Ing. Fermín Pedro Barnó Piazza (překladatel)
Fermín Pedro Barnó Piazza se narodil 1. prosince roku 1934 v Santa Maria de la Mercedes v Uruguayi. Pochází ze středostavovské rodiny, jeho otec vlastnil krejčovskou dílnu, která zaměstnávala celou rodinu. Svou první košili však mohl Fermín vyžehlit až ve svých 12 letech, protože k rodinnému obchodu se přistupovalo s velkou mírou odpovědnosti. Vysokoškolská studia vyplňovalo Fermínovi závodní plavání a veslování za sportovní klub Remeros de Mercedes. Emigroval do Československa v první polovině 60. let. Roku 1971 promoval na Vysoké škole ekonomické v Praze.
Období tuhé normalizace zpestřila Fermínovi práce pro Československý rozhlas, kde pracoval v latinsko-americké redakci a založil vlastní rubriku Cestujeme po Československu. Tuto činnost vnímal novinářskou profesionalitou, a proto se opíral především o zahraniční zdroje, což se brzy přestalo líbit okolním pozorovatelům v redakci a záhy byl z Rozhlasu vyhozen. Další životní etapou pro něj byla spolupráce s ČTK a přivydělávání si překládáním. Současně dlouhou dobu překládal španělské filmy do češtiny a opatřoval je českými titulky pro filmovou produkční společnost Krátký film. Roku 1996 prodělal vážnou autonehodu a od té doby přestal s překládáním.
Fermínova práce pro film, jeho záliba v tanci a hluboký smysl pro společenský život se odrazil i na jeho dvou dcerách. Starší dcera působí v oblasti filmové produkce a mladší dcera se profesionálně věnuje latinsko-americkým tancům. Vedle dvou dcer má ještě jednoho syna, který v současné době pracuje u České pošty.
Z jakého důvodu ses rozhodl pro emigraci do tehdejšího Československa? Měl jsi nějaké povědomí o této zemi?
V Uruguayi jsem studoval právo a poté sociální vědy. Začátkem roku 1962 jsem zažádal o zahraniční stipendium. Proč jsem si vybral Československo? Jednoduše, vylučovacím způsobem. Do Spojených států jsem mohl jen na půl roku, ve Francii byli výborné filozofické univerzity, ale mně se chtělo studovat spíše nějaké exaktní vědy, a v Německu se mi nelíbilo. Polsko taky ne a do Ruska jsem už vůbec nechtěl, a tak to pokračovalo. Rumunsko ne, Itálie ne, atd.
Během mých studijních let jsem chodíval v Uruguayi na československé filmy, a když jsem viděl film Holubice od českého režiséra Vláčila, tak jsem si v duchu řekl: “Jo, tak tam musíš být!“. Česká hudba se mi také líbila, dokonce Uruguayci znali Dvořáka a pak i českou porcelánku. Také si vzpomínám, že jednou přijel do Montevidea ansámbl z Československa a pro nás Uruguayce to bylo úplně něco nového. S jedním mým kamarádem jsme nasedli do jeapu a jeli jsme se podívat na jejich představení. Tak nádherně zpívali a tancovali, že jsme se rozhodli po půlnočním představení pár z hudebníků pozvat na projížďku. Vzali jsme je na pláž a prožili jeden z nejkrásnějších večerů, protože mořská hladina odrážela fosforeskující odrazy hvězd, zářivě svítil měsíc a my jsme se všichni koupali nazí. Byla tam také jedna dívka z Moravy (tehdy jsem ještě neměl tušení, že do Československa vůbec někdy přijedu) a dala mi na sebe adresu. Když jsem po dvou letech za ní přijel, tak už byla vdaná.
Jaká byla pro tebe role cizince v Československu a jak na tebe působilo české prostředí?
Kladně na mě působilo tehdejší prostředí. Po příjezdu jsem nastoupil na Vysokou školu ekonomickou, ale nejprve jsem musel absolvovat intenzivní kurz češtiny v Dobrušce a od tamtud mám nádherné vzpomínky. Byli jsme tam cizinci odevšad a pamatuji si, že jeden kluk z Afriky si všechno poznamenával do malého sešitu, vždycky k někomu přišel a zeptal se: “Co to je?“, a pak si každé nové slovo zapsal. On to s tím tak přeháněl, že zase chtěl po někom z Dobrušky vědět “Co to je?“, a ukázal na lopatu. Jistý chlapík mu odpověděl: “Ty vole, to je lopata!“. On si zapsal do sešitu: “Ty-vo-le-to-je-lo-pa-ta“. Po nějakém čase jsme měli hodinu češtiny a učitel nás vyvolával a zkoušel z předmětů, shodou okolností měl před sebou obrázek lopaty a zeptal se: “Co to je?“. Ten kluk se okamžitě přihlásil a vyhrkl ze sebe: “Ty vole, to je lopata!“. Celá třída se třásla smíchy. Mám mnoho hezkých vzpomínek z Dobrušky.
Myslíš si, že jsou Češi xenofóbní?
Ne, myslím si, že jsou jen uzavření. Vychází z toho, že nejlepší společenství je to vlastní a slovo cizinec je přece odvozeno od slova cizí, ne? Cizí nebyl hodný důvěry. Důvodem podle mě jsou i vlivy přírodních a společenských podmínek, Čechy jsou kotlina a všude kolem hory a za horami hrozilo nebezpečí. Tak si to vysvětluji.
Přeci jen se zeptám, stalo se ti vyloženě něco negativního, nějaká špatná reakce nasměrovaná na tebe jen proto, že jsi cizinec?
Opravdu málokdy se mi stalo něco vyloženě negativního. Jo, řekli mi třeba (už ani nevím kdy a kde): “Ty blbče Arabe.”, ale já jsem se jen smál. (Smích)
Jak na tebe Československo a Češi působili tehdy a jak na tebe působí nyní?
Zase si nemyslím, že by se něco v zásadě změnilo. Mám pocit, že dříve byli Češi takoví, protože se báli nebo mnoho věcí nesměli, a teď jen z toho důvodu, že chovají nedůvěru k cizincům.
Oženil ses v Československu?
Oženil, a dokonce dvakrát. (Smích) Poprvé v Kristových letech, bylo mi 33 let a psal se rok 1967. Mám dvě dcery a jednoho syna, ke kterým se hlásim – o ostatních nevim. (Opět smích)
Předpokládám, že obě byly Češky. Shledáváš nějaké výhody a nevýhody smíšeného manželství?
Manželství je založené na toleranci, to nevychází z toho odkud člověk je, ale jaký je.
Jakým způsobem bys porovnal a zhodnotil život ve své rodné zemi s nynějším životem v České republice?
To záleží, co bych posuzoval. Politika je v Česku určitě jiná… Tady vrcholoví politici kradli, u nás dnešní prezident Mujica vraždil lidi, a co se týká zdravotní péče, tak mám důvěru k českému zdravotnictví. Celkově jsou ale v medicíně úplně stejní a vlastně mnoho věcí mi přijde stejná. Těžko se to porovnává. V Uruguayi jsem se narodil, vyrostl tam a prožil krásné dětství, vždycky budu k té zemi cítit něco jiného, než to, co cítím k České republice.
Jaké jsou výhody a nevýhody života v Česku?
Jak jsem řekl, to se nedá porovnávat.
Kdyby jsi měl zhodnotit povahové vlastnosti a rozdíly ve společenském chování Čechů a Uruguayců, v čem by spočívaly?
Češi jsou uzavřenější, jsou “dovnitř”, málokdy vyjadřují co cítí a málo se smějí. Uruguayci jsou naopak – například já se směju pořád! (Smích)
Zdá se ti život snadnější po socio-ekonomické stránce v Česku nebo v rodné zemi?
Momentálně jsem v důchodu a můj názor na to je, že celý život jsme pracovali a máme z toho pendrek! (Smích) To je ale vážně všude naprosto stejné.
Co podle tebe charakterizuje Česko, český národ a českou kulturu?
Chtěl bych říct k této otázce jedno. Slovo “národ” nerad používám. Co je to národ? Myslíš, že Bůh řekl: “Stvořím národ Čechů?” Hloupost. A Uruguayci? To jsou lidé odevšad – z Argentiny, Chile, Brazílie a Evropy. Nejstaršího předchůdce člověka našli v Etiopii, takže pocházíme z jednoho člověka z Afriky. Naopak mohu hovořit o české společnosti, a to je společnost kulturně velmi vzdělaná. A česká kultura je taková kultura, která je uznávaná jako pravdivá valnou většinou, a teď řeknu: národa.
Jaké zemi se Česká republika podle tebe nejvíce podobá?
Jako země? To nevím, ještě jsem všude nebyl! (Smích) Teď se například chystám s mou sestrou na cestu po Skandinávii.
Kdyby sis měl zvolit pouze jednu státní příslušnost, která by to byla?
Po otci jsem zdědil španělskou státní příslušnost, tu mám a nikdy bych ji nevyměnil, už jen proto, že na španělský pas nikde neplatím vízum. (Smích)
Cítíš se být Čechem?
Já jsem, co jsem a kde jsem, ale nenarodil jsem se zde a nemůžu být Čechem. Strávil jsem v Česku polovinu svého života, určitě mě to nějakým způsobem ovlivnilo…
Podle čeho a jak se podle tebe může cizinec stát Čechem?
Z mého pohledu nikdy. Zásadním momentem je mateřština, jazyk, který se učíš od malička, jazyk, ve kterém přemýšlíš. To se těžko naučí.
Jaká země se podle tebe nejlépe chová k cizincům?
Ta, která nepoužívá slovo cizinec. (Smích)
Ohledneš-li se zpátky do minulosti, lituješ, že jsi založil rodinu a prožil život v Česku?
Rozhodně nelituji. Jsem šťastný, ať jsem kde jsem a hlupáky najdeš všude, ale ty neposlouchám! (Smích)
Redakční poznámka: Rozhovor s Fermínem Barnó uskutečnila Barbora Šajmovičová 5. září v roce 2010 v rámci Odborné praxe orientované na cizince žijící v České republice pro Ústav etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
