Milan Jeglík: na Sumatře jsem nechal svou duši, abych na Kostarice mohl nalézt svoje srdce

Milan Jeglík patří k nejvýznamnějším českým ochráncům přírody, a přestože se narodil v Brně, větší šanci na setkání s ním budete mít v deštných pralesech na Sumatře, kde se věnuje výkupům půdy, aby zamezil ilegální těžbě dřeva a rozrůstání palmařského průmyslu. Na Sumatře se mu podařilo vykoupit značné území deštného pralesa, kde založil i proti-pytlácké hlídky Green Patrol, v čele s tzv. „tygřím komandem“, ve kterém aktivně působí jeho kolega Zbyněk Hrábek. Není-li zrovna na Sumatře, vyjednává nové podmínky s kostarickými úřady pro unikátní projekt Green & Blue Life Kostarika na ochranu podmořského světa, který je i přes všechna vládní opatření stále velice křehký. Tím ale výčet aktivit Milana Jeglíka nekončí. Mezi další probíhající programy, o které se zaštítil společně se svou partnerkou Zuzanou Kolouškovou, patří i jedinečný projekt Oko země, který bude po dobu 5 let monitorovat ohrožená zvířata na čtyřech kontinentech světa a odhalovat ve spolupráci s organizací International Ranger Federation ilegální aktivity pytláků a těžařských společností. Vkládá svou energii i do vzdělávání české a slovenské veřejnosti, a proto polovinu roku přednáší o výsledcích své terénní práce na ochranu přírody. Věří totiž, že jedině široká veřejnost může zastavit odlesňování primárních pralesů a naděje vkládá zejména do nastávající generace. Proto se svým týmem založil vzdělávací program Nejbohatší Ekosystémy Planety Země (NEPZ).

Milane, Váš život se v současné době podobá spíše filmům o Indianu Jonesovi, s tím rozdílem, že Vy zachraňujete pralesy a ohrožená zvířata. Pravidelně pobýváte půl roku v terénu, kde vyjednáváte například výkupy indonéské půdy, zbylou část roku věnujete přednáškám po České republice. Kde se vzala touha v rodném Brňákovi chránit indonéskou přírodu? A co bylo Vaše původní povolání?

Měl jsem to štěstí, že jsem se v roce 2002 rozhodl k velkému kroku a odešel jsem od policie za oceán do Indonésie za prací instruktora potápění. To byl životní zlom. Zde jsem se nejen potápěl, ale také postupně zjišťoval zákulisí rybolovu a ilegálních rybářských praktik. Viděl jsem, jak lidé zabíjejí žraloky, delfíny, manty, a dokonce i velryby. To mi hodně změnilo život a začal jsem se více zamýšlet nad tím, kdo jsme vlastně my lidé.

V roce 2004 jsem poprvé zavítal na Sumatru a deštný prales mi doslova sebral duši. V roce 2006 jsme otevřeli společně s dalšími Čechy vlastní potápěčské centrum na ostrově Nusa Penida u Bali a ob dva roky jsem vyplouval do Indopacifiku na české expediční potápěčské lodi Sea Lady. V roce 2012 jsem dokončil jedinečnou plavbu východním Indopacifikem. Poté jsem se rozhodl, že končím s komerčním potápěním a vydal se chránit tygry a orangutany na Sumatru, kde jsem již v roce 2009 zahájil první výkupy pralesa s projektem Green Life. Ano, a moje původní povolání je policista, ale přiznám se, že jsem rád, že jsem se v roce 2002 rozhodl pro cestu do Indonésie. Dnes bych tu práci dělat nemohl.

Měl jste hlubší vztah k přírodě a ke zvířatům již v mládí?

Měl jsem veliké štěstí na rodiče. Zejména otec mi věnoval hodně času pobytem v přírodě. Od malička jsem s ním chodil do lesa, jezdili jsme celá rodina na vandry a já postupně pochopil, že příroda není nebezpečná, ba naopak, je obrovským zdrojem zážitků a tolik pro kluka potřebného dobrodružství. Jako dítě jsem byl více v přírodě a venku, nežli ve městě a doma. Jsem vděčný i za to, že jsme nechodili do ZOO či cirkusů, neměli jsme doma žádná zvířata v zajetí, krom zatoulané kočky nebo psa a já měl tak šanci nalézt skutečný vztah ke zvířatům na svobodě, tedy ve volné krajině. To považuji za velmi důležitý základ, který mi mohli rodiče předat.

Co Vás přivedlo zrovna na Sumatru?

Na Sumatru mě přivedla touha po dobrodružství, a hlavně po poznání deštného pralesa. Je to zcela jiný les, než na který jsme zvyklí u nás v Česku. Je totiž skutečný, dokonalý, a hlavně lidmi neobhospodařovaný. Moje první seznámení s pralesem bylo v Národním parku Gunung Leuser. Když máte možnost vidět a vnímat obrovské pralesní stromy, pozorovat orangutany či kráčet po stopách tygra, tak vám to kompletně změní pohled na svět kolem vás. Tam si uvědomíte ten prostor, v němž zvířata žijí. Přiznám se vám, že když jsem před lety viděl orangutany v Ústecké ZOO během natáčení o utrpení zvířat v zajetí, tak mi vyhrkly slzy smutkem, vztekem a zoufalstvím. Je to smutný pohled na zvířata v zajetí.

Čím byl pro Vás rok 2009 přelomový? Proč jste se rozhodl zrovna v tuto dobu změnit jisté a lukrativní povolání instruktora potápění za náročný život ochránce přírody?

Přiznám se, že už jsem toho měl plné zuby. Neměl jsem jít kam dál. Toužil jsem pokračovat více eticky a s menší dávkou komerce, ale moji společníci tomu nebyli nakloněni. Chtěl jsem část roku věnovat monitorování korálových útesů a plout podél pobřeží a učit rybáře, proč nelovit za pomocí trhavin; ale jak říkám, nedostal jsem k tomu příležitost, tak jsem to zabalil. Nakonec jsem zvolil dobře a společně s mojí přítelkyní jsme dali vzniknout jedinečnému projektu Green Life na Sumatře, který velmi úspěšně funguje dodnes pod vedením kolegy Zbyňka Hrábka, který tam od roku 2016 žije.

Brněnský spolek Prales dětem byl založen v roce 2009 na záchranu deštných pralesů.

Můžete nějak podrobněji a pro lepší představu popsat tehdejší situaci a praktiky ilegálního lovu a odchytu divokých zvířat na Sumatře?

Pokaždé, když jsme vstoupili na hlídky do pralesa, včetně národního parku Gunung Leuser, tak jsme nacházeli desítky pytláckých ok. Nikoho to nezajímalo, ani rangery. Z celé oblasti zmizeli luskouni a dikobrazi, ničili jsme sítě na ptáky pytlákům a měli jsme pocit, že to nikdy neskončí, nebo že si na nás někdo došlápne.

Nakonec se to povedlo, pytláctví ustoupilo, my vykoupili více a více pralesa a zaměstnali muže do proti-pytlácké hlídky Green Patrol. Dnes mohu říct, že jsme dosáhli velkého úspěchu ve snížení pytláctví v naší oblasti. To však neznamená, že pytláctví zmizelo úplně, ale naše rezervace je čistá a dnes přes ni procházejí tygři a pravidelně se objevují orangutani. V roce 2018 tam dokonce zavítali sloni. Na fotopastech vidíme, že se vrátila i zvířata, která u nás před tím neexistovala.

Vy jste založil v České republice neziskovou organizaci Prales dětem, jíž jste předsedou. Na této organizaci je opravdu zajímavé, že se zaměřuje na výkup půdy hraničních pásem kolem národního parku Gunung Leuser na na severu Sumatry, aby více ztěžovala pytlákům prostupnost do pralesa. Čeho všeho se od roku 2009 podařilo díky Vaší organizaci dosáhnout a kolik hektarů půdy v okolí národního parku již vlastníte?

Zaměřili jsme se na jednu konkrétní oblast v okresu Bohorok, která je mimořádně zajímavou oblastí, v níž žijí tygři sumaterští. Zde jsme postupně vykupovali pozemky na sebe navazující a do dnešních dní je to 175,5 ha území přímo na hranici parku. Není to mnoho, ale je to velký přínos, jelikož to zabraňuje pytláctví v tygří oblasti. Náš proti-pytlácký tým má dnes k dispozici čtyři terénní kempy, které zároveň používáme pro dobrovolnické programy.

V roce 2015 jsme postavili základnu a hlavní projektové a spolkové sídlo Tygří dům, který reprezentuje naši činnost na Sumatře. Právě v těchto dnech vykupujeme dalších pět hektarů území. Je to vlastně takový nekonečný příběh… Krásný příběh, v němž se angažují tisíce Čechů a Slováků. Náš tým se navíc angažuje v pomoci farmářům při prevenci konfliktů s tygry, a proto stavíme pro krávy ohrady, které dobře fungují. Je to dobrá práce celého našeho týmu.

K Vaší organizaci se připojují i bývalí pytláci. To musí znamenat pro ochránce přírody velkou míru satisfakce…

Ano, to je jeden z našich důležitých programů, tedy rehabilitační program pro bývalé pytláky, kteří se rozhodli vzdát své dosavadní činnosti a přejít na naši stranu. Musím s radostí sdělit, že to funguje. Víte, on má každý člověk právo na jednu opravu v životě, a když ji příjme, měla by mu ta šance být dána. Důležité je ji však nepromarnit, a to platí pro nás všechny, nejen pro pytláky.

Co znamenala pro projekt Prales dětem pandemie Covidu-19? Museli jste nějak pozastavit svou práci v terénu?

Pro všechny terénní projekty na ochranu přírody je tato pandemie doslova vražedným obdobím. Pro nás to znamená, že jsme již přišli o dva tříměsíční dobrovolnické turnusy, které byly plně obsazeny a vypadá to, že přijdeme i o třetí toto léto. To je pro náš projekt ztráta více než milion korun, kterou nám žádná vláda nenahradí.

Též jsme nemohli pracovat na našem vzdělávacím projektu Nejbohatší Ekosystémy Planety Země (NEPZ) v ČR, a tohle trvá již třetí sezónu: tedy jaro a podzim 2020 a jaro 2021. Tohle je další obrovská ztráta pro naše aktivity, a to nejen finanční. Jsem doslova zhnusen nad tím, jak jsou děti odříznuty od vzdělání a sociálního prostředí. Je to ostuda a velmi nebezpečná společenská situace pro mentální vývoj mladé generace.

Jinak co se týká pozastavení projektů, tak došlo k omezení projektu Blue Life na ochranu oceánu na Sumatře, ale jinak vše naštěstí šlape na plný plyn, lidé nás v tom nenechali, a naopak v době, kdy systémy kolabují, tak spolek Prales dětem zvedá projektovou kotvu na Kostarice, kde se budou dít nové velké věci.

Jak vypadá dobrovolnický program na Sumatře v rámci projektu Blue Life se můžete dozvědět například v tomto krátkém dokumentu.

Jak se dívají místní lidé na rapidní úbytek deštných pralesů? Nachází u nich Prales dětem také podporu?

Moderní Indonésané doposud úbytek pralesů moc neřeší a ani vlastně nemohou, poněvadž neznají souvislosti a je to jejich mnohdy jediné živobytí. Znám však několik aktivistů, kteří jsou velice činorodí. Bohužel někteří z nich již nežijí, poněvadž byli zavražděni vrahy najatými nadnárodními korporacemi. Stojí za tím palmařské společnosti a výstavba čínských přehrad. Je to zoufalá situace, ale nelze před tím donekonečna zavírat oči.

Deštné pralesy si zaslouží naši pozornost a je třeba je chránit i přes určitá rizika, která tato práce sebou přináší. Co se týká místních obyvatel, tak se mezi nimi najdou tři skupiny lidí: ti, kteří nás neřeší, dále ti, co s námi spolupracují, a pak ti, co nás bytostně nenávidí; a to jsou většinou pytláci nebo zkorumpovaní úředníci. To je prostě život.

Jak je možné, že i přes mediální kampaně předních světových ekologických organizací a jejich veřejné finanční podpoře, deštné pralesy (nejen v Indonésii) stále ubývají, a to enormní rychlostí? V čem spatřujete největší problém v ochraně přírody?

Víte, řeknu vám to asi takto. Kdyby ty velké a pochybně financované přední ekologické organizace použily peníze na vykupování pralesů, tak by udělaly lépe. Kdyby každá neziskovka zachránila svých 200 a více hektarů pralesa a dala lidem práci v proti-pytláckých hlídkách, udělala by lépe. Byl by vidět konkrétní výsledek.

Proč pralesy ubývají? Poněvadž je veřejnost doslova konzumuje: v tropickém dřevu, palmovém oleji, kaučuku či eukalyptu. Očividně kampaně nezabírají, jak by měly. Problematika kácení deštných pralesů by se měla učit na školách a měla by dostávat pravidelnou pozornost v hlavním zpravodajství. Právě kvůli průmyslovým plodinám se vypalují, kácí a ničí pralesy. Schválně se podívejte, na čem smaží všechny ty velké řetězce fastfoodů, u kterých lidé tak často nakupují. Možná vám sdělí, že mají certifikovaný palmový olej a zavřou tím lidem ústa, ale ve skutečnosti je to jen kšeftování s certifikáty. Celý tento rádoby „zelený byznys“ je jeden velký podvod.

Když vidím ty organizace, jak vyzývají k používání certifikovaného palmového oleje, pod což se podepsal i Světový fond na ochranu přírody (WWF, World Wide Fund For Nature), tak se mi chce opravdu zvracet. Realita je taková, že budou mizet pralesy a umírat sloni, tygři a orangutani, dokud to lidi nezačne opravdu zajímat a dokud to nezačnou řešit vlády jednotlivých zemí a mezinárodní společenství, například uvalením obchodního embarga na země, které nedodržují mezinárodní dohody. Indonésie je právě jednou z takových zemí.

Mám-li to shrnout, tak největší problém v ochraně přírody vidím ve zkorumpované státní správě, lidském konzumu a ve velmi špatně nastaveném vzdělávacím systému – a to především v médiích.

Myslíte si, že například eko-turismus výrazně napomůže ochranářské práci a propagaci národních parků? Do jaké míry počítáte s lidmi, kteří by rádi navštívili určitá místa v deštném pralese v Indonésii?

Ekoturismus je v mnoha oblastech jediným rozumným příjmem pro místní komunity, tedy jim umožňuje existovat bez ilegálních aktivit v chráněných územích. Správný ekoturismus také vede návštěvníky k poznání a podpoře ochrany přírody. Právě covidová situace zcela zničila ekoturismus a vrátila mnoho lidí zpět na pytláckou stezku, a to je zlé.

Co se týká našich projektových aktivit, tak my nevyznáváme ekoturismus, ale dobrovolnictví, kterému já říkám dovolená 21. století. Můžete nejen něco vidět, ale také pomoci, a hlavně pochopit věci v souvislostech. Klasický turismus je vlastně jen další forma konzumu. Myslím si, že právě dobrovolnictví je cesta budoucnosti.

Můžete mi povědět o Vašem dalším projektu, jehož název je Oko Země? Na co se zaměřuje?

Už jsem zmiňoval, že Oko Země je světový monitorovací projekt za pomocí fotopastí. Unikátem tohoto projektu je fakt, že našimi hlavními partnery jsou žáci základních škol, kteří nás podporují společně se svými rodiči i učiteli a získávají finanční prostředky na nákup fotopastí, které my pak používáme na několika kontinentech pro monitoring a výzkum zvířat, a odhalování pytláctví.

Projekt Oko Země tedy dokázalo zapojit děti do světové ochrany přírody a odměnou za to se jim dostává unikátních záběrů z fotopastí. Jinak se tento projekt zaměřuje především na kriticky ohrožené druhy volně žijících živočichů, zejména predátorů. Jeho výstupem bude vzdělávací mezinárodní program Etika Země, jehož základem jsou právě videozáznamy z fotopastí z několika světadílů.

V současné době je také možné sledovat Vaší práci na Kostarice, zde mj. probíhá projekt Oko jaguára. Co je jeho náplní?

Oko jaguára se zaměřuje na monitoring této největší kočkovité šelmy amerického kontinentu. Úzce spolupracujeme s Leonelem Alonso Delgado Pereirou, prezidentem International Ranger Federation pro Střední Ameriku, který nám otevřel brány do této krásné země, v níž je mimo jiné zakázán: lov zvířat, cirkusy se zvířaty, včetně výrazného omezení zoologických zahrad^1.V roce 2013 ministr životního prostředí René Castro předložil návrh na uzavření zoologických zahrad na Kostarice a navrácení zvířat do volné přírody nebo rezervací. Takto byly zrušeny některé zoologické zahrady na Kostarice a země plánuje uzavření zbylých dvou zoologických zahrad, které vlastní nezisková organizace FUNDAZOO a jejichž licence na provozování dobíhají do roku 2024 ve velmi omezeném režimu. V plánu je přeměna zoologické zahrady Simóna Bolívara v hlavním městě San José na botanickou zahradu. Důvodem byly neuspokojivé podmínky pro zvířata.

Dále jsme v úzké spolupráci s vědci z neziskové organizace NAMÁ, kteří již 12 let jaguáry studují a monitorují. Jedná se skutečně o úžasný tým lidí, který má za sebou mnohaleté výsledky ochranářské práce v terénu. Náš monitoring probíhá v národním parku Corcovado, dále v národních parcích Santa Rosa a Guanacaste. Máme za sebou první dva velmi úspěšné monitorovací měsíce, které nás přivedly na myšlenku na Kostarice otevřít pobočku spolku Prales dětem a rozjet zde další energii našich projektových aktivit. Pevně doufám, že během následujících dvou měsíců zde bude rezervace Green Life u národního parku Tapanti.

Kostarika je mezi cestovali známá jako „zelený klenot“ Střední Ameriky. Země je unikátní nejen svými deštnými pralesy, exotickými zvířaty a nádhernými plážemi Karibiku, ale jak už jste zmínil, je zeleným lídrem Ameriky, co se týká progresivních zákonů na ochranu divokých zvířat a přírody.

Už v roce 2013 proběhly českými médii zprávy o tom, že ministr kostarického životního prostředí René Castro plánoval uzavřít zoologické zahrady a zvířata navrátit do volné přírody a rezervací. Kostarika také jako první země celé Latinské Ameriky zakázala lov divokých zvířat pro zábavu, aby více chránila ohrožené druhy zvířat. Jak je možné, že je zrovna Kostarika natolik progresivní zemí?

Přesně na to jsem se ptal jednoho velmi osvíceného muže na Kostarice pana José Roberto a ten mi odpověděl: „Je to 40 let vzdělávání lidí ve vztahu k přírodě a zvířatům.“ Tehdy jsem zůstal stát jako opařený, poněvadž jsem si uvědomil hloubku té myšlenky a podstatu kostarické společnosti.

Když vidíte rodiče s dětmi stojící ve frontách na vstup do ZOO, učitelky proudící s dětmi za zážitkem celoživotně zavřených zvířat, tak si říkám: „Copak vy to nevidíte? Vy to necítíte, že ta zvířata trpí?“  V některých zemích se dokonce vyučuje empatie a děti jsou vedeny k pochopení toho druhého, což se netýká zdaleka jen lidí. Když si vzpomenu na některé děti ve školách, jak mi sdělovaly, že je lepší být zavřený v kleci než být na svobodě v nebezpečí, tak si uvědomuji, jak zoufalé je u nás vzdělávání ve vztahu k přírodě a ke zvířatům.

Všechna tato nešťastná energie však vychází právě z konceptů zoologických zahrad, kde se děti už v útlém dětství učí, že zajetí je ochrana, že klec je bezpečí, a že zvířata jsou nebezpečná. Tohle považuji za skutečný „zooklam“.

Člověk by řekl, že díky výše uvedeným kostarickým zákonům, je země chráněna proti ilegálnímu odchytu zvířat. Jakým problémům týkající se ochrany přírody a životního prostředí tato země čelí? A proč jste rozjel projekt zrovna na Kostarice? Hrálo roli i to, že je země příznivě nakloněna ochraně přírody a lépe se tedy vyjednávají podmínky s místními úřady?

Ačkoliv má Kostarika skvěle nastavené zákony, tak se zde samozřejmě dějí ilegální aktivity. Rozdíl je v tom, že lov zvířat je zde trestný, zatímco u nás v České republice je zlegalizovaný a nazvaný myslivostí. I přes fakt zákazu se to však děje a čím blíže jste Panamě nebo Nikaragui, tím je situace složitější. Národní park Corcovado má problém se zlatokopy a pytláky, přestože je to nejznámější národní park Kostariky. Ilegálně se zde stále loví hadi i ptáci. Na mnoha místech je však ohrožením přírody též masový turismus. I přesto je však tato země příkladem v ochraně přírody.

Co se týká důvodů, proč jsme pro pokračování našeho projektu vybrali Kostariku je fakt, že se zde skrývá 4% světové biodiverzity na souši a 5% světové biodiverzity v oceánu, takže se jedná o světový přírodní klenot. Zatímco na souši zákony platí skvěle, tak na oceán se nějak zapomnělo.

Jezdí sem bohatí turisté za sportovním rybolovem, což je stejná zrůdnost jako trofejový lov. Většina turistů zde konzumuje mořské plody a vůbec jim nedochází, že ničí kostarickou biodiverzitu oceánu. Dále je zde problém s ilegálním rybolovem v kostarických vodách, kde operují nezákonně čínské lodě a loví žraloky ve velkém pro ploutve na čínskou polévku. Kostarická vláda nemá lodě, které by to ohlídaly. I zde jsou stále vykrádána želví vajíčka na plážích a nikdo tyto aktivity nemonitoruje a nehlídá, takže jsme si řekli, že pomůžeme právě v této zemi, o níž si všichni turisté myslí, že zde vše environmentálně funguje, ale není tomu tak. Navíc jsme k tomu byli vyzváni, zda zde nechceme otevřít naši pobočku. My jsme rozhodně neodmítli.

Na Kostarice mj. také dojednáváte nákup lodě, která by měla sloužit jako první vzdělávací centrum na moři (The Ocean School) pro Střední Ameriku. Můžete mi více popsat tento projekt?

Myšlenka projektu Blue Life Kostarika a naše oceánská mise je naší současnou největší výzvou a starostí zároveň. Hledáme vhodnou loď, která by splňovala naše požadavky na operace na otevřeném oceánu, a to není žádná legrace. Jednu už jsme měli vyhlídnutou, ale neprošla sítem našich požadavků. V tomto okamžiku máme 200 000 USD na nákup lodi, která by plnila vzdělávací, výzkumný, monitorovací a samozřejmě ochranářský charakter. Naše myšlenka programu The Ocean School nám ohromně otevírá dveře do kostarické společnosti, včetně státní ochrany přírody SINAC.

Úzce spolupracujeme i s bývalým ředitelem Sea Shepherd pro Střední Ameriku, panem Jorge Serendero, který nám před pár dny nabídl partnerství na ochraně tzv. Zlatého trojúhelníku, tedy zóny mezi Osa Peninsula, Kokosovými ostrovy a kostarickým Thermal Dome. Posledně zmiňovaný Thermal Dome má obrovský ekologický význam a zaujímá strategické místo ve světové ochraně oceánů. Jedná se o ohromný výstupný mořský proud na otevřeném oceánu, který vynáší živiny z hlubiny a díky tomu se zde sdržují nejen delfíni, žraloci, či rejnoci a prehistorické mořské želvy kožatky, ale také až 3000 plejtváků obrovských, kteří se zde krmí, páří a rodí mláďata. Krom toho je zde největší migrační tah ohrožených tuňáků žlutoploutvých, a právě z toho důvodu sem plují rybářské flotily, jež decimují Thermal Dome a jeho bohatství. Tuto zónu nikdo nechrání, ani nemonitoruje, a to i přes fakt, že je v návrhu na oceánské chráněné území OSN. Naším cílem je ve spolupráci s For the Oceans Foundation, aby se toto místo pravidelně monitorovalo a probíhal zde výzkum ve spolupráci s univerzitami, vědci a mořskými biology. Navíc tento oceánský program bude otevřen též dobrovolníkům z celého světa, tedy i z České republiky či Slovenska. Zájem bude o zapojení potápěčů, freediverů, fotografů, kameramanů nebo pilotů dronů, tedy se máme všichni na co těšit.

Jak se tento nápad zrodil?

Samotný nápad se zrodil na konci ledna tohoto roku na Caňo Island, kde jsme se týden potápěli s rangery a filmovali pod vodou. Když jsem zjistil, že rangeři nemají základní potápěčské vybavení, včetně lahví a kompresoru, tak jsem si řekl, že jim pomůžeme. Jeden večer jsem zasedl k počítači a objevil jednu zajímavou loď na prodej a více méně sdělil našemu sponzorovi svůj záměr a on mi to odklepl. Bylo to rychlejší, než jsem čekal a z tajného snu se stala velká vize, na které v těchto okamžicích pracujeme. První vybraná loď neprošla, a tak hledáme další. Nyní sleduji jednu loď, která je v hodnotě 670 000 USD, tedy nám ještě hodně chybí. Druhá zajímavá loď je za 250 000 USD. Obě kotví na Floridě. Věřím, že do konce roku 2021 bude vše připraveno ke startu a Thermal Dome se dočká zasloužené pozornosti a ochrany. Také věřím, že myšlenka The Ocean School, tedy první plovoucí školy ve Střední Americe, bude velkým světovým příkladem mezinárodní spolupráce na ochraně podmořského světa a vzdělávání dětí o oceánu na Kostarice.

Hlásí se Vám mnoho dobrovolníků na Kostariku nebo do Indonésie z Čech a ze Slovenska?

V těchto dnech se s požadavky na dobrovolnictví doslova roztrhl pytel, až z toho mám pocit, že v ČR poslední zhasne jen vláda, Babiš a jeho voliči. Dobrovolnické programy zde však hodláme otevřít až od července 2021, aspoň v to doufáme, poněvadž budeme potřebovat pomoci s dokončením pralesního kempu a opravami.

Asi netřeba vyjmenovávat všechno to, čeho jste byl svědkem v rámci devastace přírody. Umím si představit vážnost situace, ale také to, jak může ekologa deprimovat rychlost destrukce pralesů. Co Vás motivuje a nabíjí optimismem? Vidíte nějaký větší posun i ve vnímání místních lidí důležitosti ekosystému, ať už v Indonésii nebo na Kostarice?

Mě nabíjí optimismem příroda a zbytečně se nenechávám deprimovat lidskou společností, a hlavně ne systémovými médii. Víte, pokud si člověk připustí k tělu reálný stav přírody, a ještě podlehne modernímu ekologickému alarmismu, tak si může jít rovnou prostřelit lebku. Tedy nikoliv, jedu v jiné energii! To, co dělám, mě naplňuje, věřím v naši projektovou cestu a mám rád lidi, kteří už vnímají přírodu a zvířata jinak, než je u nás v České republice ještě často zvykem. Co se týká Indonésie, tak tam je to ještě hodně od Kostariky pozadu, ale již jsou vidět první společenské posuny.

Smutné je, že o Česku se to říct nedá. U nás nyní mnoho lidí podléhá panice a hysterii ze zavřených ZOO, kde zvířata trápí hladem, ale lidé vidí jen ta zvířátka, nikoli tu podstatu toho utrpení, tedy to skutečné zajetí v uzavřeném prostoru, kde ta zvířata strádají díky lidem, kteří z nich učinili atrakci za peníze. A když peníze nejsou, tak přijdou slzy a lidé opět vysypou ty již poloprázdné kapsy, aniž by přemýšleli, co skutečně podporují, tedy zvířecí vězně. Nejdříve jsem doufal, že si lidi uvědomí tu zrůdnost zajetí, ale pak jsem pochopil, že ani nemohou, poněvadž jsou sami zajatci.

Právě naše projekty se snaží lidem odhalit podstatu svobody, kterou můžete zažít jen v divočině a nikdy ne v ZOO. Divočina je krásná, silná, v určitých ohledech nebezpečná a nesmíte v ní dělat moc velké chyby. Příroda nás učí prostoru, ale i odpovědnosti za každičký krok a přináší pocit nekonečné volnosti.

Milane, kdybyste měl shrnout Vaší dosavadní práci a zážitky v rámci ochrany přírody, co byste řekl? Jaký byl Váš nejsilnější zážitek, co jste zažil?

Nejsilnější zážitek, který jsem během své práce zažil, byl okamžik, když za mnou přišel malý šestiletý kluk ve škole během projektu NEPZ. Přinesl mi 10 Kč a řekl mi, že to je na jeho zachráněný první metr pralesa. Přiznám se, že mi tenkrát vyhrkly slzy do očí.

Vy asi ale máte samozřejmě na mysli zážitky z divočiny, jenže to by bylo na dlouho… Určitě nezapomenu na setkání s tygrem, jaguárem a gorilami nebo na umisťování fotopasti k mrtvému buvolovi ve vysokých travinách, kde byli lvi, ale my jsme je neviděli. Jedinečné bylo setkání se sumaterskými slony v džungli. Zažil jsem i natáčení medvědů grizzly na Aljašce, nebo nečekané setkání při potápění s keporkakem, či žraloky kladivouny, které opravdu jako zvířata zbožňuji. Příroda je naprosto magická a přináší vám nezapomenutelné zážitky, které vám nikdo nevezme.

Co byste vzkázal lidem, kteří přemýšlí nad zapojením se do některého z Vašich projektů? Jaké dobrovolníky v současné době hledáte a může se člověk hlásit na projekty i v průběhu pandemie koronaviru?

Neváhejte a zapojte se, poněvadž jste moc důležití na této cestě. Mrkněte na náš web Justice for Nature, podívejte se na film Seaspiracy o rybolovu a pokuste se zamyslet nad tím co kupujete a co konzumujete.

Nový dokumentární film Seaspiracy (2021) se zaměřuje na dopady rybářského průmyslu a problémy tažných sítí. Film dokumentuje nejen současný stav oceánů, ale odhaluje i tichou podporu rozličných zájmových skupin, neziskových organizací, ale také vlád. Oceány a moře by dle mladého britského dokumentaristy Ali Tabrizi mohly zůstat prázdné, jestliže výrazně nesnížíme konzumaci ryb. Dokumentární film streamovací společnosti Netflix byl hodnocen mimořádně kladně. Výrazné kritice čelil především od zástupců rybářských společností.

Určitě vás rádi uvidíme na kterémkoli z našich projektů, ať už na Sumatře, na Slovensku nebo na Kostarice, všude jste vítáni! Co se týká typu dobrovolníků, tak nyní na Kostariku potřebujeme především zručné chlapy mechaniky, strojníky, svářeče, elektrikáře, instalatéry, no prostě pracanty, co umí zatáhnout a nebojí se práce a nářadí.

Na Slovensku potřebujeme lidi, co se nebojí vyrazit do přírody, našlapou za den desítky kilometrů a těší je odhalovat ilegální aktivity myslivců. V Česku potřebujeme pomoci s odhalováním travičů zvířat a na Sumatře je to zase o práci v pralese a uklízení pláží od plastových odpadků. Není místo, kde bychom dobrovolníky a jejich pomoc nepotřebovali, takže to dejte vědět i dalším lidem a tím nám pomůžete asi nejvíce. Co se pandemie týká, tak doufám, že se to zlepší a lidé to nebudou tolik sledovat. Kostarika je otevřená, Sumatra zatím nikoliv a Slovensko je za rohem.

Jak se může zapojit člověk, který například nemůže odcestovat do zahraničí kvůli své práci v České republice nebo na Slovensku? Může se stát sponzorem?

Ano, tohle je pro mnoho skvělých lidí velký problém. Zaměstnání, rodina či domácí zvířata. V tom případě je nejbližší dobrovolnický program na Slovensku a mohu vám sdělit, že je to skvělá a důležitá činnost s mimořádným terénním programem. Jinak samozřejmě mohou lidé podporovat finančně, pracovně, mediálně, mohou zachránit kousek pralesa, koupit něco na našem e-shopu, či podporovat proti-pytlácké hlídky měsíčním trvalým bankovním příkazem. Vše najdete na našem webu.

Milane, děkuji moc za rozhovor a přeji mnoho štěstí!

I já děkuji za možnost lidem ukázat naše projektové aktivity.

Varování:

Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autorů. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).