V Mongolsku existuje unikátní obřad, jehož pomocí mohou pastevci „přemluvit“ samici velblouda odmítající své mládě, aby jej přijala zpět. Nedávno byl tento obřad zapsán do seznamu světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Mongolsko je zemí nedozírných stepí a kočovných pastevců, potomků proslulého Čingischána, kteří se úspěšně adaptovali na specifické přírodní podmínky dovolující chovat větší počet zvířat a migrovat za potravou na velké vzdálenosti. Právě početná stáda byla vždy alfou a omegou kočovných pastevců. Způsob života nomádské společnosti se odvíjel v závislosti na chovaných zvířatech. Tato spjatost s okolní přírodou a se zvířaty a jejich hluboká znalost prostředí se pochopitelně odrazila v materiální a duchovní kultuře Mongolů.
Jedním z velmi zajímavých mongolských obyčejů demonstrující výše uvedené je, dalo by se říci, „přemlouvací“ obřad, v mongolštině nazývaný inge chööslöch (mng. ингэ хөөслөх, ингэ – samice velblouda). Provádí se v případě, kdy samice velblouda odmítne své právě narozené mládě, nebo proto, aby velbloudice přijala cizí mládě, které přišlo o matku. Obřad se provádí za pomoci hry na dvoustrunný smyčcový hudební nástroj morin chuur a speciálních písní chöös (mng. хөөс). Záměrem písní je utěšit velbloudici a poprosit ji, aby se mláděte ujala. Samice velblouda bývá zprvu agresivní, ale postupně ji melodie natolik dojme, že začne plakat a velbloudě přijme. Často se hovoří o tom, že jsou ve velbloudích očích skutečně vidět slzy.
Ač to může znít neuvěřitelně, jedná se o reálný obřad, který doposud existuje v mongolských stepích. Tato tématika byla zpracována také ve filmu mongolské a německé koprodukce z roku 2003 s názvem Die Geschichte vom weinenden Kamel (režie L. Falorni, B. Davaa), v češtině je známý jako Příběh o uplakaném velbloudovi. Film, který je dokumentem a zároveň hraným dramatem, je absolventským snímkem studentů Vysoké filmové školy v Mnichově. Byl nominován na Evropskou filmovou cenu v sekci dokumentů a uváděl se na mnoha prestižních festivalech. Příběh vypráví o tom, jak se v mongolské stepi jednoho jara narodí velbloudě neobvyklé bílé srsti, které jeho matka odmítne v důsledku těžkého porodu. Rodina pastevců se snaží obnovit pouto mezi matkou a mládětem a přizve na pomoc učitele hry na morin chuur, pro nějž jedou až do velmi vzdálené oblasti. Po skončení obřadu začínají velbloudici téct slzy a začíná své mládě kojit. Uvedený snímek měl velký úspěch, ale v podstatě představuje přepracování slavného mongolského dokumentárního filmu z roku 1986 Ingen egšig (v překladu Melodie velbloudice, režie N. Žancannorov), který získal první cenu na Moskevském mezinárodním filmovém festivalu v roce 1988.
Obřad inge chööslöch je obvyklejší především v pouštních oblastech, kde se chová větší množství velbloudů. Jedná se například o mongolské ajmagy (administrativní jednotky) Dundgovi, Ömnögovi a Bajanchongor. Provedení obřadu se od sebe oblastně mírně liší. Způsob hry a zpěvu je také závislý na chování velbloudice. Někdy postačí jen hrát na morin chuur, jindy je nutné navíc zpívat dojemné písně chöös, v jiných případech se vymýšlejí písně až podle melodie nástroje.
Stejný obřad je aplikován i na jiná chovaná zvířata, jimiž jsou například ovce či kozy. Nicméně většího významu nabyl u velbloudů, jelikož ti patřili v nomádských kulturách mezi velmi ceněná zvířata. V Mongolsku se chová velbloud dvouhrbý (Camelus bactrianus). Sloužil především jako dopravní prostředek, který byl v odlehlých končinách nezastupitelný. Jedno zvíře je schopné unést 100 až 200 kilogramů nákladu a denně ujde 30 až 40 kilometrů. Jeho tažná síla se vyrovná dvěma volům. Velbloud se chová zejména na vlnu, mléko a v menší míře též na maso. Významnou komoditou je i velbloudí trus, který se používá jako palivo. Předností velblouda je také jeho schopnost spásat rostliny, které jiná zvířata odmítají. Důležitým faktem v této souvislosti je rovněž to, že velbloud rodí vždy jen jedno mládě jednou za dva roky, tudíž přijít byť jen o jedno velbloudě znamená pro pastevce obrovskou ztrátu. Mongolové tak našli unikátní metodu, jak tomu zabránit.
V současnosti bohužel v této výjimečné tradici pokračuje již jen velmi málo mongolských pastevců. Znalost obřadu inge chööslöch je sice předávána mladé generaci, ale vlivem urbanizace, a dalo by se říci „westernizace“ Mongolska, se začíná pomalu vytrácet. Na zapsání do seznamu UNESCO byl nejvyšší čas.
Zajímavé odkazy:
Oficiální stránky kreslíře a malíře Lukáše Hehejíka
The story of the Weeping Camel (Film info; German Films)
UNESCO – World Heritage Centre
