Dramaturgyně dokumentárního filmového festivalu Jeden svět. Foto: Veronika Vopelková, Praha, 2017.
Dramaturgyně dokumentárního filmového festivalu Jeden svět. Foto: Veronika Vopelková

 

Julie Kárová (dramaturgyně filmového festivalu Jeden svět)
Tématem rozhovoru s mladou a sympatickou dramaturgyní Julií Károvou je letošní promítání jednoho z největších dokumentárních festivalů zaměřených na lidská práva. Julie Kárová zhodnocuje, která témata veřejnost lákala, a která naopak divácky upadají. V rozhovoru rovněž objasňuje, jak se organizátoři dostávají ke kvalitním snímkům z druhého konce světa, nebo popisuje, jak se filmy vybírají a jak je těžké některé z programu vyřadit.

 

Festival Jeden svět 2017

 


 

Právě skončil hlavní program festivalu Jeden svět 2017. Jaký máte pocit z letošního ročníku?

Za sebe jsem spokojená. Mám pocit, že tři roky zpátky jsme dosáhli určitého limitu, co se týká návštěvnosti v Praze. Je to něco přes 30 tisíc diváků. Nepočítám do toho projekce na školách, kde počet zase narůstá. Nepotřebujeme to tlačit výš, ráda bych si tento počet udržela.

 

“…nově (jsme) začali realizovat iniciativu Jeden svět pro všechny, kde se snažíme zpřístupnit festival lidem s různými typy znevýhodnění – neslyšícím, nevidomým, lidem s mentálním postižením, s různými speciálními potřebami. To je pro mě jeden z největších úspěchů letošního festivalu.”

 

Máte již nějakou představu, na co se zaměříte nyní?

Budeme rádi, když praskne ta naše bublina a když oslovíme i jiné skupiny lidí než naše tradiční diváky. Zpřístupňujeme festival matkám a otcům s dětmi, takže jsme letos dělali koncept Baby bio1.Speciální projekce, kam můžete přijít s miminkem. V Baby bio jsou umístěné speciální koutky, kde můžete své ratolesti přebalit.. Snažíme se oslovovat seniory a máme seniorské projekce, což je další naše cílová skupina. Do toho jsme nově začali realizovat iniciativu Jeden svět pro všechny, kde se snažíme zpřístupnit festival lidem s různými typy znevýhodnění – neslyšícím, nevidomým, lidem s mentálním postižením, s různými speciálními potřebami. To je pro mě jeden z největších úspěchů letošního festivalu. Mohlo by to inspirovat další české festivaly, aby se také snažily více otevřít lidem, kteří mají nějaké speciální potřeby. Právo na kulturní život vnímáme jako jedno ze základních lidských práv, které by mělo být pro všechny.

 

Bezbariérové promítání pro handicapované by mělo být snad ve všech kino sálech. Jaká jsou zde úskalí? Co máte již za sebou?

Jednalo se o pilotní rok a bude to běh na dlouhou trať. Je poměrně komplikované otevřít se všem skupinám. Každá skupina má potřeby výrazně jiné. Pokud se chcete otevřít všem, zahrnuje to mnoho opatření. Například jsme zmapovali kina, kde filmy promítáme. Zjistili jsme, jak jsou na tom s bezbariérovým (ale spíše bariérovým) přístupem. Ukázalo se, že většina kin bezbariérová nejsou, i když by jejich provozovatelé chtěli, je to pro ně velmi složité. Na druhou stranu zveřejněná informace o tom, kam se dostanete na invalidním vozíku, divákům pomůže. Dále jsme zajišťovali indukční smyčku, která pomáhá lidem, kteří jsou nedoslýchaví. Tu si mohou napojit na naslouchátko a ten zvuk z filmu se jim zvýší. Některá kina indukční smyčku mají, ale nepoužívají ji, protože už je zastaralá. Rovněž jsme letos promítali dva filmy s audio komentářem pro nevidomé a několik filmů se speciálními titulky pro neslyšící. Organizovali jsme i řadu po-filmových debat, které byly tlumočeny do znakového jazyka, tak jako zahájení i zakončení festivalu. Sami jsme zjistili, jak jsme vlastně byli do této doby nepřístupní.

 

Jak jste spokojená s letošním programem dokumentárních filmů?

Celkově jsme promítali 121 dokumentů, z toho sedm z nich byly virtuální reality. Myslím si, že obsahově se to podařilo poskládat poměrně hezky. Naším tématem bylo umění spolupráce, takže jsme se snažili toto téma reflektovat v každé kategorii, kterou jsme promítali. Původně jsme chtěli zvolit téma festivalu ´populismus u voleb´, ale nakonec nám z toho vykrystalizovala pouze jedna kategorie věnující se volbám. Podle mého názoru vcelku pestrá. Mám-li to shrnout, rozhodli jsme se letošní ročník pojmout více pozitivně.

 

Nyní bych přešla k samotnému výběru a procesu přijetí dokumentů. Kolik dramaturgů se podílí na výběru filmů?

V programovém týmu jsme čtyři. Nemáme dramaturgy na jednotlivé kategorie. Celý tým „nakoukává“ veškeré vybrané snímky. Letos se nám přihlásilo okolo 2000 filmů. Máme vlastní systém tzv. nakoukávačů2.Nakoukávači – jsou studenti z filmových škol, lidé, kteří se orientují v neziskovém sektoru nebo už mají zkušenost s těmi konkrétními tématy. Většinou jsou to lidé, kteří jsou s festivalem spříznění již několik let., kteří dělají jakýsi předvýběr. Ti nám film posunou dále, nebo neposunou. Postupující filmy poté nakoukáváme my za dramaturgii – některé vybereme kolegům ke schválení, ostatní nikoliv. Například já sama jsem zhlédla tak 300 dokumentů.

 

Nastane situace, kdy je mezi vybranými snímky i film, který se Vám nelíbí?

Určitě ano. My jsme letos byli čtyři v ústředním týmu, který vybíral filmy, takže se musíme nějakým způsobem dohodnout. Samozřejmě ke konci je to o nějakém kompromisu. Není výjimkou, že občas i hodně ohnivě diskutujeme. Kompromis děláme z hlediska kvality dokumentu, jelikož v některých regionech nenatočíte skvělý dokument, protože tam není ta možnost. Naše práce tedy spočívá v zohlednění těchto faktorů a v zajištění určité rovnováhy.

 

Mohla byste prozradit, jaké máte podmínky, aby snímek prošel?

Měl by to být film dobře natočený, kvalitní, ze zajímavého regionu a měl by poukazovat na relevantní problematiku týkající se lidských práv. Promítáme i ne-premiérové snímky. Pro nás jsou důležitá témata a zpřístupnění daného filmu lidem. Nicméně vzhledem k počtu filmů, dáváme přednost těm nejnovějším. Nejsme artový, ani experimentální filmový festival. Lidé chodí na Jeden svět, aby se dozvěděli něco o současných událostech a o konkrétních problémech. Zároveň se stále více otevíráme širšímu pojetí lidských práv. Věnujeme se například ekologickým a life-stylovým filmům, které zpracovávají témata jako je lidská strava, trvalá udržitelnost nebo tvář města (o tom, jak nás prostor, ve kterém žijeme, ovlivňuje a jak my zase ovlivňujeme prostor).

 

Zajímalo by mě, jakým způsobem se dostáváte ke konkrétním filmům?

To je různé. Buď komunikujeme s distribučními společnostmi, se kterými jsme v kontaktu nebo někdy jednáme přímo s filmaři. Nicméně je důležité neobejít to kolečko, protože se občas může stát, že se k někomu dostane nějaký film a on má pak mylný pocit, že na něj má právo. My jsme rovněž výrazně limitovaní autorskými právy a často máme právo jenom na dvě až tři projekce.

 

“Lidé se letos zajímali o vzdálené země. Etnografičtější snímky měly úspěch, například film My jsme počátek lidstva.”

 

Jaká témata letos lákala návštěvníky do kina?

Lidé se letos zajímali o vzdálené země. Etnografičtější snímky měly úspěch (například film My jsme počátek lidstva). Navštěvované bylo téma islámu, kyberprostoru či ekologie. V případě migrační otázky nebo války v Sýrii jsme předpokládali mírný pokles, který vychází z jisté únavy a vyčerpanosti tématy. To ale pro nás neznamená, že bychom tyto filmy nezařadili do programu. Méně úspěšné byly politické filmy.

 

 

Dokument je podle mého názoru značně subjektivní záležitostí. Souhlasíte se mnou?

Ano, právě proto organizujeme ty po-filmové debaty. Považujeme to za nesmírně důležitou součást celé projekce. Vždy se jedná o příběh viděný z jednoho úhlu pohledu. My vnímáme dokument jako cestu, skrze kterou můžete dojít k určitému problému. Zde je ale opravdu důležitá ta debata po promítání, abychom mohli daný problém zasadit zase do jiného kontextu, a abychom měli možnost společné diskuze. Velmi často také konzultujeme výběr filmů s Člověkem v tísni, který působí v mnoha oblastech světa. Někdy nastane situace, že filmy, které nám přišly dobré, zkritizují, jelikož v čemsi překrucují realitu nebo jsou propagandou. Není vždy snadné to rozpoznat, a tak se s danými odborníky snažíme hodně komunikovat a radit.

 

Často se snímek dotýká ožehavých témat, která vyvolávají vášnivé polemiky na veřejnosti nebo jsou naopak společností tabuizovaná. Necítíte někdy tlak na cenzuru?

Svoboda ve výběru filmu i tématu je pro nás nejdůležitější. Byť tam je plno kontroverzních dokumentů každý rok a řada citlivých témat, my chceme informovat o porušování lidských práv ve světě. Nemůžeme si dovolit, aby nám do toho programu někdo vstupoval. Loni jsme měli hlavní téma migraci. Tam jsme se taky obávali a netušili, jak na to česká společnost bude reagovat. Na některé filmy jsme potřebovali ochranku, protože se objevovaly různé výhrůžky. Nakonec to ale všechno dopadlo docela dobře.

 

Mohu se zeptat, jak je na tom festival Jeden svět s konkurencí?

Jsme jedním z největších lidsko-právních festivalů na světě a jsme součástí networku lidsko-právních festivalů. Tam se pohybují lidé ze začínajících festivalů, kterým můžeme například pomoci. Jsme tak v kontaktu s lidsko-právním festivalem v Nikaragui, Barmě nebo v Kyrgyzstánu.

 

Česká kulturní scéna je poměrně plodná, co se týká dokumentárních filmů. Jak si letos vedly české dokumenty na festivalu Jeden svět 2017?

Vybrali jsme 12 snímků. Letos nás mile překvapila pestrá škála českých projekcí, které se věnovaly tuzemské problematice. Mnoho filmů bylo původně vytvořeno pro Českou televizi. Zajímavostí může být, že jsme letos poprvé udělovali Českou soutěž a v porotě zasedli odborníci ze zahraničních festivalů. Snahou této soutěže bylo dopomoci českému dokumentu k zájmu i ze stran zahraničních distributorů, popřípadě festivalů.

 

Můžeme se nyní dotknout osobnějších otázek? Jak dlouho pracujete pro Jeden svět a jak jste se k tomu dostala?

Jeden svět je můj třetí festival. Dva roky jsem byla součástí toho předvýběru a nakoukávání filmů. Letos poprvé si mě zvolili do ústředního týmu dramaturgů. Před festivalem jsem dělala šest let na projektu Zažít město jinak (od iniciativy Auto*Mat), což jsou sousedské pouliční slavnosti. Pak jsem přešla k Jednomu světu.

 

Jaký máte pocit z prvního roku v „hlavním štábu“?

Letos bylo těch filmů opravdu hodně. Je to nápor na psychiku a témata jsou náročný. Každý den prožíváte skrze dokumenty hodně těžké a silné životní příběhy, ale myslím si, že je to moc hezká a smysluplná práce. Měla jsem i problém s tím některé filmy odmítnout. Například když vidíte tu snahu upozornit na velmi důležitou otázku, ale vám to nesedne do žádné z kategorií, tak pak je strašně těžké říct ne.

 

“Myslím si, že filmy z Jednoho světa můžou mít tu sílu, že se nejenom člověk podívá na ten film a řekne si:  „Tak ten svět je fakt na nic“, ale že můžou něco změnit.”

 

Co je pro Vás největší odměnou v průběhu festivalu?

Jsem hrdá na to, že se nebojíme pustit se do nových výzev – realizovat Jeden svět pro všechny. Baví mě, že celý festival je takovou velkou odměnou, když vidíte hosty a když sledujete projekce filmu a pak před vás předstoupí protagonista nebo protagonistka. To jsou skutečně silné momenty. Některé filmy přímo vybízí diváky k tomu, co mají dělat, aby pomohli. Myslím si, že filmy z Jednoho světa můžou mít tu sílu, že se nejenom člověk podívá na ten film a řekne si:  „Tak ten svět je fakt na nic“, ale že můžou něco změnit. To bychom chtěli i do budoucna, více diváky motivovat, aby nebyli z těch filmů smutní, protože ve většině případů ty dokumenty smutné jsou.

Dramaturgyně Julie Kárová na po-filmové debatě snímku Bratr Jakob s jeho tvůrci. Foto: Jiří Bartoš
Dramaturgyně Julie Kárová na po-filmové debatě snímku Bratr Jakob s jeho tvůrci. Foto: Jiří Bartoš

 

Má poslední otázka se bude týkat nějakého konkrétního zážitku či postřehu. Co Vás letos nejvíce překvapilo na Jednom světě?

Pro mě je zajímavé sledovat reakce diváků. Někdy lidé reagují jinak, než jsem předpokládala. Letos se tak stalo při promítání filmu Bratr Jakob. Děj se týkal chlapce z německé rodiny, který konvertoval k islámu. Celý film natáčený jeho bratrem sleduje duchovní cestu Jakoba. Jak se stal muslimem, jak začal pochybovat o své víře a přešel k jinému odvětví islámu Bahá´í3.Bahá´ismus – Zakladatelem tohoto náboženství je Bahá´ulláh, jenž je současně posledním z Proroků a řadí se mezi Posly Boží a další zakladatele světových náboženských celků (jako byli např. Abrahám, Mojžíš, Ježíš, Buddha, Kršna nebo Muhammad). Bahá´ismus učí jednotu Boha, víry a lidstva. Naopak odmítá projevy rasismu a nacionalismu, které jednotě lidstva brání. Hlavní sídlo tohoto náboženství můžete spatřit v izraelském přístavu Haifa, které je obklopeno slavnou stupňovitou bahá´istickou zahradou., a stále si hledal svou vlastní cestu k náboženství. Byl to film, který vyvolal debatu i mezi námi dramaturgy. Pro jedny byl hodně intimní a silný, a druzí z něj měli rozpačitý dojem. Já myslela, že to bude konfliktní debata, že české publikum bude chtít tvůrce atakovat. Lidé se ale hodně smáli už během promítání. To jsem vůbec nečekala. Když jsem snímek poprvé viděla, ani mi nepřišlo, že by tam byl nějaký vtipný moment. Smáli se tomu, jak hledá a stále neví. A během debaty se ho pobaveně a se zájmem ptali: „Tak, co? Už sis našel tu cestu?“ A on se smál taky a odpovídal vesele, takže to byla velmi otevřená a milá debata. Mluvila jsem pak o tom s režisérem a on říkal, že na některých promítáních se lidé smějí, na některých vůbec. Strašně záleží, jaké se tam sejde to publikum, jak reaguje, jak si sednou ty lidi vzájemně.

 


Varování:
Uvedený text včetně přiložené fotografie se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autora. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).

   [ + ]

1. Speciální projekce, kam můžete přijít s miminkem. V Baby bio jsou umístěné speciální koutky, kde můžete své ratolesti přebalit.
2. Nakoukávači – jsou studenti z filmových škol, lidé, kteří se orientují v neziskovém sektoru nebo už mají zkušenost s těmi konkrétními tématy. Většinou jsou to lidé, kteří jsou s festivalem spříznění již několik let.
3. Bahá´ismus – Zakladatelem tohoto náboženství je Bahá´ulláh, jenž je současně posledním z Proroků a řadí se mezi Posly Boží a další zakladatele světových náboženských celků (jako byli např. Abrahám, Mojžíš, Ježíš, Buddha, Kršna nebo Muhammad). Bahá´ismus učí jednotu Boha, víry a lidstva. Naopak odmítá projevy rasismu a nacionalismu, které jednotě lidstva brání. Hlavní sídlo tohoto náboženství můžete spatřit v izraelském přístavu Haifa, které je obklopeno slavnou stupňovitou bahá´istickou zahradou.

Veronika Vopelková vystudovala bakalářský obor Teorie kultury na FF UK a magisterský program na Ústavu Etnologie FF UK, kde zaměřila svoji pozornost na studium afrických kultur, historie a především původního náboženství. V roce 2015 uskutečnila etnologický výzkum v Severozápadní provincii Kamerunu, kde nasbírala více než sto dotazníků s obyvateli Kedjom Keku a vedla řadu rozhovorů s lokálními autoritami. Mezi ústředními tématy se objevilo: čarodějnictví, víra v duše předků související s častými oslavami smrti a tradiční léčitelství.

Poslední příspěvky od autora