“Když jsem v roce 1960 začínala v Gombe s výzkumem, nepřicházelo v úvahu, alespoň v etologických kruzích, mluvit u zvířat o psychice. Psychika je přece výhradně lidskou. Právě tak se předpokládalo za poněkud nepatřičné hovořit o zvířecí osobnosti. Samozřejmě bylo všeobecně známo, že i zvířecí jedinci mají svou nezaměnitelnou povahu – věděl to každý, kdo choval někdy v životě psa nebo jiné zvíře. Ale etologům, usilujícím o ´střízlivou´ vědu, nebylo po chuti pokoušet se o objektivní vysvětlení těchto otázek. Jeden uznávaný etolog napsal, že by bylo nejlepší, kdyby se skutečnost rozdílných individualit mezi zvířaty (kterou nepopíral) ´zametla pod koberec´. Etologické koberce se tehdy pořádně nadouvaly tím vším, co pod ně bylo nameteno.”^1.Cit. GOODALL, J.: Pohled oknem. Paseka, Praha-Litomyšl, 2011, s. 21. (Jane Goodall)

První etologové, tak jako první antropologové a etnologové, si museli svoji vědu na poli světových vědních disciplín obhájit a její zázemí vedle starších věd vybojovat. Slavný antropolog Claude-Lévi Strauss předkládal nové a pro mnohé kontroverzní myšlenky, které pozvolna znevažovaly strnulé představy rasologických teoretiků a zastánců eugeniky. Antropologové s etnology, na rozdíl od etologů, měli tu výhodu, že předmětem jejich studia byla etnika a domorodé kultury mající svůj svébytný jazyk, jenž se jim podařilo rozklíčovat a přetlumočit moderním společnostem. Až do dnešních dnů zůstala teoretická hranice mezi člověkem a zvířetem vymezena právě jazykem, přesněji řečeno jeho gramatikou.

Možná mnozí z Vás namítnout, že i kultura je naším (lidským) významným aspektem, který nás jasně odlišuje od zvířat. Zdá se, že právě tento fenomén se díky etologům a výsledkům jejich studií stává součástí i zvířecí říše. Citovaná etoložka Jane Goodall předložila už mnohokrát důkazy o kultuře šimpanzů a jejich svébytnému využívání dřevěné trubičky na přilákání mravenců, které z tohoto “brčka” vysávají a co víc, tento způsob je znám jen určitým šimpanzím skupinám, které si tuto tradici předávají z generace na generaci. Je vidno, že hranice rozdílnosti se mezi člověkem a zvířetem neustále posunují a jejich rozdílnost není tak propastná, jak se předpokládalo ještě ve druhé polovině 20. století.