Achnaton – druhé jméno Amenhotepa IV., egyptského panovníka 18. dynastie^1.Přibližně polovina 16. až konec 14. nebo počátek 13. stol. př. n. l., které zná asi každý. Za pouhých 17 let své vlády poznamenal dějiny egyptské říše výrazněji, než kdokoliv jiný. Názory na tuto historickou postavu se velmi liší, a to dokonce i v táboře nejprestižnějších egyptologů. Někteří ho považují za duševně chorého a nemocí poblouzněného snílka, který zahubil slávu a moc Nové říše, zasadil velikou ránu tradičnímu egyptskému náboženství, rozvrátil mocenský vliv Egypta v zahraničí a započal úpadek, z něhož se již Země na Nilu nikdy nevzpamatovala. Mezi tyto Achnatonovi odpůrce patří i slavný kanadský egyptolog Donald Redford. Ještě vyhrocenější názory Achnatona dokonce pokládají za převlečenou ženu, či vykleštěného núbijského zajatce. Naopak pro britského egyptologa Arthura Weigalla^2.Autor populárního životopisu o Achnatonovi. Podílel se také na výzkumech hrobky KV55, kde byl možná Achnaton pohřben. byl Achnaton prvním člověkem, kterému se zjevil samotný Bůh.^3.„Achnaton se nám už před třemi tisíci let stal vzorem manžela, otce i čestného muže; zároveň nám ukázal, co by měl ve svém nitru prožívat básník, čemu by měl vyučovat učitel, jakého cíle by se měl snažit dosáhnout umělec a vědec, i to, jak by měl myslet filozof. Jako ostatní velcí vůdci obětoval i on všechno svým zásadám; svými životními osudy bohužel prokázal, že tyto zásady byly naprosto neuskutečnitelné.“  cit. Jacq, Ch.: Nefertiti a Achnaton (Néfertiti et Akhénaton). Perrin, Paříž, 1996. s. 12. Ať již tomu bylo jakkoliv, z výše uvedených protichůdných názorů můžeme vidět, jak velkou si Achnaton získal pozornost. I po téměř 3,5 tisíci letech je jeho osoba předmětem táhlých sporů a neustále je toto téma předkládáno na stůl předním světovým egyptologům.

 

 

Cesta k atonismu

Dějiny starověkého Egypta můžeme rozdělit do jednotlivých období, která se většinou vyznačují podobnými základními rysy. Je to doba Archaická, Stará říše^4.Doba staveb Velkých pyramid a slunečních chrámů, její poslední třetina je časově totožná s Akkadským obdobím v Mezopotámii., První přechodné období, Střední říše, Druhé přechodné období, Nová říše^5.Asi 1567 – 1085 př.n.l. Je to „zlaté“ období Egypta. Říše dosahuje svého největšího kulturního, územního i vojenského vrcholu., Třetí přechodné období, Pozdní doba, doba Makedonská a doba Ptolemaiovská^6.Na jejím konci (roku 30 př.n.l.) byl Egypt začleněn do Římské říše.. Ve 3. stol. př. n. l. vytvořil egyptský kněz Manéthó^7.http://imh-anck-fl.blog.cz/0701/manethuv-seznam-faraonu (Dostupné na URL: 11. 4. 2016; 14:46) pro Ptolemaia II. historii Egypta. Uspořádal egyptské panovníky do jednotlivých dynastií, jež byly později doplňovány; především údaji z Palermské desky a Turínského papyru. Dnešní podoba seznamu rozděluje panovníky do 31 dynastií. Posledním panovníkem 31. dynastie je perský král Dareios III., jehož říše se rozpadá roku 332 př. n. l. pod vojenským nátlakem Alexandra Velikého. Následuje doba Makedonská a Ptolemaiovské období, zakončené vládou slavné královny Kleopatry VII.

Pro nás bude stěžejní 18. dynastie, jež spolu s dynastií 19. a 20. spadá do období Nové říše. Předtím je však vhodné seznámit se s Druhým přechodným obdobím, jež uvedlo Egypt v chaos. V tomto období temna se rozpadl Horní a Dolní Egypt^8.Čtenáře by mohlo zmást, že Horní Egypt leží na jihu a Dolní Egypt na severu. Jejich názvy nejsou dány polohou, nýbrž nadmořskou výškou → Nil teče z Horního Egypta do Dolního Egypta., došlo ke koexistenci 13. a 14. dynastie, kdy 13. egyptská dynastie ovládala pouze některé části Horního Egypta a Nilská delta byla v rukou kanaánských vládců 14. dynastie. Situace byla značně nepřehledná a u moci se během krátkého časového intervalu vystřídalo velké množství nevýznamných „vládců“. V této době do Egypta vtrhly z palestinsko-fénické oblasti semitské kmeny – Hyksósové. Ti ovládli v podobě 15. dynastie Dolní Egypt s hlavním městem Avaris.

V Horním Egyptě přetrvali vládci egyptští (16. dynastie). Za vlády 17. dynastie docházelo v Horním Egyptě k mírné stabilizaci situace. Sídelním městem se opět staly Théby, jejichž hlavním bohem byl Amon^9.Každé významné egyptské město mělo svého hlavního boha, přičemž ale lidé uznávali bohy všechny. – což bude velmi důležité pro pozdější vnitřní mocenské uspořádání Egypta. Jednotliví místní vládci získali větší podporu lidu a tím i vojenskou moc a začali podnikat výpravy proti Hyksósům. Mezi nejvýznamnější válečníky patřili Sekenenre Tao a Kamose Statečný, jež získal prostředky pro válečné výpravy na sever prostřednictvím kolonizace Núbie. Konečné vítězství získal Ahmose I., dobyl Avaris, zmocnil se Dolního Egypta a sjednotil jej. Tím se jako jeden z nejdůležitějších vládců Egypta zapsal do historie a založil slavnou 18. dynastii. Započal tedy období Nové říše.

Jak bylo výše uvedeno, Théby se staly symbolem vítězství a hlavním centrem po dobu Nové říše. Proto jsou počátky vlády 18. dynastie charakteristické vzestupem kultu thébského boha Amona – pod jehož standartami osvobodili thébští králové Egypt od nadvlády Hyksósů. Tím se začínal rodit problém, jež nakonec uvrhl Egypt do opětovných nesnází. Začínala totiž nebezpečně růst moc thébského kléru. V Egyptě bylo běžné, že každý kult měl své kněží, kteří se starali o rituální úkony. Hlavním veleknězem však vždy zůstával faraón, který jako prostředník mezi lidmi a bohy, ba dokonce boží syn, prováděl nejdůležitější náboženské rituály. Tato rovnováha se nyní začala narušovat. Amonovi kněží získávali velké bohatství, které do chrámových pokladem proudilo z faraónem podrobených zemí, jakožto odměna za Amonovu přízeň v boji. Začali si uvědomovat svou moc plynoucí z bohatství, jež převýšilo hodnotu královské pokladny. Nyní jim nic nestálo v cestě a mohli se začít starat kromě náboženské sféry také o skutečnou politiku.

Důkazem je příklad panovníka Thutmose III., před nímž se údajně při slavnostech v Karnaku^10.Karnak – největší chrámový komplex v Egyptě zasvěcený Amonovi, nachází se na východním břehu Nilu ve městě Vesetu (Théby). sklonila socha Amona a kněží ho tak sami dosadili na trůn. Protože to však byl zdatný panovník a nesplňoval tak představy kněží, kteří ho chtěli používat pouze jako loutku, se kterou by mohli manipulovat a sami tak uchvacovat moc, bylo nutné ho opět sesadit. Na jeho místo dosadili královnu Hatšepsut. Thutmosovi III. se ale nakonec podařilo získat trůn zpět. Skutečný vrchol kněžské moci nastal až za velekněze Meriho. Toho už můžeme pokládat za skutečného hybatele dění. Po jeho smrti je na čas moc Amonových kněží regulována faraónem.

Z výše zmiňovaných důvodů panovníci začali vymýšlet způsob, jakým by mohli omezit moc Amonových kněží. Aby mohli počítat i s podporou obyčejných lidí, případně kněžích jiných kultů, bylo zapotřebí opřít se o kult, který by byl velmi starý a měl v Egyptě tradiční postavení. A tím byl sluneční kult boha Rea. Pokud by byl tento kult dostatečně podporován faraónem, mohl by získat vliv a tím vyvážit náboženskou situaci. To se také začalo dít. První zmínku nám o tom podává příběh Thutmose IV.^11.Děd Amenhotepa IV. (Achnatona) U tohoto panovníka mají badatelé pochybnosti o jeho dynastickém původu. Thutmos sám vysvětluje, jak se dostal k moci. Jednoho dne prý usnul pod Velkou sfingou, která se mu ve snu zjevila a slíbila mu, že pokud ji očistí od písku^12.V té době byla Velká Sfinga po hlavu zavátá pískem., stane se vládcem Egypta. Thutmos IV. to učinil a skutečně usedl na trůn. Z toho můžeme usuzovat, že odvozuje svou legitimitu od Velké sfingy, jakožto od symbolu slunečního kultu (!) – nikoli tedy od Amona. Tyto tendence můžeme sledovat i u jiných Achnatonových předchůdců, zejména u jeho otce Amenhotepa III. Ten se na jedné soše posvátného brouka skarabea označuje „pánem všeho, co ozařuje aton“^13.cit. Zamarovský, V.: Bohové a králové starověkého Egypta. BRÁNA s.r.o., Praha, 2003, s. 23.

 

Do této situace se rodí budoucí vládce Egypta – Amenhotep IV. (Achnaton). Jsou nám známy informace o jeho částečné výchově v severoegyptském městě, Memfisu. To je dosti podstatné vzhledem ke skutečnosti, že se toto bývalé hlavní město Egypta nachází naproti Héliopoli^14.Héliopole bylo starobylé egyptské město zasvěcené slunečnímu bohu Reovi. Je často ztotožňováno s biblickým městem On, což bylo údajné sídlo Mojžíše.. Tedy naproti tradičnímu městu slunečního kultu. Zde je pravděpodobně mladý Achnaton zasvěcován do egyptského náboženského učení a setkává se tak poprvé se slunečním kultem. Později se dokonce stává veleknězem slunečního boha Reharachteje. Tato zkušenost, společně s výchovou jeho otce, silně ovlivňuje jeho náboženské představy a v hlavě se mu tak rodí myšlenka budoucí reformy.

 

---

 

Amenhotep IV. a jeho rodina

Amenhotep IV. se ujímá vlády po předčasné a neočekávané smrti svého staršího bratra Thutmose. Jak už bylo v době 18. dynastie běžné, sdílí nejprve vládu se svým předchůdcem a zároveň otcem Amenhotepem III. Podle egyptských zvyků se letopočet začíná počítat s nástupem nového panovníka vždy od nuly. Tento fakt značně komplikuje datování jednotlivých událostí. Víme jistě, že Achnatonova vláda trvala 17 let. Nevíme ale, jakého roku začala. Redford uvádí rok 1377, Zamarovský 1367, Trigger 1364 a Vernis zase 1353 př. n. l.

V 6. roce vlády si Amenhotep IV. nechává změnit jméno na Achnaton^15.Amenhotep = Amon je spokojen, Achnaton = Živoucí duch Atonův. Mění také hlavní město. Centrum přesouvá z Théb (Vesetu) do středního Egypta. Tj. asi do poloviční vzdálenosti mezi Thébami a hlavním městem Staré říše, Mennoferem, jež leží na severu Egypta. Zde v poušti nechává vybudovat Achetaton (Atonův obzor). Samotné město leží na západním břehu Nilu, Atonovy chrámy a hrobky potom na břehu východním. Achetaton byl vybudován na ploše 100 km² a to za neuvěřitelně krátkou dobu. Z Théb se sem přestěhovali významní hodnostáři i všechny důležité úřady. Přibližně polovinu z těchto starých hodnostářů Achnaton vyměnil za nové lidi, především z nižších vrstev. Zajistil si tak jejich důvěru.

Achnatonův otec Amenhotep III. (Amenofis) vládne zemi, jež je na historickém vrcholu své moci. Egypt je prosperující mocností žijící v míru a blahobytu. Mezi ním a okolními zeměmi jsou vybudovány čilé obchodní kontakty. Amenofis nechává budovat monumentální stavby^16.Známé jsou především Memnonovy kolosy – pozůstatek po vchodu do Amenofisova chrámu., přestavuje celý Luxorský chrám a rozšiřuje také Karnak. Již za svého života je zbožštěn v Egyptě a Núbii a je považován za největšího stavitele v dějinách Egypta. Jeho otec Thutmos IV. uzavřel prostřednictvím sňatku s mitannskou princeznou Mutemwiou mírovou smlouvu s říší Mitanni.^17.Amenhotep III. viz. http://touregypt.net/featurestories/amenhotep3.htm (Dostupné na URL: 11. 4. 2016; 14:46)

Achnatonova matka Teje je dcerou významného egyptského páru – Juji a Cuje. Tento pár zastával významné kněžské funkce na královském dvoře. Tejin otec Juja je dokonce některými autory ztotožňován s biblickým Josefem. Je to však značně spekulativní domněnka. Teje můžeme právem řadit mezi nejvýznamnější ženy starověkého Egypta. Christian Jacq z Amarnské korespondence usuzuje, že po smrti svého chotě Amenofise byla mocnou rádkyní Achnatona. Po dlouhou dobu bránila rozkladu egyptské zahraniční politiky, o kterou se Achnaton odmítal závažnějším způsobem zajímat.

Achnaton měl se svou manželkou Nefertiti^18.Nefertiti byla dcerou vrchního egyptského hodnostáře Aje, který je některými egyptology poněkud senzačně považován za bratra královny Teje. Jisté však je, že přežil vládu tří faraónů a dokázal se udržet ve vrchní pozici za každé situace. Po Tutanchamonově smrti se dokonce stává faraónem. šest dcer. Z nich důležité jsou pouze Meritaton^19.Podle Zamarovského byla Achnatonova dcera Meritaton jeho pozdější manželkou (podle titulatury). My se však budeme přiklánět k Jacquovu názoru, že došlo pouze k symbolickému předání titulů z matky na dceru., Maketaton a Anchesenpaaton. Posledně jmenovaná byla manželka Tutanchamona – syna Achnatona a jeho vedlejší manželky Kije.

 

---

 

Amarnské umění jako nejvýraznější prvek atonismu

Jak jsme si mohli již v úvodu práce všimnout, Achnaton je velice zvláštní člověk, jež začíná po svém nástupu na trůn Zemi na Nilu systematicky měnit. Jeho reforma se nevyhýbá ani umění. Můžeme dokonce říci, že amarnské umění je nejvýraznějším prvkem charakterizujícím jeho vládu. Tradiční egyptské umění se vyznačuje zobrazováním postav z profilu. Abychom byli přesnější, musíme dodat, že pouze hlava a nohy (od pasu dolů) se zobrazují z profilu. Trup a ramena se zobrazují čelně, což je v realitě dosti nepřirozená pozice. Navíc zobrazení vládců neodpovídá realitě, panovníkův vzhled je idealizován a působí poněkud strnulým dojmem. Neustále se opakují výjevy z bitev, lovů a pobíjení zajatců.

Amarnské umění od tradičně egyptského rozezná na první pohled i naprosto egyptského umění neznalý člověk. Achnaton je zobrazován s neobvykle širokými boky, vypouklým břichem, až ženskými prsy a stehny a velice chatrnou kosterní stavbou končetin. Lebka je nepřirozeně protáhlého a úzkého tvaru, má tendenci ustupovat dozadu a zároveň je mírně předkloněna. Oči jsou zešikmeny, horní ret je vystouplý, linie nosu ochablá a brada opět příliš protáhlá. Panovník je také na sochách zobrazován bez pohlavního údu. Vše působí zženštěle a poukazuje to na panovníkův hermafroditní vzhled. Zamarovský, Redford a řada jiných odborníků se domnívají, že takto Achnaton skutečně vypadal. Trpěl prý tzv. Fröhlichovým syndromem, jež způsobuje tento asexuální vzhled. Jiní míní, že za panovníkův vzhled může jeho částečně asijská krev, která v něm koluje po jeho babičce Mutemwii, či dědu Jujovi (někdy ztotožňovaný s biblickým Josefem). Toto tvrzení je však příliš přitažené za vlasy.

Nicméně Ch. Jacq podrobně rozpracoval zcela jinou teorii. Má pro ni silné argumenty opírající se o podstatu nového náboženství. Na amarnských dílech jsou zobrazováni všichni příslušníci královské rodiny a dokonce někteří vysocí hodnostáři. Všichni se vyznačují stejně podivnými tělesnými rysy. Nejčastější odchylkou je jejich protažená lebka^20.Tu mnozí považovali za čepici či korunu, což bylo později vyvráceno.. Bylo by naivní myslet si, že snad Fröhlichovým syndromem trpěl celý královský dvůr. Nesporný je i fakt, že faraón zplodil minimálně sedm dětí, což by s takto závažnou nemocí nebylo možné. Dalším důkazem, že Achnatonovo zobrazení neodpovídá realitě, je nález slavné busty královny Nefertiti^21.Hlava královny Nefertiti z polychromovaného vápence je dnes k vidění v Berlínském muzeu., která nevykazuje žádné známky deformací. Svědčí tak o skutečnosti, že amarnské postavy nebyly tvořeny dle realistické předlohy, ale měly nějaký symbolický význam. Pirenne o tomto napsal: „Ženské tělo Amenhotepa IV. není o nic patologičtější než sokolí hlava boha Rea”^22.cit. Jacq, 1996, s.165.

Dalším rozdílem oproti tradičnímu umění je zobrazování intimních scén. Královský pár je na basreliéfech zobrazen v soukromí, jak si pod životadárnými slunečními paprsky Atona hraje se svými dcerkami. Na dalším výjevu sedí Nefertiti Achnatonovi na klíně. Podobné scény by byli pro dřívější panovníky zcela nepřípustné. Do amarnského umění jsou promítnuty prvky naturalismu. Na bílých stěnách lemujících amarnské zahrady byla hojně zobrazována příroda. Barevně ztvárněné rostliny a zvěř v pohybu tvořily se skutečnou zahradní flórou a faunou dojem, že je člověk obklopen přírodou ze všech stran. Atmosféra byla dotažena k dokonalosti hudbou na lyry a flétny.^23.Rozsáhlé popisy amarnských zahrad popisuje ve své knize Achnaton německý spisovatel Andreas Schramek. Můžeme tedy konstatovat, že Achnatonova revoluce vnesla do tradičního egyptského umění nové prvky. Tyto prvky posléze kladně ovlivnily především výtvarné umění.

Amarnské umění – Achnaton a Nefertiti s dětmi

 

 

Atonistická teologie

Již jsme si vysvětlili, co dalo Achnatonovi podnět ke změně náboženského uspořádání Egypta. Nyní je čas osvětlit podstatu této náboženské reformy. Začneme bohem, jemuž Achnaton zasvětil svůj život. Bůh Aton neboli sluneční kotouč je velice starým bohem známým již za dob Staré říše. Nikdy si však nezískal zásadnější postavení v tradičním panteonu. Jako sluneční božstvo měl mnohem významnější vliv bůh Re (Ra). Za vlády Achnatonových předchůdců však Atonova moc sílí. Jak se dozvídáme od Zamarovského:

„Sám Achnaton byl před nástupem na trůn Atonovým veleknězem; Jeho titul zněl: velekněz slunečního boha Reharachteje^24.Bůh Reharachtej vznikl spojením slunečních bohů Rea a Hora. Re představoval fyzickou a cyklickou složku Reharachteje – tedy Slunce samo. Symbolizoval jeho pouť na nebi a posléze podsvětní říší. Hor byl vládcem nebes a světla. Jeho oči představovaly Měsíc a Slunce. Byl tedy jakousi duchovní složkou Reharachteje., který je Atonem veselícím se na horizontu pod jménem Šu.“^25.V. Zamarovský, s. 23.

Jak je z titulatury zřejmé, egyptská teologie je velice složitá. Pokusíme se Sluneční božský princip lépe objasnit. Bůh Aton byl fyzickým ztělesněním boha Reharachteje. Byl oním slunečním kotoučem, který sytil lidstvo životadárnou energií. Šu byl bohem vzduchu. Představoval tedy výplň nebes a vesmíru, v jejímž rámci mohl Aton Reharachteje ztělesňovat. Z tohoto teologického popisu můžeme pociťovat určité rozpaky. Není však třeba se tímto problémem dále zabývat. Pro samotné Egypťany totiž existuje mnoho různých a hlavně navzájem se „vylučujících“ interpretací.^26.Například příbuzenské vztahy mezi bohy se liší v závislosti na době i lokalitě. To však vůbec Egypťanům nevadí, nesnaží se totiž hledat nějakou obecnou pravdu, dogma. Náboženské představy pro ně sice jsou náplní života, ale hrají pro ně především symbolickou roli. Proto vedle sebe může koexistovat velké množství prvotních Stvořitelů, i bohů, jež symbolizují stejné jevy, aniž by docházelo ke konfliktům.

Achnaton svou náboženskou reformou navazuje na náboženství Staré říše. Snaží se také získat moc tehdejších vládců. Nechává se proto i se svou manželkou Nefertiti zbožštit. Zaujímá pozici prostředníka mezi Atonem a obyčejnými lidmi. Jeho úkolem je ukázat lidu cestu k poznání podstaty proudění životní sluneční energie. Jen jemu samotnému se dává Aton poznat, čímž se Achnaton stává pro lid nepostradatelným. Dříve byl faraón synem boha, Achnaton je však dokonce vtělením Atona na zemi. Jak jsme již výše uvedli, francouzský egyptolog Ch. Jacq míní, že oboupohlavní vzhled Achnatona na reliéfech a sochách^27.„Nejznámější Achnatonova socha pochází z trosek zničeného Atonova chrámu v Karnaku; zobrazuje ho ve více než dvojnásobné nadživotní velikosti a vyniká stylizací, jež zdůrazňuje jeho poněkud zženštělé rysy.“  cit. Zamarovský, s. 25. není jeho reálným vyobrazením. Symbolizuje tím stvořitelský princip. Ten nutně musí spojovat ženský a mužský prvek; stejně tak jako stvořitel Aton. Proto je také pro Achnatona tolik důležitá jeho žena Nefertiti^28.Ch. Jacq poukazuje na význam Nefertiti. Odkazuje tak na výjevy, na nichž je zobrazována v tradičně královské (mužské) pozici, jak kyjem pobíjí nějakého zajatce. Při tomto aktu má na hlavě královskou korunu. Nabízí se tak teorie o Nefertitině spoluvládě., se kterou tvoří sluneční pár. Pokud by jeden z nich zemřel, princip stvoření by postrádal svou podstatu a ten druhý by proto ztratil náboženský význam.

Aton se každé ráno zrodil nad východním obzorem a probudil tak k životu všechny živé bytosti. Proto je také v amarnském umění kladen veliký důraz na zobrazování naturalistických prvků. Atonův kult tak nadšeně uctívá krásu, jejímž tvůrcem je sám Aton. Večer se Aton odebírá do podsvětní říše, kde svádí boj. Lidé jsou v této části jeho poutě zbaveni životadárného světla a na určitou dobu „umírají“. Není jisté, jestli Aton boj v podsvětí vyhraje a znovu se zrodí. Proto je v Egyptě jeho znovuzrození vždy vítáno a provázeno každodenními rituály, které ráno vede Achnaton, večer pak Nefertiti. Atonovi jsou v Achetatonu zasvěceny chrámy, kde mu jsou podávány obětní dary. Aton je krmen jakousi substancí tvořenou vůní obětiny, hudbou a tancem. Pro tento úkol Achnaton vyčleňoval speciální skupiny hudebníků a tanečnic.

V době vlády Achnatona byl Aton vnímán jako stvořitel, který po stvoření světa a lidí dále nezasahuje do dění na Zemi. Chybí mu tak jakýkoli lidský rozměr, netrestá zlo a neodměňuje dobro. Určuje pouze osud prostřednictvím smrti lidí. Aton je také stvořitelem všech ostatních národů. Všem poskytuje svou energii a nikoho nezavrhuje. Ale pouze Achnatonovi bylo Atonovým prostřednictvím sděleno tajemství stvoření a jen on, případně celý sluneční pár, může šířit dále pravdu na egyptský lid a jiné národy. Získává tak funkci proroka, který může tímto univerzalistickým náboženstvím spojit všechny národy. To je důvod, z nějž plyne Achnatonův záhubný pacifismus. Achnaton odmítá vojensky podpořit své tradiční spojence v Asii, což způsobuje jejich pohlcení Chetitskou říší^29.Takto byla vyvrácena celá říše Mitanni – dlouholetý egyptský obchodní partner a za vlády Amenhotepa III. i spojenec. nebo jejich přestoupení na Chetitskou stranu.^30.To je případ Babylonského království. Ze strachu, že mu Egypt nepomůže, se proti Egyptu s Chetity spojilo. Egypt tak kvůli atonistické teologii přichází o svůj vliv v zahraničí a končí jeho největší historická sláva. Ta již nikdy nebude v plné míře obnovena.

 

---

 

Mohl být biblický Mojžíš ovlivněn atonismem?

Nyní se dostáváme k otázce, zda mohly být starozákonní postavy ovlivněné atonismem a do jaké míry právě atonismus ovlivnil tehdejší náboženské představy velké části Kanaánu. Je možné Achnatona skutečně považovat za zakladatele první monoteistické víry, jejíž důsledky můžeme spatřovat dnes po celém světě? Je pouze otázkou, jestli by k tomuto vývoji náboženství nakonec nedošlo i z jiných důvodů, tedy i bez existence Achnatona. Existují však mnohé teorie, které se zaměřují na postavu Mojžíše v souvislosti s výše zmiňovanými událostmi. (Nicméně předem chci upozornit, že konkrétní teorii, jež zde rozvedeme, je pouze jednou z mnoha a jde tedy o pouhou spekulaci, i když podloženou.)

Některé další teorie o běhu událostí v době Mojžíšova života jsou rozebrány v článku Moses in history.^31.http://www.experiencefestival.com/a/Moses_-_Moses_in_history/id/596143 (Dostupné na URL: 3. 7. 2009; 14:46) Mezi ně patří i názor židovského historika Flavia Josepha. Tvrdí, že k exodu došlo na konci Druhého přechodného období, kdy byli z Egypta společně s Hyksósy vyhnáni i ostatní asijské národy. Zajímavá je Freudova teorie, podle které Mojžíš žil na Achnatonově dvoře a po jeho smrti, ovlivněn jeho myšlenkami, vyvedl svůj lid z Egypta. Mezi nejkontroverznější názory patří tvrzení odborníka na biblické otázky, Ahmeda Osmana. Ten dokonce Achnatona s Mojžíšem přímo ztotožňuje. Za vše mluví následující citát: „Mojžíš vystupuje uprostřed květnaté nádhery posvátného příběhu Izraelitů natolik, že jeho historickou podobu už za touto nádherou nelze rozeznat.“^32.H.Donner, 1984 (Bill Manley, str. 279.)

Než se pustíme do analyzování naší teorie, je vhodné získat přibližnou představu o biblickém pojetí těchto historických událostí. Je to hlavně proto, že Bible patří spolu s Egyptskou historií k hlavním primárním pramenům. Podle Bible se Mojžíš narodil v Egyptě do židovské rodiny z kmene Levi. V té době faraón nařídil zabít každého izraelského mužského potomka. Jeho matka jej chtěla uchránit, a proto dítě ukryla do košíku a uložila do rákosí na břehu Nilu. Malého dítěte si všimla faraónova dcera a vytáhla jej z vody. Díky Mojžíšově sestře, která celou událost sledovala, byla dítěti za kojnou stanovena jeho skutečná matka. Mojžíš tak vyrůstal na královském dvoře. Když vyrostl, princezna mu dala jméno Moše.^33.„Mašá“ v hebrejštině znamená „vytáhnout“. A pojala ho za svého.

Při jednom sporu, kdy Egypťan bil hebrejského otroka, se Mojžíš rozhodl zakročit. Egypťana zabil. Událost však nezůstala utajena a faraón mu hrozil smrtí. Mojžíš se proto rozhodl z Egypta utéct. Uchýlil se do země Midjan. Zde si vzal za ženu dceru midjanského kněze Siporu. Jednoho dne se Mojžíšovi v keři zjevil bůh – JHVH a uložil mu za úkol vysvobodit svůj lid z Egypta. Mojžíš se navrátil do Země na Nilu. Prostřednictvím něj musel Bůh na Egypt seslat deset ran – teprve potom faraón dovolil jeho lidu odejít. Když byl lid vyveden, faraón se rozmyslel a jal se syny Izraele pronásledovat. Když dorazili k Rudému moři, před Izraelity se rozevřelo. Egypťané však byli vodou zaliti a museli se pronásledování vzdát.^34.http://online.bible21.cz/bible.php?kniha=exodus Tím příběh Mojžíše nekončí. Nám však tato část postačí. Nyní se můžeme začít věnovat naší teorii.

Pokud Mojžíš skutečně žil a můžeme ho považovat za jednu historickou postavu, nikoliv za syntézu hned několika osob, jak se někteří odborníci domnívají, pak se můžeme opírat o pravdivost základních biblických informací. Předpokládejme tedy, že alespoň Mojžíšův život v Egyptě a vyvedení lidu z Egypta pod jeho velením jsou reálnými událostmi. Začneme u původu jména Mojžíš. V hebrejštině zní Moše. První názor odkazuje na Druhou knihu Mojžíšovu (2:10), kde faraónova dcera dává dítěti jméno se slovy: „Vždyť jsem ho vytáhla z vody.“ Vytáhnout se v hebrejštině řekne „mašá“. To je pravděpodobně pouze vykonstruované vysvětlení hebrejských učenců. Tato slovní hříčka totiž funguje pouze v hebrejštině, nikoli v egyptštině, ve které to údajně vyslovila egyptská princezna. Druhý názor, ke kterému se budeme přiklánět, hledá původ v egyptském „mesi“, což znamená porodit. K tomuto základu se dále přikládalo jméno boha; tedy například Thutmose nebo Ptahmose. I když byl u Mojžíše odebrán božský prvek jména, jde stále o jméno ryze egyptské.

Nyní se ještě podíváme na datování exodu. Bible udává dva odlišné údaje. V první knize královské (6:1) se říká, že k exodu došlo 480 let před postavením Šalomounova chrámu v Jeruzalémě. Jednalo by se tedy o rok 1450 př. n. l. Z Druhé knihy Mojžíšovy (1:11) však vyplývá, že tomu nemohlo být dříve, než ve 13. stol. př. n. l.^35.Viz. Bill Manley, str.180.-181. A právě tohoto tvrzení se držme. Mojžíš byl podle posledně zmíněného údaje a dnes všeobecně přijímaného názoru současníkem faraóna Ramesse II. nebo jeho syna Merenptaha. Pokud Mojžíš vyrůstal na královském dvoře, kde došlo k jeho vzdělávání, pak bezesporu znal vysoké egyptské učení a tedy i atonismus, jež Achnaton před necelými sto lety vyznával. Víme, že za Ramesse II. a jeho nástupců docházelo k útisku Židů, i když pravděpodobně ne k tak výraznému, jak to prezentuje Bible. Zároveň také docházelo k potírání atonismu. Bylo by mylné domnívat se, že k pronásledování atonismu docházelo hned po Achnatonově smrti. Achnaton jmenoval v době, kdy už neměl otěže pevně v rukou, svého spoluvládce Smenchkareho. Ten se po Achnatonově smrti snažil navrátit k dřívějšímu uspořádání. V tom pokračoval i Tutanchaton, jež přijal jméno Tutanchamon.^36.Oba Achnatonovi nástupci se snažili překonat krizi v zemi tím, že opět předali moc bohu Amonovi. Proto změna jména na Tutanch-amon.

 

Oba panovníci sice opustili Achnatonovo náboženství, ale v žádném případě se nesnažili zničit jeho odkaz. O tom svědčí i oba další nástupci, Aje a Haremheb, kteří působili na Achnatonově dvoře jako významní funkcionáři. Kdyby se po Achnatonově smrti proti jeho reformě zvedla vlna odporu, jistě by jeho následníci nemohli být jeho blízcí spolupracovníci. První snaha o vymazání „kacířského faraóna“ z dějin se objevila až za Haremhebových nástupců, tedy za vlády panovníků 19. dynastie. Mezi ně patří i výše zmíněný Ramesse II. a jeho syn Merenptah. První panovník 19. dynastie Ramesse I. a generál Haremheb, poslední vládce dynastie 18., nebyli královské krve, ale zmocnili se trůnu jakožto velitelé egyptské armády. Byli si vědomi obrovského úpadku zaviněného Achnatonovou zahraniční politikou. Snažili se ztracená území a vliv dobýt zpět a proto pronásledovali atonismus, jehož pacifistická myšlenka vše zapříčinila. Za jejich vlády byla z královského seznamu vymazána čtyři jména panovníků. Za Amenhotepa III., otce Achnatona, byl rovnou zařazen Haremheb.^37.Chybí tak Achnaton, Smenchkare, Tutanchamon a Aje. Systematicky bylo vyškrabáno jméno Achnatona ze všech předmětů a je pravděpodobné, že zbylí vyznavači atonismu byli pronásledováni.

V tomto období údajně dochází k biblickému exodu. Mojžíš vyvádí utlačovaný národ z Egypta. Z uvedených důvodů lze očekávat, že se k této velké výpravě přidávali i pronásledovaní stoupenci atonismu. Jejich počet mohl být opravdu vysoký. V samotném Achetatonu žilo na 40.000 obyvatel – vyznavačů kultu. Jejich vlivem tak mohlo docházet k propojování atonistických myšlenek s prvky židovskými. Vznikalo tím nové náboženství. To možná později dalo vzniknout judaismu a posléze i křesťanství.

Jako důkaz pro tuto myšlenku je mnohdy zmiňován biblický Žalm 104. Některé jeho části jsou pouhým překladem Velkého chvalozpěvu na Atona, údajně díla samotného Achnatona. Autor zde oslavuje Jahveho jako Atona. Také jsme uváděli, že Aton je společný všem národům, ale pouze Achnaton chápe jeho skutečnou podstatu a má jeho pravdu šířit na svůj lid a jiné národy. Práci proto ukončíme slovy Boha k Mojžíšovi: „Já jsem Bůh všech národů, avšak vyvolil jsem si národ Izraele, aby on mě učinil Bohem všech národů.“^38.cit. Ch. Jacq, s. 217.

 

---

 

Závěr

Atonismus vyvstal z velmi starého kultu slunečního boha Rea, uctívaného již za dob Staré říše. Impulzem k jeho opětovnému probuzení byla poměrně světská událost. Panovníci z konce Druhého přechodného období a počátků Nové říše osvobodili Egypt od Hyksóských nájezdníků a dále vedli dobyvačnou politiku. To přineslo prosperitu kněžím, jež uctívali vítězného egyptského boha Amona, a zároveň oslabení moci faraóna. Předchůdci Achnatona tak měli potřebu vyvážit situaci prosazením slunečního kultu. Poslední „kapkou“ byl Achnatonův nástup k moci. Odmalička byl svědkem sporů svého otce s Amonovým klérem a často mu byl předkládán sluneční kult. Proto u Achnatona, jako u prvního, nastává zlom, kdy se ze slunečního kultu vytrácí prvotní pragmatická myšlenka a nastupuje skutečná a neotřesitelná víra. Jeho nové univerzalistické náboženství jej vedlo k přílišnému pacifismu a bylo příčinou rozkladu egyptské zahraniční politiky. Ač tím Achnaton uvrhl svou zem do chaosu, není dobré ho zcela zatracovat. Jeho vnímání božské podstaty totiž nejspíš bylo prvotním zárodkem vzniku Velkých monoteismů.

 

---

 

Redakční poznámka: Tento článek vznikl jako semestrální práce pro Katedru blízkovýchodních studií FF ZČU v Plzni.

 

 

Použitá literatura:

JACQ, Ch.: Nefertiti a Achnaton (Néfertiti et Akhénaton). Perrin, Paříž, 1996.

JACQ, Ch.: Egypt velkých faraonů (L´Egypte des grands pharaons). Perrin, Paříž, 1997.

MANLEY, B.: Sedmdesát záhad starověkého Egypta (The Seventy Great Misteries of Ancient Egypt). Thames & Hudson Ltd, Londýn, 2003.

SCHRAMEK, A.: Achnaton – V zemi sokolího boha (Echnaton – Im Land des falkengottes). Reinbek bei Hamburg, Rowohlt, 2004.

ZAMAROVSKÝ, V.: Bohové a králové starověkého Egypta. BRÁNA s.r.o., Praha, 2003.

 

 

Internetové zdroje:

Amenhotep III, the Ninth King of Egypt´s 18th Dynasty

Manethův seznam faraonů

Moses in history

Thuthmosis IV of the 18th Dynasty

Starověký Egypt a jeho historie (chronologický přehled)

Seznam jednotlivých faraonů

 

 

Doplňující informace:

Egyptolog Miroslav Bárta o možném nálezu hrobky královny Nefertiti (24. 3. 2016 DVTV)

 

---

Varování:

Uvedený text včetně přiložených fotografií se nesmí jakkoliv šířit bez svolení jejich autorů. V opačném případě se dopouštíte porušení zákona o Autorských právech a právech souvisejících s právem autorským (Předpis č. 121/2000 Sb.).