Juraj Šajmovič (kameraman, držitel Českého lva za film Golet v údolí)
Juraj Šajmovič se narodil 27. dubna roku 1932 v Piešťanech na Slovensku do rodiny s židovskými kořeny. Vypuknutí druhé světové války mu přerušilo období bezstarostného dětství, jejíž poslední půl rok strávil s rodiči ukrytý v bunkru pod zemí. Jak sám otevřeně řekl, svou nudu zaháněl mladý Juraj obkreslováním poštovních známek a kreslením, ve kterém později vynikal na gymnáziu. Díky talentu těsně před maturitou přestoupil na umělecko-průmyslovou školu do Bratislavy, kde ho sice nepřijali na grafiku, ale shodou okolností bylo na fotografii jedno místo volné. Po absolutoriu se přihlásil na pražskou FAMU s vidinou studia režie. Osud tomu chtěl, že se nedostal na režii, ale na kameru, která se stala jeho celoživotní vášní a profesí.
Umělecká tvorba Juraje Šajmoviče patří k nejvýznamnějším dílům česko-slovenské kinematografie druhé poloviny 20. století. Za svou dlouholetou aktivní práci sklidil mnohá prestižní ocenění. Ještě na FAMU natočil film František Tichý (1958), dále se jako kameraman podepsal na filmu Pasiáns (1969), Archa Bláznů (1970), Malostranské povídky (1984), Můj obchod se psy (1986) a řadě dalších. V českém prostředí se proslavil divácky úspěšnými seriály Sanitka (1984) a neopakovatelným Dobrodružstvím kriminalistiky (1989-1993). Za umělecky laděný snímek Golet v údolí (1995), odehrávající se v tehdejší Podkarpatské Rusi, obdržel cenu Českého lva. V roce 2011 se podílel se svým synem Jurajem Šajmovičem mladším na natáčení rodinné filmové komedie Tady hlídám já. Vedle syna Juraje má ještě jednu dceru a jednoho syna.
Juraj Šajmovič se do uměleckého prostředí nezapsal jen díky své kameře a uměleckým fotografiím. Roku 2004 vydal knihu Duch času – Mezi fotografií a filmem, představující jeho fotografie zachycené v letech 1950 až 2003. Zároveň se od druhé poloviny 90. let plně věnoval malbě a se svými díly seznamoval českou veřejnost v gotických prostorách Galerie U Zlatého kohouta na Starém městě. Jako kameraman byl v odborných kruzích znám především pro svou ruční techniku natáčení. Před začátkem rozhovoru mi prozradil, jak vlastnoručně s kamerou běhal po plaze a ručně třesl kamerou, aby věrně zachytil jednu z nejnáročnějších scén seriálu Sanitka, při níž točili pád letadla. Juraj Šajmovič zemřel 20. dubna 2013 v Praze.
Z jakého důvodu jsi se rozhodl pro přestěhování z Bratislavy do Prahy?
Po absolvování studií na umělecko průmyslové škole v Bratislavě se někteří studenti pokoušeli uspět na FAMU v Praze, kde v té době už promovala první garnitura diplomovaných filmařů. Chtěl jsem na filmovou režii. Tam mě sice nevzali, ale na kameře bylo jedno místo volné.
Cítil jsi se v Praze tak trochu jako cizinec? Jak na tebe působilo české prostředí?
Pravdou je, že jsem se cítil jako Slovák a čeština mi dělala mírné obtíže, proto jsem hodně četl české knihy už dlouhou dobu před přijezdem do Prahy.
Čeština a slovenština jsou si velmi blízké, přijde mi až neuvěřitelné, že ti mohla čeština dělat problémy. Mohl bys říct v čem přesně?
Nejednalo se o velké problémy, protože čeština a slovenština mají většinu slov společnou, až na výjimky. Vzpomínám si, že když jsem jako kluk přijel do Prahy, tak jsem sháněl “cerusku” a prošel jsem několik papírnictví. Všude mi odpověděli, že nic takového nemají. Dokonce se mě kdosi zeptal: “Vy jste pane Polák?“. V posledním obchodě jsem raději ukázal na “cerusku” pod sklěným pultem prstem. Prodavačka mi řekla: “To je přece tužka, pane!” Opravdu, mnoha slovům Češi vůbec nerozuměli a to mě přimělo mluvit česky. Nyní můžu říct, že umím stejně dobře česky i slovensky. Své paměti ale píši ve slovenštině.
Myslíš si, že jsou Češi xenofóbní?
Myslím, že nejsou. Přijímají cizince v podstatě úplně normálním způsobem.
Jak na tebe Československo a Češi působili tehdy a jak na tebe působí nyní?
Samozřejmě když jsem přijel, bylo v atmosféře té doby cítit, stejně jako ve všech lidech, že nemohou plně vyjadřovat a dávat najevo své názory. Dnes je to mnohem svobodnější doba a v mnohém průhlednější.
Oženil jsi se v Československu?
Ano.
Jakým způsobem by jsi porovnal a zhodnotil život ve své rodné zemi s nynějším životem v České republice?
V rodné zemi jsem žil do mých 20 let a zbytek života jsem prožil v nynější České republice. Rozdíly mězi oběma zeměmi jsou minimální, protože v Československu panovala snaha, aby bylo vše jednotné, takže ve vládě byli ministři promíchaní, na vojnu jezdívali kluci do Čech z odlehlých částí Slovenska – a naopak.
Jaké jsou výhody a nevýhody života v Česku?
Řeknu to velmi otevřeně. Na Slovensku panuje mnohem větší antisemitismus. Z hlediska profesního zázemí bych ovšem byl spokojenější na Slovensku.
Kdyby jsi měl zhodnotit povahové vlastnosti a rozdíly ve společenském chování Čechů a Slováků, v čem by spočívaly?
Myslím, že Češi mají hlubší kulturní tradici a zhruba jsou vzdělanější, možná bych řekl víc pragmatičtí, oproti tomu Slováci jsou bezesporu upřímnější a živelnější (k čemuž přispěl vliv maďarské kultury). Dalším rozdílem může být, že Slováci, dle mého názoru, si mnohem později začali uvědomovat národní cítění, na rozdíl od Čechů, a proto se jejich cesty rozdělily.
Zdá se ti život snadnější po socio-ekonomické stránce v Česku nebo v rodné zemi?
Nejsem sociolog ani ekonom, to přece nemohu porovnávat.
Co podle tebe charakterizuje Česko, český národ a českou kulturu?
To je velmi těžká otázka. Já bych na ní odpověděl jedinou větou: Příslušnost k středoevropské kultuře.
Jaké zemi se, z tvého pohledu, Česká republika nejvíce podobá?
Úplně se nepodobá samozřejmě žádné, ale v současné době nejvíc Slovensku. Myslím si, že se dlouhodobě obě země vyvíjely v mnoha oblastech velmi stejně, jako například některé politické události, a v umělecké sféře. Tím, že obě země žily společně sedmdesát let, teď kráčí rytmem setrvačnosti stejným směrem.
Kdyby jsi si měl zvolit pouze jednu státní příslušnost, která by to byla?
Slovenská.
Jakou máš nyní národnost?
Českou.
Tu sis ale zvolil sám, předpokládám?
Jo, zvolil jsem si Českou.
To zní trochu rozporuplně…
Ano, je to kontrapunkt pro chytré hlavy. Jsem Čechoslovák s židovskými kořeny. Zároveň se cítím být Slovanem, to znamená, že necítím všeobecně převládající odtažitost vůči všemu východnímu. Tak například si vážím ruského národa, považuji ho za talentovaný a fandím mu, tak jako všemu dobrému.
Podle čeho a jak se podle tebe může cizinec stát Čechem?
Podle mého názoru je to v souladu se třemi faktory. Prvním aspektem je, jak dlouho v Česku cizinec žije. Za druhé, jaký má poměr ke své vlasti a v poslední řadě, jaké jsou jeho možnosti uplatnit se zde profesně.
Jaká země se podle tebe nejlépe chová k cizincům?
Podle mé vlastní zkušenosti asi Spojené státy americké, protože jsou z “cizinců” složené.
Ohlédneš-li se zpátky do minulosti, lituješ, že jsi založil rodinu a prožil život v Česku?
Nemůžu litovat, když se ohlédnu zpátky. První stimul pro život v Česku byla rodina (měl jsem zde manželku a dítě). Druhou důležitou roli sehrála profese, chtěl jsem totiž pracovat na Slovensku a dokonce jsem si zažádal o místo, ale ani mi neodpověděli. To byly pro mě dvě zcela zásadní věci, proč jsem zde zůstal. No, a potom už jsem tady začal točit filmy a už mou “vlastí” zůstalo Česko.
Redakční poznámka: Rozhovor s Jurajem Šajmovičem uskutečnila Barbora Šajmovičová na podzim v roce 2011 v rámci Odborné praxe orientované na cizince žijící v České republice pro Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zpracovaný životopis poskytla o několik měsíců později FDb.cz. Životopis na FDb.cz je dostupný zde.
