Veronika Eisensteinová: Vdechuji starým stromům nový život

Veronika Eisensteinová je jednou z mála žen, které se věnují truhlářskému řemeslu. K truhlařině ji přivedla tak trochu náhoda, když spolupracovala na dobročinném projektu výstavby dětských hřišť v rumunském Banátu. Truhlařina i Banát jí natolik učarovaly, že se rozhodla tradičnímu řemeslu plně věnovat a v pomoci našim krajanům v Rumunsku pokračovat. V současné době úspěšně podniká ve své firmě Takk, která se zaměřuje na „intuitivní truhlařinu“ a realizaci osobní a nevšední truhlářské práce. V její dílně najdete jen ženy, a tak je do každého kusu nábytku vepsána trocha ženskosti, spontánnosti, originality, ale také úcta k přírodě a stromům. Ty staré a spadlé jsou oživeny, je jim vdechnut nový tvar a život.

Veroniko, možná to bude znít jako klasický stereotyp, ale tvé řemeslo není úplně typické pro ženy. Co tě k práci truhlářství a řezbářství přivedlo?

K truhlařině mě zavedla čistě jen náhoda. Při studiu na vysoké škole jsme s kamarádkou začaly pořádat různé akce pro děti v rumunském Banátu. Jedna z našich akcí byla stavba dětského hřiště.

Sehnaly jsme tři sochařky, které se stavbou dětských hřišť zabývají, ty s námi odjely do Banátu a já jsem pak Lence Klodové, Heleně Polákové a Lucii Nepasické zůstala jako suvenýr. Od té doby s nimi pracuji.

Vnímáš to jako náročnou práci pro ženu nebo v tom nevidíš až takový rozdíl, ve srovnání s jinými povoláními?

Určitě vnímám to, že ženská stavba těla není úplně na takovou práci dělaná. Obzvlášť při zvedání těžkých věcí. Co ale nedoženeme vlastní fyzickou silou, doženeme jinak; vždycky si se zvedáním těžkých věcí nějak poradíme. Ať už je to náhodným kolemjdoucím, který přispěchá na pomoc nebo systémem podpěr a kladek.

Sama už ale raději přistupuji k tvorbě věcí menších. Postele, stoly, stolky. Takové věci, které nepotřebují ke zvedání hever. A rozdíl s jinými povoláními? Každé zaměstnání má podle mého své. Pro mě by bylo určitě mnohem náročnější vydržet sedět každý den, celý den, v kanceláři u počítače.

Setkala ses i s dalšími ženami, které si toto řemeslo vybraly během studií?

Na učňáku jsme se ve třídě sešly 3 ženy na 27 mužů. O žádné z nich ale nevím, že by se truhlařině dál věnovaly. A již zmiňovaná Helena, která byla o ročník výš.

Je pravda, že v dílně, kde pracuješ, jsou jen ženy?

Je to tak. Ale občas k nám přijde nějaký brigádník. Osekat kmen nebo jiné hrubší práce. Jsou to ale většinou synové holek, se kterými dílnu máme.

Byl to záměr, jen ženy?

On s námi moc dlouho žádný chlap pracovat nevydrží. Přeci jen jsme pořád ženy, máme tak svůj styl práce, svoje postupy, které ne vždy odpovídají zaběhlým tradicím. Pracujeme dost intuitivně, po svém.

Tvé portfolio je plné originální a kreativní práce se dřevem. Kde čerpáš inspiraci?

Většina věcí vzniká spíš náhodou. Nikdy dopředu nevím, co vytvořím. Nemám dopředu promyšlený plán, nikdy sama nevím, jak věc bude vypadat. Možná tedy ne tolik inspirace, jako intuice. Když si u mě někdo objedná třeba postel, domluvíme se na rozměrech a přibližném tvaru. Toho se držím, ale zbytek vzniká až v průběhu.

Na tvých webových stránkách Takk.me uvádíš, že nejraději „vdechuješ starým spadlým stromům nový život“. Jak moc je pro tebe vnímání přírody důležité?

Pracuji s přírodním materiálem. Uvědomuji si, že dřevo, které mám pod rukama, někde desetiletí rostlo, zažívalo zimy, léta, vyprávělo by, kdyby mohlo. Taky se mi kolikrát zdá, jakoby každý kus už dopředu věděl, co z něj bude, já jen „naslouchám“.

Mohla bys popsat, jak například vypadá tvůj řemeslný postup určitého kusu nábytku, myslím od samého počátku, od toho „spadlého stromu“? Co všechno obnáší vyřezat stůl nebo postel?

Nejdřív jedu na pilu. To už samo o sobě je kolikrát na sociologický průzkum. Scénář je často podobný. Skupinka mužů z pily se od všech koutů seběhne podívat, že přijela ženská v šatech, na střechu auta chce naložit něco, co to auto nemůže přece nikdy uvézt, padne pár vtípků o „ženské bláznivé“, já nasedám a odjíždím.

Poté se zákazníkem dohodneme rozměry té které věci, její využití a přibližnou podobu. Důležitý je pro mě osobní přístup. Pokud to jde, zákazníka ráda předem poznám z očí do očí. V případě větších věcí se nechám pozvat tam, kam bude věc umístěna. Na oplátku potřebuji od klienta důvěru a volnou ruku. Ze zkušenosti vím, že čím mám ruce svázanější a už sama dohoda zadrhává, ani tvorba nebude úplně snadná. V takových případech raději z realizace odstoupím. Nakonec beru do ruky motorovou pilu, brusku, dláta a výroba sama začíná. To už je paradoxně proces nejsnazší. Zavřu se do dílny a dělám už jen to, co umím nejlépe.

Souhlasíš s tvrzením, že „sehnat dobrého řemeslníka je dnes problém“?

S tím souhlasím. Řemeslníků je málo a taky ne každý je mistr oboru.

Proč myslíš, že jsou tradiční řemesla mnohdy podceňované, oproti jiným oborům?

Tradiční řemeslo vyžaduje spoustu času, zkušeností a předem daných postupů. Myslím ale, že je poslední dobou více chápeme a vážíme si jejich smyslu, a tak se k nim zase vracíme zpět. Jako podceňované je úplně nevnímám.

Jak dlouho už podnikáš v oblasti truhlářství? Máš pocit, že dnes mají lidé větší zájem o řemeslnou výrobu a práci lidí, které mohou poznat i na živo, než když jsi s podnikáním začínala?

Se dřevem pracuji zhruba 6 let. Když jsem začínala, ještě jsem nedělala věci své, jen jsem byla „v učení“. Že ale lidem záleží na tom, aby znali původ svého výrobku, pravda je. Možná je to spojené i s nějakou větší uvědomělostí nás všech. S tím, že si více uvědomujeme, že jitrnice nerostou na stromech, ale že je někdo musel vyrobit a za jakých podmínek.

Dá se v Čechách slušně uživit tradičním řemeslem?

Myslím si, že v mém případě by to šlo, čistě řemeslem. Ale váže se k tomu i různý marketing, práce na sociálních sítích, všechny záležitosti kolem, takže se moje práce mění více v multitasking, ve kterém zatím tak úplně dobrá nejsem. Ale učím se.

Ty máš rovněž silný vztah k Banátu, českým vesnicím v Rumunsku. Od kdy do Banátu cestuješ?

Do Banátu jsem jela poprvé asi před 10 lety. Vlastně jsme na místo s kamarádkou, se kterou jsme jely, narazily spíše náhodou.

Co tě na Banátu tak oslovilo?

Myslím, že všechno. Nejvíc to, když se člověk přibližuje, když jede cestou nahoru, do kopců, kde vesnice jsou. Je to jako jet časovou smyčkou. Vystoupíte z auta a cítíte se, jako byste se vrátili 200 let nazpátek.

Změnilo se v Banátu za ty léta něco zásadního?

Určitě, spoustu věcí. Už jen třeba mobilní signál, který ve vesnicích, když jsem tam jezdit začínala, nebyl. Teď se připojíte na Wi-Fi skoro v každé druhé chalupě. Ale není to skanzen, takže mi to přijde v pořádku.

Jak vnímáš turismus v Banátu? Je zájem o „krajanskou“ turistiku?

Turismus je pro místní velkou částí příjmu. Je to jedna z věcí, díky které místní mohou zde zůstat a nemusí se stěhovat, nejčastěji do Čech, za prací, jak tomu tak doposud bylo.

Zájem ze strany turistů je podle mého rok od roku větší. Určitě na to má velkou zásluhu i Festival Banát, který na místo dostal i ty, kteří by se třeba tak daleko sami nevypravili. A Banát má ještě tu zvláštní věc; jakmile se sem jednou podíváte, už musíte zas a zas.

Využila jsi například své řemeslo i v Banátu?

Právě při stavbě dětských hřišť. Už se z toho stala taková malá tradice. Každá vesnice, kde jsou ještě malé děti, má hřiště, které jsme tam postavili. Letos jsme měli jet stavět na Rovensko, ale vývoj pandemie naši akci zastavil. O rok jsme tak museli odjezd posunout.

Je nějaký projekt, který bys ráda v budoucnu v rámci truhlařiny zrealizovala?

Vždycky jsem si přála postavit si salaš a pást ovce. Teď se ale budu vdávat a tak se budu spíše věnovat lidskému hnízdu.

Co bys vzkázala ženám, které zavedené stereotypy o „mužské a ženské“ práci třeba odrazují od řemeslné výroby, přestože by se mu rády věnovaly?

Ať se oprostí od stereotypů a naslouchají samy sobě. Nejen v otázce řemesel.

Varování:

Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autorů. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).