A máme tu opět ten tajuplný večer, na který se jedni těší, druzí z něj mají smíšené pocity: Halloween. Tradice, které se někteří brání a považují ji za cosi nám cizího. Halloween však vznikal na evropské půdě ještě dávno před církevním, římským nebo germánským vlivem.
Původ svátku Halloween
Mnohé kultury se po celém světě již od pradávna obracely na duše svých předků, zesnulých vůdců či mýtických hrdinů. Později s rozšířením zemědělství se slavnosti začaly vázat na poslední sklizně a setby, uzavření zemědělského roku a přípravu na chladnější měsíce. Ke konci takového roku Keltové očekávali příchod boha podsvětí Anwinna v doprovodu obyvatel říše mrtvých. Víra v posmrtný život je tedy původcem těchto zvyklostí nejen u Keltů. Lidé vzpomínali na ty, kteří vezdejší život opustili. Zvali duše svých pokrevných příbuzných, aby přišly na krátký čas, hodovaly s rodinou jejich oblíbené pokrmy a pokojně se opět vrátily do podsvětí.
Masky: ochrana před zlými silami
Panovala zde určitá obava ze zlých duchů, démonů nebo pomstychtivých duší předků. Keltský bůh Anwinn byl dokonce proslulý svojí krvelačností. Bylo tedy zapotřebí se v tento čas nějak chránit – odtud masky, převleky, anonymita (neštěstí přinášelo pouhé oslovení kohokoli na veřejnosti). Černá a bílá barva symbolizovala smrt, smuteční obřady, zbloudilé duše. Umožňovala tak lidem splynout se světem duchů. Barva oranžová naopak přibližovala smrtelnost, poukazovala na křehkost lidského bytí.
Strašidelné příběhy a koledování
Ocitnout se v opačné dimenzi, podsvětí, mohli ale i živí. Proniknout na okamžik mezi mrtvé se ovšem mohlo proti zvědavci obrátit. Tajemná místa obývaná nadpřirozenými bytostmi na zemi se nazývala aes síde. Patřily k nim paloučky uprostřed lesů, menhiry, hřbitovy, jezírka nebo jeskyně. Mnohé keltské rituály byly zapomenuty, některé byly pozměněny. V Anglii, Irsku, USA či Kanadě se dochovalo obcházení domů. Halloweenské koledování na americkou půdu zavedli irští přistěhovalci katolického vyznání. K Halloweenu neodmyslitelně patří strašidelné báchorky a příběhy ze záhrobí, které se vyprávěly dětem po koledování.
Zapomenutý prosincový obyčej Lucek
V české tradici lze k halloweenským slavnostem nejvíce připodobnit prosincový obyčej Lucek. Ikona svaté Lucie pochopitelně pochází z křesťanské historie, strašidelné pojetí Lucek ale spíše připomíná dřívější pohanský charakter. Lucky chodily od domu k domu, zahalené v bílém plášti, s dlouhým nožem nebo metlou v ruce. Dle orální tradice mohly Lucky drženou zbraní rozpárat nepostícím se dětem břicha. Hodná dítka byla naopak obdarována.
Dušičky: Památka zesnulých
Obecně ale christianizace Evropy znamenala velký zásah do pojetí víry v posmrtný život a jeho uctívání. Namísto vyvolávaného strachu z posmrtného světa, byla vyzdvihována pokora, láska k Bohu a bližnímu, vzpomínání na nebožtíky, pokání. Víra v démony, Satana, zlé duše nebo čarodějnice zůstala, pouze ochranářské praktiky byly vloženy do rukou církve a nikoli obyčejných lidí. Těm zůstaly modlitby. Ostatně Vzpomínka na věrné zesnulé (Dušičky) již klepe na vrata.
Použitá literatura:
LANGHAMMEROVÁ, J.: Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Lidové noviny, Praha, 2004.
VAVŘINOVÁ, V: Abeceda Dušiček a Halloweenu. Krásná paní, Praha, 2011.
