Srbsko je vnitrozemský stát v centru Balkánu s necelými devíti miliony obyvatel. Etnicky a jazykově je zemí možná až netušeně pestrou. Jeho obyvatelstvo je převážně pravoslavné víry, a kromě Srbů se zde nachází významné menšiny Albánců, Maďarů, Rumunů, ale i Čechů a Slováků. A právě pro tuto zemi jsem se rozhodl v srpnu roku 2020, když jsem plánoval cestu do zahraničí a vyhledával na mapě Evropy dostupné země kam se smí bez omezení cestovat v době koronavirové pandemie. Mým hlavním cílem a motivací bylo území srbského Banátu a poznávání zdejší menšiny Čechů. Srbský Banát je součástí velkého území na severu Srbska, zvané Vojvodina, a první Češi sem přicházeli již na konci 18. století po Rakousko-turecké válce, v době, kdy bylo Srbsko pod Rakousko-Uherskou správou. Hlavní vlna migrace však přišla až v 19. století.
Mé cesty za banátskými Čechy
Banátskou komunitu Čechů jsem navštívil již v roce 2016, ovšem to se jednalo o tu známější komunitu v Rumunsku. Srbská komunita banátských Čechů zatím není tolik poznamenána turismem, narozdíl od té rumunské, jejíž obživou se v posledních letech stává hlavně tzv. agroturismus. Při sčítání lidu na začátku tohoto tisíciletí žilo v Srbsku 2 211 Čechů. V roce 2011 už jich bylo pouze 1 824. Početná komunita Čechů se nacházela od nepaměti i v Bělehradě. Do srbské části Banátu migrovala řada rodin, které žily nejprve v Banátu rumunském. V srbském Banátu byly původně české vesnice Albián (dnes České Selo), Banátská Palanka, Banátská Subotica, Bela Cerkva, Crvena Cerkva, Dobričevo, Dupljaja, Grebenac, Jasenovo, Kruščica, Kusič a Vračevgaj. V současnosti zde najdeme poslední dvě české vesnice Kruščice a České Selo. V městečku Bela Cerkva tvoří Češi přibližně 4 % a sídlí zde i organizace Česká národní rada. A právě sem směřovaly moje první kroky – hned po jednodenní prohlídce srbské metropole Bělehrad.
Vesnice Kruščice a Bela Cerkva
Češi v obci Bela Cerkva tvoří asi 5% populace a jsou již značně „posrbštěni“. Pro srbskou komunitu Čechů však skrze organizaci Českou národní radu zařizují granty od Ministerstva zahraničních věcí ČR. Jak jsem se později od místních krajanů dozvěděl, není tato organizace mezi všemi Čechy v srbském Banátu zrovna oblíbená. V městečku Bela Cerkva toho nebylo až tolik k vidění, a tak jsem odtud hned pěšky vyrazil do pár kilometrů vzdálené Kruščice.
Migrační procesy přivedly první Čechy do Kruščice již v roce 1836, kdy prameny v obci zaznamenaly Josefa Časného, Josefu Müllerovou, Michala Huberta, Kateřinu Chocovou, Věnceslava Schovánka a Annu Pišlovou. V roce 1837 dorazila do Kruščice větší skupina Čechů z obce Bígr ležící v rumunském Banátu. V této středně velké vesnici dnes tvoří Češi zhruba třetinu populace a zbylé dvě třetiny tvoří Srbové. Češi a Srbové se v této obci však hodně mísí a najdeme zde spoustu česko-srbských rodin. S jednou takovou paní z česko-srbské rodiny jsem měl i první kontakt po příchodu do vesnice, kde jinde než v místní samoobsluze. Zde mě milá prodavačka provdána za Srba, překvapila plynulou češtinou. Po naší delší rozprávce mně doporučila navštívit zdejšího českého učitele, abych se mohl od něj dozvědět více o místní komunitě.
Přestože narazíte na mnoho lidí mluvících plynulou češtinou, čeština se pomalu z Kruščice vytrácí z důvodu narůstajících česko-srbských svazků, a tak tam sdružení srbských Čechů najalo mladého učitele z Čech, který zde vyučuje češtinu jako volitelný jazyk. Tento pán mě provedl vesnicí, ukázal mi kostely a skanzen, na jehož budování se také podílí. Kostely jsou v Kruščici dva. Pravoslavný srbský a katolický český. Vedle českého kostela mají zdejší Češi svůj kulturní dům, kde se nachází jejich důležitá spolková místnost. Zajímavé bylo jeho vyprávění o nadšení místních školáků do češtiny. Ač je tam čeština jen jazykem volitelným, chodí na ni prý i srbské děti. Čechy a Srby v této vesnici vystihuje jedno slovo: pospolitost; a vytváří se zde vlastně jakási nová identita „Kruščičané“. Kruščičtí Češi si nadto drží i některé české tradice, jako například svátek Tří Králů, masopust (při jeho příležitosti se koná i maškarní bál pro děti), posvícení nebo pálení čarodějnic. Na Velikonoce chodí místní lidé koledovat tři dny, avšak bez pomlázky, pouze s řechtačkami.
Místní učitel je zároveň i fotbalovým trenérem a do fotbalu jsou kruščičtí chlapci také dosti nadšeni, což mimo jiné rovněž spojuje české a srbské děti. Díky grantům přes organizaci Česká národní rada zde byla postavena supermoderní fotbalová hala, kterou kromě Kruščice najdeme v celém Srbsku jen v hlavním městě Bělehrad. Místní učitel se stal brzy mým průvodcem a po poznání Kruščice jsme se autem vypravili do druhé české vesnice v srbském Banátu, do Českého Sela.
České Selo
České Selo (srbsky Česko Selo) se původně jmenovalo Albián, později Fabián a až od roku 1947 nese současný název. Prvními známými Čechy v Českém Selu byli v roce 1810 jistý pan František Kornalík a Josef Šperl. V letech 1836-1837 sem přišlo 24 českých rodin z vesnice Schönthal, kde byly patrně velice špatné životní podmínky. České Selo bylo oproti Kruščici úplně jiný svět. V této malé zapadlé vísce dokonce ani nemají vybudované asfaltové silnice. V době mé návštěvy zde podle slov místních obyvatel žilo 23 česky mluvících Čechů. Většina z nich dnes žije z důchodů, k tomu se někteří živí zemědělstvím. Na práci jezdívali většinou spíše sezónně mimo obec.
V posledních letech se vesnice potýká s velkým odlivem mladých lidí, kteří natrvalo odchází do světa za prací. Ve vesnici jsou 3 ulice pojmenované podle třech významných Češích – ulice Václava Havla, T. G. Masaryka a Jana Husa. Obyvatelé Českého Sela, se kterými jsem se osobně setkal, byli skutečně ryzí Češi, kteří mluvili česky s českým přízvukem. V ulici T. G. Masaryka jsem se setkal s přívětivým stařečkem, který se mě hned ptal na to, co je nového ve světě. Konkrétně ho zajímalo, zda se už podařilo objasnit skutečnou příčinu úmrtí Jana Masaryka, skutečný původ Boženy Němcové a „jak to prý teď vypadá s tou chorobou“ (rozuměj s koronavirem). Takto je na tom starý pán, který nemá počítač ani mobilní telefon. Po rozhovoru na lavičce před domem mě se svou manželkou a sousedkou pozval k nim domů na kávu a makový závin. Zde jsem měl pocit jako bych se přenesl o takových minimálně 50 let nazpátek do minulosti.
V Českém Selu nemají obchod ani školu, neboť by je počet zdejších dětí školního věku těžko naplnil. V budově bývalé školy však najdeme nádherné muzeum kultury banátských Čechů. Chceme-li se do něho podívat, musíme zavolat na sdružení České národní rady sídlící ve zmíněné Bele Cerkvi a odtud nám přijede jeho zástupce muzeum odemknout; a tak mě muzeem přijel provést milý postarší pán mluvící hodně srbským přízvukem. Pohostil mě panáčkem výtečné domácí rakije, avšak k samotné expozici mi toho moc neřekl, nevěděl ani k čemu sloužily některé vystavené nástroje. A právě tato skutečnost byla důvodem, proč byli obyvatelé Českého Sela z této skutečnosti smutni. Vyprávěli mi o tom, jak sami vybudovali expozici muzea, každý přinesl nějakou cennou věc, kterou měl doma a již delší čas nikdo z vesnice nemá od muzea klíče. Sdružení Česká národní rada jim muzeum defacto “sebralo” a jeho činnost obyvatelé dosti kritizovali. Už jenom skutečnost, že muzeum spravují lidé, kteří již přestávají mluvit česky, vypovídá o současné situaci.
Co se veřejných budov týče, v Českém Selu mají také dům s klubovnou, který hodně spravuje český spolek Hnutí Brontosaurus z Čech, kteří zde v létě pořádají dobrovolnické tábory. Pomáhají s místními pracemi na polích a snaží se zde rozvíjet šetrnou turistiku. Podle slov kruščického učitele obyvatelé Českého Sela nemají příliš zájem o nějaké větší aktivity v tomto domě a o kulturní akce v obci celkově, z čehož byl sám trochu smutný, neboť by tuto obec také rád trochu víc probudil k životu. Sami obyvatelé Českého Sela v tomto případě mají opět problém v tom, že s těmito projekty má co dočinění jimi neoblíbené sdružení srbských Čechů z Bele Cerkve.
Asi nejdůležitějším místem v Českém Selu je zdejší katolický kostel sv. Jana Nepomuckého, kde se koná mše vždy jednou za 14 dní v neděli. Já jsem měl to štěstí, že jsem svou návštěvu Českého Sela naplánoval právě na jednu neděli, kdy se zde mše konala. V srbském Banátu žije také početná komunita Maďarů a zdejší mše vede maďarský farář. Ten hovoří k lidu srbsky, ovšem účastníci mše zde zapěli i několik písní ve staročeštině. Mše v Českém Selu pro mě byla i pro jako nevěřícího asi nezajímavějším zážitkem z celého srbského Banátu.
Cestou podél Dunaje
Po odcestování z Českého Sela jsem se dále vydal pěšky a autostopem podél Dunaje, který zde tvoří hranici mezi Srbskem a Rumunskem. Přívozem jsem se doplavil k pevnosti Ram, která v posledních letech prošla značnou rekonstrukcí a působila na mě dosti uměle. Podobně je na tom i hrad Golubac ze 14. století, který byl mojí další zastávkou. Zde se mi vybavila má první návštěva rumunského Banátu, kdy jsem se plavil na loďce soutěskou Železná vrata. Nyní jsem si pro změnu dopřál výhledu ze souše ze srbské strany z vrcholu hory Ploče.
V národním parku Djerdap jsem si také dopřál malebných výhledů na západ slunce nad Dunajem z vrcholu Veliký Greben. Při pohledu na západ slunce jsem si najednou uvědomil, jak křehká srbská komunita banátských Čechů je, avšak revitalizační snahy jsou zde také silné, a tak jsem se vydal pln pocitů naděje na svém výletu dál po objevování národního parku Djerdap, kde se nachází spousta jeskyní. Ty zatím nejsou přístupny turistům, až na vyjímku jeskyně Gradašnica. Nemohl jsem opomenout ani návštěvu významného srbského archeologického naleziště Lepenski Vir a historického města Kladovo, ve kterém najdeme ruiny pevnosti, kterou kdysi dobyli Turci. Tam moje cesta defacto končila. V Kaldově jsem nasedl na autobus do Bělehradu a odtud pokračoval již zpátky domů do Čech.
Srbsko bylo třicátou zemí, kterou jsem za svůj život navštívil. Návštěvy rozhodně nelituji. Potkal jsem zde lidi, které dnes jen tak nepotkám a setkání s nimi si velmi cením. Stejně tak mě zaujala zdejší nádherná příroda v Národním parku Djerdap. Srbský Banát byl oproti rumunskému Banátu v mnohém dosti jinačí, což pro mě bylo celkově velice cennou zkušeností.
