Jedeme ve starém oprýskaném Fordu pouští při západu slunce z odpoledního koupaní v Ain Suchna – z hotelového plážového rezortu, kam, jako na jednom z mála míst, pouští smíšené skupinky mladých lidí se vykoupat v moři a užít si sluneční den. Má to ale jeden háček, smíšené v Egyptě neznamená nesezdané.

„Tak Báro, ty jsi manželka Pavla, kdyby se tě ptali, a tady je dále Ahmad, ten je manžel Kristýny…“ Tímto nás organizátor naší malé plážové výpravy aktivně páruje. „To je pitomost.“ pomyslím, si. Každý to může takhle jednoduše zkusit nebo snad ne? Čím víc nad tím cestou zpátky do Káhiry přemýšlím, uvědomuji si, že tohle je jediný nástroj, jak umožnit předmanželské (nejen sexuální) styky mladých Egypťanů. Z podobných míst se stávají neoficiální místa pro první seznámení, první polibek a začínající lásku, ale i pro zakázané a tajné milenecké schůzky již sezdaných lidí, kteří se zkrátka zakoukali jinde.

„Je to prostě problém,“ vysvětloval za jízdy Ahmad mým spolužákům „jít po ulici se svoji holkou za ruku. Musíme se stýkat potají. Kdyby to zjistil někdo v baráku, byl by to náš konec.“ Jiný názor, který jsem na toto téma později z úst Egypťanů slyšela byl ten, že musí dojít ke skutečnému sňatku (např. Egypťana s Češkou), aby si mohli nevázaně užívat toho, čemu v Čechách říkáme „chození“.

Dívám se skrz zaprášené okno našeho auta ven a vychutnávám si poslední paprsky slunce, než zmizí za horizontem egyptské pouště. Dopadající sluneční paprsky na naše tváře přerušuje pohupování křesťanského růžence na zpětném zrcátku, který se rozpohyboval v mírných zatáčkách. Docela dobrá náhoda, že nás vezl autem mladý Kopt, Butrus (Petr). „Můžu se tě zeptat, jaký máš názor na to, že si řada lidí myslí, že koptové a muslimové se nemají v lásce?“ ptám se Butruse. „To je úplná blbost. Já mám spoustu muslimských kamarádů, nemám s tím žádný problém a oni také ne.“

Butrus, ostatně jako každý jiný řidič v Káhiře, působil dojmem, že vlastně ani neřídí, když si během jízdy opíral svoji levou ruku o okno od auta a druhou ruku měl volně položenou na volantu. Řízení se v Káhiře a jejím okolí stalo pro většinu mužské populace takovou samozřejmostí, jako je dýchání, i když samotné hluboké nadechnutí se v Káhiře stalo mým jakýmsi prvním opravdovým „kulturní šokem“, a to hned při výlezu z klimatizovaného káhirského letiště. Jasně, klasický Středoevropanův „šok“, člověka navyklého na aleje košatých ve větru se pohupujících stromů a věčně se zelenajících parků. Proto jsem do Káhiry ale nepřijela… Proč vlastně pořád přemýšlím nad rozdílnostmi mezi námi a nimi? Proč mi vlastně přijde nesmírně zajímavé, že kopt Butrus má jednoho ze svých nejlepších kamarádů muslima Ahmada? Jsem snad tak hodně ovlivněná mediálním stereotypem o náboženských konfliktech v Egyptě? I samotný Ahmad doslova rozbíjí mé strnulé představy o povaze mladých muslimů. Mírných i větších kulturních šoků přibývá, a tak je házím za hlavu a trochu se v hloubi duše stydím za své naivistické a romantické představy o dalekém Orientu a o stereotypních představách o rigidnosti islámu.

Vysoký Ahmad v tričku s límečkem značky Paul Lauren se, na rozdíl od Butruse, více méně zajímal hlavně o to, kolik z naší skupinky lidí půjde večer na house party mezi mladé Egypťany, kterým je stejně jako pojem house music velmi známý pojem extáze a jiné názvy stimulantů umocňující a podporující noční družení a veselí. Samozřejmě, jako v každé jiné společnosti, i Ahmad našel zájemce pro transcendentální poznávání a kulturní difuzi.

Obecně se dá říct, že právě Ahmad patřil k sociální vrstvě bohatší střední třídy Egypťanů, která by nikdy nevolila strany jako je Muslimské bratrstvo, i když to byla právě tato mladá krev, která rozpohybovala demonstrace na Tahríru, přestože se vítězem staly jiné sociální složky. Mladí Egypťané odkojení západní pop-kulturou aktivně volali po příslibu demokracie a uvolněném životním stylu.

Na druhou stranu, nebylo jich tolik, aby něco mohli změnit. Start byl dost dobrej, zápalenej, nadšenej a našláplej, jen prostě nedotaženej. Jenže, dotáhnout něco v zemi, kde proti hlasitým výkřikům slova demokracie vyjedou armádní tanky a přejedou Vám přítele těsně před nosem se těžko něco mění.

Právě Egypt byl jednou z prvních zemí, která rozžehla plameny lidových demonstrací v arabském světě. Krvavá fotografie zabitého mladého kluka doslova ze dne na den zaplavila sociální sítě a stala se impulzem pro pořádání nejrůznějších lidsko-právních happeningů. Moji rodiče mi posílali vyděšené emaily do Káhiry, ať na sebe dávám pozor z pohledu nejnovějších zpráv v České republice. Zahraniční žurnalisté postaveni na nejlepším místě pro zachycení celého Tahríru, informovali dychtící diváky po senzaci o masových demonstracích po celém Egyptě. „Po celém Egyptě?!“ odepisuji rodičům v malé, zapadlé internetové kavárně, ze všech stran obklopená dvanáctiletými kluky pařícím playstationa. V toku myšlenkách mě vyrušují herní střílečky a venkovní hlasy skandujícího davu egyptských fotbalových fanoušků. „Není čeho se bát“, odpovídám. Vracím se na svůj pokoj za dalšími studenty a míjím rohovou somálskou restauraci, kde posedávají starší somálští muži pokuřující tabák a pečlivě sledujících, co se nového děje v jejich sousedství. Náš dům se nacházel zhruba 15 minut taxíkem od v médiích dominujícího Tahríru. Upřímně, nebýt televize a varovných emailů, ani nevím, že se nějaké demonstrace dějí. „Jasný, jsem pěknej zaprdlej suchar, nezajímající se o lidová povstání“, přiznávám kolegovi.

Spolubydlící nechápavě kroutí hlavou a horlivě mi vysvětluje, jak jsou demonstrace důležité, jelikož proběhne na Západě dlouho očekávaná politická transformace celého Egypta. Naprosto ho chápu, celé to pro něj začalo být hodně osobní v momentě, kdy mu pár blízkých egyptských kamarádů zemřelo při demonstracích. To Vás samozřejmě nějakým způsobem hodně ovlivní. Popisuje mi všechny ty případy, které se staly mladým egyptským studentům a spíš než horlivá angažovanost mě popadá beznadějná lítost. „Myslíš si, že ty demonstrace vůbec něco změní? Jako vždy se toho chytnou islamisticko-populistické strany nebo armáda.“ zněla moje nihilistická poznámka. „Ne, tady fakt nevyhrajou Muslimští bratři, nikdo je tu nemá rád a nikdo je nepodporuje. Všichni mí známí v Egyptě jsou proti nim.“

Jenže, tehdy vyhráli. A kdo vlastně byli ti Pavlovi známí a kamarádi? Z pohledu takových západních vysokoškoláků, jako byl Pavel, si většinou vybíráme takové přátele, co se nám nejvíc podobají a se kterými sdílíme představy o životě. Máme si co říct s Egypťanem, který poslouchá rap, preferuje chození na house-party, nežli do mešity, popřípadě chodil s nějakou cizinkou a ví, „jak to na Západě chodí a jak to tam vypadá“. I opačně se Pavel zajímal o dech beroucí Egypťanky s černýma očima, jejichž hloubku podtrhoval tmavý šátek rámující kontury snědého obličeje, a kterým sliboval dlouhou trvající lásku (tedy minimálně do konce studentského pobytu).

Začínám uvažovat o chudých oázách a o hodně nuzných předměstí například v Gíze. Ano, v té Gíze, kam západní turisté jezdí za divem světa a utrácí tam své peníze za nejrůznější upomínkové suvenýry s Cheopsovou pyramidou. Kolik asi tak lidí zavítalo na předměstí Gízy a poznali skutečnou tvář Káhiry? Právě tam jsem si koupila banánový shake, který mi namixovali přímo na ulici. Těšila mě představa, že srkám něco, na co by jen tak nějaký západní turista žaludek neměl. Srkala jsem ten sladký koktejl, který mi podal vyjevený prodavač. „Tady jsem snad ještě nikdy nezažil turistu?! Odkud jsi?“ Byl ze mě nadšený a já z něj. Vždycky se mi líbilo, když lidé znali zemi, ze které pocházím.

Celkově se přiznávám, že na chudinských čtvrtí v Egyptě jsem měla vždycky nejradši lidi. Zvědaví obyčejní lidé, kterým narušíte tu jejich mikro-kosmickou každodennost všedního dne. Na ulici si nerušeně hrají děti s jedním míčem v rozdrbaných zaprášených teplákách a z okna je po očku sledují jejich matky. Těm jde nejvíc o to, aby se jejich děti měly lépe, než se mají ony. To je ta pravá tvář Egypta, ne noční kluby se zlatou mládeží ze Zamáliku, ale chudinské čtvrti, které závratnou rychlostí rostou a rostou. To je ta masa lidí, která ani na Tahrír nedošla, protože prostě nemohla zahodit a promarnit svůj čas. Prostí lidé, kteří se snaží každý den prodat, co nejvíc věcí svým sousedům v okolí. Něco ušetřit pro rodinu a hlavně pevně čelit chudobě.

Demonstrace vyčpěly a kamery zahraničních zpravodajů upřely svůj pohled na jiná horká témata Blízkého východu. Egyptská frustrace však nevymizela a stále existuje. Egypt a podobné země jsou jako sud střelného prachu, chcete-li přetlakový papiňák. I když nám aktuální zprávy vymizí z televizních obrazovek nebo displejů našich chytrých telefonů, stále to něco tady je a volá po emancipaci. V popředí sociálních sítí volají po emancipaci mladí, rozzuření a neklidní Egypťané, kteří chtějí, aby se jejich země více přiklonila k Západu. Za nimi stojí a mlčí masa lidí, která každý den přežívá v chudinských čtvrtích a dovolává se egyptského státu pouze po sociálních jistotách. Z druhé strany pak přicházejí populistické islamistické strany a odpovídají na danou situaci s již odrbaným heslem: „Islám je řešení!“ a v chudých oázách rozdávají placky chleba. Tak jako u nás svého času bodovaly koblihy, v Egyptě zabodovaly chlebovou plackou islamistické strany. Samozřejmě, jako takové nejsou islamistické strany samospasitelné a je kardinální otázkou kam se bude 80 milionová země v budoucnu dále ubírat.

Dívám se dále do pouště a sleduji na horizontu západ slunce. Těším se, až přijdu na svůj pokoj, na krátkou sprchu a smyju písek a sůl z těla. Určitě zase uslyším, tak jako každý večer vyčítavé: „Mahmúd! Mahmúd, proč si přinesl tak málo peněz?!“ a za touto větou následující krátkou manželčinu hádku. Jakmile výčitky utichnou, rozlehne se po domu ticho a do otevřeného okna budou zaznívat dopadající tlumené zvuky káhirských ulic. Jako každou noc si pomyslím: Jak je těžké býti Mahmúdem. Tím obyčejným Egypťanem.