Rozhovor s doktorkou Evou Kuminkovou ve Valašském muzeu v přírodě

Doktorka Eva Kuminková vystudovala etnologii společně s anglistikou a amerikanistikou na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a kultura Valašska jsou s jejím životem spojené již od jejího útlého věku. Nejenže se v Rožnově pod Radhoštěm narodila, ale do Valašského muzea pravidelně chodívala se svým otcem a později v něm začala i pracovat. Zpočátku Eva Kuminková působila v muzeu jako průvodkyně, později se začala zabývat současnou sociální a duchovní kulturou jižního Valašska. Ve Valašském muzeu se, mimo jiné, podílela na přípravách nejrůznějších kulturních akcí. Jako kurátorka začala pracovat v oddělení textilních sbírek muzea a stala se také garantem Dřevěného městečka. Eva Kuminková patří v současné době k nejvýznamnějším českým etnologům. Česká národopisná společnost, jejíž je místopředsedkyní, nominovala Evu Kuminkovou pro spolupráci s UNESCO, ve které zasedá v hodnotitelské komisi za Českou republiku.

Jaké jsou současné muzeologické trendy v případě muzea v přírodě, kde je výstavní koncepce víceméně determinována rozmístěním objektů a dimenzemi interiérů lidového domu?

Prostředí muzea v přírodě vytváří jedinečné možnosti prezentace a interpretace kulturního dědictví v kontextu, který běžná „kamenná“ muzea musejí nahrazovat myšlenkovou zkratkou. Můžeme si tedy dovolit vytvářet teoretické modely sídelních celků včetně jejich umístění v kulturní krajině, což je jedinečná deviza, a právě s tou se snažíme aktivně pracovat a maximálně ji využívat. Výhodou i nevýhodou zároveň je, že v muzeích v přírodě znázorňujeme doslova celý lidský život – bydlení, způsob života, společenské rozvrstvení obyvatel, nemateriální kulturní dědictví, různé druhy obživy… Takový komplex informací a významů je opravdu náročné interpretovat.

Na základě jakých zdrojů se rozhodujete, jak rozvíjet expozici v přírodě?

Rožnovské muzeum vychází z rámcového libreta, které bylo zpracováno v sedmdesátých letech PhDr. Jiřím Langerem, CSc. ve spolupráci s dalšími kolegy. Libreto je z hlediska plánovaných expozic velmi rozsáhlé, do dnešní doby není dokončena jeho realizace a možná nikdy dokončena nebude, jelikož potřeby i možnosti muzea se samozřejmě v čase mění. Momentálně pracujeme na výstavbě nového areálu zvaného Kolibiska. V současnosti je to náš největší projekt. Prostřednictvím Kolibisek chceme rekonstruovat horské prostředí ovlivněné především salašnickou kulturou, která je prozatím v muzeu zastoupena několika objekty (usedlosti, koliby), avšak není prezentována dostatečně. Areál nabídne mnohem komplexnější pohled na historický život v horách, využívání přírodních zdrojů, formování krajiny, lesní řemesla apod.

Ano, to zde velice chybí, protože salašnická kultura je signifikantní pro Valašsko jako takové.

Ano, my ji samozřejmě do jisté míry reprezentovanou máme, ale v prostoru současné Valašské dědiny nejsme schopni vyjádřit řadu důležitých aspektů života a práce v horách. I Valašskou dědinu a další stávající areály neustále doplňujeme o funkční souvislosti. U některých usedlostí chybí zejména hospodářské zázemí obytných budov, které jsou tak poněkud vytržené z historického kontextu. Cílem je co nejvíce expozici přiblížit původní situaci v terénu včetně společensko-hospodářských vztahů, v rámci nichž každé společenství fungovalo.

Setkáváte se při rozšiřování muzea s nějakými překážkami?

Tvůrci Valašského muzea cílili a dodnes cílí na propojení prezentace lidového stavitelství s kontextem kulturní krajiny. Tento záměr je stále nosný, ovšem poněkud hůře realizovatelný kvůli problémům se současnou legislativou. Tato je stále tvrdší a náročnější, klade oproti minulosti úzkostlivý důraz na protipožární zabezpečení či na bezpečnost návštěvníků. Skloubit etnografické ideje s provozní realitou je tak velice obtížné.

Například ustájení zvířat se řídí veterinárními předpisy, které jsou v rozporu s některými charakteristikami původní dispozice a vybavení chlévů (velikost oken, napáječky apod.). Mezi seníkem a obytným stavením musí být dodržen protipožární odstup mnohem větší, než jak tomu bylo v minulosti. Některé tradiční stavební technologie mohou být použity jen za předpokladu, že do objektu nebudou vstupovat návštěvníci. Přesto se daří hledat kompromisy a postupně naplňovat plán efektivnější prezentace exteriérů ve Valašské dědině.

Spolupracuje Valašské muzeum v přírodě s pomology či botaniky? Existuje program na pěstování starých krajových odrůd ovocných stromů a zeleniny?

S odborníky z této oblasti spolupracujeme dlouhodobě a velmi intenzivně. Muzeum má rozsáhlé sbírky biologického charakteru; jsou zde vysazovány a pěstovány staré odrůdy peckovin, jádrovin, je zde i sbírka starých druhů fuchsií a pěstujeme staré odrůdy obilovin, které už na poli běžně neuvidíte.

Dále spolupracujeme například s Výzkumným ústavem bramborářským v Havlíčkově Brodě a vysazujeme tradiční odrůdy brambor. Muzeum rovněž vlastní genetický fond ovcí plemene valaška a naše stádo je zapsané v genové knize. Chovají se zde tradiční plemena hospodářských zvířat jako kráva česká červinka nebo kůň slezský norik. V současnosti se práce na tomto poli zintenzivňuje a probíhá několikaletý projekt na vyhodnocení, katalogizaci a obnovu biologického fondu. V tomto úsilí nám pomáhá například spolek Gengel, o.p.s. Cílem je zpřístupnění doposud hůře dostupných informací z tohoto segmentu veřejnosti.

Uvažuje se do budoucna v tomto ohledu o širší spolupráci s veřejností? Existuje například program pro využití muzejního genofondového sadu formou prodeje mladých ovocných stromků roubovanými starými krajovými odrůdami?

Nad takovým využitím našeho biologického materiálu jsme zatím nepřemýšleli, naše pracoviště není k takové činnosti vybaveno. Organizujeme však řadu odborných akcí na téma tradičních odrůd rostlin a stromů a péče o ně.

Doposud spíše etnograficky orientovaná expozice pak jistě lépe osloví širší veřejnost, pomology, botaniky a přírodovědně orientované odborníky i laiky. Jistě se jedná o styčný bod pro interdisciplinární spolupráci.

Ano, přicházejí k nám velmi často návštěvníci, kteří vznášejí dotazy k této problematice. Na řadě míst v muzeu se návštěvníci mohou nově setkat s označením nejrůznějších rostlinných druhů, založili jsme nové vzorkové pole starých odrůd a prohlídku Valašské dědiny obohatila i školní zahrada. Díky novému systému QR kódů si návštěvníci mohou prohlédnout i historické fotografie.

Doslechl jsem se, že zde probíhá diskuse či názorový střet ohledně dokončení Dřevěného městečka, jehož původní projekt počítal s vytvořením areálu ucelené návsi. Jak tuto problematiku nazíráte Vy?

Tato diskuse byla otevřena před několika lety v souvislosti s výzvou z tzv. norských fondů, jejichž dotací již muzeum ve dvou kolech využilo. Norské fondy nabízejí dostatečné množství peněz na výstavbu objektů lidové architektury. Jednalo se o ideu doplnění současné podoby Dřevěného městečka o další stavby tak, aby tvořilo uzavřené náměstí. V rámci tohoto konceptu by byla přesunuta budova fojtství z Velkých Karlovic, která je stavbou vesnickou, a tudíž do městské expozice nepatří. Prozatím k tomuto kroku nedošlo a je otázkou, zdali k němu někdy dojde. Dřevěné městečko v současné podobě totiž dokládá muzeologické postupy první poloviny 20. století a představuje svým způsobem „muzeum etnografického muzejnictví“ té doby. V tom tkví další jeho velká hodnota.

Dřevěné městečko ještě pamatuje bratry Jaroňkovy, zakladatele Valašského muzea v přírodě.

Ano, bratři Jaroňkové ve spolupráci se zdejším muzejním spolkem přišli s ideou výstavby muzea v přírodě, výstavbu zahájili přesunutím budovy rožnovské radnice a roubeného měšťanského stavení z místního náměstí. Tyto dva objekty tvořily prazáklad muzea a teprve později přibývaly po dekádách nové stavby. Každá z nich vznikala za odlišných politických, ekonomických a sociálních podmínek. Například kostel byl vystavěn v době všeobecného nedostatku druhé světové války a financován z veřejné sbírky. Budova fojtství byla koncipována jako zemědělské muzeum, a nikoliv jako prezentace obytného objektu. Každá stavba tak má svou vlastní historii, dokumentuje dobové podmínky i uvažování tehdejších národopisných pracovníků.

Všechny zde prezentované objekty jsou dřevěné, existovalo na Valašsku využití hlíny či kamene v lidovém stavitelství?

Kámen se používal na podezdívky, stavbu chlévů a hospodářských budov a také hliněné omítky a hliněná malta zde nalezly své uplatnění, avšak stavby z hliněných cihel, jaké známe například z jižní Moravy, na Valašsku v takovém množství a podobě nenalezneme. Primární materiál pro lidové stavitelství na Valašsku tvořilo dřevo.

Jaké je procento návštěvníků z regionu oproti ostatním?

Místní lidé do muzea chodí. V Rožnově byl obnoven muzejní spolek, který muzeum zakládal a sdružuje většinou seniory, ale i mladší členy (i já jsem členkou). Mají permanentky a chodí na všechny vernisáže i ostatní akce. Existuje zde skupina dobrovolníků, která v muzeu vypomáhá a také členové a příznivci folklorních souborů muzeum využívají ke své činnosti.

Na druhou stranu, velké procento obyvatel Rožnova ovšem do muzea vůbec nechodí. Příčinou není jen nezájem. Dříve byl areál volně přístupný. Vstupné se platilo pouze za vstup do objektů. Ve chvíli, kdy bylo muzeum před mnoha desítkami let oploceno, cítili tento akt místní jako křivdu. Jejich vlastní muzeum, tvořící součást identity obyvatel a samotného města bylo z jejich pohledu lokálnímu obyvatelstvu uzavřeno a zpoplatněno. Ačkoliv nabízíme velmi výhodné permanentní vstupenky, pocit, že musejí zaplatit vstupné, když přece muzeum znají, řadě místních dodnes brání v návštěvě.

Pandemie Covid-19 utlumila běžný provoz muzea. Měli jste díky tomuto stavu více času na dlouho odsouvané úkoly, anebo se věnujete novým odborným projektům o to intenzivněji? Do jaké míry jste se přemístili do virtuálního prostoru?

Pandemie Covid-19 nám přinesla zcela nové výzvy, kdy jsme byli nuceni opustit naše obvyklé způsoby práce a „vrhnout se do online prostoru“. Vznikly tak velmi zajímavé vánoční, masopustní a velikonoční seriály na webu a Facebooku, na něž veřejnost reagovala opravdu velkým zájmem. Zároveň pracujeme na řadě velkých projektů, které již byly rozjeté nebo se nově otevřely (Kolibiska, nově získaný objekt fojtství v Jasenné, revize interpretace ve všech stávajících areálech muzea, expozice na Pustevnách, atd.), a ty nás momentálně zaměstnávají více než dostatečně.

O jakou konkrétní virtuální nabídku muzea veřejnost projevila nejvyšší zájem?

Je vidět, že lidem kontakt s muzeem chyběl, a proto nás sledovali alespoň na sociálních sítích. Velký ohlas měly videa s recepty na tradiční pokrmy jako vánočka nebo masopustní koblihy. Nabízíme také podcasty se vzpomínkami pamětníků, fotografické příspěvky k výročním obyčejům či nahlédnutí do zákulisí muzea. Máme velkou radost, že mnohé z nich mají desítky tisíc zhlédnutí!

Jsou expozice v muzeu ještě v nějakém jiném jazyce, než v češtině? Může se i zahraniční návštěvník v muzeu něco dozvědět?

Snažíme se čím dál více reagovat na potřeby zahraničních návštěvníků. V současném světě, kdy kulturní turismus stále narůstá, je to nevyhnutelné. Proto jsme v loňském roce aktualizovali informační systém ve většině muzea na češtinu a angličtinu, vybrané informační materiály jsou dostupné také v dalších jazycích, včetně průvodcovských služeb. Snažíme se nyní systematicky překládat i krátkodobé výstavy – vždy alespoň ve zkrácené verzi. Za několik týdnů bude spuštěna nová anglická verze webu.

Působí muzeum i jako kulturní středisko pro celý region Valašska? Respektive, pomáhá udržovat kontinuitu tradic i mimo vlastní areál? Podílí se na podpoře kulturních akcí i jiných vzdělávacích a muzejních institucí, a jakým způsobem?

Usilujeme o to, aby nás veřejnost vnímala jako instituci, která je tu pro ni. Aktivně spolupracujeme s městem Rožnov pod Radhoštěm. Od začátku letošního roku připravujeme společnými silami již druhou výstavu v ulicích města na plakátovacích plochách, které z důvodu zrušení kulturních akcí zejí prázdnotou. Také jsme se podíleli na tvorbě nové kulturní strategie města. Zároveň se snažíme všem zájemcům o obnovu tradic v jejich lokalitách pomáhat ať už tím, že jim umožníme bádat v našich sbírkách a archivu, nebo skrze konzultace a praktické rady. Samozřejmě spolupracujeme také s jinými muzejními institucemi, naši zaměstnanci poskytují metodickou pomoc a přednášejí na středních i vysokých školách.

Momentálně pracujete na nominaci ruční výroby skla do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Spolupracuje na této nominaci rožnovské muzeum v přírodě? A jak k rozhodnutí o této nominaci vlastně došlo?

Česká republika byla oslovena dalšími státy – Francií, Německem a Španělskem, které o nominaci již dříve uvažovaly, a přišlo jim důležité, aby se na ní podílela i naše „sklářská velmoc“. Tuto iniciativu Ministerstvo kultury i čeští skláři velmi uvítali. Momentálně pilně pracujeme na přípravě nominační dokumentace společně s Muzeem skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Rožnovské muzeum reprezentuji pouze já z pozice metodičky pro nemateriální kulturní dědictví a na základě jiných zkušeností, které s prací pro organizaci UNESCO mám.

Rožnovské muzeum v přírodě je rovněž střediskem setkávání odborné veřejnosti, pořádají se zde setkání, sympozia i konference, nezřídka se jedná o muzeologicky zaměřené diskuse. Tento obor se přitom vyvíjí a existují různé náhledy na přístup k prezentaci exponátů. Jaké muzeologické přístupy Vaše instituce preferuje pro prezentaci kulturního dědictví?

Jak jsem uvedla na začátku, snažíme se maximálně pracovat s jedinečnými možnostmi celkového prostředí a souvislostmi, které expozice v přírodě umožňují. Za tímto účelem sami organizujeme zmiňované akce, vydáváme metodické publikace a snažíme se naši oblast posouvat dál. Velkým tématem je pro nás v poslední době využití metod oboru interpretace místního dědictví. Jedná se o to, jak prezentovat jakýkoliv druh kulturního či přírodního dědictví, aby byla tato prezentace smysluplná, nadchnula návštěvníka, aby mu dovolila propojit prezentované jevy s jeho vlastní životní zkušeností a pokud možno pozitivně ovlivnila i jeho chování nebo vnímání světa.

Snažíme se k tomu využívat nejrůznější prostředky od působení samotných expozic a jejich uspořádání, přes textová informační média, poznávací hry, historické fotografie nebo QR kódy. Do budoucna plánujeme i mobilní aplikaci. V expozicích v přírodě se však snažíme vyvarovat elektronickým audiovizuálním prvků, které jsou dnes velmi populární. Věříme, že muzeum v přírodě je místo, kde by návštěvník měl zažít něco „opravdového“, setkat se s živými lidmi, vidět autentické předměty, pokud možno si také leccos sám vyzkoušet.

V muzejních institucích se stále častěji setkáváme s nedostatkem kvalifikovaných etnologů; zejména v Čechách tento problém zásadně ovlivňuje kvalitu práce i služeb muzeí. Sílí varovné hlasy, že poslední univerzitní pracoviště, kde v rámci ČR rozvíjíme klasickou etnologii, je brněnská katedra; jinde obor nepěstují, nebo jej nahradili sociokulturní antropologií, kterážto věda se ovšem věnuje jiným otázkám. Vnímáte tento trend jako možný problém do budoucna?

Naše zkušenosti ukazují, že na trhu práce není dostatek kvalifikovaných etnologů ochotných pracovat v muzeu. Vcelku nemožné je nyní sehnat například odborníka na lidové stavitelství. Sociální a kulturní antropologie se zpravidla nezabývá všemi okruhy, které muzea v přírodě řeší. Máme-li zachovat znalosti o tradiční lidové kultuře a životě našich předků pro budoucí generace, budeme k tomu potřebovat kvalifikované odborníky. Nutno ovšem podotknout, že byť vytlačován dravější antropologickou vědou, také obor etnologie se neustále rozvíjí a přináší nová témata.

Děkuji Vám za rozhovor.