Málo míst na světě může nabídnout pohled na výjimečnou krásu vytvořenou kombinací přírodních elementů a lidské tvořivosti, ale pozoruhodné místo ukrývající se v jordánském Archeologickém parku Petra je jedním z nich. Zde objevíme unikátní krajinu hor, zvrásněnou tektonickou činností, obklopenou nejjemnějším červeným a zlatým pískem, odrážející všudypřítomné sluneční paprsky modré oblohy, zdobenou do skal vytesanými chrámy, které jsou přímým dokladem života v dávném království Petry.

Archeologický park Petra se rozkládá na 264 kilometrech čtverečních v blízkosti Wádí Músá (Mojžíšovo údolí) na východ od Wádí ‛Araba v jihozápadní části Jordánského hášimovského království. Wádím Músa, dle arabské tradice, prošel prorok Mojžíš a svou holí rozrazil skálu, z níž vytryskl pramen, který se dodnes nazývá Mojžíšův pramen.

Samotné slovo wádí označuje v arabštině oblasti roklin, pravidelně zaplavované v období prudkých přívalových dešťů, které jsou v době nedostatku srážek vysušené a průchozí. Přírodou takto vytvořený vodovodní kanál napájel i přilehlé nabatejské království v Petře (arabsky al-Butrá; Skála).

Nabatejci, ačkoli o nich není mnoho známo, byli ranní nomádští Arabové putující napříč arabskou pouští za obchodem. Postupem času se jim podařilo ovládnout trh s kadidlem a kořením putujícím skrze karavanní cesty z Arábie do východního Středozemí. Nutnost překonávat ohromné vzdálenosti skrze vyprahlou poušť v nich vytvořila dokonalý smysl pro plánování uskladnění vody. Uskutečnili sofistikovaný hydrologický systém, jenž zahrnoval podzemní nádrže strategicky umístěné podél karav, vodovodní kanály rozváděné kamennými trubkami a nádrže na zachycení prudkých srážek valícím se wádím. Pozůstatky vodohospodářství Nabatejců se zachovaly v lokalitě Petry, která pod jejich vedením vzkvétala nejpozději od 1. století př. n. l. do 1. století n. l.

Vrcholné období nabatejského království dokládají dodnes zachované chrámy a hrobky, z nichž očím současných cestovatelů neunikne proslulá a skvostná Pokladnice. Rozhodne-li se návštěvník spatřit onu Pokladnici, musí projít dlouhou soutěskou Síqu, která v době Nabatejců sloužila k náboženským procesím směřujícím do Petry.

Archeologické vykopávky odkryly reliéfy skulptur velbloudích karavan, množství výklenků s vytesanými reliéfy a monolitický kámen věnovaný nabatejským bohům, zejména bohyni plodnosti al-‛Uzzá, i výše zmíněné vodovodní kanály a bazény. Směr soutěsky se vine a proplétá jak dlouhý had a neustále uvádí v úžas nad množstvím barev, jimiž oplývají stěny skal. Návštěvník může nabýt dojmu o nekonečnosti síqu a oddávat se napětí, kdy se před ním za posledním obloukem skal objeví zářící chrám.

Konec soutěsky dovede na oválné prostranství, po obvodu uzavřené útesy, kde se tyčí do výšky 48 metrů al-Chazna (Pokladnice) vytesaná do jedné z hornin. Helénistické průčelá a náročnost chrámu dokazuje umělecko-řemeslnou specializaci a využití dřevěného lešení. Hlava Gorgony (Medúzy) obklopená rostlinnými výjevy vyplňuje prostor frontonu. Ten je umístěn na šesti pilastrech, jejíchž hlavice zdobí akantové motivy.

Nad celým štítem se nachází (v dalším patře) postava ženy zarámována do výklenku. Většina vědců ji pokládá za spojení egyptské bohyně Isis a nabatejské al-‛Uzzá. Vrchol al-Chazny střeží čtyři orlové, symbolizující přechod duše krále Arety III., pro nějž byla tato hrobka vystavena někdy mezi lety 100 př. n. l. až 200 n. l., ze světa živých do říše mrtvých, ačkoli lidová pověst klade vznik stavby dále, až do doby vládce Ramsese II. a proroka Mojžíše (tedy do 13. století př. n. l.).

Název al-Chazna se jí dostal pod vlivem tradující se báje o Faraonovi, kterému údajně sloužila jako pokladnice během válečných tažení a následně byla zapomenuta. Paralelně existuje varianta o pokladu schovaném lupiči, kdysi v dávné minulosti. Mnozí této legendě uvěřili natolik, že se snažili uvnitř chrámu masivní urnu vytesanou z kamene rozlomit a objevit, co se v ní skrývá. Důkazem tohoto počínání jsou četné rozpukliny a jamky od kulek střelných zbraní.

Nedaleko od al-Chazny se nachází hrobka ‛Unajši, pojmenovaná po ministru královny Šaqily II., manželky krále Málika II. (1 stoeltí n. l.). Průčelí opět zdobí stupňovité a rohové pilastry. Uvnitř hrobky bylo nalezeno celkem jedenáct pohřebních komor.

Urnova hrobka v Petře je naopak nazvána podle nádoby, která korunuje štít průčelí. Prostor původně sloužil jako hrobka nabatejské elity, roku 477 n. l. byla však přestavěna byzantským biskupem Jásonem na kostel a přibylo k ní i mohutné kamenné schodiště, které umožnilo snadnější přístup věřícím. Společným rysem nabatejských královských hrobek a chrámů je střídmost vnitřních prostorů ostře kontrastujících s vnější fasádou.

Lokalita Petry, mimo zmíněné komplexy, zahrnuje bezpočet památek zasazených do skalních stěn, ale i volně stojícími pozůstatky bývalých staveb. Návštěvník se tak vydává na objevnou nekončící cestu napříč nebývale krásnou pouštní krajinou. Mezi mnohými památkami, jež jsou k vidění mimo výše zmíněných, stojí za zmínku nabatejské divadlo s hledištěm s 3 000 místy pro diváky, al-Mazba (hlavní obětiště) se svými oltáři na vrcholu Džabal Mazba, kolonádu mísící římské a nabatejské stavebí prvky, vystavenou roku 106 n. l., chrám Qasr al-Bint al-Fir‛aun (Zámeček faraonovy dcery^1.pojmenování místními beduíny) zasvěcený nabatejskému bohu Dúšarovi nebo například Chrám okřídlených lvů zasvěcený bohyni plodnosti Atargatis. (Uvedené monumenty jsou jen střípkem všeho, co Petra ještě ukrývá.)

Zajímavostí může být, že doposud bylo vykopaná jen 5% celého archeologického parku. Prohlídky prostřednictvím dostupných map a přehledného značení může každý naplánovat dle svých časových možností. Průvodci a znalci Petry doporučují celé čtyři dny pro poznání všech nejdůležitějších objektů. Den přesto vystačí k navštívení Pokladnice, královksých hrobů a procházce síqem.

Oblíbenost místa láká mnohé cestovatele, a proto je Petra turisty velmi vyhledávaná. Množstvím obchodů se suvenýry, oslích, koňských a velbloudích průvodců se lokalita doslova jen hemží a uvádí  tak v život místo, které bylo západnímu světu až do roku 1812 neznámé.

Poprvé jej spatřil švýcarský průzkumník Johanes Burckhardt převlečený za beduína. Působí zde i památkovou správou placení herci, kteří věrně předvádějí život tradičních beduínů. Žijí zde i arabské rodiny mající ovce, kozy a oslíky, ve vysokých teplotách ustájených do jeskyních děr. Místní lidé nacházejí obživu především z prodeje upomínkových předmětů a nabízení svých služeb turistům v době sezóny. Většina beduínů však po práci v Petře nastartuje své jeapy, a odjíždí do svých domovů v přilehlé vesnici Wádí Músá.

Jedinečnost tohoto území vedla k zapsání lokality na seznam UNESCO v roce 1985. Roku 2007 obhájila Petra své místo a stala se jedním ze sedmi nových divů světa, čímž Petra rozhodně je.