Rozhovor s ředitelkou obecně prospěšné společnosti ShineBean Renatou Rokůskovou se dotýká současného stavu keňského školství, přístupu dětí k učení a jejich vyhlídek do budoucna. Dozvíme se také více o projektech, při kterých ShineBean zprostředkoval spolupráci mezi školami v Čechách a v Keni, ale i o těch, které se nyní teprve rozbíhají. Jedním z jejích prvních projektů bylo darování koz chudým rodinám. Díky tomuto daru získaly děti možnost usednout do školních lavic. Tím to ale neskončilo. Podmínkou další pomoci byl prospěch ve škole, nízký ekonomický status rodiny a především snaha samotného žáka. Ten totiž neměl kozu prodat, cílem bylo ji řádně chovat a dosáhnout kůzlátek, která mohla rodině přinášet stálý zisk. A právě snaha o dlouhodobější rozvoj a podpora vzdělání jsou záměry ředitelky Renaty Rokůskové a jejích kolegyň.
Vzpomenete si, kdy jste se poprvé rozhodla pomáhat chudým rodinám v Keni?
Bylo to při mé první návštěvě této země. V říjnu roku 2005 jsem pronikla do života ve slumu Kibera (chudinská čtvrť Nairobi). Na ty dny nezapomenu. Od té doby Keňu navštěvuji každý rok.
Jakým způsobem jste se tenkrát rozhodovali, kterou oblast v Keni budete podporovat?
Hledáme lidi, kteří jsou aktivní, dobrovolníky, kteří nám zprostředkovávají komunikaci a nachází pro nás nové možnosti. Našli jsme je v těchto komunitách, a tak započala naše spolupráce na různých místech Keni. V současnosti je to hlavně nairobský slum Kibera. Dále spolupracujeme se školami u břehu Viktoriina jezera. Nacházejí se poblíž města Kisumu, kde žijí převážně Luové. Jsme malá organizace, proto naši pozornost nechceme tříštit.
Jak byste popsala situaci tamějších obyvatel?
V minulosti se dařilo v kraji rybolovu, od kterého se ustoupilo. Úpadek byl zapříčiněn invazivní rostlinou vodní hyacint a uměle vysazeným dravým vodním okounem, kterému zřejmě chybí přirozený nepřítel. Dnes lidé migrují i ze stále vyprahlejších oblastí, kde už se nenapase ani dobytek. Ve městech se bohužel výraznější změny nedočkají – velká konkurence a žalostný nedostatek pracovních míst.
Ve srovnání s prvními návštěvami Keni spatřujete i nějaký pozitivní vývoj?
Keňa se rychle rozvíjí. Když jsem do Keni začínala jezdit, byla naprostá většina domů hliněných se slaměnou střechou. Dnes je slaměná střecha vzácností a hliněných stěn rovněž znatelně ubývá. Nahradil je zvlněný plech, který lépe plní funkci střešní krytiny. Na vesnicích roku 2006 téměř nikdo nejezdil ani na kole. Nyní tam motorkáři provozují taxislužbu. Školy byly polorozpadlé a jejich personál vděčný za každou lavici. Tabule s křídou dnes doplnily aspoň sešity a tužky. Učitelé se nyní snaží představit dětem demokratické hodnoty. Výuka už není tolik direktivní, není o takovém drilu. Samozřejmě spousta věcí se dá ještě zlepšit, ale pozoruji, že učitelé mají zájem se učit nové věci a zkoušet jiné přístupy.
Spolupracujete se školami, objíždíte ty nejchudší rodiny, povídáte si s jejich dětmi. Kolik má taková rodina v průměru dětí? Mohou si vzdělání potomků vůbec dovolit?
V Keni mají velmi propracovaný systém vzdělání. Docházka je sice bezplatná, ale rodiny platí řadu povinných potřeb a služeb: od sešitů, uniforem po písemky a zkoušky. Když takovou písemku žák pokazí, musí si platit opravný pokus. Což je na jednu stranu motivující prvek, na druhou stranu získává vzdělání diskriminující úlohu. Na základních školách se ceny pohybují kolem 350 korun za měsíc. Střední školy jsou určeny jen vyšším sociálním vrstvám. Student zde platí 1800 až 2000 korun za měsíc, což už je pro mnohé nepředstavitelná suma. Vzdělává se ten, jehož rodina na to má. Rodiny z vesnic mají v průměru šest dětí. Logika je zřejmá, čím více z nich se dožije dospělého věku, tím lépe budou moci zaopatřit své rodiče. Ale skromné políčko, které se mezi dědice rozdělí a stále nuznější úroda, této logice ubírá. Značný podíl na poklesu reprodukce dětí má právě škola. Myslím si, že s vědomím ekonomického vytížení, které sebou vzdělané dítě přináší, Keňané přehodnocují své původní hodnoty.
Jaký je tedy přístup Keňanů ke škole?
Děti v Africe se učí velice rády. Vzdělání vnímají jako cestu z chudoby. Uvedu několik příkladů: před začátkem výuky obvykle děti rámusí, pobíhají, hlučně diskutují, ale s příchodem učitele třída náhle umlkne a povstane k pozdravu. V slumu Kibera se stává čtyřleté dítě, které neumí počítat, terčem posměchu ze strany jeho kamarádů. A v další oblasti je pro rodiče kultury Luo prioritou, aby své děti poslali do školy, i kdyby si sami museli upírat od úst.
Zlepší se životní podmínky dětí po studiu? Mají bohatší vyhlídky do budoucna?
Keňská vláda se hodně snažila podpořit školství. Ono není dokonalé, ale je. Přesto není výjimkou, když ty nejchytřejší děti ze školy jednoduše odejdou. Ví, že se školou i bez ní budou pracovat u rodičů. Vzdělání jim nepřináší žádnou budoucí perspektivu. Ale jsem svědkem stále rostoucího počtu absolventů, kteří si ze školy vzali víc. A to je to, co by jim škola měla dávat: učit je samostatnosti a kreativitě. Právě takový člověk je pak schopný si práci vytvořit sám. Pozná, kde jsou díry na trhu, a této vědomosti dokáže využít. Často odchází do města, kde má větší šanci se uplatnit.
S ShineBeanem jste nyní ukončili několikaletý projekt Shirika. Co bylo jeho cílem, a naplnil se?
Projekt začínal školními manuály, které vytvořilo Multikulturní centrum Praha ve spolupráci s neziskovou organizací NaZemi. Tehdy byly využívány v českých a indických školách, vytvářely se tak mezinárodní dvojice, které postupně procházely různými tematickými okruhy a úkoly (fotomontáže, průzkumy svého okolí, sběr plastů a následná výroba předmětů a další). Ony dvojice si předávaly zhotovené úkoly a snažily se porozumět pohledu kamaráda z jiného světadílu. My jsme tyto úspěšné manuály přizpůsobili podmínkám českým a keňským dětem. Samy školy si nám o takové projekty říkají. Cílem bylo prohloubit dětskou kreativitu a rozšířit pohled na svět. Snahou bylo odbourávat na obou stranách stereotypy a předávaná klišé o „těch druhých“.
Za tři roky jsme tak uspořádali ve spolupráci s MKC Praha tři vzdělávací programy pro pedagogy v ČR, pět vzdělávacích programů pro pedagogy v Keni, 53 vzdělávacích programů pro žáky v ČR, sedm vzdělávacích programů pro žáky v Keni. Zapojili se stovky studentů a desítky učitelů. V průběhu času se vytvořilo partnerství mezi sedmi českými školami a šesti keňskými. Děti z obou zemí si vyměňovaly informace, připravovaly úkoly, vyráběly těm druhým pomůcky nebo přispívaly na ty nejnutnější školní potřeby. Já se domnívám, že cíl jsme naplnili, přesto mě mrzí, že projektu nebyl přiznán další grant.
Co spouštíte nyní za projekt? Čemu se budete dále věnovat?
Zůstáváme u spolupráce s keňskými školami z projektu Shirika, kterým bychom chtěli zřídit menší tréninkové farmy, kde by se děti mohly učit praktickým znalostem zemědělství, vyzkoušet si je a po nějaké době i sklidit plody svého úsilí. Chceme se zaměřit na vymýcení starých a neekologických technik, které vedly pouze ke zpustošení půdy. Rádi bychom dětem prostřednictvím nového projektu „Školní tréninkové farmy“ nabídli nové způsoby, inovace. Dětem přibude nový seminář, ale i jejich rodiče budou zváni, aby dokázali proměnit půdu v ekonomicky produktivní farmu, což se mnohým překvapivě nedaří.
Co byste kromě podpoření samostatnosti dětí ve výuce změnila? Vysvětlují školy jak preventivně postupovat proti šíření viru HIV?
Jistě. Všimla jsem si například vyvěšených informativních letáků a plakátů, kde je přehlednou formou zobrazeno mnoho preventivních opatření bránících šíření nemocí a neřestí pramenících často ze zaběhlých a tradovaných zvyků, hodnot či původní víry. Děti pak nové poznatky a vštípené chování předávají doma svým rodičům. V případě HIV mám dojem, že od té doby, co byl vyhlášený pokles nakažených, opatrnost Keňanů opět polevila. Na venkovských školách bych zřejmě obohatila výuku o praktický předmět objasňující žákům, jak znovu zúrodnit pole, jak pěstovat jednotlivé plodiny, aby i ti chudší mohli uplatnit hodiny strávené před tabulí a posunuli někam zaostalé zemědělství, než sami sebe při migraci z pusté krajiny.
