Leopold Jaroslav Pospíšil

Prof. PhDr. JUDr. Leopold Jaroslav Pospíšil, Ph.D. DSc.

Leopold Jaroslav Pospíšil je světově proslulý profesor srovnávacího práva léta působící na Yale University. Řadí se k spoluzakladatelům a průkopníkům společenské vědy antropologie práva. Narodil se v Olomouci 26. dubna 1923, v Československu vystudoval práva na Karlově Univerzitě a v Západním Německu filozofii. Během druhé světové války se věnoval rolnicí, aby se vyhnul totálnímu nasazení do nacistického Německa, krátce působil jako právník.^1.Viz Pospíšil, L.: Etnologie práva. SET OUT, Praha, 1997, s. 6. Roku 1948^2.13. března, 1948. emigroval do USA, kde vystudoval magisterské studium sociologie v Oregonu. Doktorát filozofie v oboru antropologie získal na Yale University. V Československu obdržel titul kandidáta právních věd na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1956 až 1983 působil na Yale University jako profesor antropologie a současně kurátor antropologického oddělení Peabodyho muzea. Roku 1984 byl jmenován členem americké National Academy of Science. Působil mimo jiné také jako odborný poradce pro lidská práva amerických prezidentů a přednášel na více než 50 univerzitách světa. Po roce 1989 se navracel do Československa přednášet na Karlovu Univerzitu či do svého rodiště, kde obdržel Cenu města Olomouce^3.Kategorie společenské vědy.. Roku 1994 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy.

Leopold Pospíšil se ve svých studiích opírá o vlastní důsledné terénní výzkumy, např. výzkum indiánů Hopi v Arizoně, Kapauků na Papui-Nové Guineji, Eskymáků Nunamiut na Aljašce nebo tyrolské vesnice v Obenbergu v Rakousku. Je autorem řady knih a odborných studií^4.Leopold Jaroslav Pospíšil je autorem 103 vědeckých prací., mezi nejvýznamnější patří: Kapauku Papuan Economy, New Haven, 1963; Kapauku Papuans and Their Law, New Haven, 1958; The Kapauku Papuans of West New Guinea, New York, 1963; Anthropology of Law: A Comparative Theory, New Haven, 1971; The Ethnology of Law (v českém vydání Etnologie práva, Praha, 1997). Do odborné obce významně přispěl svým studiem a výzkumem tzv. právního pluralismu^5.Lidé v různých oblastech a na určitých územích dodržují různé právní systémy (existence náboženského práva, kmenového práva, zvykového práva atd.), které nemusí mít vždy institucionální charakter. Ve svém důsledku stát není jediným a výlučným vymahatelem práva., dále povahou vlastnictví a celkovým zájmem o ekonomickou antropologii.

Cena města Olomouce v oblasti společenské vědy

Pane profesore, jak jste se dostal k antropologii?

Před druhou světovou válkou, ještě za Masarykova Československa, jsem měl řadu kamarádů. Mezi svými přáteli jsem měl mnohé německé, jelikož Olomouc byla německá. Z některých těchto kamarádů se po příchodu Hitlera stali během jednoho roku esesáci. A to byli slušní kluci, ze slušných rodin, někdy i z katolických. Tito lidé by mě zabili jen proto, že jsem Čech. Tehdy mi začalo vrtat hlavou, jak je tohle možný, aby se ze slušných mladých lidí stali takovéto bestie. Tak to všechno začalo.

To byl tedy pro Vás první impulz ke studiím?

Ano. Studoval jsem sám biologii a medicínu, nicméně jsem chtěl studovat sociální vědy, ale ty tehdy nebyly, tak jsem praštil s medicínou a začal studovat práva na Karlově Univerzitě. To bylo v roce 1945 a roku 1948 jsem dostudoval na doktorát. Pouze práva mě neuspokojily, a tak jsem studoval i v Olomouci. Dokonce jsem se v Praze učil i čínštinu.

Už tehdy jste tíhnul k jiným kulturám?

Ano, ale po roce 1948 jsem musel emigrovat do zahraničí, protože jsem byl v rezistenci rovněž proti komunistům – zúčastnil jsem se studentského pochodu proti komunistickému režimu. Dne 13. března^6.V den Pospíšilovy emigrace. jsem se měl dokonce dostavit na Pražský hrad k prezidentu Edvardu Benešovi na obdržení nejvyššího válečného vyznamenání, válečného kříže. Nakonec jsem musel emigrovat do Německa.

Kdy přišla antropologie?

Víte, ta antropologie přišla dost pozdě. Nejdříve jsem studoval v Německu, až poté jsem se dostal do Ameriky.

Co jste zpočátku dělal v Americe?

V Americe jsem vzal první místo, na které jsem narazil. Stal jsem se kovbojem v Texasu. Na ranč mě záhy kontaktovali z Oregonu, že mají pro mě volné místo na univerzitě. Jednalo se o studijní stipendium. V Oregonu jsem nejprve studoval ekonomii, z ekonomie jsem přešel na sociologii. Sociologie mě neuspokojila – to byly taky samé kecy. Jak bych to řekl, bylo to tvrzení něčeho, co každý zná, jazykem, který nikdo nezná. Tak jsem s celou sociologií praštil.

Antropologii jste nakonec vystudoval v Oregonu?

Ano, na University of Oregon jsem začal studovat antropologii. Ve své magisterské práci jsem zkombinoval antropologii se svými znalostmi práva. V této diplomové práci jsem studoval a srovnával 50 různých společností. Po magisterském studiu jsem chtěl pokračovat dále. Zažádal jsem si o stipendium, jelikož jsem měl od počátku svých studií v Americe ze všech předmětů samé výborně.

Díky tomu, jsem byl přijat na Stanford University v Kalifornii, na Harvard University, na Yale University, na University of Chicago a na Berkeley (University of California). Mohl jsem si vybrat, na kterou univerzitu půjdu studovat. Vybral jsem si Yale University, poněvadž na Yalu byla už tehdy nejlepší socio-kulturní antropologie světa – lepší než na Harvardu. Později, když jsem se stal profesorem, tak například na Yale University bylo devět našich profesorů členy National Academy of Science. Jedná se o největší vyznamenání, které můžete dostat.

Vy jste byl tedy také členem National Academy of Science?

Ano, rovněž jsem byl předseda ve výborech. Národní akademie věd mě nejen jmenovala členem výboru pro lidská práva, ale stal jsem se také ředitelem největšího světového výzkumu (National Research Council).

Pane profesore, zajímalo by mne, s jakým, podle Vás, nejzajímavějším antropologem jste se osobně setkal.

Nejzajímavější antropolog jsem byl samozřejmě já! (Smích) Nejlepší profesor antropologie na Yale University byl podle mého názoru Floyd Glenn Lounsburry. On vlastně vynalezl komponentní analýzu, kterou jsem používal při své práci a rozluštil mayské písmo, čili on byl skutečný génius.

Kromě Lounsburryho působil na Yale University i antropolog Michael Coe? S ním jste se také setkal?

No tak samozřejmě! Michael Coe je můj kamarád. Studovali jsme spolu na univerzitě a doposud jsme kolegové a přátelé. Dokonce jsem byl v přijímací komisi ještě s Lounsburrym a pamatuji si, že jsem Michaela přijal. Řekl jsem si: “Ježiš, to je chlap! Toho musím přijmout!“

Vy jste samozřejmě odchoval i řadu vynikajících antropologů. Můžete nějaké jmenovat?

Mohu jmenovat dalšího svého bývalého studenta, podle mého názoru nejlepšího aztékologa, Jerome A. Offnera. Antropolog Offner předsedal i světové konferenci věnované právě Aztékům. A tak bych mohl pokračovat. Mnoho mých studentů se řadí k nejlepším antropologům na světě.

Ovšem nejlepší můj student je současný antropolog Pacifiku Patrick V. Kirch – je nejen nejlepším antropologem, ale zabývá se i archeologií a ekologií dané oblasti. Za jeho mnohaletou práci jsem ho prezentoval Národní akademii věd, aby se stal jejím členem. Za normálních okolností se tam člověk dostane, až když mu je tak 65 let a je světoznámě proslulý. Já jsem ho dostal do Národní akademie věd, když mu bylo 38 let a tím zlomil rekord. Pat Kirch je skutečně nejlepší antropolog a v současné době působí jako profesor na University of California v Berkley.

Ještě bych chtěl zmínit Rebeccu R. French, která ke mně přišla už s doktorátem z práv. Ona už byla dokonce i soudkyní. Rebecca French napsala svou slavnou disertaci o Tibetu a dle Dalajlámy je jediná na světě, která dokáže číst staré manuskripty Tibeťanů. Jedná se o nejlepšího odborníka na tibetské právo na světě a působí na University at Buffalo.

Když jste vedl studentům jejich disertační práce, zažil jste také něco kuriózního?

Jeden z mých studentů se zabýval fenoménem zabití v komunitě a výzkum dělal v Mexiku. Celá jeho práce nesměla být 40 nebo 50 let publikovaná a byla uzamčena v trezoru, jelikož lidé, co byli jmenováni v práci a jejich vraždy popsány, by byli souzeni pro vraždu. Inu, věda je konkrétní, a tak jsem udělal dohodu s naší knihovnou, že to nikomu nesmí zpřístupnit a číst to smí jen ten, kdo dostane povolení.

Pane profesore, vraťme se k Vám. Ve kterém roce jste poprvé realizoval vlastní terénní výzkum?

Víte, musím zmínit toto. Během studií teorie práva jsem zjistil jednu podstatnou věc, že řada antropologů i právních odborníků měla jednu společnou vlastnost a to, že jejich dosavadní teorie práva byla nonsense. Pravděpodobně si to všichni vymysleli někde u kávy nebo u whisky (kdoví, co pili) a vytvořili si pitomé teorie. Jako vědec jsem věděl, že je to nesmysl, protože pro mě, tak jako ve vědě, platí jedině fakta. Nespekuluji. Pokud přednesu teorii, tak musí být empiricky verifikovatelná, tzn., že musí být v souladu se všemi dostupnými fakty.

Pane profesore, vy jste ve své předmluvě ke knize Etnologie práva nadnesl, že právě v počátcích etnologie a antropologie práva, většina antropologů a etnologů se zabývala právem evropským, nikoliv mimoevropským a nadto neovládali jazyky studovaných společností.

Ano, společné pro etnology byla neznalost jazyků nativních kultur a společností. Nadto panovaly teorie o vývoji práva, například se věřilo, že primitivní člověk nemá právo, že je jakýsi socialista a podle Marxe se právo takto vyvíjí – což byly pouhé smyšlenky a nesmysly. Proto jsem si řekl, že ve svém životě si chci toto všechno prostudovat sám a sám si opatřím data – že není možné, abych spoléhal na lidi, kteří své teorie neověřovali.

Měl jste svůj terénní výzkum nějakým způsobem systematizovaný? Jaká data jste musel nashromáždit, abyste mohl přijít do světa vědy se svou antropologií práva?

Víte, za nejstarší lidskou společnost je považovaná doba kamenná a pro poznání této nejstarší společnosti jsem si vybral v roce 1957 Eskymáky na Aljašce, ve vnitrozemí, kde ještě tehdy nebyli vystaveni Západní civilizaci, nebyli zde misionáři a zachovali si své animistické náboženství. Eskymáci jsou lidé, kteří ještě jakožto společnost nevyrábí a sami si opatřují potravu. Samozřejmě na té Aljašce jsem zjistil, že žádný Eskymák není v duchu Marxe socialista. Dle Marxe měly být totiž výrobní prostředky společné, jako například v době kamenné to byly luky, šípy a kopí. Myslíte si, že Eskymák před tím, než šel lovit zvěř, vešel do nějaké sběrny a tam si vybral loveckou zbraň?! Úplné bláznovství! Zkrátka Eskymáci byli úplným opakem Marxova socialismu, jednalo se o těžké individualisty. Rovněž mohu jako příklad uvést to, že i jejich rybářské kajaky (umiak) patřily jednomu člověku a nebyl to žádný společný majetek. Vlastník umiaku také panoval posádce na vodě.

Jakou společnost jste si pro svůj srovnávací výzkum vybral dále?

Druhým společenským stupněm pro mé bádání byla neolitická společnost, tzn. mladší doba kamenná. Pro poznání této společnosti jsem odešel na Papuu-Novou Guineu, ale potřeboval jsem takovou společnost, která doposud neviděla bělocha. Takové kmeny jsem nalezl ve vnitrozemí, v oblasti, která nebyla dokonce ani zmapovaná! Jednalo se o část nejvyšších hor Pacifiku, kde se nalézá Mount Carstensz, a tak jsem šel do neznámých končin studovat Papuánce. Pamatuji si, že jsem šel pět dní pěšky horami, než jsem došel na zvolené místo. Musím zmínit i to, že než jsem se do izolovaných míst vydal, tak mě místní koloniální holandská vláda v čele s více guvernérem požádala, abych pořídil panoramatický snímek oblasti. Nikdo tedy nevěděl, co se v oblasti nachází.

Papuánci doslova poráželi všechny ty slavné antropologické teorie. Například jistý sovětský antropolog tvrdil, že primitivní člověk (ani nevěděl, co znamená v antropologii primitivní), má jakési realistické uvažovaní a že nedokáže myslet abstraktně. Nicméně, mezi Papuánci jsem zjistil, že vytvořili vlastní pokročilou matematiku a přece neexistuje nic více abstraktního, než matematika! Papuánci ve svých myslích počítají do tisíců a jsou jako chodící počítače – ani se s nimi nemůžeme srovnávat, jaká matematika se jim odehrává v mozku. Vy byste mi nedovedla říct, kolik je 263 násobeno 32. Vzala byste si tužku a začala počítat. Oni ne, oni mi i na tento příklad řekli výsledek. Svou matematiku mají v myslích. Tímto jsem rozkládal všechny teorie a můj výzkum Kapauků byl skutečně fantastický.

Z hlediska práva, respektive právní teorie, s čím jste se také u Kapauků setkal a čím ovlivnili Vaši práci?

Mimo jiné jsem u Kapauků studoval i trest smrti, o kterém jsem napsal knihu ještě s jedním kolegou, a ta se zabývala teorií trestu smrti ve všech kulturách. Například americký senát kdysi rozhodl, že trest smrti je nezvyklý a krutý trest. Naopak v průběhu své mnohaleté terénní práce jsem zjistil, že trest smrti je univerzální.

Kapaukové zastupovali tedy druhý společenský systém. Jakou společnost jste si dále zvolil?

Kapaukové zastupovali neolitickou kulturu, dále jsem potřeboval prozkoumat další systém a tím byl tzv. náčelnický sociální systém, společnost, kde už lidé nemají drobné zahrádky, ale mají velká pole. Oba dřívější společenské systémy se lišily také tím, že namísto náčelníka měly tzv. pohlaváry (neformální vůdce). Naopak náčelnictví je funkce formální a je jmenovaná, volená nebo dědičná. Pro tento výzkum jsem studoval indiány Hopi v Arizoně a žil jsem s nimi v pueblu.

Ve kterém roce jste studoval indiány Hopi?

Víte, všechny společnosti jsem studoval tehdy, pokud se mi naskytla příležitost, a proto ty Hopi jsem začal studovat už v roce 1955 – tedy studoval jsem je, jakožto první společnost.

Na Aljašku jste se dostal tedy až po indiánech Hopi?

Ano. Nejdříve jsem studoval indiány Hopi, poté Papuánce, pak přišla Aljaška. Nakonec jsem potřeboval civilizaci, a tak jsem si vybral Tyroláky.

Proč jste si vybral zrovna Tyroláky?

Zrovna Tyroláky? Víte, to bylo jedno, koho si vyberu, ale nesměl jsem si vybrat Čechy, poněvadž tomu říkám etnocentrismus. Chtěl jsem dělat výzkum i v Mexiku, uměl jsem španělsky, ale pak jsem si řekl, že do toho Mexika jezdí každý, protože je španělština nejjednodušším jazykem na Západě. Každý americký antropolog jde do Mexika, a tak jsem si řekl, že tam nepůjdu. Poté jsem chtěl do Francie, ale uvědomil jsem si, že bych musel studovat francouzské zákony (Code civil des Français), kdežto v Rakousku jsem právo vůbec studovat nemusel, jelikož z něj jsem byl zkoušen v Praze, protože máme stejné právo.

Jak dlouhou dobu jste nakonec v Rakousku strávil?

Když se to spočítá dohromady, tak jsem v Tyrolích na terénním výzkumu strávil sedm a půl roku.

A u Kapauků?

Tři léta.

Vy jste ze všech svých terénních výzkumů napsal řadu vynikajících studií a jste považován za průkopníka společenské vědy antropologie práva^7.Srov. http://branford.yalecollege.yale.edu/leopold-pospisil-phd, ale rovněž za zakladatele termínu právní pluralismus, mohl byste o tom více pohovořit?

(Úsměv) Pojem právní pluralismus se stal mezinárodním termínem. Obdržel jsem za něj vyznamenání v Rotterdamu v Holandsku a prohlásili mne za světového zakladatele antropologie práva. Takže pokud byste se více zajímala o právní pluralismus nebo o teorii práva, čtěte mé definice a to neříkám jen tak, protože mé definice jsou zařazeny do encyklopedie sociálních věd vydané University of Cambridge.

Co se týká toho pluralismu, tak zjednodušeně řečeno, hlavní pro mne vždy byly kritéria práva, tedy ty faktory, aby se z daného rozhodnutí stalo právo. Tedy po mé studii výše zmiňovaných čtyř společností jsem zjistil, že neexistuje právo jen na státní úrovni, ale existují i právní systémy uvnitř státu – například existuje právní systém Univerzity Karlovy a za určitých okolností můžete jít před akademický senát a můžete být souzena. Tedy právní pluralismus znamená, že máte tolik právních systémů, kolik máte organizovaných sociálních skupin.

Vy jste napsal i Etnologii práva, vydanou v českém jazyce…

Ano, to jsem napsal výhradně pro studenty, jako studentskou příručku.

Pane profesore, právě jste zmínil české studenty. Mohl byste jmenovat nějaké Vaše české studenty, na které jste skutečně pyšný?

Ano, mohu. Jmenují se Lívia Šavelková^8.PhDr. Lívia Šavelková, Ph.D. působí na Katedře sociálních věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice, kde se mj. zaměřuje na etnologii Severní Ameriky. a Jana Vobořilová.

Pane profesore, mohl byste mi ještě prozradit pár zajímavostí z Vašich terénních výzkumů, na které rád vzpomínáte?

U Kapauků jsem měl například pět adoptivních dcer a 48 vnuků.

Jak se Vám to přihodilo?

Celá story začala na slavnostech, kde domorodci přednášeli tradiční básně, které se zpívaly, a na které se tancovalo. Tyto básně byly v nativním prostředí velmi důležité, jelikož během nich jste například žádali někoho o přátelství, nebo jste žádali, aby byla vyhlášena válka jiné konfederaci, anebo se ženám nabízel sňatek. Každý řečník postupně předával slovo a vybíral dalšího přednášejícího. Kapaukové si ze mě začali dělat srandu, protože jsem samozřejmě nebyl žádný řečník, a tak jsem si v duchu řekl: „Já Vám ukážu!“ Pro větší srandu jsem si řekl, že nabídnu rovnou sňatek nejhezčí holce jižního kamu-eli. Jednalo se o krasavici a jmenovala se Mekamu. Říkal jsem si, že v průběhu mého „namlouvání“ začne ta pravá sranda. Zajímalo mne, co budou Kapaukové dělat, poněvadž za ní už byli všichni muži a ona se vdávat nechtěla. I náčelníci se o ni ucházeli a ona že ne. Začal jsem tedy zpívat a všichni se váleli srandou a já blbec jsem pořád zpíval a zpíval! Jenže oni to brali celé vážně, víte?! Místní dívky měly zvyk, že na požádání o ruku nosívaly pochodně, a když Vás nechtěly, praštily s pochodní o zem. Pokud si Vás dívka chtěla vzít, chodila s pochodní dál.

A co udělala Mekamu?

Chodila s pochodní dál! Jé, já myslel, že to taky pochopí jako vtip a ona ne! Jéžišmarjá! Teď se na mne začali všichni ti lidi dívat, co bude následovat. No, já jsem z toho byl úplně zničený, co se bude dít dál. Když můj výraz ve tváři uviděli náčelníci, tak za mnou přišli a konejšili mne: „Nic si z toho nedělej! Ona bude sice hrozně drahá, ale my ti finančně k sňatku dopomůžeme!“ (Smích)

Jak to dopadlo s Vaším sňatkem?

Ježiš, já v tom lítal! Samozřejmě jsem té dívce nemohl říct ne a nechtěl jsem ji ani ublížit, tak jsem se tomu všemožně vyhýbal. Nakonec jsem při odjezdu z Papuy-Nové Guiney slíbil, že přijedu zpátky, a tak jsem tomu celému sňatku unikl.

Co se stalo s Mekamu, určitě na Vás čekala…

No, já jsem odjížděl v roce 1955 a roku 1959 jsem se, jak jsem slíbil, vrátil. Po mém návratu mě začali všichni vítat a objímat, včetně mé adoptivní matky. Posléze jsem si všiml, že jsou všichni trochu zaraženi. Začal jsem se jich ptát: „Co se stalo? Zemřel někdo známý, že mi to nechcete říci?!“ Odpovídali: „Ne, to není ono… Máme pro tebe jinou hroznou zprávu. Mekamu se provdala.“

Jak jste na tuto zprávu zareagoval?

Já jsem se hrozně rozčílil. Víte, musel jsem být, jako Papuánec a musel jsem být hrozně vzteklej! Hulákal jsem okolo, rozhazoval jsem rukama a mlátil jsem kolem sebe. Následující den za mnou přišla Mekamu i se svým manželem. To je něco, viďte? To ani my tady neděláme! Byli ohromně senzitivní.

To ano…

Řekl jsem tedy jejímu manželovi: „Máš nejhezčí holku! Sice zuřím, ale přeji Vám vše nejlepší.“

Zažil jste rovněž něco zajímavého u indiánů Hopi?

Samozřejmě! Zažil jsem u indiánů Hopi nespočet zajímavostí. Společnost Hopi je matrilineární, domy a další statky vlastní žena, a proto jsem žil u jedné starší paní. Tehdy jsem byl mladý a měl jsem husté tmavé vlasy, a protože se to té indiánce ohromně zalíbilo, tak se jednou rozhodla, že mi umyje hlavu, tak jak si ji myjí indiáni – výtažkem z rostliny juka. To byl pro mne zážitek, na který rád vzpomínám.

Vlastně už zpočátku jsem prožíval překvapení, jelikož jsem spal v tradičním obydlí indiánů Hopi, jehož střecha byla vyrobená z proutí a z hlíny. Když jste spala dole, tak nad Vámi se rozprostíral ten proutěný strop. První noc jsem tam spal se svou manželkou a najednou jsem se podíval na strop a přímo nade mnou lezl obrovský had. Druhý den ráno jsem to hned říkal té indiánce, co se stalo. Hned se zděšeně ptala, zda jsme ho snad nezaháněli?! Uklidnil jsem ji, že ne, že zalezl zpět a spal dál. Indiánka spokojeně odpověděla: „To je dobře! To je domácí zvíře. Ten had tady s námi žije a zabíjí všechny ty chřestýše.“ Byl to King snake (Korálovka).

Pane profesore, několikrát jste se zmínil, že jste se dostal do nativních komunit, které ještě nikdy nespatřily bělocha. Jak se Vám to vždy podařilo? Byla to jednoduše náhoda?

Víte, já jsem měl vždycky se vším štěstí. Například můj profesor na Oregonské univerzitě byl Hopi a vyučoval antropologii. On mi pomohl dostat se k Hopiúm, i přestože tehdy Hopi nenáviděli Američany a taky antropology. Přišel jsem k nim a vysvětlil jsem jim, že nebudu u nich studovat antropologii, ale budu studovat jejich právo – a to se jim líbilo! To, že jsem měl české kořeny, se jim rovněž zalíbilo, a tak jsem u nich žil. (Úsměv)

Zmínil jste, že jste pobýval u Hopiú i s manželkou…

Ano, byl jsem tam se svou manželkou, ale neměli jsme sebou dítě, protože dceru mi sebrali komunisté (StB) a představte si, že jsem ji dlouhých 20 let neviděl… Indiáni kmene Hopi si proto mysleli, že moje manželka je sterilní, a tak ji indiáni včlenili do svých ceremonií za plodnost. Byla tam ještě s dalšími ženami a mou ženu indiáni obdarovali i krásnou starobylou soškou. Když jsme se po dvou letech vrátili k Hopiúm i s naší dospělou dcerou, tak indiánka, u které jsme bydleli, zvolala: „Vidíte! Já věděla, že to bude fungovat!“ (Smích)

Pane profesore, mám na Vás poslední otázku. Co byste řekl, že naší Západní moderní a vyspělé společnosti chybí oproti těm společnostem, které jste měl možnost tak pečlivě poznat?

Nu, tak od nich bychom se mohli učit mnohé! Domorodci měli už v dávných dobách vyvinuté léčitelství, kterým mohlo být zachráněno kupříkladu deseti tisíce lidí v průběhu první světové války, kdy lidé umírali na důsledky četných poranění a infekcí. Již Kečuánci v jižním Peru využívali účinná antibiotika. Kdybychom se od těch tzv. primitivních společností učili, mohli bychom zachránit mnoho životů. Měli bychom je proto přestat označovat za „primitivy“ a měli bychom se od nich začít učit a poznávat jejich vynálezy a začít je považovat.

Dozajisté moderní společnosti chybí jistá míra pokory.

Ano, poněvadž civilizace roste jedině tím, že má za prvé styky s jinými kulturami a za druhé tím, že se učí od jiných lidí. Vyspělá civilizace tedy musí mít styk s jinými civilizacemi a zároveň musí být pokorná.

A co chybí Čechům?

Čechům? Čechům chybí hodně. Za prvé, současní Češi se přestali chtít učit. Roku 1918 byli Češi lidé, kteří se učili, učili se i od Čechů, kteří po válce přišli ze Západu. Ti, co se vrátili do První republiky, byli přijatí se slávou. Ze Západu přišel i Masaryk a toho si Češi zvolili za prezidenta. Stejně tak vítali Štefánika nebo Beneše, který se stal ministrem zahraničí. Legionáři byli také oslavovaní hrdinové. Pamatuji si, jak vždy 28. října pochodovali v uniformách – měli jsme italské legionáře, francouzské legionáře a ruské legionáře. Od těch všech se Češi v roce 1918 něco učili. Masaryk to všechno vedl a co se díky tomu stalo? První republika byla nejlepší republikou na světě (v průběhu celosvětové hospodářské krize). Všude ve světě panovala vysoká nezaměstnanost. V té době jste mohli vidět amerického úředníka, jak stál ve frontě na příděl polévky, aby se vůbec najedl! V Československu nic takového nebylo a to v jako jediném státě na světě. Díky Masarykovi, dále Rašínovi a Švehlovi.

Teď přejdeme pro srovnání o několik let dále. Co se stalo po válce roku 1945? Hrdinové druhé světové války, mezi nimiž byli i slavní čeští letci z Anglie, přišli po válce domů, a co s nimi Češi udělali? Povraždili je! Slavní letci, kteří pomáhali zvrátit celou druhou světovou válku?! Budu pokračovat dále. Když se řada výjimečných Čechů vrátila z emigrace v roce 1990, tak se setkala s nařčením: „Vy jste tady celou dobu nebyli, tak ničemu nerozumíte!“ To jsou podle mě úplní blázni, kteří si toto myslí. Právě díky tomu, že jsme v Česku nebyli, tak jsme v emigraci věděli a byli informováni o tom, co se doma děje!

V současné době si všímám toho, že má Česká republika zničenou celou agrikulturu a stále se v tom pokračuje. Nejdříve to byla družstva a nyní znevýhodňujete soukromníky a stát dotuje ty, kteří pokračují v tom, co začala ta družstva. Nadto, se dříve říkávalo o českém cukru, že je to české zlato a teď jsou všechny cukrovary zavřený. Proč se všechno v Čechách rozprodalo, to nechápu. Víte, pět let nacismu a dále přes 40 let komunismu udělalo mnohé, a nyní mám pocit, že se během té doby v Čechovi vyvinula tzv. otrocká mentalita. Každý se tady bojí, bojí se úplně všeho a všech, a chybí zde občanská iniciativa – nebát se něco změnit.

Pane profesore, došli jsme k samému závěru a musím se s Vámi rozloučit. Doufám, že náš závěr nevyzněl pesimisticky, ale bude naopak povzbudiví. Bylo mi ctí udělat rozhovor právě s Vámi, s člověkem, který se nikdy nezalekl nacistických vojáků, ale ani komunistického režimu, kvůli němuž jste musel emigrovat. Doufám, že Vaše povídání a Vaše životní cesty, které Vás dovedly až k mezinárodnímu uznání, mnohé inspirují a budou motivací nejen k tomu se nebát tzv. sebe zvaných autorit, ale rovněž povzbudí čtenáře k tomu, aby se, jak jste sám řekl, více zajímal o nám vzdálené kultury, které náš život mohou obohatit a rovněž do naší civilizace přispět už pouhým nazíráním na celý svět. Právě díky antropologům a etnologům, jako jste Vy, může být poznávání života nativních kultur přístupné širšímu publiku. Za mě a za celou naší redakci Vám přeji mnohá spokojená léta a pevné zdraví.

Také Vám děkuji a těším se, až si rozhovor přečtu. Přeji Vám v životě mnoho štěstí.

Redakční poznámka: Rozhovor s profesorem Leopoldem Jaroslavem Pospíšilem uskutečnila Barbora Šajmovičová 18. května v roce 2016 v Celetné ulici v Praze.

Zajímavé odkazy:

Nejsem statečný, jsem jenom hrdina, říká slavný antropolog a olomoucký rodák Leopold Pospíšil

Stopy paměti: Leopold Pospíšil

Únor 1948 znamenal nástup komunistické diktatury v Československu

Únor 1948 – šli pomoci Benešovi, v Nerudovce je zastavila policie

Zpravodajství Olomouc: Leopold Pospíšil

Varování:

Uvedený text včetně přiložené fotografie se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autora. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).