (Smích)
A co jste říkal na dopravu, myslím metro, tramvaje a autobusy?
To jsem byl opravdu fascinován, jak bylo vše zorganizované, jak vše šlapalo. Dokonce jsem tehdy v zahraničních novinách četl, že mělo Československo jednu z nejlepších infrastruktur, myslím, co se týká dostupnosti v odlehlejších oblastech, ale nevím, jak je to dnes. Jo, tohle se mi líbilo a byl to šok.
Když jste říkal, že to pro Vás bylo zpočátku těžké, chtěl jste se vrátit zpátky do Sýrie?
První týden byl nejhorší, vlastně prvních 14 dnů, to jsem doslova plakal. Dokonce jsem napsal žádost o vrácení domů, ale ani mi neodpověděli. Teď si myslím, že s tím měli asi jisté zkušenosti, že zpočátku studenti naříkají.
Před studiem na vysoké, prošel jste nějakým studiem češtiny? Předpokládám, že jste neuměl ani slovo česky.
Neuměl. Studoval jsem v Dobrušce pár měsíců, ale oni nás stále někam přemíšťovali, takže nejen v Dobrušce.
A jak se na Vás Češi tvářili, jako na cizince? Třeba když jste nevěděl, jak se něco řekne v obchodě?
Češi jsou opravdu tolerantní a trpěliví. Vzali mě, jako svého. Pomáhali mi v obchodě, hospodský mi dal jen tak pivo a starší pán si mě ze zvědavosti pozval, jako cizího člověk k sobě do bytu.
Myslíte si, že jsou Češi xenofóbní?
Ne, to si opravdu nemyslím, opravdu ne.
Přeci jen se zeptám, stalo se Vám vyloženě něco negativního, nějaká špatná reakce nasměrovaná na Vás, jen proto, že jste cizincem?
Ne, nestalo. Víš, ale záleží, kde se člověk pohybuje. Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal, protože se těmto situacím a lidem vyhýbám. Když vycítím lidově řečeno, že je někdo blbec, tak jdu pryč. Osobně se stýkám s lidmi, o nichž můžu říct, že jsou intelektuálové, spisovatelé a vysokoškolsky vzdělaní lidé.
Jak na Vás Českolovensko a Češi působili tehdy a jak na Vás působí nyní?
Abych řekl pravdu, ze začátku jsem nekoukal na “národ”. Chtěl jsem co nejrychleji dostudovat a zpátky domů. Ale jednu důležitou věc bych k této otázce řekl. Myslím, že každý cizinec kamkoli přijede, stojí na takovém melounu. Meloun je pro něj nové kulturní prostředí a zpočátku se pohybuje jen po kůře melounu, protože co vidí a čeho si všímá? Vidí auta, dopravu, silnice, domy, lidi, jak se pohybují z práce a do práce – pořád vše nové vnímá povrchově. Jamile se dostane dovnitř, tu kůru protrhne, pak může začít chápat opravdovou kulturu dané země. Ale to se stane až tak po třech až čtyřech letech. Já jsem svou kůru prolomil po těch třech, kdy jsem nalezl na fakultě mezi Čechy své přátele.
Žijete tady už řadu let, zaznamenal jste nějakou větší změnu v chování Čechů před rokem 1989 a po revoluci?
Myslím, že je to stejné. Nemůžu to říct na 100%. Jednu změnu ale vidím. Všímám si, že mnoho mladíků se snaží vzdělávat se – a to je úžasné. Učil jsem v jazykovém centru Tutor a na státní jazykové škole, a když jsem přišel do třídy, tak byli nabité, jak na nějakém nádraží. V tomhle vidím změnu zásadní, ale v chování ne.
Oženil jste se v Československu?
Ano. Seznámil jsem s manželkou na studiích v Brně.
Vím o Vás, že Vaše manželka pochází také ze Sýrie, spatřujete nějaké výhody a nevýhody pro jakéhokoliv cizince, když uzavře manželství se svou krajankou v cizí zemi?
V tom vidím tři různé varianty pro každého cizince, a pozor, je to můj osobní názor, zakládající se na mé osobní zkušenosti. První nejlepší variantou je pro cizince, který se rozhodne v České republice žít, je smíšené manželství, ať je to muslim, sikh nebo kdokoliv jiný. V této situaci jde o to, že od tohoto momentu se cizince stává součástí dané společnosti – je v tom melounu. Manžel nebo manželka cizinci pomáhají se snadnějším procesem integrace. Druhá varianta je, a v této situaci spatřuji i můj první případ, seznámení se v České republice. Já i manželka jsme uměli hovořit česky a měli za sebou vysokoškolské vzdělání a poznali českou kulturu. Třetí varianta je, když se dva cizinci okamžitě zde nebo už jako manželé přijedou. Ti se nacházejí na té kůře, jsou na povrchu společnosti, ale po nějakém čase mají děti, ti vystudují české školy a jejich děti už jsou součástí tohoto prostředí, ale rodiče nejsou. Samozřejmě nejvýraznější rozdíly mezi rodiči a dětmi budou v momentě, kdy rodiče pocházejí s naprosto odlišného kulturního prostředí a jsou ideologicky (možná neslučitelně) zatížení, pak nastávají problémy a neporozumění. My s manželkou jsme ale žádné problémy neměli.
Máte dvě děti, dceru a syna. Hovořili jste před nimi jen česky?
Samozřejmě dětí mluví česky, ale i plynule arabsky. Učili jsme je oběma jazykům.
Jakým způsobem byste porovnal a zhodnotil život ve své rodné zemi s nynějším životem v České republice?
Česká republika je bohatší země a Sýrie je stále rozvojovou zemí. Ten denní život je v Sýrii těžší. A co je ten denní život? Jít například k doktorovi nebo koupit dětem hudební nástroj a umožnit jim (finančně) mimoškolní aktivitu. To by asi v Sýrii na vesnici nešlo, tam by nechodili do školy. V Damašku ano, ale představa, že synovi koupím klavír a zaplatím mu učitele hudby, by byla hodně náročná. Zde je to prostě mnohem jednodušší.
Jaké jsou výhody a nevýhody života v Česku?
Nevýhody? Česká republika je země, jako každá jiná evropská země. Nemyslím si, že by byla až tak zvláštní zemí. Nelíbí se mi tato otázka, opravdu ne. Víte, kdybychom žili třeba v Somálsku, pak tu otázku chápu, ale v České republice? A když se tady někomu nelíbí, může do Německa nebo do jiné evropské země…
Kdyby jste měl zhodnotit povahové vlastnosti a rozdíly ve společenském chování Čechů a Syřanů, v čem by spočívaly?
Vcelku si myslím, že ten Arab si bere velmi osobně všeobecné věci. Dám ti příklad, setká se s jednou špatnou zkušeností v České republice, třeba mu někdo bude nadávat a on si řekne: “Česko je špatná země.” Čech, mám pocit, víc věcí toleruje, je víc reálnější. V tom vidím zásadní rozdíl.
A to je všechno?
Ne, ten Syřan má i něco společného s tím Čechem. Oba dva žili dlouhou dobu v zemi, ve které vládly diktatury. Byli nuceni lhát, ale zase ten Čech je větší diplomat. Umí říkat některé věci, aniž by řekl něco konkrétního. Syřan, ten je řekl bych krutější, co na srdci, to na jazyku.
Shledáváte odlišnosti i ve vnímání rodiny, všeobecně se hovoří, že arabská rodina klade větší důraz na rodinu a její uspořádání, v kontrastu se západními zeměmi, ve kterých se mnohé rodiny často rozpadají…
To ale není rozdíl mezi Čechem a Syřanem, to je rozdíl mezi celkovou orientální kulturou a západní kulturou, to je něco jiného. Ano, orientální kultura klade větší důraz na rodinu nebo spíš je tam každý nucen tak žít – a možná proto se mnozí v orientálních zemích od těchto vazeb snaží odpoutat a vzhlíží k větší svobodě. V západní kultuře se všeobecně upřednostňuje role jednotlivce, méně se zdůrazňuje rodina. Možná proto, když Evropan jednou tu vlastní rodinu zakládá, tak už mu to stačí.
Ale také si myslím, že je běžnější, že například ten Syřan manželce více pomáhá. Nevidíte na ulici, že by manželka nosila děti v náruči a manžel opodál postával a kouřil cigaretu, nebo že by se manželka vracela domů z práce ověšená plnými igelitkami jídla a manžel doma ležel na gauči. A taky Syřané hodně víkendů tráví na pikniku s celou svojí rodinou, to mají hodně rádi.
Co podle Vás charakterizuje Česko, český národ a českou kulturu?
Tak já to vidím tak, že Češi jsou velmi kulturní národ. Mně se velice líbí, že když jsem v Praze, tak kolem sebe vídím, že v Praze jsem. Praha se pozná a není jako jiná západní města, kde když jste, tak ani nevíte v jakém městě vlastně jste. Praha je neopakovatelná. No, a taky se mi nesmírně líbí česká hospoda, ta je moc hezká.
Jaké zemi se podle Vás Česká republika nejvíce podobá?
Zemi? To nevím, ale městu ano. Vídni, myslím, že Vídni.
Kdybyste si měl zvolit pouze jednu státní příslušnost, která by to byla?
Česká.
Cítíte se být Čechem?
No, do veliké míry ano. Když si kladu otázku, co je pro mě důležitější, například ve výběru zpráv, zajímám se více o to, co se děje tady. Teď samozřejmě nemluvím o dnešní výjimečné situaci, která se děje v Sýrii a v celém arabském světě, který je zasažen revolucemi. Mluvím o situaci, kdy se nedějí žádné mimořádné události, pak mě zajímá, zda se v České republice odhlasuje ten či onen zákon, zda se bude, dám příklad, zlevňovat nebo zdražovat elektřina.
Podle čeho a jak se podle Vás může cizinec stát Čechem?
To je hrozně těžká otázka. Podle toho, jaký cizinec je. Podle mě, ale musí umět rozlomit tu slupku melounu, takže musí umět chodit na pivo. Musí umět chodit do kina a musí se umět bavit. Musí mít v sobě dost kultury, aby byl Čechem.
Píšete básně a jste spoluautorem řady knih, můžete mi říct, kde jste více znám? Zda v České republice nebo v Sýrii?
Jsem do určité míry známý, a dnes, v době rozmachu internetu, je známý úplně každý. Píši od svých 16 let a v Sýrii i tady jsem znám, řekl bych, středně.
Jaká země se podle Vás nejlépe chová k cizincům?
Jé, to nevím. Všude jsem nebyl, celkově si ale myslím, že tam, kde je blahobyt a pohodlí. Tam, kde se dobře nežije, kde jsou hospodářské a sociální problémy, tam se mohou dívat na cizince podezřele. Například když cizinec, ze své přirozenosti, má zhoršené podmínky a pracuje tedy mnohem víc, třeba namísto osmi hodin v práci je v práci celý den, potom si třeba za rok pořídí Mercedes, tak je najednou podezřelý. Už si lidé říkají: “Jak to, že je tady měsíc a už má takové auto?”
Ohlédnete-li se zpátky do minulosti, litujete, že jste založil rodinu a prožil život v Česku?
Litoval jsem. Do roku 1993 jsem litoval. Nelitoval jsem toho, že nežiji v Sýrii, ale že sice žiji v Evropě, ale ne třeba v Londýně nebo v Paříži, kde ty podmínky byly snadnější, než byly tady před revolucí. Byl jsem mrtvý, ale teď už ne.
Redakční poznámka: Rozhovor s Dža‛farem Hajdarem uskutečnila Barbora Šajmovičová na podzim v roce 2011 v rámci Odborné praxe orientované na cizince žijící v České republice pro Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
