Zabbálín – Káhirští sběrači odpadků

 

Káhira dnes patří k oněm megalopolím tzv. třetího světa, které se musejí vyrovnávat rovněž s negativními dopady neustále narůstající městské populace. Mezi ně patří i nadměrné množství odpadu, které, stejně jako každá jiná světová metropole, produkuje. Zdá se, že si lidé v Káhiře vynalezli spontánní systém recyklačního cyklu schopného zpracovat až neuvěřitelnou jednu třetinu odpadu celé Káhiry. A právě tohoto recyklačního cyklu jsem se před lety, zcela náhodně, stala svědkem.

Psal se rok 2011 a naskytla se mi jedinečná příležitost odcestovat v rámci zimního semestru na Západočeské univerzitě v Plzni na jeden měsíc do Káhiry. Univerzita tehdy studenty „vybavila“ drobnějším příspěvkem, který pokryl cenu jedné letenky, takže jsem byla nadšená, že intenzivní studium arabštiny, nebude až tak nákladnou záležitostí.

Vlakové nádraží Ramsís v Káhiře. Na fotogragii je vidět cedule Al-Qáhira. Foto: Barbora Šajmovičová, 2011
Vlakové nádraží Ramsís v Káhiře. Na fotogragii je vidět cedule Al-Qáhira. Foto: Barbora Šajmovičová

Vyrazila jsem tehdy ještě s dalšími studenty, kteří o studium arabštiny projevili zájem, a tím se nám otevřel doslova jiný svět. (O dalších zážitcích z Káhiry viz Blog). Víkendy jsme měli volné, a tak jsem se snažila, abych z Káhiry nasála maximum. Už ani nevím, kdo a kdy mi řekl o sběračích odpadků nebo zda jsem o nich něco nezaslechla na jedné z univerzitních přednášek, každopádně jediné co jsem věděla bylo to, že sběrači odpadků existují a já je chtěla opravdu poznat a vidět.

Jelikož to zrovna nebyl výlet pro ty, kteří hledali skvosty staré Káhiry, naše výprava zahrnovala jen mě a další dva spolužáky ze studií. Jediné, co jsem si pořádně nachystala byl foťák (ještě rychlá kontrola, zda je nabitý) a honem stopnout první taxi, které kolem Vás v ulicích Káhiry prosviští. Pamatuji si, jako kdyby to bylo dnes, že řidič taxíku nevěřícně kroutil hlavou, kam že to tahle partička vystrojených evropských studentíků chce odvést. „Opravdu tam chcete?!“ „Nechcete raději zavést na Zamálik1.Zamálik je čtvrť, která je součástí tzv. Velké Káhiry. Zamálik se rozprostírá na ostrově al-Džazíra (arab. doslova Ostrov) v nilské deltě. Zamálik je známý především tím, že jde o uvolněnější a vybranější čtvrť, s mnoha kavárnami, zelenými parky a sportovními hřišti. V této části žije také mnoho lidí ze Západu. Lidé se zde věnují volnočasovým aktivitám, chodí běhat, venčí psy a jsou zde k dispozici i veterinární ordinace pro domácí mazlíčky.?!“

Ne ne ne“, jednotně jsme kroutili hlavou, jedeme rovnou do odpadkového města! Spolužák, který byl už delší čas v Káhiře, seděl vedle řidiče, na místě spolujezdce, a snažil se o nějakou konverzaci, která by ho snad odvedla od zamhouřeného a udiveného výrazu, řekněme až trochu podezřívavého. Stále to prostě nechápal (a upřímně řečeno, dost možná to nechápe dodnes, co jsme tam šli hledat). Konverzace se nedařila. Za prvé egyptská arabština (masrí) je hodně vzdálená tomu, co jsme se ve škole učili (al-Fusha), takže jsme mu vlastně moc nerozuměli, a za druhé, na naše dotazy týkající se “jeho země a kultury“ se moc nesoustředil. Koukal na nás a stále si nás poměřoval ve zpětném zrcátku. Po několika minutách prudce zabrzdil, motor stále brblal, stroze procedil: “Jste tady.”, vzal si od nás pár egyptských liber za svezení a rychlostí blesku zase odjel.

Zajímavý začátek. Když jsme vystoupili a stáli těsně za patníkem silnice, nebyli jsme si ani jisti, zda je to „ono“ místo. Nějak se ta oblast ani nelišila od příměstkých káhirských zástaveb s chudinskými čtvrti. Můj pohled na levou část vyvýšeného svahu za silnicí však signalizoval, že jsme správně. Byla tam totiž navezena tuna odpadků z celé Káhiry a ještě byla docela cítit…

Vstup do Manšíjat Násir. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová.
Vstup do Manšíjat Násir. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Byli jsme na místě – v Manšíjat Násir, nebo také v Garbage City, rozprostírající se na úpatí kopce Mokattám. Manšíjat Násir je známá tím, že zde žijí lidé, kteří jsou ostatními Egypťani nazýváni Zabbálín. Slovo Zabbálín pochází z egyptské arabštiny (زبالين) a v překladu znamená doslova „sběrači odpadků“. Sběrači odpadků však i sami sebe nazývají Zarábba, v překladu “chovatelé prasat”. Chování prasat je však pro muslimskou většinovou populaci Egypta bráno jako nábožensky zavrženíhodné, a tak je nasnadě, že Zabbálín nejsou vyznavači islámu. Naopak tito lidé, čítající dle odhadu z roku 2006 na 30.000 až 40.000 lidí2.Viz Butter, I.: An Informal Waste Management System in Cairo: The garbage collectors and their settlements. Doctoraal Thesis, Leiden, 2006., s. 40, jsou Koptové a následují pravoslavné křesťanství. I přestože v mnoha letech byla Manšíjat Násir především koptskou oblastí, narůstající muslimská populace zde v poslední době zastává rovněž nemalé zastoupení.

Chlapec s károu a oslíky v Manšíjat Násir. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová.
Chlapec s károu a oslíky v Manšíjat Násir. Foto: Barbora Šajmovičová

 

První kroky nás tedy zavedli do muslimské části, která obklopovala koptskou část. Až na pár povalujících se odpadků, jsme na této části neshledali nic zvláštního, a v tu dobu jsme nechápali, proč se Manšíjat Násir přezdívá Garbage City. Lidi spěšně procházeli silnicí z udusané hlíny, zastavovali se u stánků s venkovními obchody, které nabízely zeleninu, ovoce nebo dokonce živé slepice a malé kuřátka. Člen naší výpravy, který už strávil v Káhiře delší čas, si po cestě namísto žvýkaček zakoupil hrstku máty a dával si několik lístků do pusy se slovy, že v Káhiře se dá jíst opravdu vše a všude, a to za jakýchkoli okolností. S nadšeným výrazem žvýkal lístky máty a snažil se nás Greenhorny povzbuzovat k podobnému postoji.

Obchody v Manšíjat Násir. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová.
Obchody v Manšíjat Násir. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Po delší procházce Manšíjat Násir, jsme začali bloudit malými uličkami a začali jsme si všímat rozruchu, který jsme vyvolávali. Tři evropští turisté udivě zírajíc na obyvatelé Manšíjat Násir, včetně jedné bláznivé turistky, která si musí vše nafotit. Moje horlivé focení se ohromně zalíbilo poskakujícímu hejnu dětí, které mě obklopily a chtěly za každou cenu upoutat mojí pozornost. Přiznám se zcela otevřeně, že mě děti nemusely nijak zvlášť přemlouvat. Veliké tmavé oči jiskřící nadšením ze zvláštních turistů působily naprosto odzbrojujím dojmem, a tak jsme začali hrát hru, koho a jak vyfotim, s kým vyfotim nebo koho víckrát vyfotim. Hra začala…

Dětské úsměvy v Manšíjat Násir. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová.
Dětské úsměvy v Manšíjat Násir. Foto: Barbora Šajmovičová

Zatímco jsem měla přilepenou svojí zrcadlovku k levému oku a sledovala svět z poza fotografického okénka, spolužáci se rozhodli, že osloví kolemjdoucí, aby nás dovedli přímo do centra Garbage City. Sledovala jsem je po očku a chodila za nimi se “svým” houfem dětí a naše soutěž o nejlepší fotografii pokračovala…

Dětské úsměvy v Garbage City. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová.
Dětské úsměvy v Garbage City. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Procházeli jsme ulicemi Manšíjat Násir a nemohla jsem si nevšimnout všudypřítomné lidské snahy o to, vybudovat alespoň trochu přívětivý svět v prostředí ohromné chudoby. Míjeli jsme tak kromě obchůdků s jídlem po domácku vystavěné obchody nabízející nejrůznější služby, např. autoservis s cykloservisem.

Cykloservis v Garbage City. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová.
Cykloservis v Garbage City. Foto: Barbora Šajmovičová

Po nějakém čase bloudění ulicemi a focení místních lidí v Manšíjat Násir se nás ujal místní šajch, od pohledu zbožný muž, který svým vážným a pronikavým pohledem od nás odehnal houf dětí a vysvětlil nám, že máme jít za ním, že nás dovede, “tam, kam chceme“. Jelikož z něj číšila jakási nevýslovná autorita, chtěla jsem si vyfotit i jeho, jak nás vede do centra Garbage City. Šajch se na mě nicméně vážně otočil a vysvětlil mi, že ho “tady” přece nemohu jen tak fotit – v takové bídě. “Nechci, abys zachycovala bídu, která obklopuje mne i ostatní.” Nenechala jsem se však jeho slovy odbýt a prosila jsem ho dál. Tvářil se, že mé prosby neslyší a na každý můj cvak se na mě podíval se zamračeným výrazem. Šli jsme těsně za ním a procházeli těsnou uličkou spojující muslimskou a křesťanskou část Garbage City.

Šajchova zkratka do centra Garbage City. Za ním jdou dva egyptští chlapci. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová.
Šajchova zkratka do centra Garbage City. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Poté co jsme prošli těsnou uličkou, ocitli jsme se v ryze křesťanské zástavbě. Zde se šajch rozhodl, že mi přeci jen jednu fotografii věnuje. Za vhodné místo si vybral krejčovskou dílnu jeho dobrého přítele – křesťana. Bylo to jediné místo, kde se cítil hrdý na to kým je a odkud je. A za tuto fotku jsem mu do dnešní doby nesmírně vděčná…

Šajchovo navštívení křesťanské krejčovské dílny. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová.
Šajchovo navštívení křesťanské krejčovské dílny. Foto: Barbora Šajmovičová

Jelikož si Šajch myslel, že jsme v Garbage City bloudili, abychom se dostali ke slavné koptské památce, o které jsem neměla ani nejmenší tušení, že se v této zástavbě nachází a tedy nikoliv kvůli sběračům odpadků, zavedl nás přímo před vstup na náměstí ke kostelu svatého Šimona. Před branou na náměstí se s námi rozloučil, popřál nám mnoho štěstí a s kroucením hlavy odmítající jakékoliv drobné, které jsme mu za jeho laskavost nabízeli, odešel pryč. Pohled, který se nám naskytl na kostel sv. Šimona byl opravdu neopakovatelný a jedná se o vskutku podivuhodný svatostánek obklopený větším náměstím, bez nejmenšího smítka špíny nebo odpadu, což silně kontrastovalo se světským prostorem ulic Garbage City. Přišlo mi, jako kdybychom přešli pomyslným prahem M. Eliade, spojujícím prostor mezi profánním s posvátným.

Ulice směřující ke kostelu sv. Šimona. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová
Ulice směřující ke kostelu sv. Šimona. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Úchvatný kostel sv. Šimona se ukrývá ve skalách Mokattám, jejichž svahy jsou zdobeny vytasanými křesťanskými výjevy Ježíše Krista, Panny Marie, andělů a vyobrazení narození Páně a svaté rodiny putující do Egypta. Svou netradiční výzdobou skal kostel sv. Šimona láká mnohé z řad „informovanějších“ turistů, včetně věřících z celého světa.

Svah Mokkatám s vytesaným výjevem Ježíše Krista. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová
Svah Mokkatám s vytesaným výjevem Ježíše Krista. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Kostel sv. Šimona sehrává významnou roli v náboženském a společenském životě sběračů odpadků. Kostel byl vybudován v roce 1975 a jak jsem se později dočetla, byl tento významný moment jakýmsi symbolem jistoty a stálosti. Samotná osada sběračů odpadků byla vybudována roku 1969, kdy byli ostatní sběrači odpadků vystěhováni z jiných částí Káhiry a přesídleni na toto místo. Výstavbu kostela tak lidé vnímali jako signál k tomu, aby se mohli v této čtvrti skutečně zabydlet a nežít s pocity nejistoty související s mnohými přesuny. Po výstavbě kostela lidé začali preferovat pevnější materiály pro výstavbu domů.

 

Průčelí kostela sv. Šimona. Foto: Barbora Šajmovičová, 2011.
Průčelí kostela sv. Šimona. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Kostel sv. Šimova však není jen jedním z mnoha podobných kostelů – naopak, je výjimečný a jedinečný: jedná se totiž o největší kostel na Blízkém východě s kapacitou 20, 000 míst k sezení. Právě pro jeho kapacitu se v kostele konají významné společenské akce.

 

Kapacita kostela svatého Šimona v Káhiře. Foto: Barbora Šajmovičová, 2011.
Kapacita kostela svatého Šimona v Káhiře. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Mnozí z lidí, kteří putují do kostela sv. Šimona, se také chtějí stát svědky zázraku, který světec Šimon koná v centru kostela, v blízkosti svých svatých obrazů. Jak mi sdělil místní křesťan, který se nás ujal a kostelem nás prováděl, odložený vozíček pro nemohoucí, který se složený opíral o jednu z kostelních stěn, na tomto místě zanechal pán, který odešel po svých vlastních nohou a již vozíček nepotřeboval. Křesťan naše zvědavé výrazy podpořil dalšími slovy: “Můžete přijít tento čtvrtek, každý čtvrtek se u nás koná zázrak.” To už jsme se podivili více a začali se vyptávat na podrobnosti. Detaily jsme se ale nedozvěděli, vím jen, že světec zde léčí lidi a dějí se zde zázraky, ale na to vše se musím jít podívat ve čtvrtek…

 

Vně kostela sv. Šimona. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová.
Vně kostela sv. Šimona. Foto: Barbora Šajmovičová

 

V kostele jsme zahlédli jen pár turistů, kteří se jako my procházeli před obrazy svatých, Ježíše Krista, Panny Marie, andělů a hlavně zpodobněním svatého Šimona. Prohlížela jsem si jeho obrazy a stále přemýšlela o tomto zázračném světci. Myšlenky se mi honily hlavou a stále jsem si udiveně říkala, zda sem ve čtvrtek dorazíme “na zázrak”. Po chvilce mlčení a přemítání k nám opět přistoupil křesťanský průvodce a začal nám vysvětlovat, kdo byl světec Šimon. Tento světec totiž konal zázraky již za svého života…

 

Vně kostela sv. Šimona. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová
Vně kostela sv. Šimona. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Světec Šimon mající přízvisko koželuh, žil v 10. století v Egyptě, v době vlády fátimovského chalífy Al-Mu´izze (953-975), v době kdy nejvyšším koptským patriarchou byl Abrahám Alexandrijský. Šimon se věnoval koželužství a výrobě bot a měl pouze jedno oko, jelikož se ve své nejryzejší křesťanské víře řídil biblickým výkladem Matouše: “Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni je a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.” Světec Šimon si tedy sám vypíchl své pravé oko a z tohoto důvodu je tradičně zobrazován s jedním okem, držící v ruce kožený vak s vodou, kterou nosíval nemocným a potřebným lidem.

 

Tradiční zobrazení světce Šimona. Kostel svatého Šimona, Káhira, Foto: Barbora Šajmovičová, 2011.
Tradiční zobrazení světce Šimona. Kostel svatého Šimona. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Léčení nemocných však nebyla Šimonova jediná a hlavní schopnost. Za nejzázračnější Šimonův čin se tradičně považuje jeho nadzvednutí a pohnutí horou Mokattám. Koptská legenda praví, že se pod úpatí hory Mokattám jednoho dne setkal chalífa Mu´izz doprovázený vojskem s patriarchou Abrahámem s jeho následovníky. Chalífa Mu´izz totiž tři dny před tímto setkáním zkoušel patriarchu Abraháma v jeho víře a nárážel při tom na Matoušovo podobenství o hořčičném zrnu: “Pakliže máš víru ´horčičného zrna´, můžeš říct hoře, aby se pohla na jiné místo. Jestliže se pohne, nic nebude nemožné.” Patriarcha Abrahám se usilovně modlil k Panně Marii tři dny a tři noci. Poslední noc se mu zjevila Panna Maria a dala mu vnuknutí, aby vyhledal světce Šimona. Patriarcha Abrahám uposlechl Marii, světce vyhledal a ten mu poradil, aby svolal schůzku s chalífou právě pod horou Mokattám. Zde patriarcha Abrahám na Šimonovu radu, třikrát po sobě zvolal: “O Pane náš, smiluj se nad námi!” a pokaždé ukázal křížem na horu Mokattám. Při třetím prosebném zvolání začalo v hoře hlasitě praskat a hora Mokattám se nadzvedla a pohnula se. Patriarcha Abrahám byl ohromen a otočil se za sebe na světce, aby mu poděkoval. Světec Šimon však zmizel a nikdo ho už nikdy nespatřil. Pohnutý chalífa Mu´izz přistoupil k patriarchovi Abrahámovi a pronesl: “Ó patriarcho, nyní jsem si vědom správnosti tvé víry.”.

Koptské se legendy se o tohoto momentu rozcházejí. Některé verze tvrdí, že chalífa Mu´izz byl natolik zasažen zázrakem, že ihned konvertoval ke křesťanství, vzdal se svých nároků na chalífu ve prospěch svého syna a dožil život v klášteře. Tuto tradici nicméně muslimští historici strikně odmítají. Ať už jsou ale koptské zápisy této legendy pravdivé či nikoliv, podařilo se jim zaznamenat životy tří významných historických postav, žijících v Káhiře na konci 10. století. Samotná vláda ší´itského chalífy Mu´izze je obecně považována za období, kde se egyptští koptové těšili významné náboženské svobodě a byla jim umožněna řada práv. A kdoví, možná proto, že se chalífa stal svědkem křesťanského zázraku…

Zobrazení zázraku nadzvednutí hory Mokattám. Na levé straně sedí v sedle fátimovský chalífa Al-Mu´izz, na pravo stojí koptský patriarcha Abrahám držící v ruce kříž, za ním stojí světec Šimon. Kostel Svatého Šimona, Káhira, Foto: Barbora Šajmovičová, 2011.
Zobrazení zázraku nadzvednutí hory Mokattám. Na levé straně sedí v sedle fátimovský chalífa Al-Mu´izz, na pravo stojí koptský patriarcha Abrahám držící v ruce kříž, za ním stojí světec Šimon. Foto: Barbora Šajmovičová

Po prohlídce kostela jsme se všichni rozloučili s křesťanem, který nás kostelem prováděl a také se zázraky opředeným kostelem svatého Šimona ukrytý v hoře Mokattám. Šli jsme cestou od kostela ke vstupní bráně do Garbage City, které z celé jedné strany obklopuje kostel svatého Šimona. Sběrači odpadků žijí převážně ve slumových obydlích. Byť se na první pohled může zdát, že se domy sběračů odpadků neliší od menších panelových obytných domů v jiných částech Káhiry, postrádají však mnohdy tekoucí vodu, elektřinu nebo dokonce odpadní vodovod. Čím blíže měly domy ke kostelu svatého Šimona, tím více jsme si mohli povšimnout na domech vyvěšené cedule s křesťanskými motivy Ježíše Krista.

 

"Billboard" s nápisem "Náš Pán existuje" (ربنا موجود) na domu sběračů odpadků. Foto: Barbora Šajmovičová, 2011.
“Billboard” s nápisem “Náš Pán existuje” (ربنا موجود) na domu sběračů odpadků. Foto: Barbora Šajmovičová

 

Foto: Barbora Šajmovičová
Foto: Barbora Šajmovičová
Foto: Barbora Šajmovičová, 2011.
Foto: Barbora Šajmovičová

Až po návratu z Garbage City jsem se dozvěděla, že raná historie sběračů odpadků je spojená s menšími migračními vlnami v průběhu druhé poloviny 20. století, kdy nemajetné rodiny svévolně putovaly do Káhiry za prací. Na nejrůznějších místech Káhiry (včetně osady Mokattám) si velmi rafinovaným způsobem nově příchozí vytvořili tzv. neformální systém vybírání odpadů. Sběratelé odpadků jezdili se svými vozíky (poháněných ručně nebo oslíky) v ulicích Káhiry a obcházeli jednotlivé domácnosti, u kterých vybírali denní odpadky. Rodiny jim za malou úplatu odevzdali odpad, a sběrači odpadků putovali s plnými vozy odpadů do své čtvrti. Tam se pečlivě roztřídil odpad, který se následně prodával malým firmám vykupujícím např. železo, sklo, plasty nebo papír.

 

Muž nesoucí na zádech vytříděný papírový náklad na menší nákladní vůz. Foto: Barbora Šajmovičová, 2011.
Muž nesoucí na zádech vytříděný papírový náklad na menší nákladní vůz. Foto: Barbora Šajmovičová

Zatímco jsme procházeli ulicemi Garbage City mezi hromadou odpadků vyčnívajících i do výšky několika metrů, navozených z centra Káhiry, míjeli jsme jednotlivé rodiny, které vlastníma rukama třídily den co den hory odpadků. Stejně jako včera, tak i dnes, tak i zítra. Jedna rodina se soustředila na papír, druhá na textil, jiná na železo nebo na sklo.

Třídění plechovek v Garbage City. Káhira, říjen 2011, Foto: Barbora Šajmovičová.
Třídění plechovek v Garbage City. Foto: Barbora Šajmovičová

Děti cupitaly na cestách z udusané hlíny bosky nebo v otevřených pantoflích a proháněly se v zápachu skládky. Dvě tři kozy stály opodál a přežvykovaly papírový odpad, jako kdyby to byl kousek trávy, po které nebylo široko daleko ani památky. I přes silný zápach odpadků a viditelné špíny a bídy, na obličejích dětí i jejich rodičů šťastně jiskřily veliké tmavé oči doprovázené širokými úsměvy. Každý se na mě smál, děti vesele poskakovaly a opět se snažily upoutat mou pozornost, aby se staly předmětem mého focení. Zde jakoby se otvíral další jiný svět, tak chudobný a nuzný, jaký si člověk nedovede ani představit – přesto srdce lidí, kteří mu zrovna hleděli do očí a věnovali se své každodenní povinnosti, byla nejotevřenější a nejvroucnější, jaká jsem doposud na svých cestách poznala.

Děti sběračů odpadků. Káhira, říjen 2011, foto: Barbora Šajmovičová.
Děti sběračů odpadků. Foto: Barbora Šajmovičová

I přes nuznou životní úroveň se nezdálo, že by sběrači odpadků vnímali sami sebe jako za něco nečistého nebo snad podřadného. Naopak, mnozí autoři věnující se pečlivě komunitám Zabbálín ve svých pracích hovořili, že sběrači odpadků byli na svou práci hrdí, jelikož se jim dařilo velmi efektivně a ekonomicky třídit až neuvěřitelnou jednu třetinu odpadu celé káhirské metropole. Nicméně s rostoucím procesem privatizace Egypta, byl zaznamenán pokles odpadkářství. Egyptské úřady městský odpad odprodaly nadnárodním společnostem, které jej celý zpracovávají. I přes tuto skutečnost, však sběrači odpadků z Káhiry úplně nevymizeli, i když přiznávají, že to byl veliký zásah do „jejich ekonomiky“.

Foto: Barbora Šajmovičová, 2011.
Foto: Barbora Šajmovičová

Dalším významným obchodním artiklem byl pro komunity Zabbálín chov a prodej prasat. Prasata byla totiž zcela významnou součástí recyklačního cyklu, jelikož zpracovávala rostlinný odpad. Následně byla prasata prodávaná napříč celým Egyptem, pro blaho ostatních Koptů. Roku 2009 však v reakci na světovou paniku z tzv. prasečí chřipky egyptská vláda tvrdě zasáhla proti komunitám Zabbálín a prasata byla hromadně vyvražděna. Očima okolních pozorovatelů, zejména z řad sběračů odpadků, to byla jen záminka, která měla zasadit další ránu koptské komunitě žijící kolem kopce Mokattam.

V závěru lze shrnout, že s převzetím zpracování odpadů mezinárodními společnosti se mnozí sběrači odpadků musí realizovat v jiném sektoru. Děti sběračů odpadků se proto snaží vzdělávat a najít si jinou práci, která by jim zajistila dobré živobytí. Nicméně v milionové Káhiře to není zrovna jednoduchý úkol. Na druhou stranu je možné, že v následujících desetiletích i slovo Zabbálín a toto „řemeslo“ vymizí a bude patřit minulosti.

Foto: Barbora Šajmovičová, 2011.
Foto: Barbora Šajmovičová

 

Redakční poznámka: Tento článek se stále edituje.

 

Doplňující literatura:

Butter, Inge: An Informal Waste Management System in Cairo: The garbage collectors and their settlements. Doctoral Thesis, Leiden, 2006.

 


Varování:
Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení autora. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).

   [ + ]

1. Zamálik je čtvrť, která je součástí tzv. Velké Káhiry. Zamálik se rozprostírá na ostrově al-Džazíra (arab. doslova Ostrov) v nilské deltě. Zamálik je známý především tím, že jde o uvolněnější a vybranější čtvrť, s mnoha kavárnami, zelenými parky a sportovními hřišti. V této části žije také mnoho lidí ze Západu. Lidé se zde věnují volnočasovým aktivitám, chodí běhat, venčí psy a jsou zde k dispozici i veterinární ordinace pro domácí mazlíčky.
2. Viz Butter, I.: An Informal Waste Management System in Cairo: The garbage collectors and their settlements. Doctoraal Thesis, Leiden, 2006., s. 40
Sleduj autora Barbora:

Ethnologist, Editor in chief of The Ethnologist

Mgr. et Bc. Barbora Zelenková (roz. Šajmovičová) se narodila roku 1985 v Praze. Vystudovala Blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni a Etnologii na Univerzitě Karlově v Praze. V rámci Blízkovýchodních studií se zaměřovala na Somálsko a Somálce, v rámci Etnologie na odbornou a popularizační tvorbu českého orientalisty a arabisty Aloise Musila. Od roku 2014 žije v Londýně, kde založila stránky The Ethnologist, ve kterých působí jako šéfredaktorka a autorka. Rovněž se věnuje překladatelské činnosti (anglicko-česky a česko-anglicky). Během svých studijních cest procestovala řadu zemí Blízkého východu, např. Egypt, Palestinu, Izrael nebo Jordánsko. Zajímá se nejen o etnologii, ale také ekologii a práva zvířat.