Bohové Sumeru: An, Enlil a Enki

 

Máme-li pohovořit o božské triádě a náboženském vnímání dávných Sumerů, kteří jednoznačně zformovali náboženské představy pozdějších Semitů, nelze se alespoň krátce nezmínit o oblasti, jež toto dávné etnikum obývalo, o kulturní a historické etapě, jež tomuto období předcházela a definovat si samotný pojem Sumerové. Blíže se dotku i archeologického objevu Eposu o Gilgamešovi, který doslova otřásl vědeckou obcí a konfrontoval biblická studia a ortodoxní věřící s hořkým faktem, že starozákonní zmínka o potopě světa má svůj původ v tomto sumerském eposu. Objev Eposu o Gilgamešovi tak otevřel cestu jiným a novým vědám…

Moderní vyobrazení obyvatel starověké Mezopotámie (interiér restaurace Gilgameš).. Foto: Barbora Šajmovičová, Londýn, 2015.
Moderní vyobrazení obyvatel starověké Mezopotámie (interiér restaurace Gilgameš). Foto: Barbora Šajmovičová

 

Stručný historický nástin

Rozbřesk prvních velkých lidských civilizací zaznamenal pás tzv. Úrodného půlměsíce1.Oblastí tzv. Úrodného půlměsíce se v této práci chápe rozsáhlé území jež zahrnuje: povodí egyptské řeky Nil (od 5. kataraktu až k jeho ústí), jihovýchodní pobřeží Středozemního moře, Syropalestinskou oblast (dnešní Palestina, Izrael, Jordánsko, Libanon a Sýrie), pomyslný oblouk dosahuje až k tureckému pohoří Taurus, dále zahrnuje prameny Tigridu a Eufratu, oblast kolem jezera Van a Urmija, a především rozsáhlou oblast dnešního Iráku (částečně zasahuje i na území dnešního Íránu)., jehož dva cípy dosahují ke dvoum deltám nejdůležitějších řek Předního východu – k deltě Nilu a k ústí Eufratu a Tigridu. Životodárné území Mezopotámie2.Termín Mezopotámie z řeckého meso (upřostřed), potamos (řeky)., rozkládající se mezi Eufratem a Tigridem, osidlovali předchůdci dnešních lidí již v paleolitu.3.Významný archeologický kosterní nález Homo sapiens neanderthalensis byl učiněn v severovýchodním Iráku, v jeskyni Šánídár. Datace sahá nejpozději do 50. tis. př. n. l. až do 40. tis. př. n. l. Archeologická klasifikace nejstarších keramických neolitických kultur Mezopotámie datuje chronologicky vývoj takto: od hassúnské kultury (6500-5500 př. n. l.), přes kulturu sámarrskou (6000-5000 př. n. l.), ke kultuře halafské (5500-4000 př. n. l.)4.viz Nováková, N., Pecha, L., Rahman, F.: Dějiny Mezopotámie. Karolinum, Praha, 1998, s. 27.. Nejzásadnější kulturu chalkolitu představuje období obejdské (5000-3500 př. n. l.), nazvané podle archeologické lokality Tell Obejdu v jižní Mezopotámii. Další významná místa výskytu obejdské kultury jsou Tell Avajlí, Tell Arpačíja, Tepe Gaura a pro nás zcela zásadní Eridu, Ur, Uruk, Girsu a Nippur. Právě na kulturu Obejdu navazují dvě nové – džemdetnasrská (3200-3000 př. n. l.) a urucká (3500-3200 př. n. l.), kterou můžeme právem označit již za kulturu Sumerů. Právě Sumerové jsou dosud nejstarším historicky doloženým etnikem obývajícím jižní části Mezopotámie nejpozději od konce 4. tisíciletí př. n. l. do začátku 2. tisíciletí př. n. l.5.Ibid s. 228. Mezi významné městské sumerské státy patří Eridu, Kiš, Lagaš, Nippur, Šuruppak, Umma, Ur a Uruk. Název Sumerů je odvozen od semitského mát Šumerin (země Sumeru), jímž nazývali oblasti, kterou Sumerové obývali, i přes to, že samotní „Sumerové“ svou zemi nazývali Ki-engi(r).6.viz Prosecký, J., Hruška, B., Součková, J., Břeňová, K.: Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu. Libri, Praha, 2003, s. 8.

Etnogeneze Sumerů je doposud neobjasněna, stejně jako samotné genetické vztahy sumerštiny s jinými nám známými jazyky. Sumerština (rozluštěna na konci 19. století) je jazykem izolovaným a typologicky spadá mezi jazyky aglutinační7.Tzn. vytváří slova a jejich tvary připojováním jasně odlišitelných přípon. a ergativní8.Ergativ či agenciál (mluvnický pád) vykazuje mimo jiné i baskičtina, paštština, hindština a mnohé jiné jazyky.. Vykazuje řadu přejímek z jiných starověkých jazyků, což nabádá k otázkám, zda se jednalo o obyvatele přicházející z jiné oblasti nebo o obyvatelstvo původní čili autochtonní. Všeobecně přijímaným a uznávaným faktem v odborné obci zůstává, že Sumerové vytvořili dosud nejstarší písmo, ve kterém nám zanechali nejen rozsáhlé údaje o hospodářství, právních předpisech a nařízeních, ale i doklad o náboženském vnímání a kosmologickém chápání dávných Sumerů.

 

Mezníky studia klínopisných textů

Italský šlechtic Pietro della Valle seznámil v první polovině 17. století evropskou veřejnost s kopiemi nápisů z Persepole9.Pro ukázku první kopie klínopisu, která se dostala do Evropy viz Zamarovský, V.: Na počátku byl Sumer. Mladá fronta, Praha, 1966, s. 46. na které zareagoval profesor hebrejštiny Thomas Hyde z oxfordské univerzity článkem, jehož název (Dactuli pyramidales seu cuneiformes) dal jméno i neznámému písmu (cuneiform, česky klínopis). O první vskutku kvalitní překlad staroperského nápisu se zasloužil Henry Creswicke Rawlinson (1810 – 1895). Zdá se až neuvěřitelné jakému zájmu se v průběhu celého 19. století těšila archeologie a vášeň Evropanů pro studium starobylých orientálních kultur. Avšak na opravdové vyvedení z konceptu evropské společnosti se muselo ještě čekat. Skutečně velmi významnou postavou na poli bádání klínopisných civilizací byl Rawlinsův žák a asyriolog George Smith (1840 – 1876). Roku 1871 uveřejnil svou práci Annals of Assur-bani-pal. Posléze se pracně věnoval dalším překladům hliněných tabulek z Aššurbanipalovy knihovny v Ninive. Na podzim roku 1872 narazil na příběh o potopě světa. „Zmocnilo se ho tak mohutné vzrušení, že se jal pobíhat po místnosti a začal ze sebe strhávat šatstvo.“10.cit. McCallová, H.: Mezopotámské mýty. Levné knihy Kma, Praha, 2006, s. 14.

Svůj objevný vědecký referát přednesl 3. prosince 1872 a jeho jméno se navždy zapsalo k prvnímu překladu Eposu o Gilgamešovi. Dalším významným mezníkem se stal 13. leden roku 1902, kdy Fridrich Delitzsch přednesl svou přednášku Babel und Bibel před Německou orientálni společností (přítomen byl i císař Vilém II.), kde se prokázal zjevný starší předbiblický motiv potopy světa. Řada odborníků a okolních pozorovatelů se během narůstajících polemik ve sporu Gilgameš versus Bible přidávala na stranu teologie a autentičnosti Bible, v opačném případě na stranu panbabylonistů, kteří vycházeli z představy, že Epos o Gilgamešovi je jakýmsi archetypem či determinantem pro jakákoliv jiná pozdější (nejen Abrahamovská) náboženství. Takovýto redukcionismus výslovně odmítá v českém prostředí např. Jan Heller11.Heller, J.: Starověká náboženství. Ústřední církevní nakladatelství, Praha, 1978, ss. 106-111. nebo např. Josef Klíma12.Jakkoli pronikavý byl vliv mezopotámské kultury, není možno jí přisuzovat výhradní roli a spatřovat v ní tedy jediný nebo dokonce prvotní pramen vzdělanosti a osvěty. Takové chápání věcí, jak je vyjadřoval na počátku století směr zvaný panbabylonismus, je dnes jako zcela pochybené již naprosto překonáno.“ Klíma cit. podle Heller, 1978, s. 107.. Na druhou stranu, novodobí významní odborníci na sumerskou mytologii jako jsou Samuel Noah Kramer a Jean Bottéro, jejichž monografie vyšly i v českém překladu, podávající kvalitní syntetická díla o Mezopotámii, předkládají jednoznačná fakta o tom, že náboženské mýty a eposy dávných Sumerů předurčily směr dalším a navázaly na ně hlavní monoteistická náboženství.

 

Sumerský bůh An

Rekonstrukce náboženských představ dávných Sumerů zůstává i dnes stále komplikovanou prací badatelovou, pro výše zmíněné nejasnosti ohledně původu Sumerů či sumerštiny, především pak pro skrovné sumerské písemné nálezy a jejich nekompletnost. Více informací o samotných sumerských bozích nalézáme v pozdějším babylónském nebo akkadském období. Především dochované akkadské mýty nám umožňují doplnit doposud chybějící eposy, kde vystupují zcela jistě sumerští bohové převzatí do akkadského panteonu13.Srov. Kramer, S. N.: Mytologie starověku. Orbis, Praha, 1977, s. 101.. Obtížným úkolem zůstává analýza původní ryze sumerské mytologie v jejích akkadizovaných verzích, zejména není-li k dispozici sumerský originál. Proto se v této práci zaměříme na obecně uznávaná fakta o náboženství Sumerů, mnohdy s využitím metody dedukce.

Náboženské vnímání Sumerů se vyznačovalo značnou vyspělostí a logikou. Početný okruh lokálních bůžků a městských bohů zaštiťovali nejvyšší bohové, kteří byli v běžných představách hierarchicky uspořádáni. Stejně jako se nebeská klenba rozkládala na nejvyšším horizontu, sídlil i bůh An (sumersky nahoře, nebesa) na nejvyšším božském trůnu sumerského panteonu. Klínový znak pro tohoto boha byl i piktogramem pro samotné slovo bůh (dingir). Zároveň se jednalo i o boha se sídelním městem v Uruku, kde mu byl vystavěn i tzv. Bílý chrám (nejpozději z přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l.), který se stal jakýmsi prototypem pro stavbu zikkuratů.14.Viz Zamarovský, V.: Na počátku byl Sumer. Mladá fronta, Praha, 1966, ss. 232-234. Bílý chrám se rozprostíral na jedné sešikmené vyvýšenině (terase) a „jeho zářivá bílá omítka byla v dokonalé shodě s jeho monumentální prostotou.“15.Ibid. s. 235.

Kultovní dary a obětiny mu byly skládány i v Uru a Nippuru. Božskou insignií mu byla královská čapka (tiára) s býčími rohy, sakrálním symbolem mu byl býk, znakem v šedesátkové sumerské soustavě nejvyšší číslo šedesát. Pečlivé studium čistě sumerských mýtů (Bilgames, Enkidu a podsvětí, Epos o Anzuovi, Sestup Inanny, Spor ovce s obilím nebo např. Strom a rákos) nám prozrazují jeho upozadnění i přes Anovo nejvyšší postavení v hierarchii božstev. Jedná se tedy o boha, který je držitelem božské moci me (tabulka všech osudů), tiše spočívá v nejvyšší ze tří nebeských sumerských sfér, prakticky se neobjevuje a jeví se neviditelný. Religionisté tento božský stav označují latinským výrazem deus quiescens (mlčící bůh). Sumerská tradice chápe Ana za jednoho boha z první generace bohů, z doby, kdy nebesa byla spojena se zemí. Zde se An objevuje v protikladu ke Ki (místo, země), někdy Uraš (úrodná půda, ornice), jakémusi ženskému elementu a úrodným pralátkám. Spojením Ana se zemí došlo k ukončení původního chaosu a nebe se oddělilo od země. Poté je An chápán za stvořitele a otce následné generace mnohých bohů, bohyň a démonů. Genealogické pojímání se rozchází dle toho kterého sumerského města nebo mýtu.

Skladba Spor ovce s obilím ve svém úvodu líčí, jak An zplodil na svatém prapahorku (duku) skupinu zemských bohů (Anunna), kteří neobdrželi jména a An se stal jejich vládcem. Urucká mytologie chápe bohyni Innanu (paní nebes) jako jednu z dcer Ana (oproti urucké tradici, kdy za jejího otce je považován měsíční bůh Nanna). Nippur označuje hlavního chtonického boha Enlila (pán vítr) za Anova syna. Podle mladších akkadských a babylonských mýtů An daruje svému synovi božskou moc me a Enlil se tak stává hlavním bohem vykonavatelem. Dále je An tvůrcem bohyň-rodiček, bohyň-léčitelek a démonů. Zpodobnění celého sumerského panteonu je výhradně antropomorfní, každý bůh je odlišitelný jen svou pevně stanovenou sakrální symbolikou a znaky. Lidská podoba se však vtiskla i do jejich božských povah, mnohdy tak jednají jako lidé a mají charakterové rysy člověku vlastní. Výjimku tvoří jejich nesmrtelnost, kterou se mohou bohové pyšnit a z které plyne jejich všemohoucnost. Nepřátelské postavení zaujímá v mýtech vůči lidem An, jelikož lidé byli stvořeni předevšim pro namáhavou práci, kterou zastávali místo bohů a se svým údělem jsou brzy nespokojeni. Titul nejvyššího boha doprovázel Ana i v akkadském, babylonském a dokonce i v asyrském období.

 

Sumerský bůh Enlil

Navážeme-li na sumerskou genealogickou mýtickou představu, Enlil (pán vítr) je synem Ana, jenž stojí v pozadí za svým synem, kterému předal božskou moc me. Enlil je v sumerské mytologii líčen jako hlavní zemský bůh. Kultovním centrem tohoto boha byl chrám E-kur (dům hora) v Nippuru. Enlilovými božskými symboly jsou rohatá tiára a číslo padesát. Poté co mu bůh An uděluje nejvýznamnější místo mezi bohy je pánem všech bohů a má dar výkonné moci nad zemí. Podle mýtu Enlil a stvoření motyky to je naopak on, kdo odděluje nebesa od země, přináší sémě půdy a vytváří „všechno, co bylo potřeba16.Cit. Kramer, S. N.: Mytologie starověku. Orbis, Praha, 1977, s. 81., zúrodňuje půdu a zhotovuje motyku, kterou daruje černohlavcům (asi Sumerové, lidstvo). Kontrastující může být jeho výrazně negativní postoj k lidem, i přestože to byl on, který daroval lidem ornou půdu. Epos o Gilgamešovi vykresluje Enlila jako mstivého boha, který na lidi sesílá potopu a jiné pohromy, poté, co se lidé přemnožili a rušili ho ve spánku svým křikem. Krátká skladba Nářky líčí Enlila jako zhoubného boha, sesílající mor a sucho. Mýtus Léto a zima naopak popisuje Enlila jako životodárného tvořitele stromů, obilí, blahobytu v zemi, ustanovuje Zimu jako božského rolníka s úkolem opečovávat vše co roste a zároveň ji uděluje titul dárkyně života. Božské rozhodnutí Enlilovo není zpětné a na jeho výroku a požehnání závisí osudy jiných bohů. Výmluvnou ukázkou může být, jak se bůh Enki vydává do Nippuru k Enlilovi pro svolení a požehnání ke stavbě svého vodního domu. Ostatní bozi konají jako výše zmíněný Enki, kdykoli potřebují získat souhlas nebo požehnání. Skladba Enlil a Ninlil líčí narození boha Sína spojením Enlila a Ninlily.

 

Sumerský bůh Enki

Enki (pán země) je třetím hlavním sumerským mužským božstvem, tak jak jej líčí urucká tradice. Zasvěcen mu byl chrám E-abzu (dům Abzu) v Eridu (dnešní Abú Šahrajn v Iráku). Zpodobňován byvá s tiárou s řadou rohů, nosí dlouhý plášť, z ramen mu vytékají řeky Eufrat a Tigris s plovoucími rybami. Spojován bývá s číslem čtyřicet v šedesátkové sumerské soustavě a symbolizují ho beran a kozo-ryba. Raná sumerská mytologie Enkiho označuje jako pána podzemních sladkovodních vod (Abzu). Enki je rovněž bohem moudrosti, neustále nakloněn lidem, milostivý bůh, který zasahuje do Enlilova rozhodnutí. Mýtus Enki a řád světa popisuje Enkiho jako dohlížitele nad vesmírem, úrodnou zemí, stádem skotu a ovcí. Dostává se mu zde úcty od Anunnaků, oslavujího jako boha, který řídí a spravuje božské zákony me. Skutečně pozoruhodná je skladba Enki a Ninchursag, podávající příběh odehrávající se v rajské zemi Dilmun, pojednávající výhradně o bozích. Dilmun je jakýsi mýtický ráj, který oplývá vším, kromě životodárných vod. Bůh Enki proto pověří boha slunce (Utu), aby zem zaplavil vodou. Ráj obývá i bohyně matka Sumerů Ninchursag, která zde opečovává osm mýtických rostlin. Opakovaně se zde zdůrazňují bohyně, které se narodily bez nejmenších porodních bolestí. Jednoho dne se Enki rozhodne rostliny ochutnat a sníst. Ninchursag ve svém rozhořčení vysloví kletbu smrti nad Enkim, který záhy začíná chřadnout (onemocní mu osm orgánů) a spolu s ním vysychají i vody v ráji. Enlil se v tomto mýtu projevuje jako neschopný do dané situace zasáhnout, pověřuje lišku, aby Ninchursag přivedla k nemocnému Enkimu. Ninchursag poté u nemocného přivádí na svět osm hojivých božstev a Enkimu vrací život. Významný sumerolog S. N. Kramer si v tomto mýtu všímá zcela zásadní paralely s biblickým příběhem o ráji. Předpokládá, že představa ráje jakožto zahrady bohů je sumerského původu. Fragment popisující zavodnění Dilmunu srovnává s částí Genesis (2:6).17.Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch“ (Genesis, 2:6)

Dále vidí analogie i v zdůrazňování porodů bez porodních bolestí. Nejzásadnější je pro tohoto sumerologa část, v níž Ninchursag léčí jedno z postižených Enkiho míst – žebro. Sumerština označovala žebro hláskou ti, a bohyně léčitelka, jež je stvořena z této nemocné části se nazývala Nin-ti (paní žebra). Zde vidí záhadnou shodu s biblickou pasáží o stvoření Evy.18.viz Kramer, S. N.: Mytologie starověku. Orbis, Praha, 1977, s. 86. Existuje i mýtus informující o stvoření lidí Enki a Ninmach. Člověk je zde stvořen zformováním z hlíny (formatio), poté co si ostatní bozi stěžují na potíže při obstarávání potravy v momentě, kdy byla stvořena ženská božstva. Enki, jakožto sumerský bůh moudrosti, je vyzván svou matkou, aby bohům pomohl. Enki vytváří určitý počet bytostí a praví své matce: „Matko má, na tvory, které jsi stvořila, robotu vlož; až smísíš vnitřní hlínu nad apsu, budeš Sigensišar a hlínu hníst; ty, tvorstvo v život uveď; Ninmach nechť je ti při tom pomocnicí; bohyně (porodu) … ať jim pomáhají. Matko má, osud určí tvorstvu, ať Ninmach na ně robotu vloží. To bude člověk…“19.cit podle Kramer, 1977, s. 87.

 

Slovo závěrem

Ať již budeme v sumerské mytologii spatřovat prapůvodní božské slovo, které k nám promlouvá nebo ne, faktem zůstává, že se Sumerům podařilo vybudovat vyspělou lidskou civilizaci, s dokonalou znalostí architektury beroucí lidem dech. Byli to právě Sumerové, kteří v oněch dávných dobách běžně využívali židle, několika patrové obytné domy, zavlažovací kanály a hvězdárny. Především jsou to stále oni, kteří započali jako první využívat písmo, k zaznamenání hospodářských dat. Nejen ekonomické údaje však byly pro Sumery důležité k zvěčnění, jejich náboženské představy se vryly do hliněných tabulek a fungují dnes jako jakýsi stroj času, který nás zavede do mýtických dob starověké Mezopotámie. S úžasem hledíme na příběhy o potopě a bozích, které jsou i moderní společnosti stále vlastní. Můžeme si tak bez nadsázky přiznat, že naši kulturu, vedle obecně přijímaných kořenů, formovala rovněž civilizace starověké Mezopotámie a v ní přítomný prvek mytologie starých Sumerů.

 

Použitá literatura:

Bible. Ekumenický překlad, Ústřední církevní nakladatelství, Praha, 1979.

HELLER, J.: Starověká náboženství. Ústřední církevní nakladatelství, Praha, 1978.

KOLEKTIV AUTORŮ: Toulky minulostí světa. První díl. Od počátků dějin člověka po rozvrat velkých říší v Mezopotámii a Egyptě. Baronet a Via Facti, Český Těšín, 1999.

KRAMER, S. N.: Mytologie starověku. Orbis, Praha, 1977.

MCCALLOVÁ, H.: Mezopotámské mýty. Levné knihy Kma, Praha, 2006.

NOVÁKOVÁ, N., PECHA, L., RAHMAN, F.: Dějiny Mezopotámie. Karolinum, Praha, 1998.

PROSECKÝ, J., HRUŠKA, B., SOUČKOVÁ, J., BŘEŇOVÁ, K.: Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu. Libri, Praha, 2003.

ZAMAROVSKÝ, V.: Na počátku byl Sumer. Mladá fronta, Praha, 1966.

 


Varování:
Uvedený text včetně fotografie se nesmí jakkoliv šířit bez svolení autora. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).

   [ + ]

1. Oblastí tzv. Úrodného půlměsíce se v této práci chápe rozsáhlé území jež zahrnuje: povodí egyptské řeky Nil (od 5. kataraktu až k jeho ústí), jihovýchodní pobřeží Středozemního moře, Syropalestinskou oblast (dnešní Palestina, Izrael, Jordánsko, Libanon a Sýrie), pomyslný oblouk dosahuje až k tureckému pohoří Taurus, dále zahrnuje prameny Tigridu a Eufratu, oblast kolem jezera Van a Urmija, a především rozsáhlou oblast dnešního Iráku (částečně zasahuje i na území dnešního Íránu).
2. Termín Mezopotámie z řeckého meso (upřostřed), potamos (řeky).
3. Významný archeologický kosterní nález Homo sapiens neanderthalensis byl učiněn v severovýchodním Iráku, v jeskyni Šánídár. Datace sahá nejpozději do 50. tis. př. n. l. až do 40. tis. př. n. l.
4. viz Nováková, N., Pecha, L., Rahman, F.: Dějiny Mezopotámie. Karolinum, Praha, 1998, s. 27.
5. Ibid s. 228.
6. viz Prosecký, J., Hruška, B., Součková, J., Břeňová, K.: Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu. Libri, Praha, 2003, s. 8.
7. Tzn. vytváří slova a jejich tvary připojováním jasně odlišitelných přípon.
8. Ergativ či agenciál (mluvnický pád) vykazuje mimo jiné i baskičtina, paštština, hindština a mnohé jiné jazyky.
9. Pro ukázku první kopie klínopisu, která se dostala do Evropy viz Zamarovský, V.: Na počátku byl Sumer. Mladá fronta, Praha, 1966, s. 46.
10. cit. McCallová, H.: Mezopotámské mýty. Levné knihy Kma, Praha, 2006, s. 14.
11. Heller, J.: Starověká náboženství. Ústřední církevní nakladatelství, Praha, 1978, ss. 106-111.
12. Jakkoli pronikavý byl vliv mezopotámské kultury, není možno jí přisuzovat výhradní roli a spatřovat v ní tedy jediný nebo dokonce prvotní pramen vzdělanosti a osvěty. Takové chápání věcí, jak je vyjadřoval na počátku století směr zvaný panbabylonismus, je dnes jako zcela pochybené již naprosto překonáno.“ Klíma cit. podle Heller, 1978, s. 107.
13. Srov. Kramer, S. N.: Mytologie starověku. Orbis, Praha, 1977, s. 101.
14. Viz Zamarovský, V.: Na počátku byl Sumer. Mladá fronta, Praha, 1966, ss. 232-234.
15. Ibid. s. 235.
16. Cit. Kramer, S. N.: Mytologie starověku. Orbis, Praha, 1977, s. 81.
17. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch“ (Genesis, 2:6)
18. viz Kramer, S. N.: Mytologie starověku. Orbis, Praha, 1977, s. 86.
19. cit podle Kramer, 1977, s. 87.
Sleduj autora Barbora:

Ethnologist, Editor in chief of The Ethnologist

Mgr. et Bc. Barbora Zelenková (roz. Šajmovičová) se narodila roku 1985 v Praze. Vystudovala Blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni a Etnologii na Univerzitě Karlově v Praze. V rámci Blízkovýchodních studií se zaměřovala na Somálsko a Somálce, v rámci Etnologie na odbornou a popularizační tvorbu českého orientalisty a arabisty Aloise Musila. Od roku 2014 žije v Londýně, kde založila stránky The Ethnologist, ve kterých působí jako šéfredaktorka a autorka. Rovněž se věnuje překladatelské činnosti (anglicko-česky a česko-anglicky). Během svých studijních cest procestovala řadu zemí Blízkého východu, např. Egypt, Palestinu, Izrael nebo Jordánsko. Zajímá se nejen o etnologii, ale také ekologii a práva zvířat.