Snad žádná jiná válka v dějinách starověkého Blízkého východu nebyla motivována naprosto rozdílným náboženstvím a ideologiemi více, než První válka židovská. Konflikt, jenž se na území Palestiny rozhořel roku 66 n. l. za vlády římského císaře Nerona a byl ukončen dobytím Jeruzaléma vojskem Tita, syna nového císaře Vespasiana, roku 70 n. l., či potřením posledních zbytků odporu v pevnosti Masada roku 73 n. l., měl hlubokou historickou předehru. Jednalo se o rozsáhlé povstání některých složek židovského národa, ve kterém proti sobě stála římská disciplína, organizovanost a vojenský um na straně jedné, a vysoký počet, bezmezné odhodlání a fanatismus plynoucí z bezmoci Židů na straně druhé. Výsledkem bylo úplné zničení Města^1.V tomto článku užívám názvu Město pro hlavní centrum Judeje, tedy pro Jeruzalém. a Druhého chrámu, jenž už nikdy nebyl obnoven, vymizení všech židovských proudů^2.Za první války židovské byli pobiti všichni příslušníci zélótů a sikarijů – skupin, jež odmítaly jakýkoli kompromis vůči římské nadvládě, dále členové essénů – skupiny zbožných Židů žijících asketickým způsobem života a se zánikem Chrámu také vymizeli saduceové – kněžské špičky, vysocí státní hodnostáři a bohatí obchodníci. až na farizeje, kteří posléze jako jediní určovali další ubírání judaismu. Během války padlo hodně přes jeden milion Židů, což po následné porážce povstání Šimona bar Kochby^3.Toto protiřímské povstání vedené pseudomesiášem Šimonem bar Kochbou je označováno jako Druhá válka židovská, v letech 132 – 135 n. l. bylo podle římského historika Cassia Diona pobito na 580.000 Židů. znamenalo praktické vylidnění Judeje a přilehlého okolí.

 

Kritické zhodnocení pramenů

Informace o událostech první války židovské máme dochovány z několika pramenů. Pokud odhlédneme od roztříštěných údajů nalezených v mnoha spisech, líčí nám tehdejší události významný římský historik Tacitus ve svém nezcela dochovaném díle Historiae a konečně židovský historik Flavius Iosephus^4.Flavius Iosephus: Iosephus je pořímštělá podoba jména Josef, syn Matatjášův. Flavius je přidruženo podle rodového jména císaře Vespasiana. Základní informace o Josefově životě najdete na: Antika: Josephus Flavius (Dostupné na URL: 6. 5. 16:52) , jenž nám podává komplexní obraz celé války i s historickým podtextem. Jeho dílo Židovská válka je psáno řečtinou a je rozděleno do sedmi knih. Flavius Iosephus byl přímým účastníkem války, proto při sepisování díla využíval především svých deníků. „Jako pramene pro historické pasáže použil Josef Historií Nikola z Damašku, jenž byl tajemníkem Héróda Velikého.^5.Josef Češka (autor předmluvy knihy Válka židovská – Válečná předehra), s. 29. V některých pasážích se Josef také odvolává na příběhy biblických knih.

Přečetl jsem všech sedm Josefových knih o židovské válce, ale hned po několika stránkách knihy I. jsem si uvědomil, že je třeba brát Josefa s jistou rezervou pro jeho velmi subjektivní postoje. Ač se Josef ve svém spise několikrát zmiňuje o své objektivitě, musím soudit, že ona objektivita velmi utrpěla Josefovou účastí ve válce. Do historických skutečností jsou vnášeny pasáže, ve kterých se Josef snaží pomocí jasně přibarvených událostí ospravedlnit svou osobu^6.Josef byl totiž často Židy označován za zrádce, který z pragmatických důvodů přešel po osobním neúspěchu ve válce proti Římanům na jejich stranu. Ve skutečnosti byl zprvu v jakémsi domácím vězení.. Přičítá zavinění války a hlavně její tragické důsledky pouze určitým skupinám obyvatel či dokonce jednotlivcům a heroizuje činy císaře Vespasiana a jeho syna Tita.

Moderní historikové se snaží informace o první válce židovské objektivně uspořádat a to pomocí doplňování Josefa jinými již zmíněnými zdroji a poznatky z moderních věd zabývajících se tímto historickým obdobím a prostorem. V mnoha ohledech je ovšem Josefova Židovská válka jediným pramenem, a proto i já budu čerpat právě z tohoto zdroje spoléhaje se na zmírnění nepřesností a nánosu Josefových subjektivních postojů pomocí četných poznámek moderních překladatelů, jež takto dílo opatřili.

 

---

 

Národ Izrael do vlády Seleukovců

Hebrejské kočovné kmeny začaly pronikat na území Palestiny ve 13. stol. př. n. l. Podle biblických pramenů byly tyto kmeny vyhnány z Egypta.^7.Jejich vypuzení se většinou připisuje králi Merenptahovi (1224 – 1214 př. n. l.). Tuto událost popisuje druhá starozákonní kniha Exodus. Údajný svaz dvanácti kmenů, zvaný Izrael, se v nové domovině střetl s původním kanaánským obyvatelstvem a s přímořskými Pelištejci^8.Též Filištíni; podle jedné teorie se mohlo jednat o potomky obyvatel z Kréty, jež sem připluly po zničení mínojské kultury (ta snad zanikla pod vlivem několika přírodních katastrof). Po vítězných taženích a vzájemné asimilaci se postupně za králů Saula, Davida a Šalomouna^9.Šalomoun, jenž vládl v 10. stol. př. n. l., nechal v Jeruzalémě vybudovat tzv. První chrám. utvářel izraelský stát. Po smrti posledně zmiňovaného vládce bylo království rozděleno na severní Izrael a jižní Judeu. Izrael byl vyvrácen roku 722 př. n. l. asyrskou mocí, Judea potom roku 587 př. n. l. při druhém^10.Při prvním vpádu (přesně 10 let před prvním) nechal Nabukadnesar deportovat ze země judského krále Jojakíma a dosadil na jeho místo krále Sidkijáše. Ten se ovšem pokusil o osamostatnění, čímž zapříčinil opětovný vpád Babylóňanů a tím i zánik Judeje. vpádu babylonského krále Nabukadnesara II. Při tažení byl rozbořen První chrám a elita země byla odvlečena do exilu.

Pád Babylónie způsobila roku 539 př. n. l. expanze Perské říše. Její král Kýros dovolil Židům návrat do vlasti a dokonce poskytl finanční prostředky pro stavbu Druhého chrámu.^11.Ten byl ovšem dokončen teprve na počátku vlády Dáreia I. a to roku 517 př. n. l. Zničen byl až Titovým vojskem roku 70 n. l., ale o tom až později. Nyní nastala převratná událost v dějinách nejen Židů, ale i většiny tehdejšího světa. Roku 334 př. n. l. napadl mladý Alexandr Makedonský Perskou říši a za pouhých 11 let vybudoval jednu z největších říší v dějinách lidstva. Tímto okamžikem začal proces helenizace a pro Židy se stala řečtina dorozumívacím jazykem, jímž jsou později psány dokonce i posvátné biblické texty. Po Alexandrově smrti byla Palestina přidružena k říši Ptolemaiovců a roku 198 př. n. l. území dobyli Seleukovci.^12.Alexandr umírá roku 323 př. n. l. a říši si rozdělují jeho generálové, tzv. diadochové. Mezi ně patří také Seleukos I. Níkátor a Ptolemaios I. Sótér. Ti zakládají vlastní královské dynastie a při střetech jejich zájmů dochází k válce diadochů.

 

---

 

Hasmoneovci

Již za vlády Seleukovských panovníků začínaly vyvstávat první zárodky budoucího válečného konfliktu se západní kulturou. Spory mezi pravověrnými judaisty a helénisty gradovaly během vlády, v řadě druhého Seleukovce, Antiocha IV.^13.Antiochos IV. Epifanés (175 – 163 př. n. l.) Tento panovník začal zasahovat do obsazování jeruzalémského velekněžského úřadu. To vedlo k dosazování, nikoliv nejzbožnějších lidí z kněžských rodin, ale zámožných uchazečů, jež slíbili Antiochovi poslušnost a velkorysou finanční podporu. Uvalení neúnosných daní na prostý lid vedlo ke vzniku lupičských band, jež napadaly příslušníky okupační mocnosti. Antiochos proto nechal vyplenit Jeruzalémský chrám a přeměnil Jahvův kult na kult boha Baala. Poté začal proces násilné helenizace Judska. Reakcí bylo tzv. Makabejské povstání^14.Do čela povstání se postavil kněz Matiáš z rodu Hasmoneovců, po jeho smrti vedl osvobozující boj spolu se svými bratry jeho syn Juda Makabejský. Po Júdově smrti v bojích pokračoval jeho bratr Jonathan a posléze bratr Šimon. Prvním nezávislým vládcem z rodu Hasmoneovců se stal Šimonův syn Jan Hyrkán (134 – 104 př. n. l.). , na jehož konci byla zlomena moc slábnoucí Seleukovské nadvlády. Židovský stát byl obnoven a velekněžskou i světskou moc získala za podpory Říma dynastie Hasmoneovců. Šimon úspěšně dokončil proces osvobozování a jeho syn Jan Hyrkán se již ujal vlády nezávislého státu. Po Hyrkánovi se postupně k moci dostali jeho dva synové. Prvním byl Aristobúlos I., jenž posílil svou moc přijetím královského titulu, ale po krátké vládě onemocněl a zemřel. Po jeho smrti získal moc jeho bratr Alexandr Jannaios. Za jeho vlády se rozpoutal boj mezi farizeji a saduceji, na jejichž stranu se Alexandr klonil. Situace vyústila ve velké povstání stoupenců farizejského směru, kteří si dokonce neváhali přivolat na pomoc vojsko seleukovského krále Démétria III. Alexandr byl vojensky poražen, avšak židovský lid nechtěl připustit, aby se Judeje opět zmocnili Seleukovci, a proto se většina přidala na Alexandrovu stranu a oslabený Démétrios byl nucen se stáhnout. Poté nechal Alexandr mnoho farizejů pronásledovat.

Uvolnění napjaté situace nastalo za vlády Salómé Alexandry^15.Jedná se původně o ženu Aristobúla I., poté se však vdala za jeho bratra Alexandra Jannaia. Vládla 76 – 67 př. n. l., jež byla jedinou hasmoneovskou královnou. Usmířila se s farizeji a moc se chystala předat svému synu Hyrkánovi II. Jeho, jakožto farizejsky smýšlejícího, ustanovila veleknězem. Hyrkán II. byl ovšem slabší politik a žil ve stínu svého bratra Aristobúla II. Ten se prohlásil za právoplatného nástupce, a tak se rozpoutal bratrský boj o moc. Hyrkán utekl k Nabatejcům a s jejich pomocí se pokusil dobýt Jeruzalém. Obléhání přerušil až příchod Římanů, kteří se přílišné nabatejské aktivity v Judeji obávali, a proto je pod pohrůžkou od Města vytlačili. V té době římský vojevůdce Pompeius Veliký vytušil vhodnou příležitost, kdy byly poměry v Judeji velmi nestabilní, a sám vytrhnul Jeruzalém z rukou Aristobúla. Hyrkána potom ustanovil veleknězem a Judeu začlenil pod syrskou provincii jako římskou državu.

Pro shrnutí mohu říci, že vláda Hasmoneovců byla obdobím neustálých intrik a převratů. Původní cíl Makabejského povstání, totiž uchování a očištění jahvistického kultu, se přeměnil na honbu za světskou mocí. Panovníci podporovali vrstvu saducejů, kteří přejímali helénskou kulturu; někteří vládci se dokonce sami stali jejími nositeli. Proto od Hasmoneovců postupně odpadly skupiny farizejů a essénů, které dříve společně s Hasmoneovci bojovaly proti helenizaci.

 

---

 

Herodovo intermezzo

V následující historické epoše, jež byla přerušena až První válkou židovskou, byla Judea spravována římskými prokurátory, nebo vazalskými králi, z nichž nejznámějším byl Idumejec^16.Idumea byla oblast nacházející se jižně od Judeji. Na východě byla lemována Asfaltovým jezerem (dnes Mrtvé moře). Herodes Veliký. Herodes se dostal k moci skrze svého otce Antipatra. Ten byl významným velmožem na dvoře Hyrkána II. a pomáhal Caesarovi v boji proti Pompeiovi.^17.Když Caesar porazil Pompeia, ustanovil Antipatra králem Judeje a Hyrkána II. potvrdil ve velekněžské funkci. V Antipatrovu synu Herodovi^18.Herodes legitimizoval svou vládu sňatkem s Hasmoneovkou Mariammé. S Mariammé zplodil dva syny, jež posléze i s ní nechal zavraždit. měli římští panovníci také silného spojence. Z jeho činů pro nás bude důležité pouze to, že přestavěl Chrám a do stavby nechal zakomponovat i helénistické prvky – např. zlatého orla, což vedlo k opětovným nepokojům. Po Herodově smrti nastaly nástupnické rozepře, království bylo rozděleno mezi Herodovy příbuzné a pro krutovládu jeho syna Archeláa byly Judea, Samařsko a Idumea opět zařazeny pod římský prokurátor. Většina území bývalého židovského státu patřila sice pod římskou správu, ale některé okrajové části (tetrarchie) ještě stále drželi v rukou Herodovi synové. V té době vystřídal na římském trůně císaře Augusta Tiberius. A právě za ním se v touze po získání moci vypravil Herodův vnuk Agrippa Veliký^19.Agrippa I. (Veliký) byl synem Aristobúla, zavražděného svým otcem Herodem. Byl posledním „samostatně“ vládnoucím králem Palestiny před první válkou židovskou..

Po odmítnutí se Agrippa uchýlil k významnému římskému muži jménem Gaius, syn Germanikův. Jemu potom prorokoval, že po Tiberiově smrti usedne na trůn. Když Tiberius zemřel, Gaius pod přezdívkou Caligula skutečně vstal v čele Říma, a proto učinil z Agrippy tetrarchu. Po Caligulově krátké vládě vojsko provolalo za Caesara Claudia, kterému Agrippa při nebezpečném převratu pomáhal a za své zásluhy jím byl ustanoven vazalským králem Palestiny. Po Agrippově smrti byl jeho syn Agrippa II. ještě příliš mladý, a proto Claudius opět mění status Palestiny na římskou provincii. Po dosažení dospělého věku se Agrippa II. stal loutkovým králem Židů a v následující židovské válce působí jako spojenec římských legií proti povstalcům.

 

---

 

Prokurátor Florus jako příčina první války židovské

Nyní již jen zbývá poukázat na pohnuté události v době, kdy Judeu spravovali římští prokurátoři Albinus a zejména Florus, kterému je možno připsat úmyslné vyprovokování války.^20.I když se na základě zcela odlišných kultur a náboženských systémů domnívám, že válka již byla neodvratná a Florovy činy pouze konflikt uspíšily. Albinus^21.Lucceius Albinus byl judský prokurátor v letech 62 – 64 n. l., od roku 64 n. l. působí na tomto postu Gessius Florus – poslední prokurátor před povstáním. byl jmenován judským prokurátorem za vlády římského císaře Nera.^22.Římští císaři působící v období souvisejícím s popisovanou dobou viz Halajčuk, P.: Římští císaři (od Augusta po Tita). Židovskou provincii zatížil neúnosnými daněmi, sám se obohacoval na židovském národu a propouštěl zločince za vysoké výkupné. V té době vznikalo mnoho lupičských band, které Albina podplácely a měly tak volnost k vlastnímu loupení. Florus si počínal ještě hůře a chtěl záměrně vyvolat židovskou vzpouru, aby tak nastalým chaosem zastřel své zločiny. V květnu roku 66 n. l., tedy ve dvanáctém roce Nerovy vlády, propukly první nepokoje. Stalo se tak poté, co po roztržce Židů s Řeky ve městě Kaisareie nechal Florus Židy, jež byli v právu, uvěznit. Florus poté přitáhl do Jeruzaléma a uloupil část pokladu z Chrámu. To vyvolalo ve Městě vlnu odporu a lidé začali napadat římské vojáky. Po tuhých bojích v ulicích se musel Florus stáhnout do Kaisareie. Událost o povstání se rychle rozkřikla a vyšetřování se ujal správce Sýrie – Cestius. Židovský král Agrippa II. se snažil povstání utišit a za tímto účelem v Jeruzalémě neúspěšně promluvil k lidu.^23.Tato promluva se dochovala v Josefově II. knize (ss. 185–192). Dle mého názoru, se jedná o idealizovanou fiktivní promluvu, do které Josef promítl své osobní postoje k povstání. Poté skupinka Židů dobyla hrad Masada a pobila zdejší římskou posádku. Zároveň vůdce povstalců v Jeruzalémě Eleazar, syn velekněze Ananiáše, zakázal přijímání obětí od cizinců. Odmítl tedy i Caesarovu oběť. Válka již byla neodvratná.

 

---

 

Struktura židovské společnosti

V souvislosti s nadcházejícími událostmi se musíme zmínit, že zdaleka ne všichni Židé se povstání účastnili. Proti povstání vystupovali především někteří saduceové a mnozí velmoži a jiní bohatí lidé, jež se obávali ztráty svého postavení a majetku. Dále se ke vzpouře nepřipojilo značné množství prostého lidu, uvědomovali si totiž nutnou porážku. Povstalci většinou sestávali z horlivých mladíků. Někteří toužili po svobodné zemi, jiní skutečně doufali v brzký příchod mesiáše a byli přesvědčeni o rychlé porážce Římanů. Právě z těchto mladíků se utvořila skupina, jež nazýváme zélóté.^24.Zélóté (horlivci) byla radikální složka protiřímského odboje, založena byla již roku 6 n. l.  Júdou z Galileje, ten se zároveň stal jejím prvním učitelem. Sekta zanikla sebevraždou posledního obránce Masady roku 73 n. l. Patřili sem ale i lidé, kteří se prostřednictvím války chtěli obohatit a získat moc. Mezi ně řadíme hlavně rozličné vůdce malých loupeživých band a také některé pseudomesiáše. Dalšími válečníky se stali sikariové^25.Sikariové (název odvozen z latinského sica = dýka), jedná se o vůbec nejradikálnější složku povstání. Její příslušníci podle Josefa chodili po městech mezi lidmi s dýkou schovanou pod záhybem pláště a úkladně vraždili všechny, kdo chtěli přestoupit na římskou stranu. Proti Římanům často užívali teroristické praktiky. a ze strachu před vypleněním dobytých měst Římany také nemalé množství obyčejných občanů. Poukázali jsme tak na důležitou nejednotnost Židů a roztříštěnost jejich zájmů. Tato fakta urychlila jednu z nejničivějších válek v dějinách Židů.

 

---

 

Cestiovo neúspěšné tažení

Nyní se vrátíme zpět do Jeruzaléma. Eleazar ovládal tzv. dolní město a chrámový okrsek, velmoži spolu s ostatními veleknězi se potom opevnili ve městě horním. Vzbouřenci pod Eleazarovo velením dobyli po několika dnech Antonii^26.Antonia byla Jeruzalémská pevnost u severozápadního rohu chrámového okrsku. Z Flaviova popisu není zcela zřejmé, zda se jednalo o místní římskou posádku či královskou posádku Agrippy II. a zdejší posádku pobili. V té době na Jeruzalém zaútočil též jistý Manaimos.^27.Manaimos byl synem zakladatele zélótů – Judy Galilejského. Nejprve nechal v pevnosti Masada otevřít Herodovu zbrojnici, vyzbrojil svůj lid a poté prolomil hradby. S dobytím Města byli pobiti i všichni Římané. Po tomto úspěšném převratu byl Eleazarem a dokonce i obecným lidem z Města vyhnán. Ti, kdo se zachránili, prchli do Masady.

Paralelně s těmito událostmi došlo ve městě Kaisarei k vyvraždění místní židovské komunity a stejný osud postihl také židovskou obec v Alexandrii. Po těchto incidentech se vzpoura rozrostla do celé Palestiny a Židé z obavy před čistkami povstali i ve významných syrských městech. Jak jsme již výše uvedli, úřad správce Sýrie vykonával Cestius. Ve strachu, že bude Nerem za nezvládnutou situaci potrestán, shromáždil Cestius místní římskou sílu a společně se židovským králem Agrippou II. a syrskou domobranou začal po jednotlivých městech vzpouru potlačovat vražděním Židů, kteří nechtěli města vydat. Akce se jevila vysoce účinnou do doby, než se přesunula k Jeruzalému. Zde nastaly problémy. Vzbouřenci ve městě kladli tuhý odpor, ač neměli dostatek sil k udržení města. Těsně před začátkem konečného římského útoku, který by jistě zlomil moc vzbouřenců a ukončil tak vzpouru ještě v její počáteční fázi, zasáhl římský prokurátor Judeje Florus.

Nechtěl dopustit, aby bylo povstání potlačeno a Židé s Římany usmířeni, protože by mohly na povrch vystoupit jeho prohřešky vůči židovskému obyvatelstvu. V osudnou dobu proto podplatil římské důstojníky a útok zdržel. Situace pro povstalce však byla stále hrozivá. Jeruzalém byl obležen a uvnitř města probíhaly boje mezi vzbouřenci a občany, jež chtěli město vydat Římanům a válku rychle ukončit. Cestius si nebyl těchto okolností plně vědom a když bylo Město téměř dobyto, zanechal obléhání a stáhnul se. Po tomto přehmatu byla na ústupu téměř celá Cestiova armáda zmasakrována a Židům padly do rukou i válečné stroje.^28.Josef odhaduje ztráty na 5.300 pěšáků Dvanácté římské legie a jejich spojeneckých sborů a 380 jezdců. Cestius se útěkem zachránil a okamžitě situaci nahlásil Nerovi. Tato událost dodala Židům odvahu a povstání se rozrostlo do ohromné šíře. V Jeruzalémě byli následně zvoleni vůdci povstání pro jednotlivé oblasti. Jejich jmény se nebudeme zatěžovat, uvedeme pouze Eleazara, syna Šimonova, vůdce Jeruzaléma a zároveň předáka zélótů a dále Josefa, syna Matatjášova. Ten byl pověřen správou Galileje.^29.Josef, syn Matatjášův, je pro nás důležitý zejména proto, že je autorem spisů, ze kterých naše práce čerpá. Galilea byla nejsevernější částí bývalého židovského státu.

 

---

 

Dobývání Galileje a Josefův osud

Když se zpráva o porážce dostala až do Říma, pověřil císař Nero potlačením vzpoury Vespasiana.^30.Bližší informace o Vespasianovi, budoucím císaři Římské říše viz: Titus Flavius Sabinus Vespasianus Ten vyslal svého syna Tita do Alexandrie, aby zde připravil Patnáctou legii k pochodu do Judeje. Sám se odebral shromažďovat vojsko do Sýrie. Nezaháleli však ani Židé a Josef nechal opevňovat řadu měst v Galileji, kam (jak se domníval) měl vést první římský útok. Jeho počínání mu znepříjemňovala řada povstání a noví vůdcové skupinek zélótů, kteří v zemi loupili a stávali se samovládci některých měst.^31.Události v Galileji před příchodem Římanů a její následné dobytí líčí Josef v knize III. Po příchodu Římské armády byla Galilea rychle dobyta, což bylo způsobeno především nejednotností lidu. Mnohá města otevřela Vespasianovi dobrovolně své brány, jiná byla oslabena vnitřními spory, a proto nekladla přílišný odpor. Zmíníme se pouze o dobývání města Iótapata, jejímž vůdcem byl sám Josef. Město bylo po mnoha nesnázích dobyto a poslední obránci s Josefem utekli do jeskynního komplexu pod městem. V bezvýchodné situaci si všichni zvolili smrt a navzájem se zabili.^32.Sebevražda je v judaismu vyloučena, proto si obránci Iótapaty losem vybírali, kdo koho bude zabíjet.

Josef si však chtěl ponechat život, a proto se vzdal Římanům, což v knize před svým národem sáhodlouze odůvodňuje. Čtenář může z projevu vycítit určité autorovy výčitky. Josef byl jakožto jeden z nejvýznamnějších předáků povstání předveden před Vespasiana. Prorokoval mu, že se zanedlouho stane císařem, a proto byl ušetřen trestu.^33.O této události se zmiňuje i římský historik Tacitus ve svém díle Historiae.

Poslední silný odpor kladli obyvatelé Tarichají, jednoho z nejvýznamnějších měst Galileje. Město bylo zcela nepřístupné. Z jedné strany leželo na úpatí hory a na druhé bylo omýváno Genezaretským jezerem. K této přírodní bariéře přispívalo ještě silné hradební opevnění, jež nechal vystavět Josef. Právě do tohoto města se během bojů uchylovali zélóté, kteří utekli z dobytých měst, anebo byli z měst vyhnáni umírněnými občany. Dobytím města byl pověřen Vespasianův syn Titus. Nevyčkal otcových posil a vzbouřence v bitvě před městem sám porazil. Poté s jízdou nečekaně přebrodil jezero a města dobyl.^34.O dobývání města pojednává Josef v 10. kapitole knihy III. Zbylí obránci utekli na jezero, kde byli z římských vorů pobiti. Ušetřeno bylo pouze původní obyvatelstvo, ostatní nechal Titus prodat do otroctví a nemohoucí pobít. Následovalo dobytí Gamaly, města ležícího na příkrém srázu. Zde Římané utrpěli velké ztráty. Mezitím římský vojevůdce Placidus rozdrtil poslední zbytky galilejského odporu na hoře Itabyrion a poslední velké galilejské město Gischala se vzdalo poté, co z něj uprchl do Jeruzaléma jeho vůdce Jan, syn Leviův.^35.Jan, syn Leviův (Jan z Gischaly), byl považován za jednoho ze tří nejvýznamnějších vůdců židovského povstání – bude o něm řeč v souvislosti s obranou Jeruzaléma. Druhým vůdcem byl již zmíněný Manaimos, syn Judy Galilejského, který načas dobyl Jeruzalém, ale v této době byl již mrtev a třetím byl Šimon, syn Giórův, na kterého teprve přijde řeč.

 

---

 

Poměry v Jeruzalémě

Jan v Jeruzalémě klamně vyprávěl o nedostatečné římské síle a vyzdvihoval židovskou odvahu, čímž přiměl k boji další velké množství lidí. V době jeho příjezdu do Města ovládali zélóté Chrám a dobyli i jiných pevných míst. Nechali vraždit velmože, kteří by mohli pro své postavení s Římany vyjednávat, terorizovali lid a svou přítomností znesvěcovali chrámový okrsek. Proti nim vedl vlnu lidového odporu jistý velekněz Ananos a zélóté si byli nuceni z Chrámu utvořit citadelu. Jan navenek působil jako spojenec Ananův, ale ve skutečnosti tajně informoval vůdce zélótů Eleazara o poměrech ve městě. Obklíčení zélóté se rozhodli přivolat na pomoc Idumejce. Poslali jim dopis, ve kterém se zmínili o záměru Jeruzalémských vydat Město Římanům.^36.Idumejci (dříve též Edomci) byli příbuzní Izraelitů, pokolení pocházelo od Ezaua, viz Gn 25, 30.

Josef odhadl počet Idumejských, kteří se okamžitě vydali na tažení, na 20.000. Zélóté se odvážili pro výpad z Chrámu a podařilo se jim otevřít jednu z městských bran. Poté Idumejští vstoupili do města a společně se zélóty pobili mnoho obyvatel, i s veleknězem Ananem. Až nyní se Idumejští od lidu dozvěděli o skutečných poměrech ve městě a o zélótských zločinech vůči lidu. Pochopili zkreslené popisování situace v dopise, propustili mnohé občany Jeruzaléma a většina město opět rozhořčeně opustila. Zélóté poté pobili další významné velmože a předáky. V nastalé situaci získal převahu svých stoupenců Jan, a proto se stal samovládcem Města. Eleazar, vůdce zélótů, byl tak podruhé donucen stáhnout se do Chrámu. Jan se však podle Josefa choval k obyvatelstvu města stejným způsobem jako zélóté, a proto také mezi Janem a Eleazarem pro jejich společné cíle nedocházelo k velkým otevřeným bojům.

 

---

 

Falešný mesiáš Šimon

Vespasianus si po vyvrácení Galileje podrobil téměř bez bojů celé Samařsko a nyní dobýval okolí Jeruzaléma. Město bylo nejednotné a válka mohla být rychle ukončena, kdyby roku 68 n. l. nedošlo k nepříznivým událostem v Římské říši. Onoho roku propukla vzpoura v Galii, od říše se odtrhl také místodržitel Hispánie Galba a pro další nepokoje v Africe bylo ohroženo i zásobování Říma obilím. Pod tíhou událostí spáchal císař Nero sebevraždu.^37.Nepřehlednou situaci v Říši výstižně popisuje článek První krize (68 – 69)

Na scénu se nám nyní dostává Šimon, syn Giórův, patrně nejmocnější vůdce povstalců, který byl označován za mesiáše. Ve svých začátcích podnikal loupeživé akce spolu se zélóty z Masady proti okolním vesnicím. Postupně si získal řadu příznivců, mezi nimiž byli kromě zélótů také mnozí velmoži. Po guerillové válce vzrostla jeho moc, dobyl zemi Idumejskou a především město Hebron. Občané Jeruzaléma byli znepokojeni místními spory mezi Janem a Eleazarem, a proto Šimona povolali do města.

Vespasianus pak dobyl téměř celou Idumeu a roku 69 n. l. byl východními legiemi provolán císařem.^38.Zde se Josef dopouští chyby, když tvrdí, že k Vespasianovo provolání císařem došlo nejprve v Palestině. Překladatelé jeho spisů soudí, že k aktu došlo prvně v egyptské Alexandrii a teprve posléze v Palestině. Josefa nechal za pravdivost jeho předpovědi propustit a od té doby Josef působil v generálním štábu jeho syna Tita jako vyjednavač. Vespasianovi generálové dobyli Řím a porazili znepřátelené germánské legie. Smrtí císaře Vitelliana byla ukončena občanská válka. Správcem Říma se stal Vespasianův druhý syn Domitianus, pozdější císař. Vespasianus po předání záležitostí v Judeji Titovi odjíždí do Říma. Titus přitáhl k Jeruzalému a ihned se pustil do obléhání.

 

---

 

Pád Jeruzaléma

Ve Městě se Jan v den Přesnic^39.Den Přesnic – výročí vysvobození z egyptského zajetí. lstí zmocnil chrámového okrsku a zélóté přešli na jeho stranu. Josefovy údaje uvádějí 6.000 přívrženců Jana podpořených 2.400 zélóty. Šimon disponoval počtem 10.000 mužů a pod jeho velení spadal i sbor Idumejců v počtu 5.000. Jednalo se pouze o ozbrojené složky lidu. Obyčejného obyvatelstva, kteří odmítali bojovat, bylo mnohonásobně více. Titus vyčlenil na dobývání celé tři legie, zbytky dříve zdecimované Dvanácté legie a řadu pomocných sborů od syrských knížat a Agrippy II.^40.Přesný počet spojeneckých sil Josef neuvádí, ale jelikož měla jedna legie 6.000 vojáků, mohlo se jednat o sílu až 30.000 mužů. Z počátku bojoval proti obléhatelům Šimon sám a Janovi příznivce držel uzavřeny ve vnitřním městě. Později se oba usmířili a rozdělili si území, které budou bránit. Obléhání Římanům znesnadňovaly časté a neočekávané výpady ze strany Židů. Obléhatelé byli mnohokrát odraženi a museli se stáhnout až ke svému táboru. Židé zapalovali obléhací věže a pobíjeli posádku obléhacích strojů. Musíme ovšem dodat, že si i tyto počáteční úspěchy vyžádaly více obětí na židovské straně. Zélóté totiž konali smělé neuspořádané útoky, nebyli dobře vyzbrojeni ani vycvičeni. Jedinou výhodou jim byla bezmezná odvaha spojená s vírou v naplňování mesiášských představ.

Titus postupně dobyl 1. hradbu, ovládl Nové město a po opětovném dobytí druhé hradby^41.Po prvním dobytí 2. hradby udělal Titus chybu, když nenechal průlom v hradbě rozšířit, aby mohla dovnitř projít celá armáda, a okamžitě se vydal do Nového města. Z úzkých městských ulic byli Římané vytlačeni a hradba byla na několik dní opět pro Římany ztracena. vyslal Josefa, aby s obránci poslední hradby vyjednával. I přes slíbené záruky povstalci odmítli město vydat a mnozí stále věřili ve svou spásu. Následně ve městě propukl hladomor, a proto obránci začali okrádat prostý lid o jejich poslední potravinové zásoby. Mnoho lidí se snažilo z Jeruzaléma uprchnout k Římanům, kteří je volné propouštěli na venkov, ale většina byla při odhalení za dezerci zabita příslušníky zélótů.

Římané se rozhodli dobýt poslední hradbu postavením náspů. V této situaci se vyznamenal Jan, který nechal z města prokopat podzemní tunel pod jeden násep. Tunel podpíral dřevěnou konstrukcí a po dokončení dal dílo zapálit. Tunel se po shoření dřeva zbortil a celý násep se propadl do jámy. Druhý z náspů se podařilo zapálit Šimonovým vojákům. Titus byl zdrcen, v okolí Jeruzaléma již nebyl dostatek dřeva na zbudování náspů nových. Po úspěšné akci se Židé odhodlali k rozsáhlému útoku a zahnali Římany až k táboru. Nakonec se však museli stáhnout zpět do města.

Tragédie pro Jeruzalém nastala jedné noci, kdy se samovolně zřítil kus třetí hradby (byla otřesena dobývacími berany z předešlých dnů a navíc pod ní povolil onen Janův podkop). Události nabraly rychlého spádu. Po několika dnech padla pevnost Antonia a poslední obránci byli uvězněni v chrámovém okrsku. Jak Římané postupně dobývali jednotlivé části posvátného obvodu, Židé ustupovali a přitom ztracené prostory sami zapalovali. To samé činili i Římané. Desátého dne měsíce lóa roku 70 n. l. římští vojáci v euforii bez rozkazu zapalují samotný Chrám.^42.10. dne měsíce lóa = 29. srpna, toto datum se považuje za pád samotného Jeruzaléma. Titus nedokázal řádění vojska zabránit, a tak alespoň s nejvyššími generály vstoupil do nejsvětější svatyně, aby si prohlédl chrámové poklady a některé ukořistil před jejich pohlcením plameny.

Samotní Židé přisuzovali zničení Chrámu Božímu trestu za to, jakých zvěrstev se zélóté v Jeruzalémě dopouštěli vůči prostému lidu i proti Bohu.^43.Zélóté znesvěcovali Chrám tím, že během hladomoru pojídali chrámové obětiny, poskvrňovali celý Chrám krví a užívali pro obranné účely posvátného dřeva. Obyvatelstvo mučili za dezerci a kradli jim potravu. Pád Chrámu byl podle Josefa předpovídán určitými znameními, jako bylo osvícení oltáře během noci či samovolné otevření několikatunové chrámové brány v dřívějších dobách. Po zničení Chrámu byl Jeruzalém vypleněn, Římané mnoho lidí povraždili a ty silné prodali do egyptských dolů či do arén. Obrovské množství mrtvých způsobil fakt, že bylo město obleženo v době svátku Přesnic. Tak bylo mnoho obyvatel z celé Judeje, jež přijeli Jeruzalém navštívit, uzavřeno ve městě. Pro přelidnění rychle vypukl mor a následný hlad.

Jan z Gischaly byl zatčen a odsouzen k doživotnímu vězení. Šimon, syn Giórův, se ukryl do jeruzalémského podzemí, prokopal se pod zříceninu Chrámu a pro údiv Římanů, jež byli všude kolem, vystoupil ze země v šarlatovém plášti, jako mesiáš. Byl zatčen a popraven v Římě při triumfálním pochodu Tita. Celé město bylo rozbořeno, Titus nechal stát pouze tři mohutné věže z doby Herodovy, aby připomínaly bývalou slávu a „nedobytnost“ města. Během římských oslav byli ve velkém množství zabíjeni zajatí Židé v bojích se zvířaty a vyhlazovány byly židovské komunity ve velkých městech, jako byla třeba Antiochie. Židé museli po zničení Chrámu platit chrámovou daň pro Kapitol.^44.Kapitol – je to nejvyšší ze sedmi římských pahorků, na němž stál chrám zasvěcený kapitolské triádě: Jupiter, Juno a Minerva.

 

Řím a Jeruzalém ve válce: The destruction of the Jewish Temple

 

---

 

Poslední z posledních – legendární Masada

Po dobytí Města byl pověřen velením vojska v Judeji Lucilius Bassus. Ten zlomil poslední zbytky odporu. Nejprve zatkl vůdce hradu Machairús, což způsobilo jeho okamžité vydání Římanům. Poté nechal obklíčit a následně zmasakrovat Židy v lese Iardés, kam se podařilo utéci podzemními chodbami některým obráncům Jeruzaléma.^45.Josef uvádí, počet zabitých Židů na 3.000. Římanů údajně padlo všeho všudy 12. Po Bassově smrti se místodržitelem Judeje stal Flavius Silva, který táhl proti poslední baště povstalců. Tou byla slavná pevnost Masada, jež držel v moci Eleazar, příbuzný Júdy Galilejského. Pevnost se nacházela nedaleko pobřeží Mrtvého moře na útesu, jež na jedné straně dosahoval výšky téměř 500 metrů. Nechal ji přebudovat král Herodes jako své poslední útočiště pro případ egyptské invaze či vnitřního převratu. Proto byla pevnost zásobena obilím a jinými potravinami. Obilí bylo schopno v místním horkém a velmi suchém podnebí vydržet i několik let. Masada byla opatřena i zásobníky zadržujícími dešťovou vodu. To vše ji spolu s nepřístupnou polohou činilo téměř nedobytnou.

Nepříliš urputnou obranu způsoboval fakt, že se zde usadil pouze nepatrný zbytek sikariů. Římané vystavěli náspy, na ty vytlačili berany a hradbu rozbořili. Za touto hradbou stačili sikariové vystavět provizorní zeď sestavenou z dřevěného bednění, které bylo vysypáno hlínou. Poddajný materiál měl znemožnit opětovné užití beranů. Římané však hradbu podpálili a na další den plánovali závěrečný útok. Eleazar si spolu s ostatními zvolil smrt. Každý muž nejprve zabil svou rodinu, poté si vylosovali 10 z nich, ti všechny ostatní zabili a z nich se zvolil poslední, jenž zabil 9 předchozích. Sám pak zapálil všechen majetek i palác a nakonec spáchal sebevraždu. Tak události popisuje Josef podle svědectví dvou žen, které se ukryly a o všem druhý den Římany zpravily.^46.Masada byla podle komentátorů Josefových knih dobyta roku 73 n. l. Mnoho internetových zdrojů však uvádí až počátek roku 74 n. l.

 

Jeffrey Worthington: Pohled na Masadu z dronu

 

---

 

Historická dohra

Na území Palestiny a v egyptské Alexandrii byly i po pádu Masady roztroušeny poslední zbytky sikariů. Stále se snažili vyprovokovávat nové protiřímské vzpoury, ale nikdo již neměl na pokračování bojů ani pomyšlení a sami Židé je pak raději vydávali Římanům. Během několika dalších let docházelo k pronásledování bohatých Židů, na něž byla vykonstruována falešná obvinění za podporu nepokojů. Takto se mohli římští správci bezúhonně obohacovat o jejich majetky. Proto i po naprostém potlačení nepokojů stále v Judeji panovala protiřímská nálada.

Nové nepokoje nastaly za vlády římského císaře Hadriana. Ten se rozhodl jednou provždy skoncovat s židovskou vírou. Uvalil na lid vysoké daně a zakázal obřízku. Když pak prohlásil, že na místě, kde dříve stával Druhý chrám, nechá zbudovat chrám Jupiterův, povstali Židé a započali Druhou válku židovskou. Vedení pseudomesiášem Šimonem Bar Kochbou Římanům po třech letech krvavých bojů podlehli. Hadrianus posléze vylidněnou Judeu přejmenoval podle dřívějších Pelištejců na Palestinu, čímž chtěl vymazat vzpomínku na někdejší židovské osídlení. Judea byla přidělena k římské Syropalestinské provincii a hlavním městem bylo ustanoveno město Aelia Capitolina. Město bylo vystavěno přibližně na troskách Jeruzaléma a židovskému obyvatelstvu byl do něj vstup zakázán.

 

---

 

Závěr

Cílem tohoto článku bylo kromě stručného popsání průběhu První války židovské také objasnění historických příčin jejího vzniku a představení dvou zcela odlišných způsobů myšlení válčících stran. Rozdílnost v uvažování Římanů a Židů byla dána přítomností dvojího náboženství a odlišností ideologických postojů, na což jsme upozornili již v úvodu práce.

Výhodou Římanů bylo jejich racionální a nadmíru pragmatické uvažování. Z čeho pramenilo? Snad si můžeme dovolit říci, že náboženství nehrálo v životě pohanských Římanů tak zásadní roli, jako tomu bylo a je u Židů, kde náboženství ovlivňuje každý den člověka do posledního detailu. Římská mytologie zahrnovala množství bohů, jež mezi sebou bojovali a z toho jistě můžeme usoudit, že je Římané nechápali jako všemocné bytosti. Kladli důraz spíše na kult císaře a prosperitu své říše. Neustálé vojenské úspěchy a podrobování si jiných národů a tím i jejich bohů u nich možná vedlo k přesvědčení, že to nejsou bohové, kdo udává běh dějin, ale oni sami. Za neúspěšností hledali spíše vlastní chyby nežli nepřízeň bohů, což vedlo k potřebě neustále se zdokonalovat.

Židé se naopak od svého helénistického okolí výrazně lišili. Dokonce na celém světě v té době neexistovalo jiné náboženství, jehož vyznavači by uctívali pouze jednoho všemocného Boha.^47.Někdo by si mohl vzpomenout na Mazdaismus, ale o tomto „monoteismu“ lze spekulovat pro jeho silné dualistické prvky. Víra ve vyvolenost národa Izrael a v brzký příchod mesiáše, který ukončí židovské útrapy, jim sice poskytovala proti Římanům řadu výhod, jako bylo poměrně lehčí přijímání smrti a z toho plynoucí odvaha, ale s odstupem času můžeme tvrdit, že jim iracionalita náboženství spíše uškodila.^48.Za vše můžeme uvést například zákaz jakékoli činnosti během šabatu, kdy římské jednotky při dobývání měst postupovaly s ohromnou rychlostí, protože mnozí obránci odmítli bojovat. Nakonec tedy Židé ve válce podlehli a následkem byla zkáza celého Jeruzaléma, zničení Druhého chrámu, vylidnění částí Judeji a obrovský počet obětí.

Dalekosáhlé důsledky války jsou patrné až do dnešní doby. Dnešní rabínský judaismus je odkazem skupiny, která jako jediná nebyla ve válce zničena, tedy farizejů. Do období navazujícího na První válku židovskou sahá také vznik synagog, které nahradily instituci Chrámu, Chrámu, z jehož bývalé slávy dnes návštěvník Jeruzaléma může vidět už jen Zeď nářků.

 

 

---

 

Redakční poznámka: Tento článek vznikl jako semestrální práce pro Katedru blízkovýchodních studií FF ZČU v Plzni.

 

 

Použitá literatura:

Flavius, Iosephus, Válka židovská (Peri tú Iúdaikú polémú)^49.Flaviův originál zahrnuje sedm knih psaných v řečtině. Poslední český překlad J. Havelky a J.Šonky vyšel po mnoha úpravách roku 2004 v nakladatelství Academia. Dílo je rozloženo do dvou knih – 1. s podtitulem Válečná předehra, 2. s podtitulem Zkáza Jeruzaléma.

Bible^50.Gn 25,30

Čejka, Marek, Izrael a Palestina, Praha, Centrum strategických studií, 2008.^51.Informace byly čerpány pouze z historického úvodu knihy.

 

 

Internetové zdroje:

Chlubný, J.: První krize (68 – 69). Antika, 2004.

Chlubný, J.; Tůma, R.: Hadrianus (117 – 138). Antika, 2004.

Halajčuk, P.: Římští císaři.

Kapavík, R.: Obléhání Jeruzaléma 70 n. l. Antika, 2004.

Kolouch, A.: Josephus Flavius. Antika, 2004.

Titus Flavius Sabinus Vespasianus. Roman empire net.

 

 

---

Varování:

Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autorů. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).