Dokumentarista Michal Gálik:

I jednotlivec může změnit svět

Michal Gálik je mladý slovenský dokumentarista, známý především pro snímek Zelená poušť, který uvedl do širšího povědomí, co se skutečně odehrává na pozadí výroby palmového oleje. Suroviny, jež se díky cenové dostupnosti přidává prakticky do všech spotřebních produktů. Záběry Michala Gálika na hořící indonéské pralesy, na gigantické monokulturní pole palem olejných, a především na smutné pohledy přeživších orangutanů, hledajíce na nehostinných plantážích potravu, odstartovaly rozsáhlou česko-slovenskou iniciativu spotřebitelského bojkotu palmového oleje. Michal, jako absolvent přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a rozený dobrodruh, ve své tvorbě úspěšně snoubí tématiku ekologie s cestopisy a jeho dokumenty mají významný vliv na vnímání současných globálních problémů. Věří, že i jednotlivec může změnit svět k lepšímu, a proto natočil v Kamerunu poutavý příběh skutečného Muže, který sází stromy. V roce 2017 vyhrál prestižní cestovatelskou soutěž pro společnost Sygic Travel a od té doby se, mimo jiné, věnuje na svých cestách natáčení 360° videí. Poslední místo, které stihl natočit svou kamerou, byl Ekvádor v době vypuknutí pandemie Covidu-19. Po návratu na Slovensko si Michal uvědomil, jaké měl štěstí, že se z Latinské Ameriky vůbec dostal zpátky domů.

Michale, ty ses v dubnu vrátil z Ekvádoru, a jak bylo možné sledovat na tvém facebookovém profilu, cesta zpátky domů na Slovensko nebyla jednoduchá. Chvílema to vypadalo, že se kvůli koronaviru ani nedostaneš domů… Co jsi vlastně v Ekvádoru natáčel a jak se všechno změnilo s vypuknutím pandemie?

Již začátkem ledna roku 2020 jsem se svou přítelkyní odletěl do Kolumbie, poté do Ekvádoru a dále jsme měli směřovat do Peru a Bolívie. V plánu jsme měli, že v Latinské Americe pobydeme čtyři měsíce. Samozřejmě nás lákalo cestování a dobrodružství, ale primární důvod této cesty byl pracovní. Pokračoval jsem v projektu natáčení 360° videí, které jsou určené pro virtuální realitu, tzn., že člověk, který tyto videa chce zhlédnout, použije virtuální brýle a ocitne se na místech, které jsem natáčel. Tento konkrétní projekt byl určený pro americké domovy důchodců, aby aspoň takto na dálku mohli procestovat Kolumbii nebo Ekvádor.

Situace se samozřejmě vyvíjela podle plánu do doby, než nastala krize s koronavirem. My jsme delší dobu čekali, jak se bude situace vyvíjet a také jsme si mysleli, že to nebude tak vážné. Nicméně situace dospěla do fáze, kdy se koronavirus začal velmi rychle šířit i po Latinské Americe. Vládly jednotlivých zemí začaly dost radikálně a rychle zavádět opatření, která znemožňovala jakýkoliv pohyb a cestování. A to se stalo i v Ekvádoru. Takže v momentě, kdy se nás takto dotkla vládní opatření, jsme museli zrušit natáčecí plán a naším cílem se stalo, dostat se co nejrychleji zpátky domů.

Byl Ekvádor v době tvého odletu vážně zasažen koronavirem?

My jsme samozřejmě celou situaci ohledně koronaviru dobře sledovali, protože jsme byli v neustálém kontaktu s naší rodinou a přáteli na Slovensku a v Čechách. Tehdy byly obě země daleko víc zasažené, než například Ekvádor, co se týkalo vládních regulací. Latinská Amerika však byla ještě nedotknutá, byl to ve své podstatě poslední kontinent, kam se ještě virus nedostal.

V té době rovněž nebylo dostatek informací o tom, jak se koronavirus chová, proto jsme věřili obecným zprávám, že se virus nešíří v teplém prostředí. Jednoduše jsme doufali, že pandemie Ekvádor nezasáhne. To se samozřejmě ukázalo jako nesmysl, protože virus se šíří i v teplém prostředí. Takže to, co probíhalo na Slovensku nebo v Čechách, se začalo velmi rychle dít i v Ekvádoru.

Zpočátku Ekvádor zaznamenal jen pár nakažených lidí koronavirem, ale po chvíli počty nemocných lidí začaly signifikantně narůstat. Tím pádem ekvádorská vláda ze dne na den nařídila uzavření hranic, zrušila meziměstskou dopravu, lety s Evropou a začal platit zákaz vycházení na ulici. Tyto opatření přicházely opravdu velmi rychle a pro nás, jako cestovatele, to bylo dost náročné, protože jsme vůbec nevěděli, jak dlouho to všechno bude trvat.

Jak moc Vám to stěžovalo podmínky k návratu domů?

Stěžovala nám to podmínky tak, že v momentě, kdy jsme se rozhodli, že jedeme domů, tak už lety nebyly k dispozici. My jsme se přesto silou vůle snažili dostat domů. Lety však nebyly k dispozici, letenky se nedaly koupit, a proto jsme se snažili spojit se s naší ambasádou.

Jak se k Vám, jako ke Slovákům, zachovala slovenská ambasáda? Pomohla Vám?

Bohužel naše slovenská ambasáda, i přesto, že se snažila, tak nám nebyla schopná pomoct. Například ambasáda neměla aktuální informace, ani komunikace neprobíhala tak, jak bych si v takové situaci představoval. Jednoduše naše ambasáda nám nebyla nápomocná. Museli jsme se proto snažit dostat se domů po vlastní ose.

Problém byl ale ten, že jsme se nemohli dostat z našeho města na letiště, kvůli zmiňovanému zákazu meziměstské dopravy a další problém byl ten, že jsme se nemohli dostat k žádnému letu, který odlétal z Ekvádoru. Všechny lety byly beznadějně obsazené, nebylo možné koupit letenky a leteckým společnostem padaly webové stránky. V tu chvíli jsme cítili takovou beznaděj. Takže prvních pár dní bylo opravdu náročných, protože jsme byli odkázáni jenom sami na sebe.

Jak jste sehnali poslední místo v letadle?

Sledoval jsem různé ekvádorské weby a další stránky, které mapují pohyby letadel, jako je například „flightradar24“, a tak jsem zjistil, které letecké společnosti ještě z Ekvádoru létají. Touhle cestou jsem se dostal ke třem leteckým společnostem a ty jsem začal neustále sledovat. Čekal jsem, jestli se neobjeví nějaké místo, ale bohužel všechny lety byly stále plné. Postupem času zbyla jen jedna letecká společnost a situace začala být hodně nepředvídatelná, jelikož tato společnost měla létat teoreticky každý den, ale prakticky vycházel jen každý třetí let.

Navíc ekvádorská vláda zakazovala letadlům přistávat. Došlo například k tomu, kdy letecká společnost Iberia poslala Španělům na pomoc letadlo do Ekvádoru a primátorka největšího města, a taky nejvíce zasaženého koronavirem, Guayaquilí, zakázala tomuto letadlu přistát. V určité chvíli přestaly platit veškerá regulovaná pravidla a člověk se opravdu nevyznal v tom, jestli ty letadla létají nebo nelétají. Takže zavládl jakýsi chaos.

Stále jsem celou situaci sledoval a asi až po jednom týdnu se objevily na jednom letu dvě poslední místa na let s holandskou KLM z Ekvádoru do Amsterdamu. Vůbec jsem neváhal a ty letenky koupil, i když jsme skutečně do poslední chvilky nevěděli, zda to letadlo vůbec odletí – a to ani v momentě, kdy jsme nastupovali do letadla. Nikdo, včetně leteckých společností a ambasád, to nevěděl.

Jaké to bylo, když ses vrátil na Slovensko?

Byl to úžasný pocit být doma. Člověku spadne kámen ze srdce. Nastala ale taky velká únava a potřeba si oddychnout a shodit ze sebe ten veškerý stres. Prostě to byl úžasný pocit, když víte, že jste zpátky v době, kdy svět zasáhla pandemie. Co se týká koronaviru, tak sám o sebe jsem se nebál. Netrpím nějakými chorobami a myslím si, že bych se s nemocí vyrovnal bez vážnějších komplikací.

Měl jsem strach spíše o to, jak moc krize ovlivní svět nebo představy, že skončíme v Ekvádoru půl roku, rok, a že se úřady obrátí proti nám. Nám se třeba stalo, že nás z ničeho nic vyhodili z jednoho hotelu, jelikož se jeho majitel rozhodl, že v něm nechce mít žádného turistu, protože „ten virus zanesli do Ekvádoru přece oni“. Takže jsme se ocitli na ulici. V dalším hotelu nás také odmítli, takže bylo hodně náročné najít si vůbec nějaké ubytování.

A jak jsi zvládl karanténu na Slovensku? Musela to být velká změna po několika měsících cestování. Využil jsi to k nějaké postprodukci a můžou se lidé těšit na nějakou tvou reportáž?

Určitě ano. První dny byly hlavně o oddychu. Potřeboval jsem všechno dospat a trochu se zrelaxovat, ale hned potom jsem začal zase zpracovávat materiály, které jsme natočili. Těch výstupů z Latinské Ameriky bude určitě víc, než jen 360° videa. Natáčeli jsme například i reportáže pro Českou televizi. Takže v nadcházejících měsících se objeví nějaká reportáž i v Objektivu ČT. Té práce je ale hodně, takže se nebojím, že bych se v době pandemie nudil.

Mnozí lidé tě znají spíše jako cestovatele. Ty jsi ale vystudovaný zoolog, co tě k tomu oboru vedlo?

Od malička jsem měl rád přírodu, bavila mě věda a poznávání okolního světa. Po střední škole mi ale přišlo líto, že by to poznávání skončilo a chtěl jsem, aby to studium bylo hlubší. Rozhodl jsem se proto pro biologii, protože je to věda o živém prostředí. Je to nádherná věda, která mě bavila a naplnila. Vždycky jsem si představoval, že budu pracovat někde venku v přírodě a na to byla ta biologie úplně ideální.

Později jsem si vybral zoologii, i když je pravda, že jsem se úplně nenašel v kariéře toho „vědce“. Spíše mě to začalo táhnout k ochraně přírody a po studiích jsem se začal věnovat dokumentaristice, takže v současné době se to snažím nějak kombinovat. Trávím čas v přírodě a snažím se i s tou kamerou v ruce přispět k její ochraně.

Ty jsi autorem velice úspěšného dokumentu Zelená poušť zobrazující ničivé dopady pěstování palmy olejné na životní prostředí. Co tě přivedlo k tomuto tématu?

Přiznám se, že toto téma nevzešlo z mé hlavy, ale napadlo primatologa Stanislava Lhotu, který dlouhodobě působí v Indonésii. My jsme se setkali, když jsem studoval bakalářský obor, v mých 21 letech. Chtěl jsem nějakým způsobem přispět k ochraně přírody v zahraničí, a proto jsem ho kontaktoval. V té době už mě také bavilo natáčet, tak jsem mu navrhl, že bychom o této problematice mohli natočit film.

Stanislav Lhota byl nadšený, podali jsme si ruce a v podstatě za pár měsíců jsme se setkali v Indonésii a pustili jsme se do natáčení mého vlastně prvního filmu. Zpočátku jsme si mysleli, že zdokumentujeme všechny problémy, kterým Indonésie a hlavně Borneo čelí, jako je: těžba uhlí, výroba papíru, pěstování akácií, palmový průmysl a ilegální rybolov. Později se však ukázalo, že v dnešní době je tím největším problémem pěstování monokulturních polí palmy olejné, a na to jsme se zaměřili. Což bylo dobře, protože ta problematika je stále aktuální a hlavně si žádá velkou globální pozornost.

Vzpomněl by sis ještě na to, co tě nejvíce během natáčení překvapilo v rámci této problematiky? Určitě jsi měl určitou představu o situaci v Indonésii, ale bylo něco, co jsi ani nečekal, že zdokumentuješ?

O Borneu jsem toho moc nevěděl, ale od malička jsem si ho představoval jako divoký ostrov pokrytý džunglí, plný orangutanů a divoké přírody. Musím se proto přiznat, že největším šokem pro mne bylo, když jsem viděl Borneo v současnosti. Moje představa o Borneu se tehdy ukázala jako velmi naivní. Borneo samozřejmě kdysi takto vypadalo – ostrov pokrytý divokou přírodou s orangutany, ale když člověk z letiště jede několik dlouhých hodin jen mezi plantážemi palmy olejné nebo vidí plné lodě, které vyvážejí dřevo, tak si uvědomí, že ostrov je už úplně někde jinde…

Takže nejtěžší pro mne bylo uvědomění, do jaké míry my lidé ten ostrov devastujeme. Zaskočila mě ta ohromná míra, s jakou se příroda drancuje. Jako člověk ze Slovenska jsem zvyklý na to, že jsme malá krajina, a proto, i když my devastujeme přírodu, tak ta devastace probíhá na daleko menších plochách. Na Borneu to jsou však gigantické, obrovské plantáže, které dosahují třetiny velikosti Slovenské republiky, a to je něco, co mi přišlo opravdu šokující.

Nejsilnější moment jsem zažil při návštěvě záchranné stanice pro orangutany. Jednalo se o orangutany, kteří byli například zabaveni na černém trhu, aby se nestali domácími mazlíčky^1.Smutný osud často čeká orangutany, kteří přijdou o svůj domov kvůli neustále se rozšiřujícím plantážím palmy olejné. Orangutani velmi často přicházejí na plantáž ve snaze najít nějakou potravu. Majitelé plantáží však v orangutanech vidí pouhou „škodnou“, a proto je zabíjejí. Jedná-li se o matku s mládětem, olejáři zastřelí jen matku a mládě poté prodávají na ilegálním trhu, jako domácího mazlíčka. Nespočet těchto „roztomilých mazlíčků“ přestává být pro majitele roztomilými v momentě, kdy vyrostou. Poté je jim vyhrazeno místo na řetězu před domem. Nezávislé organizace na záchranu orangutanů se proto snaží bojovat proti černému obchodu s orangutany. nebo ti, kteří hledali na polích palmy olejné potravu. To je samozřejmě obrovský problém indonéské vlády a palmového průmyslu, že neví, co mají s těmi orangutany přicházející o své původní prostředí dělat.

My jsme dorazili do záchranného centra, a když jsem jím procházel, narazil jsem na místo s několika klecemi, a v každé z nich byli orangutani. Přišel jsem k nim a oni mě pozorovali smutnýma očima. To byl pro mě opravdu dojemný okamžik, protože jak jsem jim hleděl do očí, tak jsem neviděl zas takový rozdíl mezi námi a nimi. Přišlo mi hrozně smutné, že přicházejí o svůj domov. Tento moment mě hodně nabil, protože jsem si uvědomil, že to má smysl bojovat proti tomu palmovému průmyslu. Nakoplo mě to a říkal jsem si: „Musím ten film dokončit, aby lidé věděli, co se děje!“ Dodnes je to pro mě velmi intenzivní a smutný zážitek.

Čekal jsi tak ohromný pozitivní ohlas tvého dokumentu a zájem české a slovenské veřejnosti o problematiku palmového oleje?

Musím se přiznat, že tím filmem jsem strávil zhruba jeden rok svého života. Po návratu z Indonésie jsem jej začal postupně zpracovávat. Byl to můj první film, tak jsem se musel samozřejmě naučit, jak se takový film tvoří. Po dlouhých měsících a nocích strávených nad střihem, jsem začal pochybovat o tom, zda vůbec dělám něco, co bude veřejnost zajímat.

Dokument Zelená poušť se začal velmi rychle šířit po celé České a Slovenské republice, a promítali jej i neziskové organizace a univerzity. Byl jsem překvapený a byl to pro mě ohromně pozitivní zážitek, protože to vlastně není úplně příjemný film… Dokument nám ukazuje, že my všichni jsem zodpovědní za to, co se děje na druhém konci planety nebo za to, že se drancují pralesy a zabíjejí se orangutani. Mnoho lidí se samozřejmě nechce dívat na takové filmy, protože je to smutné. Proto mě hodně překvapilo, že si to lidé se zájmem zhlédli a šířili tu myšlenku dál.

Vidíš nějaký zásadní posun, od dob natáčení? Změnil se náš přístup, jakožto spotřebitelů?

Určitě ano. Změnilo se toho velmi mnoho. Například v době, než jsem odcestoval na Borneo, tak jsem studoval problematiku palmových plantáží a v podstatě neexistoval žádný článek v médiích, který by se tomuto tématu věnoval. Myslím, že byl k dispozici jeden překlad do češtiny od Stanislava Lhoty, ale těch informací bylo velmi málo. Nikdo o tom problému nevěděl, nikdo o tom nemluvil.

Od doby, kdy měl premiéru dokument Zelená poušť, což bylo v roce 2012, se toho změnilo mnoho. Za prvé se palmový olej začal řešit v mediích a vzniklo nespočet článků. Nyní mám pocit, že se to dostalo do povědomí lidí natolik, že palmový olej získal nálepku jakéhosi „nepřítele“, a jakési ne úplně dobré suroviny, které je potřeba se vyhnout. Nadto vzniklo několik organizací, které se této problematice věnují, jako je například Koalice proti palmovému oleji.

Dokonce se projevil i tlak vyvíjeny na výrobce potravin. Ti už ve složení uvádějí, zda palmový olej dané potraviny obsahují či neobsahují nebo, zda jde o certifikovaný palmový olej. To si myslím, že je obrovský posun. Je skutečně vidět, že spotřebitelé začali tlačit na výrobce a firmy a že jsme se zachovali zodpovědně. Jedná se o velký úspěch, ale to ještě neznamená, že máme vyhráno.

A co ty, čteš si na obalech složení a vyhýbáš se produktům obsahujícím palmový olej?

Určitě ano. Když jsem se vrátil z Indonésie, tak jsem si začal číst všechny ty informace o složení potravin. Začal jsem si všímat, kde všude se ten palmový olej vyskytuje. Byl jsem zděšený z toho, v jak širokém spektru potravin je. Celkově mě to ovlivnilo i v tom, že jsem se začal vyhýbat nejen těm výrobkům s palmovým olejem, ale vůbec té kategorii “balených potravin“, jako jsou sladkosti, chipsy nebo hotová jídla. Snažím se proto nakupovat přímo jednoduché suroviny, například rýži, zeleninu a ovoce, ze kterých si mohu něco uvařit.

Samozřejmě není to jednoduché. Někdy se mi třeba stane, že si koupím něco, a až potom zjistím, že tam palmový olej byl. Na druhou stranu, v současné době je to mnohem jednodušší, než tomu bylo dříve a mnoho výrobců dokonce přestalo palmový olej používat.

Kdy se zrodil nápad tvého dalšího snímku Muž, který sází stromy? Jak ses vlastně o vesnici Big Babanki dozvěděl?

To bylo v době, kdy jsem dokončil Zelenou poušť a poznal jsem dalšího zajímavého člověka. Tím byl Martin Mikeš, který se vydal do Kamerunu s ornitology studovat ptáky. Časem se seznámil s místními lidmi a těm slíbil, že jim postaví školu. Mně se ten nápad moc líbil, a tak jsme se do Kamerunu vydali spolu ještě s mým jedním kamarádem, Arturem F. Sniegonem, který se věnuje ochraně slonů, že tam mimo jiné natočíme i film.

Martin mě seznámil se svým kamarádem Ernestem, postarším pánem, který už dlouhé roky sází stromy, aby zachránil tu svou dědinku Big Babanki před suchem a erozí půdy. Myšlenka, že se Ernest snaží, aby si lidé více cenili lesu, se mi líbila natolik, že jsme se nakonec rozhodli, že film bude právě o Ernestovi. Téma dokumentu je tak mnohem pozitivnější, než u Zelené pouště a také více motivující, jelikož šíří myšlenku, že i jedinec může změnit svět.

Jak bys popsal Kamerun a místní lidi?

Kamerun byla moje první zkušenost s Afrikou a musím říct, že jsem se hned zamiloval, jak do Kamerunu, tak do Afriky. Málokdo ví, že Kamerun je krásná země, která se táhne od Sahary až po Konžskou pánev, a proto se od severu na jih postupně mění od pouště, přes savanu, postupně se objevují vodopády a baobaby, až přejde do hustých tropických pralesů, kde žijí gorily a šimpanzi. Takže to je velmi nádherná a rozmanitá krajina.

Lidé v Kamerunu jsou velmi příjemní, což by se dalo říct o celé Africe. Lidé tam žijí v něčem složitější životy, ale i jednodušší. Jednodušší v tom, že více žijí přítomností a více se usmívají, a to mi přišlo sympatické.

Ty jsi v roce 2017 vyhrál soutěž o, pro mnohé cestovatele, práci snů, a mohl jsi tak celý jeden rok v kuse cestovat a natáčet videa pro společnost Sygic Travel? Jak ses o takové nabídce dozvěděl?

Afrika se pro mě stala srdcovou záležitostí a po pobytu v Kamerunu jsem si řekl, že se tam musím vrátit. Mezitím jsem ještě cestoval po Indii a Indonésii, ale jen co se naskytla příležitost, zabalil jsem si batoh a na kole jsem vyrazil z Etiopie do Ugandy, Rwandy a Konga. Nakonec jsem strávil v Africe půl roku.

Když jsem byl zrovna v Ugandě, tak mi přátelé a rodina poslali odkaz na „Práci snů“, na soutěž, která se začala šířit po slovenském internetu. Přiznám se, že jsem tomu nejprve nevěnoval pozornost, protože jsem byl v té Ugandě, neměl jsem ani internet a hlavně jsem prožíval na plno své cestování. Ve chvíli, kdy mi to už nezávisle na sobě poslalo více lidí, tak jsem si řekl, že za pokus nic nedám. Nakonec jsem se do soutěže přihlásil a vyhrál ji. To bylo úžasný, protože rovnou po příjezdu z Afriky jsem nastoupil přesně do této práce pro Sygic Travel. Díky této práci jsem mohl celý jeden rok v kuse cestovat a natáčet 360° videa.

Kolik zemí jsi za těch 365 dní procestoval?

Nepamatuji si přesnou statistiku, ale vím, že se jednalo o 48 míst po světě a bylo to 50 letů. Některá místa byla například ve stejné zemi. V Severní Americe jsem procestoval místa od New Yorku po Los Angeles a San Francisko. Myslím, že šlo o 30 zemí světa.

To muselo být dost náročný. Jak vůbec probíhal tvůj natáčecí den?

Mimo to, že mnoho dnů jsem strávil v letadle nebo přesouváním se z místa na místo, tak můj den vypadal tak, že jsem dorazil na nějakou lokalitu, vypracoval jsem si plán, co všechno je potřeba natočit, nabil jsem si kameru a vyrazil do města. Chodil jsem celý den s 360° kamerou a natáčel speciální záběry. Večer jsem se vrátil na hotel, a protože šlo o ohromné množství dat, které jsem za ten den nashromáždil, tak jsem musel vše zálohovat, dobíjet baterie, ale také vypracovat plán na další natáčecí den. Ráno jsem vstal a můj den vypadal stejně, jako ten předešlý. Takže jsem měl do velké míry hodně nabitý program a to mě právě na tom všem bavilo. Člověk byl neustále v pohybu, práce byla dynamická, neustále se děly nové věci a já poznával nové lidi. Byl to úžasný rok, kdy jsem se ani nezastavil.

Ty jsi měl velice netypickou kameru a údajně si ji spletli v Egyptě s bombou?

Je to tak! Používal jsem v té době jednu z nejlepších kamer GoPro Omni. Byla to v podstatě taková větší tmavá kostka, složená ze šesti GoPro kamer a celkově vypadala velmi zvláštně. Působilo to dost „sci-fi“ a pro člověka, který tuto technologii nezná, tak to působí neobvykle.

Zajímavé taky je, jakým způsobem jsem s tou kamerou natáčel. Kameru jsem nejprve upevnil na stativ někde na náměstí a tím, že ta kamera natáčí všechno (vlevo, vpravo, nahoře, dole), tak jsem musel vždy někam odběhnout a schovaný ji ovládat přes dálkové ovládání. Takže to mohlo působit dost komicky: přijít na náměstí, položit tam zvláštně vypadající věc a utíkat od ní pryč s dálkovým ovládáním v ruce.

V Egyptě se mi moje počínání vymstilo, protože jsem přišel na tržiště plné lidí, opět jsem tam tu kameru položil a utíkal od ní pryč. Jak jsem utíkal, tak mě nějaký chlap chytil za tričko a začal se mě vyptávat, kam to jako utíkám a co to má všechno znamenat. Ten člověk se bál, že to je bomba, tak jsem mu to musel celé vysvětlit. Nakonec jsme si dali čaj a ještě se spolu zasmáli.

To je asi pro cestovatele hloupá otázka, ale stejně se zeptám. Je nějaká země nebo místa, která tě oslovila nejvíce, ať už lidmi, kulturou nebo přírodou?

Budu se asi opakovat, ale pro mě je srdcová záležitost ta Afrika. Je to dané lidmi, kteří žijí takové pomalejší životy, více procítěné a že jsou nesmírně otevření a usměvaví. Ten úsměv je hodně důležitý. Samozřejmě i ta příroda je tam nádherná. Z těch všech zemí, co jsem procestoval v Africe, mi přijde nejbližší Uganda, jelikož je to velice krásná a bezpečná země s národními parky, kde žijí gorily. Navíc se v Ugandě hovoří anglicky, takže tam není žádný problém se dorozumět.

Velmi mám rád ale i Indonésii. Co mi přijde hodně zajímavé, že mě oslovily i země, které mají za sebou nějakou krvavou etapu v nedávné historii, jako je například Írán, kde ti lidé byli neuvěřitelně pohostinní. Dále to jsou země jako je Rwanda nebo Kambodža, kde jsem měl možnost poznat velmi milé a otevřené lidi, kteří si váží turistů a zájmu o jejich zem. Ta srdečnost mne opravdu hodně překvapila, ve srovnání s rozvinutými bohatými zeměmi, kde ti lidé nejsou zdaleka tak otevření.

Chystáš se zase na nějaký dokument?

Ano. V současné době zpracovávám 360° videa z Latinské Ameriky, ale také dokument, který jsem natáčel v mojí oblíbené Ugandě. Tento dokument probíhá ve spolupráci se ZOO Liberec a zaměřuje se na zebru bezhřívou, která je na pokraji vyhynutí. V Ugandě žije posledních několik stád. Vedle těchto projektů pracuji na dokumentárním filmu o návratu vlka na území České republiky ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze. Takže se diváci mohou těšit na mnoho zajímavých filmů.

V budoucnu bych moc rád natočil nějaký dokument tady u nás, ať už v Čechách nebo na Slovensku, který by se dál věnoval ekologickým tématům, protože těch zajímavých lidských příběhů je opravdu mnoho.

Michale, ty, jako jeden z mála lidí jsi opravdu procestoval kus světa a ještě k tomu stihl zdokumentovat témata, která přiměla lidi více přemýšlet o ekologii a provázanosti západního světa s rozvojovými zeměmi. Určitě si jako zoolog všímáš rozsáhlého mizení deštných pralesů a jejich živočichů a dalších závažných ekologických problémů. Co sis ale odnesl z cest pozitivního, myslím, nejen jako cestovatel, ale jako ten ekolog, zoolog a dokumentarista?

Myslím si, že jsem si ze svých cest odnesl mnohé dobré, ale tím nejvíce pozitivním jsou právě příběhy jednotlivých lidí, kteří se rozhodli něco udělat pro tu naší planetu a bojovat za práva přírody. Tyto konkrétní případy jsou vlastně to nejcennější, co jsem si mohl z cest odnést, protože díky tomu vím, že lidstvo má stále naději.

Vždycky se najdou lidé, kteří myslí na dobro celku, i když je člověk mnohdy zklamaný z toho, jak si nadnárodní korporace neváží přírody, pralesů a planety. Jsou to ale přesně ti „malí lidé“, jednotlivci a neziskovky, jež se zapáleným srdcem bojují a snaží se ten svůj malý kousek přírody uchránit. To mi přijde velmi krásné, motivuje mne to a nabíjí pozitivní energií.

Zajímavé odkazy

Košičan odhaľuje po svete pytliakov a predajcov ilegálnych suvenírov: Michal zachránil pred smrťou 1 200 vzácnych korytnačiek

Návrat z Ekvádoru v čase pandémie – Blog Michala Gálika

Gálik, Michal: Zelený mor Bornea: Nebezpečný boom palmy olejné. 100+1, 2018.

Varování:

Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení autora. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).