Tlučení kohouta v České Skalici

 

Kořeny zvyku tlučení neboli stínání kohouta jsou vyhledávány ve formě obřadní oběti živého zvířete, v Evropě známé již v pohanských dobách. Vzhledem k tomu, že tento obyčej se často prováděl při slavnostech spojených se sklizní, bývá často vysvětlován jako poděkování za úrodu. Kohout má symbolizovat nepořádek a zlo, které má být vymýceno. Může být však také spojen s vírou v plodnost. Nám dobře známá slavnost sklizní, která se byť v dosti proměněné podobě slaví dodnes, je posvícení. V předkřesťanské Evropě má svého předchůdce v podobě „Díkůvzdání“ jež představuje vrcholnou oslavu polních prací oslavující poslední sklizně před zimou. Právě u této příležitosti se praktikovaly obřadní utrápení zvířete, které bylo očištěno, vyšperkováno a poté obřadně zabito. Kromě tlučení kohouta se jednalo také o stínání berana, ubíjení kačera nebo shazování kozla z věže.

V křesťanských dobách se však tyto zvyky prováděly i při svatbě, masopustu nebo i o Velikonocích. Při křesťanském posvícení nabírá zvyk tlučení kohouta charakteru lidového divadla. Zvíře bylo obviněno z mnoha chyb a přestupků a je mu přičtena žaloba. Polo-maskovaným je zabit, popravě přihlížela celá vesnice. Od publika se vybraly peníze a za ně se udělala veselice. Zvíře je celé snědeno, že z něho vůbec nic nezůstane. O tlučení kohouta v Čechách máme několik zajímavých záznamů hlavně zásluhou Čeňka Zíbrta. Nejednalo se však o ryze český zvyk, rozšířen byl i po celé západní Evropě. Například v Anglii tloukli kohouta nebo i slepici cepem vždy při masopustu, ve Španělsku zase stínali hlavu kohoutovi, který byl až po krk zahrabán do země. Již na konci 19. stol. byl tento zvyk na mnoha místech v Čechách zakázán. Dnes je na mnoha místech zvyk tlučení připomínán při různých folklórních slavnostech, často tomu bývá právě v rámci posvícení. Živý kohout se však již nezabíjí, běžně bývá nahrazen umělou maketou, nebo ho představuje člověk v kostýmu kohouta.

 

Záznamy o tlučení kohouta z různých koutů Čech

Podle jistých záznamů se tento zvyk tlučení neboli stínání kohouta prováděl v československých zemích i v Lužici a to nejčastěji při svatbě nebo při masopustu. Někdy se však tento zvyk praktikoval i o Velikonocích, při posvícení a dožínkách. Nejstarším zdrojem hovořícím o praktikování tohoto obřadu je kniha od Fischera popisující lidové obyčeje u nejrůznějších národů. Zde se zmiňuje o dosti kruté praktice, kdy mládež obrátí šat naruby, přestrojí se za vojáky a vedou kohouta na dlouhých tkanicích, z nichž jedna je provlečena zobákem, jiná přivázaná za křídla. Na popravišti přečtou kohoutovi rozsudek a po všelijakých žertech mu kat setne kosou hlavu.1.Viz Zíbrt, Č.; Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyšehrad, Praha, 2006.

O praktikování zvyku tlučení kohouta na svatého Václava při posvícení máme zprávy i z Prahy. Na Novém Městě v Praze vykonával pražský měšťan Rakař na pronajatém poli u Sv. Kateřiny. Slavnostní obřad se však konal v úterý po sv. Václavu. Zúčastnila se jej i Rakařova rodina, přátelé, a pozvaní hosté mezi nimiž byl také „kohoutův kat“ A. H. z Prahy, jež se zavázanýma očima umlátil kohouta cepem.

Z roku 1835 máme záznamy o tlučení kohouta na posvícení v Krkonoších od Čeňka Zíbrta. Ten popisuje radovánky, při kterých se v neděli odpoledne na palouk schází mladý bujarý věk i starci a stařenky. Ona poprava kohouta se zde konala na široké rovině, kde bojiště bylo obehnáno zábradlím. Termín poprava však zde možná není na správném místě. Zíbrt zde píše o boji s kohoutem, neboť popravčí svůj úkol nemá úplně snadný. Místního kata zde Zíbrt popisuje jako „hrdinu se zavázanýma očima“. Okolo zábradlí stáli vesničané ve svátečním šatu, plni veselé nálady povzbuzovali „hrdinu se zavázanýma očima“. Ten přišel k bojišti s velkým průvodem, v jehož čele šli muzikanti starající se o hudební doprovod a hned za nimi mladík s kohoutem. Na sobě měl černé koženky, vysoké boty, červenou vestu, na hlavě vysokou chlupatou čepici a v silných pažích držel starého kohouta zdobeného pentličkami. Za ním šel další mladík ve svátečním oděvu drže v rukou cep. Když přišli k bojišti, zábradlí se rozevřelo a doprostřed tak mohli vstoupit jonáci s kohoutem i s cepem. Mladíkovi, jež nesl kohouta byly bílým šátkem zavázány oči a měl se snažit udeřit kohouta cepem. Před jeho cepem kohout zvládal unikat, trefoval se mimo a tak předával cep i šátek dalším mužům a až na několikátý pokus se podařilo kohouta zdolat. V momentě kdy se „hrdina se zavázanýma očima“ napřahoval a naslouchal kohouta aby jeho zvuky následoval přesným úderem cepu, publikum ztichlo a napjatě očekávalo kam cep přistane. Po neúspěšném úderu měl následovat radostný smích ovšem doprovázený potleskem. Cep se měl nakonec dostat až do rukou dívky, konkrétně rychtářovy dcery. Teprve jí se podařilo porazit kohouta. Za svůj čin byla korunována jako královna slavnosti a ve vítězoslávě nesouce před sebou zabitého kohouta byla průvodem doprovoděna domů do vsi. Tam následovala velká hostina s hudbou a tancem, která celou slavnost zakončila.

V České skalici, kde se letos po druhé uskutečnila slavnost stínání kohouta, se její pořadatelé inspirovali hlavně záznamy Čeňka Zíbrta z nedalekého Nového Města nad Metují. Zde vezli kohouta na voze, který táhla chasa. Před vozem kráčeli hudci a za vozem pochodoval zástup. První mládenec byl oděn celý bíle a druhý napůl do černého a napůl do bílého a nazýval se den a noc. Třetí šel tlampač neboli šašek se dvěma kejklíři. Kohout je potom přivázán ke kolíku a přečte se mu dlouhatánská žaloba, co všechno spáchal a za co tedy má být popraven. Kohoutovi pak setne kat hlavu jednou ranou.

 

Tlučení kohouta při svatováclavském posvícení v České Skalici

V České Skalici byla letos uspořádána slavnost stínání kohouta na svatého Václava jako součást Svatováclavského posvícení. V případě České Skalice se nejedná o přímé pokračování tradice předků, ale o akci pořádanou druhým rokem folklórním souborem Barunka, fungujícím 24 let. V letošním roce však tato akce zakončila jednu významnou dlouholetou tradici města Česká Skalice a to Jiřinkové slavnosti. Ty byly pořádány v letech 1837 až 1846 v sále hostince u Bílého lva, v prostorách, kde se dnes nachází hlavní expozice muzea Boženy Němcové. Spočívaly v tom, že se zde sjížděli pěstitelé jiřin z Královehradeckého kraje a Kladska, kteří zde vystavovali své květiny. Následovala hostina a potom večer ples. Na těchto plesech tančili i Bedřich Smetana a Božena Němcová, která byla několikrát vyhlášena královnou jiřinkových slavností. Tradice se později obnovila a dnes se každoročně na podzim konají výstavy jiřin v Maloskalické tvrzi, kterou najdeme přímo před Muzeem Boženy Němcové. Pěstitelé jiřin zde vystavují své květiny a návštěvníci výstavy hlasují o tu nejhezčí. Jak jsme se výše dočetli, zvyk tlučení kohouta byl na Náchodsku znám v nedalekém Novém Městě nad Metují. Pro zajímavost máme také z nedalekého Hronova, rodného města Aloise Jiráska zase zprávy o shazování kozla z věže.

Již druhým rokem je tlučení kohouta v České Skalici spojeno s posvícením. Křesťanské posvícení je podzimní slavnost na památku posvěcení místního kostela a symbolizuje konec sklizní. Jeho hlavní součástí zpravidla bývala posilující hostina, na které se potkali lidé všech stavů. Pekly se posvícenské koláče a posílaly se jako pozvánka na posvícenskou hostinu. Proto se jim říkalo tzv. „zvance“ nebo „zváče“. Hlavní součástí posvícenského jídelníčku bývala posvícenská husa. Posvícení se v minulosti slavilo tři dny, od neděle do úterý. Zahájeno bylo v neděli ráno mší k oslavě světce a po obědě začínala zábava, která trvala až do noci. Pondělí bylo vrcholem posvícení a říkalo se mu zlatá hodinka, v některých oblastech pěkná hodinka. Toho dne se ráno konala mše za zemřelé předky a zvláštní pozornost byla věnována žebrákům, po obřadu se tančilo v hospodě až do odpoledne a právě potom přišlo na řadu obětování zvířete. Posvícení se konalo různě během podzimu, nejznámější Václavské, Havelské, Císařské, Martinské, Kateřinské.2.Viz přednášky J. Krupkové: Výroční obyčeje. ÚE, FF UK, Praha, 2010. Na den sv. Václava umístil posvícení císař Josef II. a právě v nejbližší neděli tohoto data se konalo letošní posvícení v České Skalici. Ve východních Čechách je jinak posvícení jakousi „putovní“ slavností, slaví se postupně během podzimu o víkendech v různých obcích. Často znamená pouze posvícenské hody a večerní posvícenskou zábavu s hudbou. Občané České Skalice si však na letošní rok již po druhé připravili nebývale pestrý program, jehož hlavní součástí bylo právě ono připomenutí si dávného zvyku tlučení kohouta. Posvícení pořádá místní folklórní soubor Barunka, v jehož řadách najdeme nejenom děti a mládež, ale také i seniory. Posvícenskou slavnost navštívil také folklorní soubor Wiolinek z Polského Bardo, partnerského města České Skalice.

Začátek průvodu během Svatováclavského posvícení v České Skalici. Foto: Jan Toman, 2015.
Začátek průvodu během Svatováclavského posvícení v České Skalici. Foto: Jan Toman

Celý den začal procesím, kdy se lidé dali do průvodu, kde zpívali píseň, ve které vzdávali i čest biblickému králi Šalamounovi, o němž se traduje, že slavil první posvícení při svěcení chrámu v Jeruzalémě. S průvodem obešli malý parčík mezi muzeem a kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který byl cílem průvodu. V kostele následovala svatováclavská mše svatá, ozdobena živou barokní hudbou. Až po mši se konečně dali do tlučení kohouta.

Svatováclavská mše v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici. Foto: Jan Toman, 2015.
Svatováclavská mše v kostele Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici. Foto: Jan Toman

Tlučení kohouta je zde pojato spíše humorně, formou jakéhosi lidového divadla. Autorem scénáře byla Martina Pavlasová a o hudební úpravy se postaral Michael Pospíšil. Před kostelem povyprávěla vedoucí Barunky, paní Martina Pavlasová něco málo o tom, jak tloukli kohouta naši předkové a představila hlavní postavy jejich představení. Kohouta zde představovala dívka, která si až před kostelem oblékla černý plášť a hlavu si ozdobila velkým červeným hřebínkem. (Kohouta mládence prý měli zrovna v ten den v práci na směně a tak se jeho role zhostil „kohout v sukni“.) Nechyběly mu i dlouhé barevné pentle, za které měla chasa kohouta přivázaného za nohy a za křídla.

Názorné předvedení "příprav kohouta" v České Skalici. Foto: Jan Toman, 2015.
Názorné předvedení “příprav kohouta” v České Skalici. Foto: Jan Toman

Podobně jako v záznamech o tlučení kohouta v Novém Městě nad Metují, tak i v českoskalickém průvodu se objevil mládenec „den a noc“ – tedy oděn na půl do černého a na půl do bílého. Ten šel zde v čele průvodu a před průvodem zametal. Průvod se vydal po turistické stezce směr Babiččino údolí. S průvodem šel i koňský povoz, na kterém se vezli muzikanti. V průvodu nešli pouze krojovaní členové folklorních souborů Barunka a Wiolinek, ale přidalo se k nim i spousta dalších občanů České Skalice. Když došli ke vchodu do „Bažantnice“, cesty kudy chodila Božena Němcová z Ratibořic do školy, představení začalo.

Svatováclavský průvod v České Skalici. Foto: Jan Toman, 2015.
Svatováclavský průvod v České Skalici. Foto: Jan Toman

Kohout byl chycen, avšak ještě než se dostal do rukou kata, naposledy si zatančil za doprovodu živé hudby. Ačkoliv v průvodu nechyběl kat v červené kápi, tak cep, kterým měl být kohout pod velkým smetaníkem zabit, byl předán do rukou „nejstarší rychtářovy dcery“ – podobně jak tomu mělo být podle Zíbrta při tlučení kohouta v Krkonoších. Avšak s tím rozdílem, že rychtářova dcera je zde ta úplně první, která má kohouta tlouci.

Kohout je polapen. Foto: Jan Toman, 2015.
Kohout je polapen. Foto: Jan Toman

Oči jí byly zavázány černým šátkem a kolem kohouta se semklo několik lidí do těsného hloučku. Za doprovodu smutné famfáry se měla po slepu trefit cepem do kohouta, ale její zásah směřoval mimo. A tak byl cep předán jiné dívce, které k souboji hrála pro změnu veselá posvícenská melodie, avšak také se cepem netrefila. Až třetí dívku, do jejichž rukou byl předán cep, nasměrovali přímo před hlouček s kohoutem a její zásah byl přesný a pro kohouta ten poslední. Nikoho však cepem neudeřila, cep přistál symbolicky těsně před hloučkem, který když se rozestoupil, tak kohout už ležel na zemi “poražený”. Hned na to se údolím rozezněla píseň Nestarej se ženo má, že se nenajíme a aktéři se dali do tance. Přidali se k nim i nejmenší členové folklórního souboru Barunka. Když dotančili, vzali “umláceného kohouta”, kterého v tu chvíli představoval složený kohoutí kostým a byla přečtena jeho poslední vůle. V ní kohout vzkazuje ať:

„Ocas ten můj chvost nejkrásnější, Ať má myslivec nejudatnější,

Mé nohy darujte chromcům, mé ostruhy kyrysarům a mé vřelé srdce milencům,

hřeben do vlasů pannám, jazyk jedovatý babám,

Mé oči ať dostanou krátkozrací, by nenosili brýle pro legraci,

A ten můj chřtán s plícemi, ať obdrží zpěvák kostelní,

Mé maso dobře upečené, ať je mezi hosty rozdělené,

Nuže mládenci a panny a vy též ostatní s námi,

K šenku se teď přitočte a pak se v kole veselém zatočte.“

Zde si můžeme všimnout, že verše symbolizují to, že ze zabitého kohouta má být využito úplně všechno a rozděleno tak, aby z toho měli všichni nějaký prospěch. “Mrtvého” kohouta pak naložili na malý trakař a průvod pokračoval po lávce přes řeku Úpu zpět do města. Průvod přešel českoskalické náměstí, aby dorazil do svého cíle – do areálu Barunčiny školy, která je součástí Muzea Boženy Němcové. Tam následovala posvícenská zábava, kde si lidé na místo pečeného kohouta mohli dopřát výborných domácích posvícenských koláčů nebo si pochutnat na chlebu se sádlem. Folklórní soubor Barunka ukázal něco ze své tvorbu stejně tak, jako polský soubor. Osobně jsem byl docela mile překvapen tím, jak v České Skalici folklór žije.

Průvod s již "poraženým" kohoutem v České Skalici. Foto: Jan Toman, 2015.
Průvod s již “poraženým” kohoutem v České Skalici. Foto: Jan Toman
Zábava během Svatováclavského posvícení v areále Barunčiny školy. Foto: Jan Toman, 2015.
Zábava během Svatováclavského posvícení v areále Barunčiny školy. Foto: Jan Toman

 

 

Autorská poznámka:

Při zpracování tohoto článku jsem čerpal nezbytné informace především z vlastních vědomostí, které jsem nabyl při práci v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici, z mého terénního výzkumu v České Skalici a z knih uvedených níže.

 

Použitá literatura:

Langhammerová, J.: Lidové zvyky. NLN, Praha, 2004.

Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyšehrad, Praha, 2006.

 

 


Varování:
Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení autora. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).

   [ + ]

1. Viz Zíbrt, Č.; Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyšehrad, Praha, 2006.
2. Viz přednášky J. Krupkové: Výroční obyčeje. ÚE, FF UK, Praha, 2010.
Sleduj autora Jan:

An Ethnologist

Jan Toman absolvoval bakalářský program Etnologie na Univerzitě Karlově v Praze, kde se zaměřoval na arménské komunity žijící v České republice. Absolvoval několik dlouhodobějších pobytů v zahraničí (Skotsko, Slovinsko, Turecko) a v současné době pracuje v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici. V rámci etnologie se zaměřuje na etnologii Ameriky a Asie. Obecně se zajímá o migrační procesy, mytologii, etnomuzikologii a sociální ekologii.