Řekneme-li Banát, hned se nám vybaví česká komunita v Rumunsku. Ve skutečnosti se však pojmem Banát označuje velké území v jihovýchodní Evropě. Dělí se na tři části a to na Rumunskou, Srbskou a Maďarskou. Rozprostírá se v panonské rovině a je ohraničen třemi řekami – na jihu Dunajem, na západě Tisou a na severu řekou Mures. Národnostní složení Banátu se v průběhu dějin různě měnilo. Rovinatá část Banátu bývala obývána Srby, zatímco ve východní hornaté oblasti žili Rumuni. Později se zde objevuje německá a maďarská menšina.

Německá minorita v Banátu byla v důsledku vývoje konce druhé světové války a po válce značně oslabena. V létě roku 1944 byla velká část německé menšiny evakuována. Po válce se mohli vrátit ovšem pouze do rumunské části Banátu. Několik tisíc Němců (převážně žen) bylo dokonce za války odvezeno do Sovětského svazu na nucené práce.^1.Srov. Wikipedia: Banát. (Dostupné na URL: 24. 5. 2016; 12: 03.) Ze srbské části Banátu německá menšina téměř vymizela. V rumunské části Banátu Němci i po válce zůstávali, v padesátých letech zde žila zhruba polovina původního německého obyvatelstva. Později probíhal odliv této menšiny, ale ne nijak výrazně. Migrace se zrychlila spíše až po pádu železné opony, kdy se ročně vystěhovávalo okolo 15 tisíc Němců.

Banátská komunita Čechů

Nás bude však více zajímat banátská komunita Čechů. Ti sem spolu s Němci přišli v 19. století, aby zde založili novou kolonii.  Čeští kolonisté pocházeli z jihozápadních (Klatovsko), západních (Domažlicko, Plzeňsko, Plasko), středních (okolí Prahy, Kladensko, Berounsko, Hořovicko, Slánsko, Českobrodsko, Kouřimsko, Příbramsko), středovýchodních (Kolínsko, Kutnohorsko, Čáslavsko), východních (Pardubicko, Královéhradecko, Chrudimsko) a severovýchodních (Jaroměřsko) Čech. Byli to většinou drobní a střední rolníci, chalupníci a zchudlí řemeslníci. Jejich důvody k přesídlení do rumunského Banátu byly ekonomické a společenské: přetrvávající poddanství venkovského obyvatelstva, státní bankrot rakouského státu v roce 1811 v důsledku vleklých a vyčerpávajících napoleonských válek a čtrnáctiletá povinná vojenská služba. Byla to sice kolonizace vnitřní, v rámci jednoho státu (České království i Banát byly v té době součástí rakouské monarchie), ale v tzv. Banátské vojenské hranici, kam proudy českých vystěhovalců směřovaly, platily jiné zákony a právní normy než v jiných zemích monarchie.^2.http://www.mzv.cz/bucharest/cz/krajane/historie.html (Dostupné na URL: 23. 5. 2016; 14: 12.) Čeští osadníci založili v rumunském Banátu vesnice Rovensko, Svatá Helena, Gernik, Bígr, Einbentál, Šumice a Svatá Alžběta (poslední jmenovaná vesnice brzy zanikla). V jižním Srbském Banátu založili Češi vesnice České Selo a Krušice.

Z Opatova do Banátu

Právě Rumunská část Banátu a návštěva českých vesnic byly hlavním cílem mého výletu. Na cestu jsem vyrazil 15. dubna brzy ráno z pražského Opatova. Svezl jsem se mikrobusem se společností Expreshruza a táhli jsme s sebou přes celý Balkán i vlek s traktorem, který si objednali nejmenovaní obyvatelé banátské vesnice Svatá Helena. Už v mikrobuse jsem se seznámil s některými obyvateli českého Banátu. Jela s námi i jedna postarší paní, která byla navštívit své příbuzné v Česku, pár mladých banátských Čechů a také několik rumunských dělníků. Během cesty jsem si mohl v autě poslechnout krásný dialekt banátských Čechů, který zní místy vskutku zvukomalebně. Často člověk zaslechne pojmy jako „paňmáma a pantáta“. Tak mimo jiné v Banátu označují i tchýni a tchána (česká slova tchýně a tchán v Banátu vůbec nepoužívají). Když takhle mluví starší lidé, připadáme si místy jako v pohádce. O to vtipnější je, když potom tato slova slyšíme i z úst mladých lidí.

Přestože jsem Banát navštívil v dubnu, počasí zde bylo už jako u nás v létě. Celkově je zde teplejší podnebí a letos jim prý přišlo “léto” o tři týdny dřív než běžně. Banát jsem také navštívil v jakémsi „mezivelikonočním“ čase. Jelikož jsou Rumuni převážně pravoslavného vyznání, slaví své Velikonoce později než banátští Češi, kteří slaví klasické Velikonoce tak jako my v Čechách a na Moravě. Děti zde také chodí na koledu, ovšem jejich pomlázka není upletena z vrbových proutků jako u nás, ale skládá se z jediného šípkového proutku, který je částečně zbaven trnů a na jeho konci je uvázána mašlička. Já jsem tedy do Banátu zavítal v době, kdy české Velikonoce již byly ukončeny a ty rumunské klepaly na dveře. Podobně jako Velikonoce se v českém Banátu drží i jiné staré tradice jako jsou např. posvícení nebo dožínky. Na Vánoce však místní lidé nejedí kapra s bramborovým salátem, ale rumunská jídla.

Svatá Helena

Do Svaté Heleny jsme dorazili až za tmy. Svatá Helena byla založena českými přistěhovalci v roce 1824 a tyčí se nad mohutným zářezem Dunaje ve výšce 400 m n. m. V obci žije kolem 500 obyvatel. Zemědělství je v současné době jejich hlavní obživou, nicméně dříve pracovala velká část lidí v rudných dolech. Doly se však dnes zavírají a nová pracovní místa poskytuje nedávno otevřená továrna na kabely do aut u městečka Nová Moldava. Mnoho lidí však odtud odchází za prací do Čech. V obci se nachází katolický a původně evangelický kostel, který dnes využívají baptisté. Školu ve Svaté Heleně navštěvuje kolem dvaceti dětí a výuka probíhá v češtině. Po příjezdu do Heleny jsem vstoupil do místního obchodu se smíšeným zbožím, který je zároveň i hospodou, abych se informoval o možnostech ubytování. Od velmi milého pana „hospodského“ jsem se dozvěděl, že ve vsi prý ubytovává skoro každý a doporučil mi oranžový dům na rohu. Tam jsem se ubytoval u moc hodné babičky Barušky. „Jmenuji se Honza, tedy Jan. Říkáte také tady v Banátu Janům Honza?“ zeptal jsem se. „My říkáme vždy Jenda, Honza je u nás posměvačné,“ pravila paní Barka, jak se také v Banátu říká Bárám.

Již při překročení prvního prahu v Banátu jsem poznal, jak se zde tradiční způsob života připomínající 19. století prolíná s moderní dobou. Lidé chovají tři koně, krávu, prasata i drůbež, pečou doma chléb a po staru zpracovávají vypěstované suroviny. Babička v šátku večer louská vlašské ořechy a jedním okem se u toho dívá na tureckou telenovelu v televizi a druhým okem hledí na monitor počítače, kde napjatě očekává na facebooku zprávu od svého vnuka z České republiky, který právě skládá přijímací zkoušky na vysokou školu. „Počítač mám asi dva roky. Chvilku mi to dalo, než jsem se s tím naučila, ale moc se mi líbí, jak si můžu třeba každý den psát se svými vnoučaty z Čech,“ pravila babička. Když do vsi zavítá nějaká vzácná návštěva, například někdo, kdo se nedávno přestěhoval jinam za prací a po dlouhé době přijede navštívit svou rodnou hroudu, tak jedna babička ho vítá plna milého překvapení, což připomíná doslova scénu z nějaké pohádky. Vedle toho se jiná babička směje se slovy: „No jo, ona nemá počítač, ona o ničem neví,“ a mládence, se kterým komunikuje po internetu, už nějakou dobu z dálky vyhlíží a má pro něho uchystané i rozličné dary. Kolem Svaté Heleny vyrostly před pár lety větrné elektrárny, které možná trochu hyzdí krajinu, ale myslím, že jsou snad ještě tím nejmenším zlem, které může místní přírodu a krajinu postihnout.

Gernik

Hned druhý den jsem vyrazil pěšky přes kopce do vesnice Gernik. Cesta se táhne částečně po lukách a pastvinách, značnou část jdeme také lesem, který tvoří převážně buky. Cestou se nám nabízí menší odbočka k jeskyni Turecká díra. Obec Gernik se nachází asi 14 km od svaté Heleny a leží ve výšce 600 m n. m. Dříve byl Gernik proslaven chovem koní, avšak dnes zde najdeme pouhých deset až patnáct chovatelů. Obživou místních obyvatel bývá zemědělství a v posledních letech se zde rozvíjí i agroturistika. Spousta lidí odtud také odchází za prací do jiných míst a na každém rohu tak vidíte prázdný dům. Ubytoval jsem se u místního pekaře, který mě dokonce pozval na zabíjačku. Masu z prasátka však místní lidé neříkají vepřové maso, nýbrž prasečí. „Ať je to svině nebo kaňour, tak je to u nás vždycky maso prasečí,“ pravil veselý bezzubý dědeček. Ovšem o pár dní později jsem v obci Einbentál zaslechl i termín svinský maso. Gernickou základní školu navštěvuje momentálně pouhých sedm dětí. V den mojí návštěvy této školy byli její žáci zrovna na exkurzi v Nové Moldavě, a tak jsem si mohl popovídat s jejím ředitelem, panem Boudou.

„Máme jenom tři děti na prvním stupni a čtyři na druhém stupni. Spousta lidí teď odtud odchází, narodí se tady tak jedno dítě za dva roky. Vůbec nevím, jak to tu bude vypadat třeba za deset let. Výuka probíhá v češtině, ale jedeme podle rumunských osnov, které jsou náročnější než ty české. Na výuku o Česku nám nezbývá moc času, ale děti se mohou o historii Čechů v Banátu něco dozvědět ve volitelném předmětu pro druhý stupeň. Vyučuje se zde i anglický a francouzský jazyk“.

Lehce chřadnoucí tradiční svět Gerniku však možná trochu osvěžují nově příchozí nadšenci z Čech. Je to možná k údivu, ale potkal jsem zde i tři mladé Čechy z Mladé Boleslavi, kterým se natolik zalíbil jejich loňský výlet do Banátu, že se rozhodli si v Gerniku pronajmout starou prázdnou chalupu, na jejíž zahradě si vytvářejí vlastní hospodářství a k tomu brigádně pomáhají s prací u místních sedláků.

Rovensko

Z Gerniku jsem dále pokračoval do Rovenska, nejmenší české vesnice Banátu, která má v současnosti kolem pouhých 70 obyvatel. Cesta z Gerniku do Rovenska nabízí nádherné výhledy na okolní kopce a údolí. Bučinu místy střídají duby a příroda je v tomto úseku pestřejší a rozmanitější. Cestou projdeme i kolem menšího vodopádu a starého mlýnku. Rovensko je nejvýše položená česká vesnice v Banátu. Leží ve výšce 750 m n. m. a od okolního světa je celkově více odříznuta, než předchozí dvě vesnice. Teprve v roce 1994 zde byla zavedena elektřina. „Žijeme tady tak nějak z těch krav, políček a důchodů,“ pravila místní prodavačka. V obci není škola, která vzhledem k věkové skladbě obyvatelstva není potřeba, avšak mezi stálými obyvateli najdeme i čtyři děti předškolního věku. Kam budou chodit do školy, se prý zatím neví. V Rovensku jsem byl jediný den z mého celého výletu a trochu se i pokazilo počasí. Ještě v podvečer se spustil ze zatažené oblohy déšť a v noci přišla velká bouřka. Moje ubytování v Rovensku, i přes nepřízeň počasí, byl menší „luxus“, neboť jsem zakotvil u jedněch starých lidí, kteří turistům a poutníkům poskytují prakticky celý jeden malý prázdný domeček, jehož starobylá světnice působí velmi autenticky.

Einbentál, youtube a zaniklé doly

Když jsem hned druhý den opustil Rovensko, navštívil jsem svou první rumunskou vesnici Sopotu Nou. Odtud jsem si udělal pěší výlet do nádherného údolí řeky Nery. Z městečka Sasca Romana jsem potom jel zpátky do Svaté Heleny, která byla nyní jen jakousi přestupní stanicí mého výletu. Hned další den ráno jsem se vydal autostopem podél Dunaje do česko-rumunské vesnice Einbentál. Tato obec leží v úzkém údolí říčky Tisovice, jen 6 km od Dunaje. Je ohraničena strmými stráněmi a je téměř přímo napojena na vesnici Baia Noua (Nové doly). Dříve se zde těžil antracit, avšak před pár lety byly doly zavřeny a spousta obyvatel Einbentálu je nyní bez práce. Ve zdejší škole probíhá výuka v rumunštině a čeština je až druhým jazykem. Děti Čechů však znají češtinu i z domova a bývají tak bilingvní. Měl jsem tu příležitost si popovídat i s vnučkami jisté „paňmámy“ u které jsem se ubytoval. Na otázku zda se její vnučky cítí jako Češky nebo jako Rumunky mi dívky odpověděly: „Jsme Rumunky, protože žijeme v Rumunsku“. Jiné odpovědi na stejnou otázku jsem se však doznal od mladých lidí ve Svaté Heleně: „Když jedeme do Čech na práci, tak tam jsme Rumuni. Když jsme tady v Banátu, tak jsme Češi“. Obyvatelé Banátu Vás často přivítají panákem domácí pálenky a nejinak tomu bylo i v Einbentále.

Rodina, u které jsem v Einbentále bydlel, měla měsíc nově zavedený internet. Tito lidé si pro změnu doslova ujížděli na českých filmových pohádkách, které sledovali celé dny na youtube. Einbentál je celkově velmi zajímavým místem. Oproti ostatním vesnicím, které jsem před tím v Banátu navštívil, je docela jinačí. Romantické představy o nějakém poklidném pohádkovém životě v malebném tisovém údolí Vám možná rychle rozboří vyprávění místních lidí o tom, jak museli dřív tvrdě dřít v dolech, kam šli třeba na noční směnu a přes den se ještě museli starat o zvířata a o své hospodářství. Procházka kolem zaniklých dolů může působit trochu depresivně, ale celková atmosféra má co do sebe. Einbentál je rozhodně lákavým místem pro etnology, nabízí se jim zde podniknout odborné studie každodenního života či vztahů mezi zdejšími Čechy a Rumuny. Dobré je také sledovat místní dialekt.

Pro ukázku něco z „banátské archaické češtiny“:

Grincajch – zelenina

Budík – tlačenka

Tišťuch – ubrus

Čerhánky – záclony

Prošlej tejden – minulý týden

Zajímavé je také, jak místní lidé nazývají situaci, kdy máte za něco zaplatit. Jestliže máte někde například zaplatit 100 Kč, tak naši banátští krajané řeknou: „Vezmou vám 100 Kč“. Divíte se, že píšu o českých korunách? V Banátu můžete v českých vesnicích skutečně platit i českými korunami. Celou dobu jsem měl v paměti vyprávění pana profesora Šatavy z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který prý v 80. letech v Banátu neslyšel z úst místních lidí vůbec žádné vulgarismy a nejhorší nadávka, kterou prý zaznamenal, byla: „Ty pytlíku!“ Mohu Vás ujistit, že dnes tam uslyšíte u všech věkových kategorií mnohem peprnější české výrazy. Někteří však přiznávali, že nadávky jako „ty vole“ se k nim skutečně dostaly až po sametové revoluci.

Decebalus Rex ve skále podél Dunaje

Z Einbentálu jsem se jel ještě podívat do vesnice Dubová, která leží přímo na břehu Dunaje. U obce Dubová se řeka Dunaj zužuje z 2 km na 200 m. Tato soutěska je možná vůbec nejkrásnějším úsekem Dunaje. Nad řekou můžeme spatřit i skalní skulpturu Decebala Rexe, posledního krále starověké Dacie. Ještě ve stejný den jsem se stihl stopem vrátit do Svaté Heleny. Konečně jsem měl čas si vesnici lépe prohlédnout a pokochat se nádhernými výhledy na Dunaj.

Slovo závěrem

Během svého výletu v Banátu jsem načerpal velké množství pozitivní energie. Potkal jsem řadu zajímavých lidí, poznal jsem tradiční způsob života a v poslední řadě jsem si perfektně vychutnal pobyt v místní překrásné přírodě. Zdejší život už je sice zasažen turismem a moderní dobou (tudíž už to není to, co bývávalo třeba před deseti lety), ale myslím si, že Banát má stále co nabídnout. Sledovat, jak se tradiční životní styl prolíná s moderní dobou, je také velmi zajímavé. Doporučuji Vám proto navštívit Banát co nejdříve, protože za pár let se tam toho může také mnoho změnit.

Doplňující informace:

Jak se Češi ocitli v rumunském Banátu (Videem provází Ivo Dokoupil, koordinátor neziskové organizace Člověk v tísni)

Varování:

Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autora. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).