Smrt je v obecném západním kontextu vnímána jako konec života a zánik naší existence v nás vyvolává pocity strachu a úzkosti. Vše, co souvisí se smrtí, je záměrně vytlačováno na okraj společnosti a tabuizováno, jako protipól současného kultu věčného mládí a bezstarostného života. Existují ovšem i jiné kulturní diskurzy, které smrt chápou zcela odlišně, jen jako úzký práh mezi tímto a oním světem, jako pouhou změnu naší existence. Duše zesnulých jsou proto každoročně zvány do domů a ulic, kde jsou vítány oltáři obsypanými pestrobarevnými květy, ozářené světlem svíček, doprovázeny zvuky pouliční dynamické hudby a tance. Mexické barevné oslavy smrti, Día de Muertos, jsou, podle Omara Regalada Fernandeze, „časem, kdy zesnulí se stávají živými“ a jejich přítomnost je oslavována veselím a vzájemnou lidskou štědrostí. Svátek se tak stává nekonečným tancem tmy a světla, hudby a ticha, života a smrti.

Co jsou vlastně mexické Dušičky?

Zatímco přelom října a listopadu je v anglosaských zemích spojován se svátkem Halloween, v zemích ovlivněných římsko-katolickou církví se uctívají zesnulí (mučedníci) Svátkem všech svatých, po kterém přichází Památka zesnulých neboli české Dušičky. V Mexiku památka zesnulých nabyla svébytnou podobu a Día de Muertos spojilo prvky před hispánské náboženské tradice s pozdějšími mezoamerickými představami o životě a smrti a katolickými svátky. Mexický Den mrtvých je tak jedinečnou syntézou řady kulturních prvků uchovávající představy z dob dávných Aztéků. Každoročně svátek připadá již na 31. října, kdy započínají přípravy uctění památky zesnulých. První listopad,  Día de los innnocentes, je věnován duším zemřelých dětí. Svátek vrcholí 2. listopadu, dnem Día de los Muertos a uctěním všech mrtvých. K oslavám tradičně patří ofrendas (dary) pokládané na oltáře věnované duším zemřelých, navštěvování hrobů a pouliční taneční a hudební oslavy.

Video věnované mexickému Dni mrtvých v rámci výstavy Britského muzea

Historie svátku

Dávní Aztékové byli do značné míry ovlivnění kosmogonickým konceptem předchozí toltécké kultury^1.Ačkoliv termíny „toltécká kultura“ a „Toltékové“ vyvolávají v poslední době v odborné obci značné kontroverze a existují silné dohady mezi archeology, historiky a antropology o skutečnosti dávných Toltéků a jejich kultury, vycházím z přesvědčení předního mexického historika Miguela Leóna Portilly, který považuje Toltéky za svébytnou etnickou skupinu. Miguel León Portilla, společně s dalšími historiky, považuje např. archeologickou lokalitu Tula za centrum toltécké civilizace., která, stejně jako aztécká, vnímala čas cyklicky, jako nekonečné kolo času, a proto i zrození bylo střídáno smrtí a následným znovuzrozením. Například aztécký symbol trávy, „malinalli“ vyobrazuje čelisti lidské lebky, z nichž vyrůstá hustá vegetace a symbolizuje ono nekonečné propojení mezi životem a smrtí.^2.Srov. BROWN, Betty, A.: Living Traditions in the Mexican Days of the Dead. In: African Arts. University of California, 1983, ss. 79-88. Dle aztéckého mýtu, se zemřelé duše dostaly zpočátku do prvního stupně podsvětí „Mictlánu“, prostor o devíti sférách, kterými duše musela projít a skládat náročné zkoušky, v těm jim mohla pomoci například duše psa. Ostatky psů se proto našly položené vedle lidských kosterních pozůstatků v řadě aztéckých i mayských pohřebišť.^3.Viz NEUMANN, Franke, J.: The Dragon and the Dog: Two Symbols of Time in Nahuatl Religion. In: Numen. Brill, 1975, ss. 17-18.

Aztékové rovněž v rámci svého náboženského kultu a kalendáře uctívali smrt a mrtvé (zejména zemřelého vládce) jakýmsi Svátkem smrti, ovšem na rozdíl od dnešních mexických oslav, prováděli rozsáhlé lidské oběti včetně obětování dětí. Obětování lidí se samozřejmě neslučovalo s křesťanskou vírou a tyto praktiky zanikly s pádem aztécké civilizace. Přestože došlo k zvláštnímu paradoxu, kdy v rámci španělské conquisty a katolické církve byli domorodí Indiáni mučeni a popravováni, krvavá století objevování Nového světa se stala naštěstí součástí historie a s postupem doby docházelo k synkretismu obou kultur, z nějž vzešel unikátní mexický svátek, který byl roku 2008 zapsán na seznam kulturního světového dědictví UNESCO.^4.Viz Indigenous festivity dedicated to the dead

Cukrové lebky, květiny a papírové girlandy

Mexický svátek Día de Muertos je pestrobarevným veselým tancem s dušemi našich milovaných zesnulých a je dlouho očekávanou společenskou událostí – pro řadu rodin je začátek listopadu časem hovorů nejen o smrti jako takové, ale především časem společných rodinných vzpomínek na předky, kterým je prokazována veliká úcta. Duše zemřelých jsou zváni na bohatou oslavu „pojíst“ a „popít“ z připravené tabule plné bohatých ofrendas rozprostřených kolem oltáře, v jejímž centru stojí fotka zemřelé osoby. Lidé se během svátku modlí za tyto duše a jsou jim stále zapalovány svíčky, doplňovány květiny a pokrmy.

Svátek doprovází řada tanečních, hudebních i divadelních vystoupení, ulice jsou ozdobené papírovými girlandami a na trzích jsou k vidění tzv. cukrové lebky, ty mohou být, jak název napovídá, z cukru, jiné z umělé hmoty nebo dřeva.

Cukrové lebky neboli Sugar skulls můžete potkat i v ulicích, jedná se totiž o ikonickou masku, která má dle tradice reprezentovat individuální duši zemřelého. Líčení Sugar skull nabývá na popularitě a dostává se i do halloweenských kostýmů – to je ovšem sledováno s nelibostí mexickou komunitou, jelikož je tím značně upozaděn metafyzický koncept a možnost napojení se na duše předků. Sugar skulls v Halloweenu jsou tak některými Mexičany vnímány jako povrchní přejímka, která k anglosaskému svátku nepatří.

Soudobé oslavy smrti jako mexická kulturní identita

Mexičané vnímají Día de Muertos jako svou nedílnou kulturní identitu odlišující se například od postupně se rozšiřujícího anglosaského svátku Halloween. Americký antropolog Stanley Brandes příznačně poznamenal, že turismus a mezinárodní vztahy významně podpořily rozvoj tohoto svátku, jenž je v současné době jedním ze symbolů mexické národní hrdosti.

Jak bylo výše zmíněno, jakékoliv nevhodné kulturní vytržení z kontextu, ne-li ztotožňování s americkým Halloweenem, je ostře kritizováno jako útok na národní hrdost. Například snímek z roku 2015 s názvem Spectre zasazuje britského agenta Jamese Bonda do Mexico City během oslav Día de Muertos, a právě proti filmovému zpracování tohoto svátku se vyhranila řada Mexičanů. Mexické Dušičky jsou sice pestrobarevným veselým svátkem, je to ale také nekonečný tanec života a smrti, jenž si žádá respektu – jde přece o důstojné uctění památky zesnulých.

Krátká ukázka z filmu Jamese Bonda

Zajímavé odkazy

BROWN, Betty, A.: Living Traditions in the Mexican Days of the Dead. In: African Arts. University of California, 1983.

Indigenous festivity dedicated to the dead

LEON-PORTILLA, Miguel: Toltecayotl: Aspectos de la Cultura Nahuatl. Fondo de Cultura Económica USA, 2003.

NEUMANN, Franke, J.: The Dragon and the Dog: Two Symbols of Time in Nahuatl Religion. In: Numen. Brill, 1975.